Článek
V původním pralese na místě dnešní Železné Rudy českého Královského hvozdu procházela obchodní stezka, po níž se odedávna vozila sůl a později také železná ruda. Těžbu rud, ostatně nijak zvlášť rentabilní, postupně vytlačil obor úplně jiný. Sklářství se začalo intenzivně rozvíjet zejména po roce 1772, kdy místní panství zakoupil Jan Jiří Hafenbrädl. Tomuto oboru se po staletí dařilo na naší i na bavorské straně Šumavy. Krátce potom byla obec povýšena na město Markt Eisenstein. Obyvatelstvo bylo vždycky smíšené, ale původně převládali Češi. Ovšem od třicátých let dvacátého století to byli už jednoznačně Němci. Před nástupem nacismu k žádným větším národnostním třenicím ani nedocházelo. Život v horských podmínkách býval vždy náročnější než v nížinách, takže lidé si navykli pomáhat jeden druhému bez ohledu na jazyk, kterým se vyjadřovali.
Ruda naše a ta bavorská
Dnes bereme jako samozřejmost, že za naší Železnou Rudou přejíždíme její místní část Alžbětín a teprve za ní začíná Bayerische Eisenstein, tedy bavorská část spřáteleného dvojměstí. Nebylo tomu tak vždycky. Počínaje rokem 1579 se stalo i dnešní české Železnorudsko součástí Bavorska a definitivní poloha státní hranice byla stanovena a vytýčena až roku 1765. Při jízdě po silnici hraniční přechod ani nepocítíme, zato příjezd vlakem skýtá jedno velké překvapení. Všechny české osobní vlaky i rychlíkové spoje tady končí a německé začínají na společném nástupišti. Hraniční nádraží je unikátní v tom, že bylo kdysi postaveno přísně symetricky na obou dvou stranách státní hranice ještě v dobách budování základů evropské mezinárodní sítě. Po druhé světové válce logicky provoz na dlouhá desetiletí utichl.
Jako součást Železné Rudy byla hraniční osada pojmenována po Alžbětě, dceři skláře a majiteli panství. Už víme, že se jmenoval Jan Jiří Hafenbrädl. Právě tady byla založena významná sklárna na tabulové a zrcadlové sklo v roce 1841, údajně největší na celé Šumavě. Nádraží se státní hranicí probíhající uprostřed perónu je z roku 1877 a bylo využíváno z naší strany až do padesátých let a potom až od roku 1991. Přejdeme-li po perónu pěšky do Bavorska, můžeme navštívit zajímavé „Localbahnmuseum“, které se nachází v bývalém obslužném areálu. Nebo nasednout do přistaveného vláčku a německá Waldbahn nás odveze směrem do městečka Zwiesel.
Městečko na naší straně Šumavy dnes působí svěžím a energickým dojmem, v jeho ulicích i na turistických trasách v okolí je živo, jak by tomu mělo u horského střediska v létě i v zimě být. Totéž však nelze tvrdit o Rudě v Bavorsku. Ta se naopak po otevření hranic vylidnila a potkat někoho v centrálních ulicích je zážitek opravdu mimořádně výjimečný. Nefungují dřívější obchůdky, hospůdky ani restaurace. Turistické oživení na německé straně platilo ještě krátce po změnách v roce 1989, zatímco u nás trvá dodnes.
Procházka po Železné Rudě
V samotném centru městečka stojí památka nejcennější - barokní kostel Panny Marie Pomocné z hvězdy s půdorysem ve tvaru šesticípé hvězdy. I když nadmořská výška 754 m.n.m. osady není nijak oslňující, v podhůří Šumavy bychom pravoslavné motivy s originální cibulovitou bání pokrytou šindelem určitě nečekali. Podoba s pravoslavnou architekturou však vznikla docela náhodně a nebyla cíleným záměrem architekta, ale jenom snahou navrhnout něco hodně neobvyklého. Kostelík uvnitř skrývá i kopii obrazu Lucase Cranacha a také mramorové náhrobníky členů rodiny Hafenbrädlů. Ještě starší ve srovnání s kostelem je původní dochovaný lovecký zámeček z roku 1690 na Klostermannově náměstí o pár desítek metrů výše. Ten používali i poslední majitelé panství Hohenzollernové jako sídlo správy panství. Po válce mu hrozila kvůli špatnému stavu demolice, ovšem jednoduchá jednopatrová stavba se nakonec dočkala zdařilé rekonstrukce a nyní se v ní provozuje soukromé muzeum motocyklů i oblíbená restaurace.
V původní vile majitelů skláren rodiny Abele z roku 1877, kde je dnes umístěno Muzeum Šumavy, napsal Karel Klostermann román Skláři. Z původně francouzské rodiny Abele pocházela spisovatelova matka a šumavské kopce se pro něj staly celoživotní vášní i zdrojem inspirace téměř všech jeho knih.
V Železné Rudě stojí za to navštívit i řadu jiných zajímavých míst. Kaple svaté Anny na Hladovém vrchu byla nově postavena až relativně nedávno podle dobových fotografií a s městem ji spojuje rekonstruovaná křížová cesta. Jiná slavná kaplička sv. Antonína a sv. Barbary pod nádražím při silnici na Špičák – tzv. Kopplerova – údajně pochází už ze 13.století a jsou před ní umístěna umrlčí prkna. Na šumavská umrlčí prkna pokládali svoje zemřelé obyvatelé na obou stranách hranic. Podle starého zvyku je odkládali v zimě s tím, že je později pohřbí až za příznivějšího počasí. Příslušná bohatě vyřezávaná prkna pak stávala u kapliček nebo cest a pozůstalí k nim chodili jako na hřbitov, v horských podmínkách býval většinou dost vzdálený. Při různých svátcích a výročích tam svým zesnulým pokládali květiny.
Svět tunelů, lanovek a rozhleden
Od železnorudského nádraží se můžeme vydat směrem k Hraničnímu nádraží v Alžbětíně s tím, že během pár kilometrů na území městečka narazíme ještě na další dvě železniční zastávky. Nebo se můžeme projít směrem k nádraží Špičák na opačnou stranu. Na této trase narazíme na pohřební místo barabů, lidských obětí stavby tunelu pod Špičákem. Většinou pocházeli z Itálie, Rumunska nebo z jihoslovanských zemí. Tunel z roku 1877 s portálem hned u špičáckého nádraží byl s délkou 1 748 metrů nejdelším železničním u nás, ale v roce 2007 jej překonal tunel v Březně u Chomutova o 11 metrů. Ani ten už není rekordní, štafetu převzal tunel pod vrchem Chlum v Plzni.
Osada Špičák, dnes administrativní část Železné Rudy, vznikla právě v souvislosti se stavbou slavného tunelu jako zázemí staveniště, určené pro ubytování a stravování dělníků. Jejich zkušenosti s budováním alpských tratí byly v šumavských podmínkách k nezaplacení. Už od nádraží spatříme sedačkovou lanovku na 1 202 m vysokou horu Špičák s poměrně novou rozhlednou na vrcholu. Jiná lanová dráha vede přes mezistanici Hofmanky na Pancíř.
Špičáckým sedlem, oddělujícím Špičák od Pancíře, vede hlavní evropské rozvodí Černého a Severního moře. Do prvního stéká železnorudská řeka Řezná ( Grosse Regen ), směřující k Dunaji, do druhého západočeská Úhlava s návazností na Vltavu a Labe. Rozhlednu na Pancíři postavil Rakouský turistický svaz už v roce 1880, ale jako dřevěná dlouho nevydržela. Ta současná s hotelem a novější vyhlídkovou věží pochází z roku 1923 a vzhled získala po mnohačetných úpravách. Vede k ní již zmiňovaná lanovka od špičáckého parkoviště Kaskády s přestupní stanicí Hofmanky, první šumavská sedačková lanovka vůbec z roku 1971.
Unikátní ledovcová jezera
Milovníci horských výšlapů určitě rádi vyrazí ze Železné Rudy do vzdálenějšího okolí. Asi dva kilometry severoseverovýchodně od Alžbětína se nachází pomník malíře Adolfa Kašpara, který zde zemřel v roce 1934. Proslavil se jako ilustrátor Babičky spisovatelky Boženy Němcové. Ve věku 57 let jej v lese ranila mrtvice při výletu na Černé a Čertovo jezero. A jsme u další speciality, kterou si na Železnorudsku nemůžeme nechat ujít. Národní přírodní rezervaci pro území obou našich největších šumavských jezer vyhlásili už v roce 1933, ale určité ochraně se jezera ledovcového původu těšila už více než dvacet let před tím, a to již ze strany předcházejících vlastníků panství Hohenzollernů. Černé jezero je z těch šumavských největší s plochou 18,4 ha, ale také nejhlubší s úrovní dna až téměř 40 metrů pod hladinou. A zároveň je nejníže položené s nadmořskou výškou 1 008 m.n.m.
Železná Ruda, městečko asi třicet kilometrů vzdušnou čarou od Klatov, patří mezi nejoblíbenější střediska této části Šumavy. Kromě přírodních krás nabízí svým návštěvníkům také zajímavé poznatky z historie i kulturního dědictví. A mimo jiné i přeshraniční kontakty do sousedního Bavorska. Právě proto ji máme všichni tak rádi…
Zdroj:
Západní Čechy od A do Z, Jan Kumpera, nakladatelství Beta - Dobrovský a Ševčík, Praha - Plzeň 2003
