Článek
Soudě podle vnějšího vzhledu se spoustou věžiček, obloukových oken a symetrických tvarů by člověk spíše hádal, že míjí nějaký historický palác než centrum moderní medicíny. A právě to skloubení funkcí vzácné architektonické památky s každodenní lékařskou péčí je na celém areálu to nejpodstatnější.
Pohled z Apolinářské ulice z opačné strany
Porodnice u Apolináře dodnes vyniká vysokou odbornou úrovní, kde se sleduje průběh těhotenství, porod i následná péče o matku i novorozence. Navíc se specializuje na riziková těhotenství. Její postavení v daném oboru vynikne tím spíše, že se zde rodí asi 4 500 dětí ročně, což představuje přibližně 40 % porodů z celého hlavního města. A při tom pražští novorozenci tvoří zhruba 15 % těch z celé ČR. Zemská porodnice u svatého Apolináře představuje zdravotnické zařízení na pražském Novém Městě a slouží především jako porodnice, dále jako Gynekologicko-porodnická klinika 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Porodnice byla otevřena v roce 1875 a patří mezi nejdéle nepřetržitě fungující porodnice na světě.
Postavena byla nedaleko místa, kde do té doby stávala starší veřejná porodnice z roku 1789. Ta fungovala ve starém barokním kanovnickém domě při nedalekém kostele svatého Apolináře. Výstavba trvala přibližně deset let. Autorem projektu je český architekt a stavitel Josef Hlávka (1831-1908), který se ve svém návrhu řídil tehdy moderními lékařskými poznatky i plány významných soudobých evropských porodnic. Inspirací pro projektové řešení mu byla zejména zdravotnická zařízení ve Vídni, kde v té době žil a pracoval. Zároveň si poctivě prostudoval materiály z nemocnic Německu a Francii. A z toho všeho architektovi vyšlo moderní řešení plné světla, prostoru a ventilačních systémů, kde se možnost přenášení infekci eliminovala na nejnižší možnou míru.
Rozlehlost areálu nejlépe vynikne od ulice Ke Karlovu
Prvních pět let řídil architekt stavbu z Vídně a potom částečně ochrnul a vrátil se do rodných Čech. Stavbu do jejího zdárného konce řídil konzultačně ze svého zámku v Lužanech, a to prostřednictvím stavitele Čeňka Gregora. Zámeček si koupil zcela záměrně jen pár kilometrů od západočeských Přeštic, kde se sám narodil. Areál nemocnice u Apolináře je postaven v severoněmeckém novogotickém slohu z červených cihel a je tvořen šesti pavilony s jedenácti trakty a vnitřním atriem. Budova zahrnuje také kapli svatého Kříže, umístěnou nad vstupním vestibulem v prvním patře, součástí objektu je také kaple svatého Kříže.
Kariéra nejuznávanějšího českého mecenáše a odborníka na pozemní stavitelství je neuvěřitelná a odrazila se od dob jeho vídeňských studií. Ještě před tím, než v roce 1860 obdržel mistrovské vysvědčení pro samostatné provádění staveb, stačil ještě vyučovat na akademii, tedy škole, kterou před pár lety sám úspěšně dokončil. Architekt Hlávka prostě stíhal všechno: projektovat, dohlížet na vedení nejlukrativnějších staveb, učit na renomované evropské škole. Udržoval si mimo jiné dokonalý přehled o situaci v Čechách a v nejvýznamnější soutěži o výstavbu Národního divadla v Praze jej porota odměnila třetí cenou. Při všem tom shonu přišel i okamžik snad náhodného štěstí, ovšem to vždy přeje, jak známo, jenom připraveným. A Hlávka se svým širokým rozhledem na vídeňské scéně podnikání ve stavebnictví byl připraven dokonale, zpočátku díky firmě českého Vídeňana Šebka.
František Šebek předal svému dřívějšímu spolupracovníkovi a nyní už slavnějšímu partnerovi Josefu Hlávkovi svoji firmu bezplatně. Ta byla zavedená, dobře nasměrovaná, finančně zdravá – prostě v nekompromisně konkurenčním prostředí hotové terno. Mělo to jen jediný háček: přeštickému rodákovi přibyla ke své už rozdělané práci další ohromná porce, dotahování rozpracovaných projektů neočekávaně nabyté firmy. Jako odborníku zvyklému hlídat všechny nejmenší detaily na staveništi mu tak nezbývalo nic jiného než dohlížet na své stavby jenom zprostředkovaně, vždy jenom z poklidu kanceláře. Specialistovi na provádění staveb, zvyklému pohybovat se každodenně v ruchu staveniště, nezbýval čas své stavby osobně ani navštěvovat a do projektování nových už se kvůli zaneprázdněnosti ani nepouštěl. Navíc se k tomu intenzivně angažoval i v ochraně památek, což mu zvyšovalo prestiž v celé monarchii. Vysoké školy jako ČVUT v Praze či krakovská universita mu věnovaly čestné doktoráty, jedno vyznamenání stíhalo druhé. Dostal se do výhodné startovní pozice, která jej měla vynést až k vrcholům nejvyšším.
Detaily fasád obrácených k ulici Ke Karlovu
Za relativně krátkou dobu se Hlávkovi podařilo vybudovat renomé nejúspěšnějšího českého stavebního podnikatele. Ještě před stavbou vídeňské Opery byl vyzván Ministerstvem kultu a vyučování, aby připravil projekt biskupské rezidence Černovce v Bukovině, která tehdy spadala pod území monarchie a nyní je součástí Ukrajiny. Šlo prakticky o rozsáhlý komplex budov, nejsložitější a nejobjemnější ze všech, jenž ve své kariéře kdy projektoval a reálně stavěl, včetně cihelen, kamenolomů a dalších přidružených staveb. V samotné Vídni během třinácti let postavil neuvěřitelných 142 objektů a v takovém tempu mu nemohl nikdo tam, a možná i v celosvětovém měřítku, konkurovat. Bohužel žádnou vídeňskou významnější stavbu nepřipravil projekčně pod vlastním jménem. Nebyl zvyklý zákazníky odmítat, jak tvrdil z prestižních důvodů. Měl běžně rozpracováno i padesát stavebních akcí najednou a při vší snaze, nebylo dost dobře možné je občas nenavštívit a vyhnout se častému cestování. To nejdůležitější v Hlávkově životě se do té doby odehrávalo daleko od míst, odkud pocházel, nicméně ten impozantní rozjezd kariéry na jeho život doma v Čechách měl rozhodující vliv.
Po přemístění domů čekala architekta nová a neméně úspěšná kariéra. Realizace Zemské porodnice pro Hlávku představovala jeden z takových českých vrcholů.
Zdroje:
PETRASOVÁ, Taťána. Zemská porodnice. In: PLATOVSKÁ, Marie, Slavné stavby Prahy 2. Praha: Foibos Books ve spolupráci s Městskou částí Praha 2, 2011
HRUBEŠOVÁ, Eva; HRUBEŠ, Josef. Toulky pražskou minulostí. 1. vyd. Praha: Petrklíč, 2003
