Vídeň: město divadel a hudby jako stvořené pro autory nejzvučnějších jmen

Fenomén jejich hudebnosti ani nelze nějakými logickými argumenty vysvětlit, mají ji prostě v krvi a nepotřebujeme pro takový argument dalšího vysvětlování. Muzice se tu i v dřívějších dobách věnovali takřka všichni: ti nejméně majetní, stejně tak jako císařští mocipáni z nejnádhernějších paláců vládnoucího rodu Habsburků. Sama Marie Terezie v mládí zpívala operní árie a dokonce se věnovala i umění baletnímu. Ostatně disciplíny s podobným kulturním zaměřením spadaly pod samozřejmou součást výchovy mladých aristokratů.

Státní opera „Staatsoper“, budova postavená naším krajanem

Stavbou s původním názvem „Dvorní opera - Hofoper“ Vídeň doslova žila a její otevření v roce 1869 představením Dona Giovanniho od Wolfganga Amadea Mozarta zůstává v jejích dějinách památnou událostí, na níž se nikdy nezapomíná. Opera se uváděla v německém překladu, což tehdy bylo běžné, ale dnes nám to připadá nemyslitelné. Premiéry se zúčastnil i císař František Josef I. se svou manželkou, známé pod přezdívkou Sisi. Budova, bez níž si kulturní život rakouského hlavního města či atmosféru jeho ulic vůbec nedovedeme představit, vděčí svému vzniku celé plejádě stavitelů, mezi nimiž se na čestném místě vyjímá jméno samorostlého mecenáše umění Josefa Hlávky, rodáka z Přeštic na jižním Plzeňsku.

Ten po absolvování klatovského gymnázia a techniky v Praze vystudoval architekturu ve Vídni a z pozice ředitele stavební kanceláře celou výstavbu opery na Ringstrasse vedl. Do Čech už se vrátil jako odborník protřelý renomovanou stavbou, mimořádně finančně zajištěný a hlavně s pověstí architekta, jemuž se po stavbě Dvorní opery musí zakázky jenom hrnout. Hlávka všechny své vídeňské zkušenosti zhodnotil tak dokonale, že si mohl dovolit finančně podporovat mnoho umělců ještě za svého života a prostřednictvím Hlávkovy nadace je vlastně posmrtně podporuje dodnes.

Jedno jméno slavnější než druhé

Z opery, jejíž jméno v původní podobě mělo symbolizovat příslušnost k císařskému dvoru, si Rakušané časem vytvořili instituci státního významu, od roku 1920 s oficiálním názvem „Wiener Staatsoper“. Bez ohledu na název vždy patřila tato scéna k absolutní světové špičce. Jen z dirigentů jí prošli tak slavní hudebníci jako Gustav Mahler, Richard Strauss nebo Herbert von Karajan, ze zpěváků doslova a do písmene každý, kdo v operním světě někdy něco znamenal nebo znamená. Třeba takový Gustav Mahler, rodák z našeho Kaliště u Humpolce a po dobu deseti let také ředitel a hlavní dirigent vídeňské opery, se o její uměleckou úroveň zasloužil mimořádně, třeba už jen kompletním nastudováním oper Richarda Wagnera.

V roce 1907 odešel Mahler po neshodách v domovském divadle do „Met“, tedy jiného operního domu, s tím vídeňským srovnatelné úrovně – Metropolitní opery v New Yorku. Do Vídně už se vrátil nevyléčitelně nemocný a po čtyřech letech zemřel. Jeho bustu ve foyeru vídeňské opery nevytvořil ještě za Mahlerova života nikdo méně proslulý než francouzský sochař August Rodin, snad nejuznávanější umělec svého oboru všech dob. Mahlerova žena Alma Schindlerová, mimochodem častý objekt klepů v okruhu vídeňské společenské smetánky a umělecká múza nejednoho významného muže své doby, si po jeho smrti vzala uznávaného architekta Waltera Gropiuse.

Náměstí před Státní operou na její zadní boční straně bylo poctěno jménem rakouského dirigenta narozeného v Salzburku v roce 1908 a také jednoho z nejslavnějších mistrů orchestrální taktovky, jaký se doposud kdy narodil, Herberta von Karajana. Ten působil v roli uměleckého vedoucího vídeňské opery od roku 1957 dalších sedm let a obdobně jako Mahler ji opustil po nepříjemných třenicích s vedením slavné instituce. Se jménem Karajana se váže i dlouholetá padesátiletá spolupráce s Vídeňskými filharmoniky, jejichž stálým členem ani šéfdirigentem se ovšem nikdy nestal. Celé těleso původně vzniklo v roce 1842 z vybraných členů orchestru vídeňské opery. Časem si filharmonici oddělili od přímé závislosti na dvoře a vybudovali takové renomé, že předplatné na jejich koncerty prakticky nelze koupit. Ve Vídni se s abonamentním předplatným jedná podobně jako s cennými papíry. Také se nezřídka stávají předmětem darů a závětí. Filharmonická chlouba všech Rakušanů je tudíž se Státní operou historicky propojená.

Válečná devastace a poválečná tradice

Během tak zvané bitvy o Vídeň v roce 1945 nezůstal v dunajské metropoli takřka kámen na kameni. Devastace se nemohla vyhnout ani Státní opeře, jejíž obnova do dnešní podoby, která by umožnila její opětovné otevření, trvala celých deset let. Jestliže návštěva jednoho zdejšího představení opery nebo baletu znamená pro běžného smrtelníka celoživotní a navždy už nezapomenutelný zážitek, účast na akci zvané „ples v opeře“ je určena osobnostem, kteří jako by z našeho světa ani nevzešli. Novodobá tradice zvaná Opernbal, kde se lidé baví a tančí na místě demontovaných sedaček v přízemí, nemá v žádném jiném divadle na světě obdoby. Ne že by to jinde nezkoušeli a že by to nešlo. Zařídit se dá všechno, ale vídeňský ples v opeře patří jen do Staatoper a jeho atmosféra není přenositelná. Ples se samozřejmě koná jen jednou ročně, a to vždy v polovině nebo ke konci února.

Město velikosti Vídně se přirozeně nemůže obejít jen s jednou operní scénou, jejíž světová kvalita navíc cenou vstupenek velice silně omezuje dostupnost pro širší okruh návštěvníků. Naštěstí tu vždy bývaly i jiné soubory, byť se jejich dramaturgické plány v průběhu staletí různě měnily. Původní Hradní divadlo, slavný „Burgtheater“, založený už v roce 1741 Marií Terezií používal taneční sál v Hofburgu, tedy v samotném sídle mnohonárodnostní dynastie. Potom se přestěhoval na Michalské náměstí do míst, která bývala součástí antického římského opevnění, a tam se například poprvé uváděly Mozartovy opery. Současná majestátní novorenesanční budova Burgtheatru naproti radnici byla slavnostně otevřena za účasti Františka Josefa I. v roce 1881.

Tato budova podobně jako Státní opera na Ringu vzala za své pod tíhou bomb na samém konci druhé světové války v pětačtyřicátém roce a prakticky z ní zbyla jenom dvě boční schodiště. Činoherní soubor, jehož členem se v dlouhých létech emigrace český herec Pavel Landovský nikdy nestal, ale často s ním spolupracoval, si v poslední době hájí nesmírně delikátní a odpovědné poslání. Jako neoficiálně nejuznávanější činoherní autorita ze všech německy mluvících zemí má dbát na čistotu německého jazyka, který se podobně jako každý jiný potýká se všemi nešvary dnešní doby, a to především všudypřítomnými anglicismy.

Kvalitní opery se vždy dávaly i na scéně divadla, jejíž jméno se překládá jako „na říčce Vídeňce“ – Theater an der Wien. Toto divadlo založil Emanuel Schikaneder, známá to postava vídeňského divadelního managementu, ale také trochu dobrodruh a osoba rozporuplná. Kdyby se ve svém profesním životě už neproslavil ničím jiným, stačilo by, že si jej Mozart vybral jako libretistu své opery Kouzelná flétna. Divadlo na říčce Vídeňce často uvádělo premiéry operet a jiných lehčích hudebních inscenací, nyní se věnuje výlučně jen operám. V roce 1805 se zde uskutečnila premiéra Beethovenovy opery Fidelio a proslulý komponista tu i bydlel.

Nuže, vídeňská hudební scéna čeká. Nakonec to k ní nemáme od nás tak daleko…

Zdroje:
Rakousko - Za poznáním - Vídeň - Vídeňská opera (Staatsoper) [online]. [cit. 2011-01-31]. Dostupné v archivu
CODR, Milan; STEIGER, Štěpán. Přemožitelé času sv. 4. 1. vyd. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Gustav Mahler,