Článek
Když se Rokycany přidaly na začátku třicetileté války, na rozdíl od sousední silně katolické Plzně, na stranu českých stavů, potrestali je za to vítězové od Bílé hory ztrátou některých přidružených vesnic, které tím připadly triumfujícímu plaskému klášteru. Už tak válečnými útrapami zkroušené město čekala v roce 1639 další těžká rána. Vpád švédské armády. Všude, kde se v Čechách objevila, tak vyplenila, co jen mohla.
Smutný konec pluku habsburského důstojníka Rudolfa von Madlona
V Rokycanech se stala v dobách třicetileté války třeba událost v našich krajích docela ojedinělá. Součástí rokycanské vojenské posádky býval Madlonův pluk, nazývaný podle svého velícího důstojníka. Ten bojoval na katolické straně proti protestantským státům a jejich spojencům. V jedné z předcházejících bitev u saského Breitenfeldu v roce 1642 celý pluk dezertoval ze svých pozic, což nakonec vedlo k porážce císařské armády a k převaze na straně jejích protivníků Švédů. Rozhodnutím vojenského soudu byl celý pluk odsouzen k decimaci. Nic menšího, než že každý desátý voják měl být exemplárně popraven.
Město tak muselo nechtěně asistovat trestu, jenž neměl ani v drsných dobách válečných žoldáků obdoby. Pravděpodobně dne 14. prosince 1642, to datum není zcela prokazatelné, přišlo o život asi devadesát vojáků. Z nich řadoví příslušníci pluku byli oběšeni na rokycanských stromech a jejich důstojníci byli později sťati v Praze. Morbidní hromadné pobíjení vlastních vojáků rozhodnutím císařského soudu připomíná památník na Plzeňském předměstí, podle už z dálky viditelného tvaru nazvaný Černý kříž. Obsahuje i pozlacenou postavou Krista a někdy se mu také říká Černá mohyla. Památník stojí na místě, kde k decimaci došlo a kde ostatky pod dva a půl metru vysokou hromadou kamení pietně uložili.
Město v područí církevní moci
Do doby, kdy v rokycanských kulisách proběhla vojenská decimace, už město zažilo celou řadu jiných historických událostí. V roce 1110 se císař Jindřich V. setkal na rokycanském biskupském dvoře s pražským biskupem Heřmanem a podle této první písemné zmínky se daný letopočet považuje za počátek historie města. Ve skutečnosti si tu museli biskupové vybudovat svůj dvorec určitě dříve, možná hned po založení biskupství v Praze v roce 973. Rokycany potom po celá staletí podléhaly církevnímu vlivu, než je ovládla moc světská.
Důležitá událost se odehrála v roce 1363, kdy byl na základě listiny arcibiskupa Arnošta z Pardubic založen klášter neboli proboštství augustiniánů a při něm škola, první významná kulturní instituce středověkého města. To snad bylo pojmenované podle „rokytí“, pojmu představující skupinu nízkých vrb. Za husitských válek se proboštství, vnímané stoupenci kalicha za symbol nenáviděných církevních pořádků, ocitlo na pokraji samotné existence, a později bylo skutečně zrušeno. Po letech složitých majetkových a právních změn, kdy se jako nejvýraznější vlastníci zapsali Švamberkové z Krasíkova z oblasti Bezdružic a kdy se neustále řešily vlastnické spory s církevními nároky, se Rokycany v roce 1584 staly městem královským, tedy majetkem samotného krále. Od té doby se vymanily z bezprostředního vlivu katolické církve. Jako většina významných středověkých měst mělo své opevněné hradby a jejich zbytky se na některých místech ještě zachovaly.
Zajímavé okolí
Nedaleko od Rokycan každého upoutá charakteristická silueta kapličky s třemi věžemi, jež stojí osamoceně ve volné přírodě na kopci nad údolím říčky Klabavy. Ta patří populárnímu Vršíčku, nijak zvlášť okázalé, ale přitom sympaticky skromné stavbičce z poloviny devatenáctého století. Místní si ji tu postavili na zdaleka viditelném místě jako vděk za to, že Rokycany nebyly postiženy morovými ranami. Podobně jako v případě jiných sbírek se na ni poskládali místní měšťané, jejichž jména jsou za odměnu uvedeny na kamenných schodech pod samotnou kaplí. Stoupáte nahoru po schodišti a každý stupeň vám představuje jednotlivce nebo rodinu těch, kdož kdysi na stavbu finančně přispěli.
V obci Klabava pod Vršíčkem postavilo město Rokycany první svoji železárnu už v roce 1637. To proto, že se zde vyskytovala ložiska železné rudy. Ne příliš kvalitní, ale dost vhodné k tomu, aby oblast nějakou dobu prosperovala jako železářské a také strojírenské centrum. Pro rokycanské železárny byla po několika desetiletích otevřena nejmocnější rudná štola svatého Antonína Paduánského. Výroba železa byla později převedena přímo do Rokycan, ale až roku 1926. Jenomže původní strojírenský areál se začal využívat k nejrůznějším jiným účelům, většinou spojeným s potravinářským průmyslem. Rokycany prosluly svým celostátně známým podnikem Marila, stejně tak jako výrobou jízdních kol Favorit.
Stejnojmenná téměř padesát kilometrů dlouhá říčka Klabava protéká Padrťskými rybníky v Brdech a dále obcemi Dobřív, Rokycany a Chrást, kde se vlévá do Berounky. V roce 1957 na ní bylo vybudováno v souvislosti s těžbou železné rudy u Ejpovic vodní dílo s přehradním jezerem, které po krachu nereálně koncipovaného projektu obohacování rudy samo ztratilo svůj původní smysl. Jinak má říčka Klabava pověst nezbedného kverulanta, který se dokáže při vysokém stavu vody proměnit na nezvladatelný přírodní živel. Ostatně Rokycany i všechna ostatní sídla, jimiž protéká, by mohla dlouze vyprávět…
Zdroj:
Rokycany, kolektiv autorů, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011
