Článek
To se pochopitelně nevztahuje na jedinou světlou výjimku, pro parkovou úpravu bývalé Mlýnské strouhy. Jestliže se dnešní velkoměsto rozkládá, podle již mírně otřepaného klišé, v kotlině na soutoku čtyř řek, pro nejstarší Plzeňany z dob lokátora Jindřicha hrály podstatnou roli pouze dvě z nich: Radbuza a Mže. A z hlediska opevnění ještě důležitější jejich ramena: Mlýnská strouha podél východních hradeb a Soukenická valcha, nebo také Valchařská strouha, podél hradeb severních. Přirozená říční ramena tu vytvářela ještě před soutokem obou řek čtyři větší ostrovy, což si kolonizátoři vyhodnotili jako dost pádný důvod k rozvíjení městských fortifikací právě odtud, z dnešních sadů 5. května.
Mlýnská strouha jako hlavní zdroj pitné vody a Soukenická valcha zárodkem průmyslu
Až na malé výjimky už nám do dnešních dnů žádné fyzické stopy po dávných ramenech nezůstaly a jenom pomístní názvy připomínají kdysi hojně používané pojmenování plzeňských ostrovů v těchto místech: Obcizna, Rychtářka a Špitálské neboli Pražské předměstí. Jenom ten čtvrtý ostrov, pojmenovaný podle hezky českého slova Vostrovec, upadl už dávno v zapomenutí. Ramena Radbuzy a Mže tedy pomohla zformovat první zástavbu středověkého města, což už se nedá tvrdit o jejich hlavních korytech. Odehrálo se to na kratičkém úseku podél východních a severních hradeb, který se délkou zdá být ve srovnání s padesáti devíti kilometry všech řek na území současného města absolutně zanedbatelný.
Není snad Plzeňana, který by se neradoval z posledních zahradních úprav současné Mlýnské strouhy, respektive jejího kratičkého úseku. Právě tohle rameno, napájené vodou z Radbuzy, od roku 1532 vhodně doplňovalo soukromé zdroje pitné vody ze studní, které naši předci vyhloubili doslova v každém měšťanském domě. Systém veřejného vodovodu propracovali důmyslně, zahrnoval přečerpání říční vody do vodárenské věže v Pražské ulici, jejíž dodnes patrné střílny prozrazují, že tak důležité vodárenské zařízení začlenili staří Plzeňané do obranného systému města. Odtud už pitná voda stékala samospádem do kašny na náměstí. Původně byla jedinou, ale později se k místům určeným k volnému odběru připojily kašny další. Takto nastavený systém rozvodu vody z Mlýnské strouhy se spolehlivě dodržoval až do počátku devatenáctého století, kdy už přestal vyhovovat kapacitou i kvalitou vody.
Řada domů přilepených k obranné zdi s přezdívkou „Zwinger“ a sousední vodárenská věž v Pražské ulici od Mlýnské strouhy
Pro kvalitu „pitné vody“ z Mlýnské strouhy jistě ve středověku platily jiné hygienické nároky než dnes, nicméně pila se bez jakýchkoliv jiných úprav. V poslední době byla Radbuza pověstná mimořádně nekvalitní vodou, kterou měly na svědomí hlavně mimoplzeňské zdroje na horním toku bez čistíren odpadních vod. Na soutoku pod pivovarem, kde se podle dávného ostrova říká Na obcizně, Na Špici nebo také V cípu, má Radbuza průměrný průtok vteřinových kubíků větší ve srovnání s průtokem Mže. Přesto za soutokem řeka dál historicky pokračovala pod názvem Mže, zřejmě protože ji místní více považovali za svoji řeku a někdy jí tak i nazývali – řekou Plzeňskou.
Druhé popisované říční rameno, které ovšem vycházelo z řeky Mže, sehrálo v dějinách města roli úplně jinou. Vody v Soukenické valše pomohly vzniknout prvním papírnám, manufakturám, koželužnám a soukenickým dílnám, z jejich energie se rodily první plzeňské průmyslové výrobny. Už proto platilo okolí Rychtářky a předpolí Saského mostu za prostředí nevábné, jemuž se vyhýbal každý, kdo jen mohl. Na rozdíl od Mlýnské strouhy po Soukenické valše nezůstala jediná památka. A to nejen po vodním toku, ale až na nepatrné výjimky zmizela i celá historická zástavba. Ta tudy od dob založení města probíhala mezi severním úsekem hradeb a řekou Mží a k městu neodmyslitelně patřila. Dnes tudy prochází komunikační průtah přes sady 5. května a ten starou Rychtářku a pozůstatky Soukenické valchy zničil jednou provždy, drasticky a nenávratně. Co k tomu dodat… V době výstavby průtahu směrem od Prahy na Rozvadov žádný dálniční obchvat neexistoval a město nemělo prakticky žádnou jinou možnost na výběr.
Pražský most je tak zvaně falešný „jen na oko“, žádný tok už pod ním neprotéká a na opačné straně podobu mostu nemá. V pozadí věž v Pražské ulici a věž Bartolomějského kostela na náměstí
Zasypání Mlýnské strouhy pro povznesení města
Historická říčka existující už od samého začátku Nové Plzně se časem stala zdrojem epidemií a nákaz, takže se jí radní rozhodni zasypat. Po zasypání Mlýnské strouhy, nazvané podle odvěkého mlýna, jenž se tu dříve nacházel, si místní na delší dobu od vodních ploch v blízkosti původních hradeb rychle odvykli a teprve park za Pražským mostem jim pomohl objevit kouzlo Mlýnské strouhy znovu. Lokalita dříve známá jako Plzeňské Benátky chytila druhý dech. Mezi vodárenskou věží a Pivovarským muzeem je k vidění několik kouzelných domků, přilepených k vnitřní hradební zdi. Jedná se o názornou ukázku, jak město dříve řešilo zástavbu parkánu, jemuž se také německy říkalo Zwinger. V tomto úzkém prostoru a v pásu mezi původními hlavními a dodatečnými parkánovými hradbami se obvykle choulily domky těch nejchudších, kteří si podobné příbytky uvnitř hradeb obvykle ani nemohli dovolit. Teprve zasypáním říčních ramen a zbouráním hradeb získalo město možnost zakomponovat starou zástavbu do nově otevřeného prostoru. Dnešní stav sice navazuje na historickou tradici Mlýnské strouhy, ale jen napůl. Voda už neproudí tekoucí jako v bývalé říčce a je „jenom“ stojatá v jezírku pod Pražským mostem.
Nad současným a tedy novodobým jezírkem v místech dřívější Mlýnské strouhy se vypíná barokní bastion z roku 1645 od hlavního plzeňského specialisty na pevnostní stavby Lacrona, jediný zachovaný na obvodu historického města. Koncem třicetileté války, ne příliš dlouho po potupném dobytí Plzně Mansfeldem, se ještě věřilo, že nedobytná města, tedy uzavřené pevnosti s masivními hradbami, mají před sebou velkou a zářivou budoucnost. Neměly bohužel žádnou. Války se začaly vést úplně jinými prostředky a do té doby nevídanými zbraněmi, takže velice brzy zůstaly bastiony městu Plzni spíše na obtíž. V tomto ukázkovém bastionu neboli vysunutém ozubenému výběžku v souvislých hradbách pro snadnější odstřelování nepřítele, hned v sousedství moderního mamutího hotelového komplexu, stojí budova původních lázní, přebudovaných počátkem dvacátého století na lidovou čítárnu, dávno už nefunkční.
Roztomilá stavbička lázní a pozdější lidové čítárny uvnitř vojenského bastionu
Současný hotel na místě mlýna a potom jediné městské nemocnice
Výstavbu hotelu umožnila až demolice bývalé nemocnice Okresního ústavu národního zdraví, tedy OÚNZ, v roce 1992. Tento původní nemocniční objekt, doplněný už jen jednou menší kapacitou na jiném místě, dlouho plnil funkci hlavního městského zdravotního zařízení. Vyrostl neobvykle hned vedle historického jádra, zato však v neúnosně stísněných, a nakonec i havarijních podmínkách. I když tuto nemocnici později nahradil rozměrnější, a hlavně modernější areál ve čtvrti Bory, kde se z nové Městské všeobecné veřejné nemocnice císaře a krále Františka Josefa I. vyvinula pozdější Hlavní nemocnice, původní zdravotnické zařízení v sadech 5. května sloužilo dál, i když ne už jako to hlavní pro celou Plzeň.
Kdysi jediná plzeňská nemocnice vznikla nejrůznějšími přestavbami dřívějších objektů, na jejichž počátku stál mlýn, který nakonec předal Mlýnské strouze i svoje jméno. Úplně první zmínka o městském mlýně je datována rokem 1400, jenže podle nepřímých důkazů tu mohl fungovat ještě o něco dříve. Při dobývání města Mansfeldem v roce 1618 se císařští obránci města museli stáhnout za opevnění, dobyvatelé v barvách českých stavů mlýn rozstříleli a vytvořili si tím platformu pro převzetí města ztečí.
Mlýn, později se mu říkalo Panský, vůbec sehrál nejednou v dějinách města dost zásadní roli, třeba už tím, že se v něm narodila matka Emila Škody a v přeneseném smyslu slova odtud vzešla strojírenská tradice, která proslavila Plzeň široko daleko.
Zasypaná říčka Soukenická valcha procházela v místech dnešního dopravního průtahu v sadech 5. května. Název lokality Rychtářka, kde se historicky nacházely louky plzeňského rychtáře, připomíná už jen nový parkovací dům
Zdroje:
LIŠKA, Miroslav. Plzeňské mosty a lávky. 1. vyd.: Starý most s.r.o., 2014
Kudy z nudy: Mlýnská strouha - Plzeňské Benátky [online]. [cit. 2019-03-26]. Dostupné online.
Jedním z mála pozůstatků dřívější zástavby na Rychtářce je objekt pozdějšího pivovaru a penzionu
