Za oponou ráje: Jak Instagram mění ikony světa v pasti na turisty

Každý z nás už někdy viděl fotografii dokonalé pláže, historického náměstí nebo exotického chrámu a pocítil touhu tam být. Realita dnešního masového turismu je však na hony vzdálená pečlivě oříznutým a vyfiltrovaným snímkům, které nám servírují sociální sítě. Za hranou objektivu se místo klidného ráje často skrývají nekonečné davy, špína a ekologické katastrofy. A fenomén má už i své jméno — „instagramový turismus“, tedy jev, kdy expozice na sociálních sítích žene do destinací davy lidí toužících zopakovat fotku, kterou viděli online.

Maledivy: Luxusní resorty a toxický dým

Maledivy jsou pro mnohé synonymem absolutního luxusu s bungalovy nad křišťálovým oceánem. Pravda, o které se v katalozích nedočtete, má však jméno Thilafushi. Jde o umělý ostrov vytvořený v roce 1991 rozhodnutím vlády jako skládka odpadu západně od hlavního města Malé. Denně sem lodě přivážejí přes 330 tun odpadků a ostrov roste tempem jednoho metru čtverečního za den. Podle oficiálních statistik přitom jeden turista vyprodukuje 3,5 kilogramu odpadu denně — dvakrát více než obyvatel Malé.

Odpad se zde pálí pod širým nebem jen pár desítek kilometrů od turistických lehátek. Toxický dým trvale halí okolí — dostatečně daleko od resortů, aby zůstal návštěvníkům skrytý. Patnáct procent pracovníků skládky onemocnělo po nástupu do práce, nejčastěji plicními chorobami, a zdravotní potíže hlásí i třetina místních obyvatel. Ekologické hnutí Bluepeace označilo ostrov za „toxickou bombu“ — do vody prosakují těžké kovy a plasty ničí přesně ty korálové útesy, za kterými lidé na Maledivy přijeli.

Bali: Magický odraz, který neexistuje

Jedním z největších symbolů „duchovního“ cestování je chrám Lempuyang na Bali a jeho slavná Brána nebes. Fotografie ukazují postavu mezi dvěma věžemi, která se dokonale zrcadlí v klidné vodní hladině. Jenže žádné jezero neexistuje. Odraz vytváří místní fotograf, který pod objektiv telefonu přikládá zrcátko nebo displej druhého mobilu.

Cena za těch 30 vteřin slávy? Odjezd ve 4:30 ráno, dvě a půl hodiny cesty autem, přesun kyvadlovou dopravou a potenciálně tříhodinová fronta — to vše kvůli zhruba minutě před bránou. Fronty ve špičce běžně dosahují tří až čtyř hodin a systém je tak přetížený, že návštěvníci dostávají pořadová čísla jako na úřadě. Ironií je, že jde o jeden z šesti nejposvátnějších chrámů balijského hinduismu — a většina lidí od brány odchází, aniž by zbytek komplexu vůbec viděla.

Santorini: Romantika v davu metra

Řecký ostrov Santorini s bílými domky a modrými kupolemi je považován za ztělesnění letní romantiky. Čísla ale mluví jinak: ostrov s asi 20 tisíci stálými obyvateli navštěvovalo 3,4 milionu turistů ročně a v nejvytíženějších dnech sezóny se na břeh vyhrnulo až 17 tisíc pasažérů výletních lodí najednou. V přetížených uličkách městečka Oia se na jedinou fotku stály fronty dlouhé i 20 minut a k drahé dovolené patřil i pohled na osly celý den vláčející turisty do prudkého kopce.

Kolaps má ale zajímavou dohru. Na základě studie s Egejskou univerzitou, podle níž ostrov zvládne maximálně 8 000 návštěvníků denně, zavedla radnice přísný denní limit pro pasažéry výletních lodí. Výsledek je hořkosladký: davy zmizely, fronty u slavných vyhlídek se rozpustily — ale příjmy hotelů spadly o 22 procent. Ostrov tak řeší paradox: opatření funguje přesně tak, jak mělo, jen se ukázalo, kolik ekonomika na přeplněnosti ve skutečnosti stála.

Mount Everest: Nejvýše položené smetiště a hřbitov světa

Ani útěk do divočiny už není únikem. Sezóna 2024 s 900 horolezci na svazích a 12 potvrzenými úmrtími patřila k nejsmrtelnějším v historii. Lidé platící statisíce až miliony korun čekají v zácpách na zrádných římsách — jeden z indických horolezců uvízl ve frontě na vrchol přes 12 hodin a zemřel vyčerpáním v táboře 4.

Každý horolezec za expedici vyprodukuje průměrně přes 8 kilogramů odpadu, který většinou zůstává na hoře — stany, prázdné kyslíkové lahve, plastové obaly. Obrovským problémem jsou i lidské exkrementy, které kontaminují vodní zdroje pro místní obyvatele v údolích. Na hoře dodnes zůstává odhadem 200 až 300 těl horolezců, převážně v „zóně smrti“ nad 8 000 metrů, odkud je jejich snesení téměř nemožné. Mrtví tak slouží živým jako mrazivé orientační body. Nepál v reakci zvedl poplatek za výstupní povolení na 15 000 dolarů — o 36 procent, poprvé po deseti letech.

Japonsko: Když musíte krásu zakrýt plachtou

Asi nejabsurdnější kapitolu příběhu napsalo japonské městečko Fudžikawagučiko. Obyčejná večerka Lawson s horou Fudži v pozadí se díky virální fotce stala poutním místem — turisté parkovali bez povolení, nechávali po sobě odpadky a vbíhali do silnice, až místní radnice v květnu 2024 sáhla k zoufalému kroku: výhled zakryla černou plachtou vysokou 2,5 metru a širokou 20 metrů. Už týden nato v ní turisté vyřezali díry — a davy se prostě přesunuly k jiné pobočce o kilometr dál. Zoufalý souboj města s objektivy trvá dodnes.

Evropa už řekla dost

To, co začalo jako pár naštvaných komentářů, přerostlo v otevřenou vzpouru. V červenci 2024 protestující v Barceloně stříkali na turisty z vodních pistolí, házeli po nich předměty a policejní páskou blokovali vchody hotelů s jasným vzkazem: „Turisté, jděte domů“. Benátky si nechaly vstupné do města zavedené v roce 2024, Španělsko odstranilo 65 tisíc nabídek z Airbnb a Barcelona chce krátkodobé pronájmy do roku 2028 zrušit úplně. Ráj z fotek se změnil v bojiště — a místní v něm bojují o vlastní domov.

Jak z toho ven?

Příběhy těchto míst ukazují, jak touha po statusu na sociálních sítích ničí přesně to, co se lidé snaží najít. Vzniká turistika, při níž — jak trefně poznamenávají kritici — lidé „přijíždějí vyfotit fotku fotek, které už viděli“. Skutečná krása světa ale neleží ve frontě s pořadovým číslem. Čeká v nečekaných setkáních v zapadlých uličkách a v momentech, které si nestihnete vyfotit — protože byste o ně hledáním telefonu přišli. Skutečný ráj možná existuje jen na místech, která ještě nikdo nestihl označit hashtagem a prodat jako barevný přelud.