Článek
Vídeň, to je směs muzikantů a stylů, až se zdá, jako kdyby jich tu pobývalo tolik, co v ostatním zbývajícím světě dohromady. Vídeň to je Dunaj, a když už, tak krásný a modrý…
Jak se vyznat v rodině Straussů?
Tak třeba skoro za každým rohem se vynořuje nějaký ten muzikální Strauss a pro málo znalého člověka je těžko se orientovat, co který v historii hudby znamenal. Tak pojďme to zkusit. Johann Strauss otec jako zakladatel slavné dynastie proslul svým Radeckého pochodem. To on si ve Vídni založil a provozoval vlastní orchestr a řídil dvorní plesy. Měl tři syny, z nichž ten, který po něm převzal plné jméno a označuje se jako Johann Strauss syn, dostal své spoluobčany do varu jako autor valčíku Na krásném modrém Dunaji. Z tohoto pohledu tedy proslavil celou svou rodinu nejvíce a hlavnímu rakouskému městu tak věnoval snadno zapamatovatelnou melodii, jakousi neoficiální dunajskou hymnu. Víc radosti ale svému tatíkovi zřejmě nedělal, spíše mu konkuroval vlastním a jím založeným orchestrem. Nakonec ani spoluobčané od Dunaje nemohli být z muzikantových skutků zrovna odvázaní, protože přešel na protestantskou víru a s ní přijal státní příslušnost Saska, to jenom proto, aby se tam mohl oženit. V daleké zemi jako odrodilec nakonec i zemřel.
Druhý syn Josef Strauss se rozhodl pro dráhu houslisty, přestože ve Vídni vystudoval techniku a jako nadějný matematik se po škole věnoval zlepšovatelské činnosti a různým vynálezům. Poslední ze zmíněné trojice synů autora Radeckého pochodu se jmenoval Eduard Strauss, i on si v duchu rodinných tradic založil orchestr – to prostě měli Straussové v genech. Muzicíroval různě po Evropě i po Spojených státech, a když se vrátil zpět do města na Dunaji, začaly se v něm projevovat duševní poruchy až takového rázu, že ničil ostatním členům rodiny notové zápisy. Ze zdravotního hlediska dopadl nejhůře.
Cizí Straussové a oblíbenci nacistů
A aby toho nebylo málo, zmatek kolem slavného muzikantského jména se ještě více komplikuje. Ve Vídni totiž působili i jiní hudebníci, kteří ovšem nemohli být s výše uvedeným otcem a jeho třemi syny v příbuzenském poměru. Jeden se jmenoval Oskar Strauss a proslavil se jako skladatel operet i jako kapelník. A potom je tu pochopitelně Němec, jenž se narodil v Mnichově a zemřel Ga – Pa, ale kvůli častým stykům s dunajskou metropolí jej často vnímají i jako Vídeňana – Richard Strauss. Srdce všech si získal takovými bonbónky jako Růžový kavalír nebo Tak pravil Zarathustra. Méně sympatií už mu přineslo otevřené podbízení se nacistickým pohlavárům, když se osobně setkal s Hitlerem, Göringem i Göbelsem.
Ostatně nacistická fascinace hudbou těžce poznamenala i jiné a třeba už dávno nežijící skladatele. Adolf Hitler během svého vídeňského pobytu neustále navštěvoval představení oper Richarda Wagnera, rovněž Němce narozeného v Lipsku. Vůdce zbožňoval všechno monumentální a Wagnerova hudba dokonale a celoživotně vyhovovala jeho zvráceným představám o arijském nadčlověku. Během svého pobytu ve Vídni žil Wagner v létech 1862 – 64 v luxusním hotelu Imperial, kde si v kavárně prováděl korektury a kde právě pracoval na své opeře Tristan a Isolda.
Klasik se zkušenostmi z Čech
Ovšem ještě dávno před autory lehkomyslných valčíčků a variací na dunajské šplouchání vln zažila Vídeň skutečnou invazi klasických hudebníků nejtěžšího kalibru. Těžko by se hledalo jiné místo na světě, kde se shromáždila tak ohromná energie a kvalita zaznamenaná do notových osnov na jednom místě. Franz Joseph Haydn žil od roku 1797 dalších dvanáct let až do své smrti na ulici později přejmenované jeho jménem Haydngasse 19 v domě, kde dnes má muzeum. Už jako nezletilý chlapec začal zpívat v proslulém chóru Svatoštěpánského dómu a ve městě zůstal i během svých hudebních studií.
Jako jeden z mála skladatelů skutečně světového jména strávil delší dobu i u na nás na zámku v Dolní Lukavici u Přeštic, kde zastával funkci kapelníka hraběte Karla Morzina. Už jako příslušník zednářské lóže pracoval pro knížete Esterházyho v Uhersku a jako osmapadesátiletý se v roce 1790 vrátil zpět do Vídně, kde se osobně setkal s jiným velikánem hudebního světa té doby Ludwigem van Beethovenem. Z dunajské metropole opakovaně zajížděl do Anglie. Na počest tehdejšího císaře složil v roce 1797 hymnu s názvem „Bože zachovej nám císaře Františka“, která se nakonec stala v německé jazykové oblasti tak populární, že se od roku 1922 stala i součástí německé hymny Deutschlandlied.
Mí Vídeňané mi rozumí
Parafráze výroku Wolfganga Amadea Mozarta na adresu Pražanů by v žádném případě neměla ani naznačovat, že Amadeus prožíval ve Vídni svá šťastná léta. Umělec jeho charakteru a ambicí bývá šťastný málokdy a město, ve kterém zrovna žije či pobývá, není v daném případě rozhodující. Vídeňských adres směnil tolik, že se to dá po tolika letech těžko i vystopovat. Jistý je Figarohaus na adrese Domgasse 5, jeho bydliště v letech 1784 – 87, kde napsal Figarovu svatbu a také přijal Beethovena, jako by chtěl jít ve šlépějích svého geniálního předchůdce Haydna. Naopak mlhavé zůstávají okolnosti jeho smrti, kdy jej po krátkém obřadu u zdi chrámu svatého Štěpána odvezli na hřbitov St. Marx a teprve později mu pořídili čestný náhrobek na Centrálním hřbitově.
Hlavní rakouské město vždy bylo, je a bude plné hudby a skvělých muzikantů. Vyjmenovat je všechny snad ani není možné, ostatně to samé platí o kulturní sféře jako takové.
V okolí chrámu svatého Štěpána panuje čilý dopravní ruch se spoustou kočárových povozů. Tady je skutečné historické centrum dunajské metropole
Zdroje:
CZEIKE, Felix. Historisches Lexikon der Stadt Wien. 2. vyd. Wien: Kremayr & Scheriau / Orac, 2004
PEŠEK, Jiří. Od aglomerace k velkoměstu. Praha a středoevropské metropole 1850-1920. Praha: Scriptorium, 1999
