Článek
Známe jej spíše pod obvyklejším z používaných jmen Jan Blažej Santini – Aichl (1677 Praha – 1723 Praha). Jeho aktivity v nedalekých klášterech Plasy a Kladruby, ale samozřejmě v Mariánské Týnici u Kralovic i jinde, ty mu už kvůli maximální vytíženosti neumožňovaly další spolupráci s tím nedalekým velkým městem, jež přesto hrálo v životě jeho rodiny ne bezvýznamnou roli. Mnozí jej považují za čistokrevného Itala, ale méně už se ví, že část jeho genů se zrodila v západočeské metropoli.
Ital nebo Čech?
Se svými italskými kořeny, navíc ještě pomíchanými s jinými českými předky, se narodil v Praze, ale jeho babička Kateřina Ostová byla čistokrevnou Plzeňačkou. Poté, co odešla do hlavního města, vzala si tam Itala a budoucího Santiniho dědečka. Jinými slovy - celá jedna čtvrtina krve jednoho z našich nejznámějších a nejuznávanějších architektů pocházela z Plzně. Dědeček Antonio Aychl přišel do Čech z kraje na pomezí dnešní Itálie, Rakouska a Švýcarska, asi tak jako mnoho tamních šikovných zedníků a kameníků, pendlujících po stavbách celé Evropy. Italové patřili k velice vyhledávaným řemeslníkům a mnozí se do své rodné vlasti ani nevrátili.
Areál kláštera v městečku Plasy na severním Plzeňsku od Santiniho
Český, tedy ten nejslavnější Santini, byl už představitelem třetí, a tudíž dávno usazené generace rodiny kameníků u nás. Nijak v sobě nezapřel výtvarné cítění, jež si sám v sobě vypěstoval díky původnímu vzdělání malíře obrazů. To vše v něm zkoncentrovalo tvůrčí potenciál neuvěřitelných rozměrů. Kombinace smyslu pro kámen, spojení neočekávaných tvarů, magii čísel a celkově ohromující dojem z architektonického díla se v něm zkoncentrovaly jako u málokoho z jeho vrstevníků, přinejmenším v našich zemích. Mimochodem zlí jazykové tvrdili, že mnozí stavitelé té doby zase až tak nic převratného na svých stavbách nevymýšleli a „jen kopírovali“ tvary objevené Santinim. Je to samozřejmě pomluva, ale možná na tom i něco málo bude. Na architekta jménem Santini ve středoevropském prostoru ve své době prostě neměl nikdo…
Učenlivý polír z městečka Plasy
Přesto se vliv slavného umělce projevil v Plzni alespoň jakoby v zastoupení. Postaral o to jeho pomocník Matěj Ondřej Kondel (1686 Kaznějov – 1749 Nebřeziny), svérázný samouk, jehož vrchnost propustila z poddanství až v pozdních letech a který se ve svých šedesáti pěti letech dokonce stal plzeňským měšťanem. Santini okamžitě rozpoznal, že samorostlý polír na jeho stavbě konventu v Plasích, jemuž bohužel nebylo dopřáno žádné potřebné odborné vzdělání, disponuje nebývalým citem pro stavitelské umění a k tomu navíc pozoruhodným selským rozumem. Na staveništi se pohyboval s nadhledem zkušeného praktika, prostě jako muž na svém místě.
Bohem obdarovaného ve věci stavitelských dovedností Kondela slavný Santini potřeboval k naplnění svých uměleckých vizí. Dřímal v tom skromném polírovi potenciál vypracovat se časem jako samostatný odborník, jenž to dotáhl až na pozici zkušeného stavitele. A geniální Santini se ani ve vztahu k oblíbenému polírovi nemýlil, nevzdělaný Kondel zvládl složitou stavbu konventu v Plasích, potom i hospodářského dvora Býkov a po Santiniho smrti některé jeho stavby dokázal dokončovat už ve vlastní režii. Rozletu svého učitele Santiniho pochopitelně nedosáhl a ani nemohl, ale oba dva se – každý svým dílem a podle svých možností – zasloužili o barokní architekturu západočeské metropole a jejího nejbližšího okolí.
Specialista na hřbitovy a kostnice
Ještě před tím, než se stal právoplatným plzeňským měšťanem, získal Kondel zakázku na úpravu areálu kolem kostela svatého Jiří na Doubravce. Nejstarší stavební památka na území současného města Plzně, umístěná na malebném soutoku Berounky s Úslavou, už od té doby stejně změnila podobu následujícími přestavbami. Ale samoukovi se zkušenostmi od velkého mistra vděčí za přístavbu sakristie i za zvýšení věže o jedno patro či o pásovou bosáž na nárožích. Posledně jmenovaný prvek s výrazným kamenným obkladem se v Plzni nevyskytuje nikde jinde a nezapře v sobě vliv architekta, který jej tak rád uplatňoval – Santiniho. Jeho žák Kondel buď sám v areálu hřbitova kolem kostela realizoval novou kostnici, nebo k ní minimálně poskytl nějaký stavební koncept.
Interiér chrámu v areálu kláštera Kladruby západně od Plzně, kde rovněž tvořil Santini
Nejzajímavější motiv účelové stavby, kde se shromažďovaly kosti z vyřazených hrobů, aby uvolnily místo jiným a čerstvějším nebožtíkům, představuje kulatá vyvýšená lucerna uprostřed střechy. Nad každým ze čtyř oválných oken autor umístil reliéf lebky, to proto, aby nikdo nepochyboval, k jakému účelu jinak roztomilá stavbička slouží. V podstatě stejná varianta kostnice s lucernou a lebkami je použita i u hřbitovního kostela svaté Máří Magdalény v Druztové, obci, jež historicky pod Plzeň spadala a kde Ondřej Kondel postavil také skromnou, ale z architektonického hlediska kvalitní šestibokou kapli svatého Jana Nepomuckého. Kostnice na Doubravce i v Druztové jsou si až nápadně příliš podobné.
Hřbitov v plzeňské městské části Doubravka, o jehož stavby se zasloužil Ondřej Kondel, vpravo je kostelík svatý Jiří a vlevo kostnice
Psát o velkolepých Santiniho stavbách by bylo pomalu nošením dříví do lesa. Zato jméno jeho spolupracovníka Kondela už tak známé není, přestože leckdy to byl právě on, kdo jim dával definitivní stavební podobu.
Prameny:
RŮŽIČKA, Stanislav. Jan Blažej Santini Aichel : stručný průvodce životem a dílem génia barokní gotiky. Ilustrace Vladimír Kunc. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Video-foto-Kunc, 2014
O staviteli barokního Plaska Matěji Ondřeji Kondelovi z Bílova. www.nebreziny.cz [online]. [cit. 2024-10-15]. Dostupné online
Detail kostnice s věžičkou-lucernou a lebkami, orientovanými do čtyř světových stran, podobnou koncepci použil Kondel i v kostnici v nedaleké obci Druztová
