Článek
Jsem pořád v hlavním městě, jehož součástí se dříve samostatná asi desetitisícová Zbraslav stala až v roce 1974. Ještě na nádraží zvedám hlavu k vrcholu impozantního kopce Závist a smekám před jeho důležitým vkladem pro osidlování české kotliny. Tady nedaleko soutoku Vltavy s Berounkou si Keltové vysoko nad dnešním nádražím postavili svoje oppidum, a ne jen tak ledajaké. Archeologové jich u nás objevili několik, ale to na Závisti patří k největším a z hlediska nalezených předmětů i k těm nejbohatším. Podobná opevněná sídliště si Keltové budovali zhruba od 2. století před Kristem a spokojeně si v nich žili, obchodovali a provozovali svá řemesla až do přelomu letopočtu.
Do samotného města se od Závisti musím dostat přes most, jehož jméno „Závodu míru“ nepůsobí zrovna aktuálně a věřím, že mnohým mladším ročníkům ani nic moc už neříká. Nám starším ano, pamatuji, jak jsme to cyklistické klání družstev zpravidla mezi Prahou, Varšavou a Berlínem prožívali a chápali jako vrcholnou sportovní událost roku. Současný most ve Zbraslavi ve tvaru elegantního oblouku tu stojí od šedesátých let minulého století a název tedy odpovídá politickým náladám té doby. Ovšem místo překonání Vltavy nebylo zvoleno náhodně, protože zrovna tady se lidé dostávali z jednoho břehu na druhý už po staletí.
Přemostění s neobvyklým názvem Most Závodu míru, nad ním se nacházelo jedno z největších keltských sídel zvaných oppidum
A před mostem současným i po jeho předchůdci. Už koncem devatenáctého století na stejném místě postavili ocelovou příhradovou konstrukci o třech polích, která bohužel nepřežila druhou světovou válku. V jejím samotném závěru byl inženýrsky zajímavý most zničen, aby se tak zkomplikovala situace postupujících nepřátelských vojsk. Ničení mostů během válečných operací k praktikám dopravního stavitelství patří, to co nám v dobách míru spolehlivě slouží, za války může nežádoucím způsobem překážet.
Na opačném levém břehu mne čeká první setkání se zbraslavskou literární tradicí. Ocitl jsem se před vilou, kterou si tu postavil známý podnikatel Jan Otto (1841-1916), vydavatel Ottova slovníku naučného. V rámci tehdejší monarchie projevil Otto ambici zpřístupnit široké veřejnosti znalosti ze všech oblastí lidského vědění a povznést tím český národ k formování národní identity. Myšlenka bohulibá a záslužná, ale do jisté míry i naivní a těžko uskutečnitelná. Vydavatel si vybral pro své sídlo právě Zbraslav z několika důvodů, jež mají platnost všeobecnou. Především to je úžasná literární tradice, započatá už před mnoha staletími v areálu místního kláštera. Potom fakt, že Zbraslav představuje poklidné zázemí pro poctivou literární práci a při tom se nachází nedaleko rušného velkoměsta, kde naopak klid pro tvůrčí činnost může chybět.
Ottova vila, kterou si postavil knihkupec, nakladatel a vydavatel Ottova slovníku naučného Jan Otto
Tu blízkost šumné Prahy kombinovanou s poklidnou Zbraslaví určitě pociťoval i Vladislav Vančura, jehož osobitý literární styl nemá u nás obdoby a každý zasvěcený čtenář jej pozná už podle několika vět. V městečku začínal svoji profesní kariéru jako lékař a nakonec si tu vybudoval na svou dobu moderní vilu, v níž psal svoje trochu absurdní příběhy. Ta vila stojí na konci dnešní zaslepené Vančurovy ulice s tím, že čelo ulice je ozdobeno jeho pomníkem na úpatí svahu. Tento spisovatel zkrátka ke Zbraslavi patří neoddělitelně a na tom už se nemůže nic změnit. Jméno svého městečka ve svých dílech nikdy výslovně nezmiňuje, ale přesto se dá vycítit, že často mluví právě o něm. Na svoji politickou angažovanost nakonec píšící lékař doplatil. Po atentátu na Reinharda Heydricha zatklo Vančuru v roce 1942 gestapo a na Zbraslav už se tento aktivní intelektuál nikdy nevrátil.
Spisovatel a lékař Vladislav Vančura patřil k nejvýraznějším obyvatelům Zbraslavi
Vila, v níž autor Rozmarného léta a Markéty Lazarové bydlel a která se nachází vedle jeho pomníku
Zbraslavské literární ambice mají svoji protiváhu i v tradicích hudebních. Jsem přesvědčen, že hudební motiv převzatý z polky „Škoda lásky“ poznají lidé pomalu na polovině planety, protože jako muzikální legenda druhé světové války obletěl ten motiv doslova celý svět. Méně už v jiných zemích ví, že populární text mezi spojeneckými vojáky „Roll Out the Barrel“ vznikl díky hudebnímu skladateli Jaromíru Vejvodovi a jeho rodné Zbraslavi. Autor ji původně vydal jako instrumentální skladbu s názvem „Modřanská polka“ a teprve díky dodatečnému textu o zbytečně projevené lásce ovládla tato chytlavá melodie české vesnické zábavy. Ve světě se samozřejmě o českém původu válečného šlágru mnoho neví, ale to snad ani nevadí. Nám stačí, když přijedeme na zbraslavské hlavní náměstí a na nejbližší restauraci uvidíme název „Škoda lásky“. Jsme tudíž dobře doma! Na tomto místě provozoval hostinec skladatelův otec a byl by hřích tohoto faktu nevyužít k marketingovým účelům.
Název restaurace na náměstí s oficiálním názvem Zbraslavské připomíná autora slavné polky Jaromíra Vejvodu
A ještě jedna hudební pikantérie. Víte co má společného Zbraslav s jedním gigantem světového popu? Pokud ne, zajděte si k jeho soše u zbraslavského dětského domova a pamětní deska vám to prozradí dokonale tímto textem: „Michael Jackson navštívil Dětský domov Charlotty Masarykové dne 6.9.1996 u příležitosti svého koncertního turné History“. Ta socha sem byla umístěna až v roce 2014, tedy pět let po zpěvákově smrti a k jeho poctě. Původně vytvořila sochařka Daniela Kartáková svoje dílo pro park na pražské Letné, ale veřejnost si její umístění na tak prestižním místě nepřála. Zřejmě pro hojně diskutované aféry nekorunovaného krále popu s malými dětmi. Pomník financovaný díky iniciativě velkého množství fanoušků nakonec skončil na místě, které Jackson během pražského pobytu také navštívil a kde s dětmi živě diskutoval. Na Zbraslavi, a problém tím byl vyřešen!
Areál zbraslavského kláštera, který měl být pohřebištěm dynastie Přemyslovců
Zbraslavský klášter představuje jedno velké téma, kterým by se daly popsat tisíce stran. Na počátku čtrnáctého století jej založil král Václav II. pro cisterciácký řád. Po své smrti v předvečer husitských nepokojů krále – zakladatele v klášteře pohřbili s vizí, že se stane místem královského pohřebiště a zároveň symbolem přemyslovské moci tehdejšího státu. Zbraslavské kronika, kterou sepsali mniši z tohoto kláštera, představuje cenný zdroj o českých dějinách i politických událostech 14. století. Literáti i ostatní umělci všeho druhu, stahující se později do městečka u soutoku Vltavy s Berounkou, tedy mohli bohatě na co navazovat. Klášter měl našlápnuto na cestu významného centra české kultury a vzdělanosti, nicméně se mu to úplně nepodařilo vinou kališníků. Husité nenechali prakticky na pokoji klášter žádný a ten ve Zbraslavi nemohl být výjimkou. Areál naštěstí zůstal ve vlastnictví státu a ve správě Národní galerie Praha, nicméně jeho interiéry už běžně přístupné nejsou, na rozdíl od okolního parku. Mnozí si ještě dobře pamatujeme, že až do roku 2019 tu Národní galerie vystavovala svoji sbírku asijského umění. V této souvislosti se zřejmě projevila vzdálenost od Prahy na počtu návštěvníků negativně.
Klášter zůstává veřejnosti většinou nepřístupný a galerie asijského umění už zde nesídlí
Klášterní budovy spolu s dominantním kostelem z okolního parku
Jestliže jsme návštěvu Zbraslavi započali u krásného mostu, zakončíme ji pohledem z vyhlídky nad městem na jiné úžasné technické dílo. Co říkáte na dálniční spojku od výjezdu z Lochkovského tunelu na Radotínský most s přemostěním Berounky i Vltavy najednou. Není ten pohled úžasný?
Zdroje:
Zbraslav: [Sborník]. 1. vyd. Praha: Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1977
HORYNA, Mojmír. Zámek Zbraslav = Zbraslav chateau. Praha: Národní galerie, 2006
KORDASOVÁ, Veronika. Charakteristika a význam nakladatelství J. Otto. 2009 [cit. 2021-07-09]. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Dostupné online.
Takto vypadá dálniční spojka mezi trasou od Plzně směrem na Brno, elegance mostů a tunelů pod Zbraslaví
