Článek
Stejně tak se ti, kdož období po druhé světové válce nezažili, s opovržením ptají: Jak jste mohli v takových odporných městech žít? Jak jste VŮBEC mohli v takových děsných společenských podmínkách přežívat? Jak jste mohli svou prací přispívat k utužování totalitního režimu? Mohli a museli. A tomu, kdo zrovna netoužil po riskantních podmínkách emigrace, popravdě řečeno ani moc jiných možností nezbývalo.
Já osobně nepatřím mezi radikální odpůrce architektury sorely a netoužím po tom, aby byly všechny její pozůstatky nekompromisně zničeny. Dokonce v těch monumentálních stavbách, často zdobených dekorativními prvky, shledávám určité kouzlo jinakosti a nevšednosti jako něčeho, co jiné styly ještě neobjevily. V každém případě jsou prostorná náměstí s budovami na první pohled jednotného stylu hlavně z padesátých let svědectvím doby. Tak se tehdy ve východní části Evropy stavělo a udělejme vše proto, aby se ten hmatatelný otisk doby zachoval i pro další generace.
Ostrov nad Ohří, neveliké městečko v pohraničí na Karlovarsku, je typickým příkladem, kde se principy sorely dochovaly ve velkém měřítku. Procházet se mezi tamní poválečnou zástavbou z let 1949-1958 na dohled od historického centra města mě nijak neuráží a mám dojem, že tak to vnímají i ti, kteří prožívají v tomto prostředí svůj každodenní život. Prostor Mírového náměstí s Domem kultury včele musí snad zapůsobit na každého, kdo si váží urbanistických principů městské zástavby. Pochopili to i památkáři, když tuto část města spolu s tou v nedalekém historickém jádru prohlásili v roce 1992 za zónu památkové ochrany. Jedná se o mimořádně zdařilý a zachovalý urbanistický celek, u nás srovnatelný snad jen s ostravskou Porubou.
Urbanistická koncepce poválečné zástavby se stala spolu se samotnými budovami předmětem památkové ochrany
Když jsem se po mnoha a mnoha letech setkal se spolužačkou z dob vysokoškolských studií paní Janou Vrzalovou, přišla řeč mimo jiné také na Ostrov. Jana, dnes úspěšná novinářka a mimo jiné i autorka populárních knih a jiných textů z oblasti literatury faktu, tady v kulisách města zaplněném architekturou sorely částečně vyrůstala. Napadlo mne tedy vyzpovídat ji, jaké má na Ostrov po takové dlouhé době vzpomínky. Vychovávaná ve vojenské rodině si musela už v útlém věku zvykat na časté stěhování z místa na místo, což nebývá pro menší děti zrovna příjemné a prospěšné.
Charakteristické znaky sorely, podle nichž se tento architektonický styl okamžitě rozezná od ostatních
Tady je její autentická odpověď:
JV:
„Psal se rok 1963, mně bylo dvanáct, když jsme se s rodiči z Karlových Varů přestěhovali do Ostrova nad Ohří. Do domu v Makarenkově ulici 1013, dnes tuším Mánesova. Mimochodem, byty byly moc hezké, prostorné, s francouzskými okny, v kuchyni vybavené i kamny na pevná paliva, což se v mrazivých zimách hodilo… Město oplývalo zelení. Tehdy jsem se cítila dotčená. Zdálo se mi, že z Karlových Varů, které jsem vnímala jako město elegance, mne jako loutku vhodili do pralesa. Město se mi nelíbilo. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem někomu vlezla do dvora, že si tu každý vidí do hrnce.
Hned naproti našemu domu stála a stojí dodnes, naše základní škola. Ta můj vztah k Ostrovu zásadně změnila. Učila nás řada skvělých pedagogů. Osobně ráda vzpomínám na pana učitele Jarošíka, hudební výchova, který založil školní pěvecký sbor, s nímž jsme jezdili na soutěže a dosáhli mnoha ocenění. Jeden čas mne učil i na housle, když má paní učitelka v „Lidušce“ onemocněla. Měla jsem kamarády, Čechy, Slováky, Maďary, Němce – podle příjmení. My, děti, národnost neřešily. Nebyla pro nás důležitá. Společně jsme v zimě chodily z chodníků odhazovat sníh, bruslit na rybník, který jsme si nejdříve musely očistit. Ta legrace, když nám kluci podráželi nohy, abychom jim my holky, padaly do náruče!
Ostrov vytváří jednotnou koncepci se splynutím poválečné výstavby s blízkým historickým jádrem, jehož hlavní náměstí se jmenuje jednoduše Staré
Školu jsem milovala a podobně jako mí spolužáci, jsem nelibě nesla, když se naše třída musela dočasně přestěhovat do „fyzikálny“. Byli jsme totiž odsouzeni k pendlování z učebny do učebny. Žáků hodně, tříd málo a, samozřejmě, chemie a fyzika se učily ve specializovaných třídách. To znamenalo, že kdo měl některý z těchto předmětů, musel se na zmíněnou hodinu přemístit do speciálky a její momentální nájemce do jeho třídy. V zájmu spravedlnosti se takto třídy střídaly v určitém intervalu.
Posluchárna-třída, opravdu byla zařízena stupňovitě, se nám zdála ponurá. Volala po rozveselení. A tak se skupinka dobrovolných malířů vybavila kýbly, štětkami a barvami. Vloudili jsme se tajně do školy a počkali na odchod školníka. Naši dočasnou třídu jsme zkrášlili obrovskými barevnými puntíky. Náramně spokojení s výsledkem jsme vyskákali z okna. Následujícího dne jsme museli na koberec ke školní instanci nejvyšší. Na národnostně pestrobarevnou skupinku nadějných školních designérů dopadla jedna jediná barva v podobě modrým inkoustem napsané poznámky do žákovské knížky.
O tři roky později jsme se stěhovali do rodné Prahy. Utrpěla jsem další šok. Spolužáci, po zjištění, odkud jsem se ve třídě vzala, na mne hleděli jako na někoho, kdo přivandroval z hlubin buše. Nejen oni, i pedagogové se náramně divili, že v naší základce v Ostrově byli učitelé přísní, kteří nás dokázali látku naučit stejně dobře jako ti z velkoměsta. Tato zkušenost mne naučila, že člověk nemá hledět na to, odkud kdo přišel, nýbrž jaký je, co umí…
Pod Starým náměstím se nachází zámek s parkem a s dominantní budovou Paláce princů
Loni se naše třída, přesněji torzo, jelikož mnozí už nejsou mezi námi, v naší škole v Ostrově sešla po 60 letech. Pan ředitel nás budovou provedl a my žasli, jak se zmodernizovala, jaká je krásná. I ty staré skleníky, v nichž jsme mívali předmět zvaný POZEMKY, tam stojí dodnes a stále se využívají. Kus nostalgie v tom našem vzpomínání bylo. Do Ostrova jsem se vrátila ráda a jsem městu i kamarádům vděčná, za čas prožitý v pohraničí.“
Tolik vzpomínky spolužačky.
Nejoblíbenější stavbě zámeckého parku se říká kvůli jejímu zaměření Galerie umění Letohrádek
Nevím jak vy, ale já nemám pocit, že by děti ve městě zastavěném objekty ve stylu sorely příliš strádaly. Alespoň podle výpovědi autorky knih a textů z oblasti literatury faktu Jany Vrzalové ne. A zároveň je to laskavá odpověď na pochybovačné otázky mladých: Jak jste v tom odporném světě plném pletich a nepravostí VŮBEC mohli žít?
Pro úplnost dodávám, že já nejsem - a paní Jana určitě také ne – žádný zarputilý obhájce starých pořádků. Jen prostě a jednoduše máme oba Ostrov rádi, takže dobře si uvědomujeme, že bez svojí sorely by byl docela jiným městem.
Zdroj:
Text o mládí spisovatelky Jany Vrzalové v Ostrově
