Článek
Tento počet Vídni bohatě stačil k ovládnutí čtvrté příčky ze všech tehdejších měst na celém světě. Ostatně se jednalo o samotné srdce říše, která v dobách svého největšího lesku a slávy zaujímala plošně téměř celou polovinu Evropy. Vídeň považovali naši předchůdci tak trochu i za své město, částečně protože jim odtud v jedné osobě zpravidla vládl císař mnohonárodnostní monarchie i panovník český. A částečně i z toho důvodu, že ke slavnému městu na Dunaji opravdu často a rádi jezdili. Kdo jenom z českých politiků, umělců či podnikatelů v nějaké fázi svého života Vídní během trvání monarchie neprošel. Nejen z řad známých intelektuálů, ale spolu s nimi i celá plejáda bezejmenných služek, řemeslníků, dělníků…
Gigantická metropole nového malého státu
Ještě v roce 1910 tu čítala trvalá česká a slovenská minorita úctyhodných dvě stě padesát tisíc. Jenomže po skončení první světové války už bylo všechno jinak. Mnoho z těch dřívějších přistěhovalců ze všech koutů ohromné monarchie se vracelo domů, většinou naplněni nadějemi a elánem - pokud je vůbec stačili načerpat v tom elegantním velkoměstě – směřovali do nově vznikajících domovských států. Počtem obyvatel se Vídeň začala zmenšovat, ale na vznešenosti bývalé prominentní rezidence jí to neubralo. Urbanistický fenomén, kdy jedno dominantní velkoměsto ovládá jinak málo početný státní útvar, není samozřejmě nijak ojedinělý, ovšem v případě Vídně se zdá být přece jen extrémní.
Hlavním stavitelem Opery se stal pozdější český mecenáš Josef Hlávka, který ve Vídni studoval a mnoho let potom pracoval
Sídlo dřívějšího ohromného mocnářství s desítkami milionů obyvatel už slouží jen drobnější Rakouské republice, která nenapočítala v době svého vzniku v roce 1918 více než sedm miliónů. Z bývalého státního obra se stal sympatický stát trpasličích rozměrů, ale jeho hlavní město zůstalo v podstatě stejné. Čtyři roky po vzniku nového státu byla Vídeň prohlášena za jednu z devíti spolkových zemí, obklopenou ze všech světových stran jedinou z těch zemí zbývajících - Dolními Rakousy. Podobný osud mamutí metropole potkalo i sousední Maďarsko s Budapeští.
Počtem obyvatel hlavní město nového Rakouska systematicky klesalo. Rekordního minima 1,5 milionu tu napočítali v roce 1987, když vtom přišla zase tendence opačná a protichůdná: k dřívějším přistěhovalcům se přidávala nová imigrace hlavně z těch zemí, kde došlo v Evropě k velkým politickým změnám. Díky tomuto trendu už má zase Vídeň o dvě stovky tisíc obyvatel víc, ale z toho se celá jedna čtvrtina v Rakousku ani nenarodila. Mezi tou změtí jazyků a národů, typickou dnes pro jakoukoliv evropskou metropoli, zpočátku převládali přistěhovalci z Turecka a zemí bývalé Jugoslávie.
Likvidace vídeňských hradeb umožnila výstavbu nejprestižnějších politických institucí včetně budovy rakouského Parlamentu
Zásadní obrat po napoleonských válkách
Po útrapách ve středověku a tureckých hrozbách ještě neměla Vídeň úplně vyhráno. V novodobější historii zažilo město balancování na okraji propasti v souvislosti s Napoleonem, který ji obsadil hned dvakrát, poprvé v roce 1805 a ještě jednou po čtyřech letech, aby si odtud připravil ty nejpříznivější podmínky pro tažení dále východním směrem. Ovšem po bitvě u Waterloo se karta obrátila a dunajská metropole si vychutnala pád diktátora s rozhodností pána situace, jakoby dávala celému světu pocítit, kdo bude dál rozhodovat o poválečné Evropě. Vídeňský kongres v letech 1814 – 15 v režii tehdy ještě šarmantního kancléře Metternicha, kde se budoucnost národů řešila ve valčíkovém rytmu, dostal město na takové výsluní, že výše už snad nebylo kam. Rakouský kancléř hrál dominantní roli tehdejší zákulisní diplomacii a nás snad může jenom těšit, že si za své sídlo zvolil západočeský zámek Kynžvart a za místo posledního odpočinku Plasy.
V polovině devatenáctého století dosáhlo hlavní město padesátimilionového Rakouska – Uherska poprvé jednoho milionu obyvatel. Krátce na to vydal císař František Josef I. jedno ze svých nejzávažnějších rozhodnutí, které ve svém důsledku nenechalo v metropoli téměř kámen na kameni. Vůle imperátora zněla jasně: zbavit město historických hradeb a na jejich místě vybudovat výstavné okružní třídy se souhrnným názvem Ringstrasse. Bourání středověkého opevnění vyvolalo podobně jako v jiných městech lavinu, jíž nelze jen tak zastavit. Z hlediska dnešního pohledu na památkovou ochranu měst se pochopitelně jednalo takřka o barbarství největšího kalibru a slušně řečeno o neúctu k předcházejícímu stavebnímu vývoji.
Ale na druhé straně si propagátoři modernizace tímto způsobem uvolňovali pouta k dalšímu urbanistickému rozletu. Zapeklité dilema musela řešit Vídeň podobně jako tisíce jiných měst starého kontinentu a dost možná to z nich vyřešila úplně nejlépe. Na místě hradeb vznikal jeden stavební skvost za druhým, takže v odborných kruzích se začalo hovořit o novém architektonickém stylu Ringstrasse. Stalo se tak poprvé, kdy jedna jediná ulice dala název celému stavebnímu slohu. Teprve teď začíná vyrůstat ta pravá Vídeň, kterou celé generace místních i přijíždějících tolik milují…
Pamětní deska připomínající místo ubytování T.G.Masaryka během studií v roce 1870 – 73
V době budování okružních tříd snad neexistovala oblast lidského počínání, ve které by Vídeň neudávala módní tón. V roce 1867 se na mapě Evropy objevilo nové soustátí Rakousko – Uhersko, v němž si měly obě dvě poloviny jinak jednotné říše už rozhodovat po svém a ve kterém společně sdílely jenom pár maličkostí - panovníka, finance, armádu a zahraniční politiku. Že se takové řešení kromě Maďarů nezamlouvalo žádným jiným národům, to snad není třeba ani zdůrazňovat. A že nejvíce skřípali zuby nad takovou potupou právě Češi, to už vůbec ne. Vídeň si svojí politikou časem zadělala na takové problémy, že v kontextu s mezinárodním rozložením sil pomalu začne ta dávná podunajská metropole ztrácet renomé i bývalý glanc. A to jsme se obloukem navrátili zas k první světové válce.
Dnešní rakouské hlavní město je opět pestré přitažlivé. A předimenzovaná velikost ve srovnání s celým státem? Vše si historicky nějak sedlo a už zase tak nevadí…
Moderní Vídeň zahrnuje i tradiční pouťové atrakce jako je obří kolo „Wiener Riesenrad“ v Prátru
Zdroje:
PEŠEK, Jiří. Od aglomerace k velkoměstu. Praha a středoevropské metropole 1850-1920. Praha: Scriptorium, 1999
Vlasta Vales: Die Wiener Tschechen einst und jetzt / Vídeňští Češi včera a dnes, Verlag Scriptorium, Prag 2004
