Článek
Obvinění ze zrady a sesazení z funkce hlavního velitele
Než k tomu v roce 1648 skutečně dojde, odehraje se čtrnáct let před vyjednáním vestfálského míru dramatický příběh člověka, jehož jméno se stalo symbolem toho válečného běsnění, trvajícího celé tři desítky let. Příběh vojevůdce v habsburských službách a muže bohatšího než samotný císař Albrechta z Valdštejna. Nasměrování jeho kroků poté, když se v Plzni dozvěděl o svém sesazení z čela císařské armády, na nejzazší český západ do Chebu, bývá často uváděno jako nezvratné potvrzení teorie, že habsburskou stranu skutečně zradil a že se tak hodlal ke svým dřívějším protivníkům a nově potenciálním spojencům co nejvíce přiblížit.
To by vyvracelo opačnou domněnku, podle níž se sám stal obětí zrady několika proradných generálů. S odstupem času se už nikomu nepodaří zjistit, co vlastně bývalý velitel zamýšlel dál, jestli se chtěl v Chebu opevnit nebo odtud dál pokračovat ještě více na západ směrem k Sasům a Švédům, kteří mu podle nejodvážnějších hypotéz slíbili dosáhnout na titul českého krále a snad i císaře Svaté říše římské. Soudě podle jeho zdravotního stavu by už v té době neměl mít na takové plány ani pomyšlení.
Daleko od pravdy možná nebude ani další a na první pohled takřka kacířská myšlenka, že sám habsburský císař Ferdinand II. měl na jeho smrti eminentní zájem, protože mu dlužil takové množství peněz, které by ani jako hlava vlivného mocnářství ve své podstatě nikdy nebyl schopen splatit. Synek z chudé šlechtické rodiny Albrecht z Valdštejna se ukázal být nejen geniálním vojevůdcem, ale snad ještě geniálnějším vojenským podnikatelem. Ať už peníze nějakým podivným a někdy i podvodným způsobem vydělal, či si sám půjčil nebo něco prodal, císaři vždy ochotně nabízel protislužby. A dobře věděl proč – hmotné statky a připisovaná panství rychle znásobovaly jeho majetek a během několika málo let už se s ním v celé monarchii málokdo mohl srovnávat. Ekonomickým myšlením a způsobem podnikání v nejrůznějších oblastech předběhl dobu o pár set let a ani dnes by se jistě ve světě velkých peněz také neztratil.
Vstup do chebského hradu, kde byli zabiti přátelé svého velitele
Císařem odsouzen k smrti
Plzeňská epizoda s tamním několikaměsíčním pobytem jedné z nejzajímavějších legend válečnictví za třicetileté války ovšem skončila hrou vabank s tragickým koncem, když za pár dní vydechl ten kontroverzní vojevůdce v Chebu naposled. A to jen krátce poté, kdy byl tajně odsouzen k smrti císařem, jemuž v dobách aktivní vojenské služby dlouho přinášel jedno vítězství za druhým. Teď už z obávaného generalissima zůstala pouhá troska. Zákeřná poprava měla být vykonána už v Plzni. A to kýmkoliv, kdo by se takového úkolu ujal. Jen shodou náhod se protřelý válečník ještě vzmohl na poslední křečovitý úprk z města, kde původně hodlal se svou armádou jen přezimovat.
Hradní areál byl svědkem masakru důstojníků dříve, než došlo na samotného Albrechta
Cestou z Plzně do Chebu se k družině se smrtelně nemocným velitelem přidaly další dva pluky, naverbované jen krátce před tím na Britských ostrovech. Valdštejn nemohl předvídat, že mezi příslušníky tak exotických pluků se najdou jeho skuteční zrádci a vrahové, byť ti pod dojmem císařského nařízení považovali za zrádce jeho a ortel vykonali jen fyzicky, když plnili příkaz vídeňského dvora. Cesta mezi oběma západočeskými městy Albrechtovi i s jeho početným doprovodem trvala krátce, probíhala od 22. do 24. února roku 1634. Sotva se stačili po náročném přesunu zorientovat, už během uvítací hostiny v prostorách Chebského hradu pozabíjeli vrazi z britských pluků nejdříve čtyři nejbližší věrné vévody Albrechta z Valdštejna, mezi nimi i Trčku, Ilowa a Kinského.
Bývalý generalissimus sám kvůli nemoci na pozvání do chebského hradu nereagoval, a tak si jej vykonavatelé císařova verdiktu ještě v noci 25. února našli v domě na náměstí. Dodnes je tam v prostorách Chebského muzea k vidění rekonstruovaný pokoj, kde slavný vojevůdce minimálně celoevropského formátu vydechl naposledy. V jeho osobním životě ta nebývale zákeřná vražda už mohla sotva co změnit. Pokud by nezemřel násilnou smrtí v Chebu, podle nejrůznějších spekulací by mu zdravotní stav dovolil přežít tak maximálně o měsíc déle. Je zajímavé, s jakou oddaností a loajalitou doprovázeli do Chebu Valdštejna jeho poslední věrní, přestože jim bezvýchodnost celé špatně rozehrané partie musela být už v Plzni naprosto jasná.
Objekt chebského muzea, kde byl generalissimus císařské armády zavražděn
Jemu věrní za všech okolností
A zdaleka se při tom nejednalo o žádné ztroskotance, kteří by byli na svém generalissimovi existenčně závislí. Spolu s ním zavražděný Adam Erdman Trčka z Lípy pocházel z movitého rodu Trčků, zbohatlého ještě v dobách před bitvou na Bílé hoře. Po událostech v Chebu byl jejich majetek pochopitelně zkonfiskován, ale před nimi disponovali Trčkové větším majetkem než třeba tradiční rod Rožmberků a v Čechách je zastiňoval pouze sám Valdštejn. Adam patřil mezi nejvěrnější přátele svého velitele a z této pozice se nejaktivněji podílel na vyjednávání se švédskou protistranou prostřednictvím českých emigrantů.
Náměstí v Chebu – hlavní kulisa událostí z roku 1634 i soudobých a pravidelně pořádaných Valdštejnských slavností
Také další z chebských zavražděných Václav Kinský pocházel ze znamenitého šlechtického rodu a s Adamem Trčkou jej kromě absolutní oddanosti k veliteli spojoval navíc i příbuzenský vztah. Poté, co si Kinský vzal za ženu Alžbětu Trčkovou, stal se Adamovým švagrem a jeho manželka po něm převzala i příjmení Kinská. Třetí oběť chebského řádění z vévodova doprovodu - maršál Christian Ilow - zasáhl do historie „plzeňského reversu“ tím, že se tímto pojmem označovaná podpisová akce důstojníků na podporu Valdštejna konala v lednu 1634 právě v jeho přechodném bydlišti na plzeňském náměstí. Ostatky všech obětí chebského masakru měly být převezeny podle původního plánu do Prahy, ale nakonec skončily v minoritském klášteře ve Stříbře.
Teprve po několika letech našel Valdštejn místo posledního oddechu ve Valdicích na svém milovaném Jičínsku, aby nakonec skončil tam, kde jeho ostatky spočívají až do současné doby, ve starém rodovém sídle v Mnichově Hradišti.
Podoba Albrechta z Valdštejna v koňském sedle na fresce domu v plzeňské Proluce
Zdroje:
JANÁČEK, Josef. Valdštejn a jeho doba. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003.
KOLLMANN, Josef. Valdštejnův konec 1631-1634. Praha: Academia, 2001
Pamětní deska na domě na hlavním plzeňském náměstí, odkud si Valdštejn zamířil pro svou smrt do Chebu
