Článek
Peklo a „pekelníci“
Domky na předměstí stály při řece hluboko pod úrovní poněkud vzdálenější plzeňské zástavby, takže „spořádaní“ lidé obydlí svých chudších spoluobčanů ani neviděli, pozorovat mohli jenom dým stoupající z komínů. Název lokality Peklo se tedy nabízel sám od sebe a postupně se přenesl přes hostinec s bouřivou a nevázanou atmosférou až k honosné Fischerově vile z roku 1886. Ta se stala zárodkem areálu, z něhož si místní sociální demokracie vystavěla postupně až do začátku dvacátého století reprezentativní spolkový dům. Straníkům tedy začali říkat pekelníci, ne snad kvůli temným politickým názorům, ale prostě proto, že sídlili v Pekle – to se ostatně přeměnilo v dělnické centrum pro široké okolí. Přístavbou k vile se zrodil Dělnický dům Peklo se sálem pro sedm stovek osob. V roce 1907 v něm přednášel ještě jako opoziční politik o moderním socialismu T. G. Masaryk.
Muzeum osvobození americkou armádou vedle Fischerovy vily
Zařízení zvané i nadále tradičně Peklo hrálo v kulturním životě Plzně podobnou roli jako daleko honosnější Měšťanská beseda, protože dlouhá desetiletí tu kromě těchto dvou největších sálů jiné vhodné prostory pro bály, koncerty a taneční plesy ani neexistovaly. Azyl sociálních demokratů v tom soupeření hrával vždy druhé housle. Ale v jednom už Peklu nikdo prvenství nevezme: od roku 1909 tu ještě dalších dvacet let promítalo první stálé kino, před nímž poznali Plzeňané jenom občasné produkce kočovných kinematografů. V objektu sídlila také celá řada redakcí nejrůznějších tiskovin, z nichž prim hrál především deník Nová doba.
Peklo žilo především sociální demokracií a ta ovládala radnici od převzetí moci od habsburských úředníků prakticky po celou dobu první republiky. Z trojlístku novinářů z listu Nová doba: Gustav Habrman, Antonín Remeš a Luděk Pik se všichni tři stali poslanci vídeňské říšské rady a posledně jmenovaného potom funkce v čele Národního výboru v roce 1918 vynesla až k dlouholetému a velice úspěšnému starostování.
Peklo musí někde mít i svoje Nebe
Peklu vyrostla ve městě určitá protiváha v podobě spolkového domu Nebe z roku 1910. Přestože ten neměl formálně s odborářskou centrálou nic společného, už na první pohled zní jeho název jako úsměvná narážka. A bylo tomu opravdu tak, tento dům vyvíjel činnost jakoby „na truc“ oproti sociálním demokratům. Dům s poetickým názvem Nebe provozovala Škodovka v místech úplně první valdštejnské ocelárny v Kollárově ulici v objektu, který později každý místní vysokoškolák poznal jako tzv. Oko. Tady se po druhé světové válce studenti vysokých škol stravovali a chodili sem do tzv. menzy.
Lineárně umístěné objekty zleva: původní vila, pozdější muzeum a společenský sál s příslušenstvím
Komplexní zařízení se sálem, kuchyní, knihovnou, lázněmi i kinem mohli navštěvovat původní členové Spolku dělníků Škodových závodů a k nim patřili téměř všichni zaměstnanci podniku. A to se nelíbilo ani sociálním demokratům, ani celému politickému spektru vedení města. Mateřská firma zajišťovala svým zaměstnancům spoustu výhod, zboží se slevami a jiné nadstandardní požitky, které je měly přimět k určité firemní loajalitě a odradit je od činnosti v politických organizacích. Mezi Peklem a Nebem probíhal regulérní politický boj, i když často na ostří nože…
Koncepce politických a společenských snah obou spolků nemohla být protichůdnější. Peklo vedlo svoje příznivce k odborářským aktivitám, hájícím především zájmy zaměstnanců a ti ve své době příliš pochopení pro své chlebodárce neměli. Naopak Nebe na ten odvěký problém mířilo opačnou cestou. Poskytněme zaměstnancům tolik výhod, aby na odborářské „avantýry“ ani nepomysleli a aby svoji bezmezně milovanou Škodovku nikdy netoužili opustit. Dva krajní názory, dva přístupy…
Zatímco ze sídla původního spolkového a kulturního domu Nebe se fyzicky dochovalo jenom málo, a právě tam se dochází studenti Západočeské univerzity stravovat, Peklo tu zůstalo celé, ale ve velice zbědovaném stavu. Už v roce 2018 bylo pro jakékoliv veřejné akce uzavřeno, a jestli vše dobře dopadne, velká modernizace by v tomto roce 2026 měla začít. Dlouholeté uzavření se vyhnulo jenom zde sídlícímu muzeu osvobození Plzně americkou armádou, známé pod oficiálním názvem Patton Memorial Pilsen.
Vypadá to, že lidé navštěvující kdysi v Pekle taneční, maturitní plesy, taneční zábavy či koncerty se za pár let zase dočkají…
Zdroje:
KRIEGER Miloslav, Plzeňský poutník aneb Plzní ze všech stran, nakladatelství Baset, Praha 2001
MAZNÝ Petr a kolektiv, Tajemství plzeňských staveb, nakladatelství Starý most, Plzeň 2024
