Článek
Zakladatel obřího plzeňského koncernu Emil Škoda si zpočátku vedl suverénně, ale po čase se nechal málo výhodnými úvěry vmanipulovat do vleku bankovních institucí, které si prosadily, že vytvoří z jeho podniku akciovou společnost. I když mu zůstal nadpoloviční kontrolní balík akcií, tak potupnou hru s věřiteli v kombinaci s nalomeným zdravím z pracovního vytížení nakonec neustál. Již rok po založení akciovky zemřel ve věku šedesáti let na duševní vyčerpání a srdeční selhání. Stalo se tak 8. srpna 1900, ale o konkrétním místě úmrtí se doposud spekuluje. V té době podnik zaměstnával už tři tisíce lidí.
Zdravotní problémy očekával každý, kdo zakladatele znal
Hektický životní styl dovedl otce-zakladatele do stavu, který se dal spolehlivě předvídat. Pověstná pracovitost a každodenní duševní vypětí si zákonitě vyžádaly takovou daň, že už jako padesátiletý začal trpět vážnými zdravotními problémy. Práci podřídil úplně všechno, politicky i společensky se angažoval minimálně. Po nějakém prestižním společenském postavení nijak netoužil. Dokázal to třeba i tím, že návrh na jmenování do baronského stavu uctivě odmítl. Prosperita fabriky pro něj byla úplně vším. Emilovy potíže s ledvinami i žaludkem se prudce zhoršily krátce po vzniku akciové společnosti, v níž sám držel už jen mírně nadpolovičních 51 %. Kontrola nad podnikem s takovým procentem vlastnictví nikdy nevěští nic dobrého…
Samozřejmě těžce prožíval, že nad svým celoživotním dílem postupně ztrácí kontrolu. Ve funkci generálního ředitele se ještě zúčastnil tří posledních zasedání správní rady, ale potom přišla osudná cesta do lázní a za léčením. Úmrtí Ing. Emila Škody nemělo v dobovém tisku ohlas hodný jeho velikosti a paradoxně jej zaznamenaly především německy psané noviny. Vždyť se také jako velkopodnikatel cítil více Němcem než příslušníkem národa, z něhož ve skutečnosti vzešel! Nastal čas, aby jej v čele podniku nahradil někdo jiný, nejlépe z vlastní rodiny. A tím se měl stát Emilův syn Karel, poslední z vlivných mužských potomků dynastie Škodů. Dynastii sestávající kromě zakladatele fabriky ještě z jeho otce a strýce, tedy dvou bratrů lékařů se vzděláním z prestižní vídeňské university.
Hlavní vstup do areálu Škodovky od náměstí Emila Škody známý pod názvem první brána
V dobách Karlova mládí to zpočátku vypadalo nadějně
Se jménem syna zakladatele firmy se obyvatelé Plzně setkávají doposud, třebaže si leckdy ani neuvědomují, že se jedná o zrovna něj. Známá plzeňská čtvrť Karlov s nedalekou Karlovou ulicí, to je dříve proslulá, byť již dávno neexistující dělnická kolonie domů pro škodovácké zaměstnance s malometrážními byty. Tato lokalita je pojmenována navzdory zvyklostem v této zemi nikoliv po nejslavnějším z českých králů, ale po jediném synovi Emila a Hermíny Škodových Karlovi. Ten spolu se třemi sestrami vyrůstal v památném domě na Klatovské třídě na křižovatce U Práce, tedy u dnešního památníku osvobození americkou armádou. Otec s ním v duchu všech obvyklých dynastických pravidel počítal jako se svým přirozeným nástupcem. Alespoň do té doby, než se situace mírně zvrtla.
Syn se na převzetí otcova podniku připravoval cílevědomě, ale nakonec to všechno dopadlo docela špatně. Po zakončení Karlových vysokoškolských studií ve Stuttgartu a Curychu otec zemřel a Karel tímto zdědil všech jednapadesát procent akcií, jež jej měly teoreticky předurčovat pro funkci generálního ředitele. Měly, jenomže zástupci bank a členové správní rady rozhodli záporně a pravděpodobně i prozíravěji. Věk dvaadvaceti let se jim na tak zásadní pozici nezdál dostatečný a prostě nevěřili, že by mohl mladík úspěšně zvládat řízení tak ohromného kolosu. Po pravdě řečeno měli pravdu. Nakonec do této funkce povolali Ing. Jiřího Günthera, jenž už v roce 1904 přeložil sídlo vedení podniku z Plzně do Vídně. Nicméně Karel zaujal post ve správní radě, a to již dva roky po otcově smrti. Ale byl příliš mladý, málo zkušený i nedostatečně zodpovědný na to, aby podnik nějakým pozitivnějším způsobem ovlivňoval. O něco později, od roku 1909 jako jedenatřicetiletý a po létech již podstatně ostřílenější, začal radu řídit. V té době to ještě vypadalo, že předpokládané nástupnictví syna po otci dopadne podle původních představ.
Ovšem nic takového se nestalo. Nejen kvůli nevyzrálosti samotného Karla, ale především díky stále složitější mezinárodní situaci. Zásluhy o expanzi firmy na světové trhy záhy měly připadnout lidem mimo okruh rodiny Škodů. A ti dotáhli firmu na úroveň největší zbrojovky Rakouska – Uherska. Počínaje prvním rokem Velké války se Škodovka vrhla na výnosnou dělostřeleckou produkci a také na ještě ziskovější výrobu munice v závodě v Bolevci, čímž dokonale zahltila rakouskou armádu i její tehdejší spojence. Do Plzně přijížděli dělníci i vojáci z celé monarchie, aby tak gigantický úkol mohli v chaotických podmínkách vůbec zvládnout. Výbuch bolevecké muničky se stovkami mrtvých ukázal, že škodovácké civilní ani maďarské vojenské velení nedokázalo bezpečnostní požadavky pod diktátem nenasytných front uhlídat.
Stopy po bývalém Karlovu jsou už minimální a jednou z čestných výjimek představuje budova sokolovny
Karlova promarněná šance
Karel Škoda se časem dostal do vleku událostí, které sám až tak moc neuměl a možná ani teoreticky nemohl ovlivnit. Přesto mu vynesly za zásluhy o rakouskou zbrojní výrobu titul barona, ten samý titul, jenž jeho otec Emil kdysi tak hrdě odmítl, ten až do konce života zůstal „pouze“ rytířem. Ovšem jinak to s titulovaným synáčkem začalo jít docela z kopce. Karel se v Plzni moc často nezdržoval a více než strojní výroba jej bavily spekulace s pozemky a nevázaný až rozmařilý život. Ten se stal nakonec hlavní příčinou rozvodu jeho manželství, po němž zůstaly tři děti. Kdo si ještě vzpomínal na cílevědomého a prací posedlého starého pana otce, ten jenom kroutil nevěřícně hlavou… I když, nikdo nemůže tušit, jak by rozbujelý mnohatisícový kolos zvládal sám velký Emil.
Po vzniku samostatného Československa dopadl Karel Škoda podobně, jak by s největší pravděpodobností skončil i jeho pracovitý táta, kdyby se krachu monarchie vůbec dožil. Za svoje rakouské občanství a neskrývané sympatie k německy hovořící skupině obyvatel Karla Plzeň prohlásila za nežádoucí osobu. Zemřel docela kuriózně a málo hrdinsky na následky dopravní nehody v roce 1929. Nakonec i městská čtvrť Karlov, kdysi tak pompézně po něm pojmenovaná, záhy ztratila glanc a exkluzivitu. Poslední domky, které patřily k té dříve tak populární dělnické kolonii, dokončené v roce 1913, byly zbourány až v osmdesátých letech dvacátého století. Ovšem to již se jednalo o pouhé torzo, když mnoho z nich nepřežilo bombardování spojeneckým letectvem během druhé světové války.
Nejviditelnější památkou po Karlovi tedy zůstala čtvrť Karlov a málokoho ještě dnes napadne, že je tak těsně propojena se jménem a osudem posledního vlivného zástupce dynastie Škodů.
Zdroje:
Emil Škoda, Eduportál Techmania. edu.techmania.cz [online]
TOUŠEK Ladislav a kolektiv. Karlov mezi industriální a postindustriální společností. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2014
