Vincent – Geniální šílenec se štětcem a absintem zbavený jednoho ucha

Celý svůj třicet sedm let trvající život strávil povětšinou v ústraní od většinové společnosti, nešťastný, v depresích, bez rodinného zázemí. V tom celkovém osamění jej držela nad vodou a při životě jediná touha – vzít svoje malířské náčiní, vyrazit do přírody a bez ustání malovat a malovat. Výkonnost depresivního Vincenta byla až neuvěřitelná a svoje kresby i malby chrlil s neúnavnou frekvencí. Jenom škoda, že o tom málokdo za jeho života věděl a málokdo v uměleckém světě jej vůbec znal. Dnes jej historici umění považují za průkopníka moderního malířství a postimpresionismu.

Už příchod na svět 30. března 1853 v malé vesničce na jihu Nizozemska nevěstil příliš mnoho dobrého. Matce se před rokem narodilo mrtvé dítě a tak to živé novorozeně dostalo stejné jméno, tedy Vincent. Na počest toho nepřeživšího. I v raném dětství se projevovala jeho samotářská povaha, jeho uzavřenost a touha stranit se jiných vrstevníkům. To mu ostatně vydrží až do konce života. Dětské přemítání o tom, jak naložit se svým osudem a jakou cestou se v něm vydat, vyřešil po vzoru svých dvou strýců. V Haagu se teoreticky na škole vyučí obchodovat s uměleckými předměty a v Londýně potom nastoupí do jednoho z takových obchodů jako prodavač.

Jako dvacetiletý mladíček poprvé prakticky vyzkouší, co je to živit se uměním – zatím jenom neaktivně. Ale celkem logicky jej ten kolotoč kolem nákupu a prodeje velice zklamal. Přistupovat k uměleckým předmětům podobně jako k jinému obyčejnému zboží se mu příčí. Ještě že se zamiloval do dcery své londýnské bytné, to bude jeho cesta ke štěstí! Sebevědomě ji požádal o ruku. A ta - světe div se - odmítla. Rychle pochopila jeho nevrlou a neohrabanou povahu. A také jeho zevnějšek, o nějž se celý svůj další život jen málo staral, těžko mohl přitahovat pozornost mladé a dobře vychované slečny. Tento neúspěšný pokus o řešení své samoty srazilo van Gogha ještě více na kolena. Tady je počátek jeho celoživotních problémů se ženami, nikdy a nic mu s nimi nevyšlo. Nejenom se ženami. Vyřešil to po svém - z Londýna se přemístil do Paříže a zase tam prodával umění. Konfliktní prodavač však neuměl laskavě vyjednávat se zákazníky a tak to nemohlo skončit jinak. V roce 1876 dostal vyhazov a zůstal bez pravidelných příjmů.

Snaží se uživit v několika jiných profesích v Anglii i Belgii a hlavně, stále více jej láká kreslení a malování. V této fázi života nastupuje člověk, v jeho životě prakticky ten nejdůležitější. O čtyři roky mladší bratr Theo je na rozdíl od Vincenta profesně velice úspěšný a neváhá nepraktickému sourozenci už po celý další život finančně pomáhat. Probouzející se geniální umělec také nechce ponechat nic náhodě. V Bruselu navštěvuje Královskou akademii umění a vůbec poprvé si uvědomuje, že smysl jeho bytí spočívá v tvorbě a na tu je třeba získat alespoň nějakou základní teoretickou přípravu. Začíná kreslit ve velkém, zpočátku sousedy při vykonávání pracovních činností.

Myšlenky na navázání blízkého vztahu se ženami Vincenta neopouští, je vidět, že rodinné zázemí by mu možná prospělo, ale teoreticky by jej asi nedovedl uřídit. To si uvědomila i jeho vlastní sestřenice, které se vyznal z citové náklonosti. Tušila, co by ji s ním asi čekalo. Pak to zkoušel i s prostitutkou a alkoholičkou zvanou Sien. Ta s ním dokonce žila ve společné domácnosti a byla by souhlasila i se sňatkem. Ještě, že se ozval bratr Theo a jejich otec protestantský farář Theodor. Ti mu rychle „novou známost ze zoufalství“ rozmluvili.

Od roku 1885 žije Vincent v Antverpách a přes ještě relativně mladý věk se na něj zdravotní problémy nabalují jeden za druhým. Vypadávají mu zuby, trápí jej syfilis a hlavně ta životospráva! Málokterý z malířů té doby oplýval dostatkem hmotných statků, ale Vincent to dotáhl až do krajnosti. Aby mohl platit svým modelům, dokázal ušetřit už jenom na absint, kávu, tabák a nějakou tu skývu chleba. Žádná pestrá a zdravá strava. Ovšem v soukromém životě jej potkal velký zvrat. V Paříži se setkal s malířem Paulem Gauguinem (1848-1903). Když se v roce 1888 van Gogh odstěhuje do Arles na jih Francie, ten za ním ještě ve stejném roce přijíždí, aby spolu žili v proslulém „žlutém domě“.

Soužití dvou umělců pod jednou střechou se vyznačuje zprvu diskuzemi, malováním v přírodě a nezbytným alkoholem na prázdný žaludek. Samozřejmě nemají peníze, takže se vztahy dvou přátel postupně vyostřují podobně, jako dvou jedinců bez ohledu na pohlaví v podobných neurovnaných podmínkách. Navíc už Vincent začíná projevovat známky skutečného šílenství. Na Paula dokonce vytáhne na ulici břitvu, a teprve když se vrátí domů, začíná si uvědomovat, co všechno se mohlo stát a co mohl způsobit. Toutéž břitvou si uřízne svůj pravý boltec. Na takové šílenosti už nemá Gauguin nervy, sbalí se a ponechává Vincenta na pospas svému osudu…

I potom ještě van Gogh kreslí jako smyslů zbavený, když jej pouští na vycházky z míst, kde mu léčí psychické problémy a halucinace. Z jedné z vycházek se vrátí postřelený a dodnes se spekuluje, jestli chtěl skoncovat se životem sám, nebo mu k tomu někdo pomohl. Ostatně ani historka o uříznutém uchu není tak křišťálově jednoznačná. Na základě studia dopisů mezi oběma spřátelenými umělci vznikla i jiná konspirační teorie, že boltec uřízl Vincentovi Paul při šermování. Spolu se pak prý dohodli, že Gauguinovu vinu kvůli obavám ze soudů na veřejnosti neprozradí.

Nakonec způsob, jak o své ucho přišel, není pro autora slavných obrazů se slunečnicemi i vlastních autoportrétů tak podstatný. Mnohem důležitější je, jak se při jeho životním stylu mohla projevit nesporná tvůrčí genialita…

Zdroje:
LAMAČ Miroslav. Vincent van Gogh. Praha: Odeon, 1983
Usekl van Goghovi ucho nejlepší kamarád?, HISTORY revue, 3 / 2015, Praha