Článek
Císař se často choval netečně, jindy zase vstřícně a aktivně. Stalo se tak například, když za ním přicestovalo na český západ poselstvo mocného ruského cara Borise Godunova. V prostředí císařského plzeňského dvora se toho času řešily nejdůležitější otázky celoevropského významu, konkrétně se dojednávaly podrobnosti o společném postupu v protitureckém tažení, což tehdy představovalo nespornou prioritu starého kontinentu. Rudolf tu přijal také oficiální delegaci valašského a moldavského knížete Michala Chrabrého, panovníka z území dnešního Rumunska, stejně tak jako zástupce polského krále a také vyslance perského šáha. Císař si ne vždy mohl dovolit zahálet, ovšem o jeho náladovosti se povídaly báchorky. Snadno si lze představit, jak jej všechny ty cizí delegace a poselstva unavovaly i nudily, jak rád by se místo nich věnoval něčemu pro něj důležitějšímu – třeba svým oblíbeným starožitnostem nebo ještě oblíbenější alchymii.
Větší množství osob už Plzeň nepobere
Dnes už si dokážeme jen mlhavě domyslet, jak mohla ta starobylá Plzeň, prostorově omezená a sevřená gotickými hradbami, fungovat každodenním životem jako plnohodnotné město, hostit k tomu nenasytný ansámbl celého císařského dvora, a ještě při tom přijímat cizí diplomaty. Město praskalo ve švech, ale cizokrajní návštěvníci si tu jeden po druhém jenom podávali dveře. A co na to Rudolf? Jak kdy, jednou rozhněvaný panovačně křičící vztekloun a nemilovaný despota, jindy apatický „stařec“ bez zájmu o cokoliv ve svém okolí. Během plzeňského pobytu bylo těžce nemocnému a nezdravě vyhlížejícímu Habsburkovi pouhých čtyřicet osm let. V dnešním pojetí vlastně ještě zralý muž v těch nejlepších a nejvýkonnějších létech, v reálných podmínkách panovník, zmizelý z Vídně do Čech jako skutečná životní troska. Jako kdyby mu už smrtka klepala na dveře.
Císařský dům je vidět na hlavním náměstí za morovým mariánským sloupem
V lednu prvního roku nového století začínal mor z pražských ulic zvolna ustupovat a dvořané začali ztrácet trpělivost, to vše v toužebném očekávání, že se jejich život vrátí k navyklým pořádkům. Neměli se v Plzni špatně, ale stejně zpravidla toužili po tom, aby se co nejrychleji vrátili do míst, na něž byli zvyklí, provinční město pod Radyní už už toužili vystřídat osvědčenými kulisami více noblesního sídla u Vltavy. Tam se cítili doma a nezbytně nutné přechodné štace si užili dost, zlomyslníci dokonce tvrdí, že už ji měli až po krk. Mnozí také Plzeň předčasně opustili, jenomže kvůli císaři, kterému ve stavu letargie leckdy bývalo všechno jedno a jenž žádné kroky k brzkému přesunu nepodnikal, se museli z Prahy opět na západ vrátit.
Patová situace trvala až do června, kdy císař se svým dvorem Plzeň po osmi a půl měsících opustil. V té době se ze zdravotního hlediska dostal až na samotné dno, nemohl se prakticky na nic soustředit, dokonce ani na své jinak láskyplně shromažďované umělecké sbírky. V plzeňském prostředí krize vyvrcholila natolik, že celá říše si napůl šeptem šuškala, jak jejich panovníka posedl ďábel, který ho svádí ke všemu nejhoršímu. A především k tomu, aby zahubil katolickou církev. Muž, dříve tak zbožný, jehož vychovávali ve Vídni, a ještě před tím u španělského dvora jako rigorózního pravověrného katolíka, což u Habsburků ostatně ani nemohlo probíhat jinak. Tak tento pán, že by prý měl jemu posvátnou katolickou církev zničit? Osob, kteří podobný fabulacím věřili, nebylo zase tak málo…
Podobizna Rudolfa II. V Císařském sále radnice ve Frankfurtu nad Mohanem, Foto: Wikimedia Commons / volné dílo
Spory s bratrem Matyášem
V Plzni vrcholící Rudolfova duševní choroba tehdejší pomyslný „bulvár“ i kruhy nepřejících pomlouvačů zaměstnávala natolik intenzivně, že bylo jen otázkou času, kdy situaci využije jeho mladší bratr Matyáš k formulování svých nástupnických nároků. Matyáš se rovněž chystal zajet do Plzně v březnu roku 1600, aby si tu s bratrem, sice nenáviděným, ale pořád ještě nejbližším příbuzným a navíc císařem, vyříkal věci z očí do očí. Západočeské sídlo se mělo stát prostředím pro veledůležitá jednání o dalších státních záležitostech, ale především o tom, jak dál postupovat ve věci následníka trůnu. Je nanejvýš paradoxní, že celá léta Rudolf žil v nepřetržitém strachu z toho, že bude o své císařské postavení připraven, třeba i úkladnou vraždou. Skutečně jej takové obavy neustále trápily, jenomže ty se týkaly jiného možného následníka trůnu. A ty v něm vyvolával jeho jiný bratr - Albert. Teprve v plzeňském období pochopil, že šachová výměna na trůně hrozí, ale ze strany Matyáše, a nikoliv Alberta. To se ve chvatném sledu událostí brzy potvrdilo.
Rudolf II. v roce 1604, čtyři roky po opuštění plzeňského azylu, Foto: Wikimedia Commons / volné dílo
Nakonec Matyáš do Plzně nepřijel, ale stejně si vytoužený cíl splnil mladší z obou konkurenčních sourozenců poměrně brzy – v roce 1606 jej rodinná rada zvolila hlavou habsburského rodu. Nastala nevídaná situace, protože „legitimní“ Rudolf stále ještě žil a zemřel až o dalších šest let později jako svobodný, a to ve věku šedesáti let. Během života plného milenek, nemanželských děti i vážně míněných nabídek k sňatku se prostě oženit nestihl a oficiálního následovníka trůnu své říši nedal. Nemanželské děti se přirozeně nepočítaly. A právě na této zapeklité situaci zosnoval mladší bratříček svoji novou mocenskou strategii. Rudolf je nejenom duševně nemocný, ale ještě ke všemu bez legitimních potomků.
Když Matyášovy nároky na odstranění choromyslného bratra gradovaly, přispěchal na pomoc Rudolfovi vpádem do Čech Leopold, jeho bratranec a zároveň pasovský biskup. Pro jistotu i s mohutnou armádou. Dilema, které z obou znesvářených stran z jedné rodiny projevovat svoje sympatie, nemusela Plzeň řešit dlouho. Rázně postavila za Rudolfa, a tedy i za tzv. pasovské. O myšlenkových proměnách císaře, který se kdysi obával moru tak, že se svým dvorem přejížděl po Čechách, aby provizorně zakotvil v Plzni, svědčí následující morová hrozba v roce 1607. To už se ven z Prahy nehrnul a napadla jej zajímavá myšlenka: vystěhuje z Pražského hradu všechny úřady a instituce a sám se v něm izoluje od ostatního světa. Mocenský boj se svým bratrem Rudolf nakonec prohrál. Při vší úctě k němu, stalo se tak jenom ku prospěchu monarchie. Časy jeho původního renesančního rozhledu a elánu se již dávno proměnily v bezvládí, s nímž nebylo myslitelné tak ohromné a národnostně spletité císařství ovládat.
Rok před svou smrtí v roce 1612 císař Rudolf II. definitivně z trůnu odstoupil a začal vážně uvažovat o tom, aby přemístil svou rezidenci mimo Pražský hrad, konkrétně do některého jiného města. Nejvážnějším adeptem na takové sídlo se stala – ani netřeba dlouho přemýšlet – jeho „oblíbená“ Plzeň. Dříve tak protěžované sídlo nad Vltavou jej lákat přestalo, stejně tak jako Vídeň, která tehdy měla charakter docela provinčního města, položeného navíc v nebezpečné blízkosti turecké hranice. Ta už jej nelákala vůbec. Ne nadarmo si k uvažovanému pobytu v západočeské metropoli připravoval Císařský dům vedle radnice. Jeho úmysly vrátit se sem na stará kolena byly míněny docela vážně… Vše změnila a definitivně vyřešila až excísařova smrt.
Zdroje:
JANÁČEK, Josef. Rudolf II. a jeho doba. 3. vyd. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2003
PÁNEK, Jaroslav. K povaze vlády Rudolfa II. Folia Historica Bohemica. 1997, roč. 18
Kolektiv autorů. Dějiny města Plzně. 1. vyd. Plzeň: Statutární město Plzeň, 2014, 2016 a 2018. 3 svazky
