Babička měla pravdu: věci se mají opravovat. Od 31. července je to zákon

Moje babička má šlehač z roku 1978. Dvakrát byl v opravně, jednou mu děda vyměnil šňůru, a šlehá dodnes. Moje rychlovarná konvice z loňska umřela tři měsíce po záruce a v servisu mi řekli větu, kterou zná každý z nás: „Oprava se vám nevyplatí, kupte si novou.“

Ta věta právě přestává platit. Od 31. července začíná v celé Evropské unii fungovat takzvané právo na opravu – a je to jedna z nejzajímavějších spotřebitelských změn za poslední roky. Přesto se o ní skoro nemluví. Pojďme to napravit, je nejvyšší čas.

Směrnice o právu na opravu říká zdánlivě prostou věc: výrobce vybraných výrobků bude povinen je opravit – a to i po skončení záruky. Za přiměřenou cenu, v přiměřené lhůtě, s dostupnými náhradními díly. Týká se to zatím jedenácti kategorií zboží, mimo jiné praček, sušiček, myček, chladniček, vysavačů, mobilních telefonů a tabletů.

A teď to podstatné, co éru „kup a vyhoď“ opravdu podkopává. Výrobce nesmí opravu odmítnout jen proto, že se do přístroje předtím pustil jiný servis nebo šikovný kutil. Nesmí opravám bránit softwarovými zámky ani smluvními kličkami. Nesmí blokovat použití dílů z druhé ruky nebo z 3D tiskárny. A kdo si při reklamaci zvolí opravu místo výměny, tomu se zákonná odpovědnost prodejce prodlouží o dalších dvanáct měsíců – oprava se tedy poprvé reálně vyplatí víc než nový kus. Na dodržování má v Česku dohlížet obchodní inspekce s pokutami až do pěti milionů korun a od příštího roku má fungovat i evropská online platforma, kde si najdete opravnu v okolí.

Není to bezbřehé: oprava po záruce nebude zadarmo a mechanicky rozbitý displej vám nikdo kouzlem nevrátí. Ale princip se obrací. Dosud vás výrobce mohl s klidem poslat pro nový kus. Teď má zákonnou povinnost nabídnout záchranu toho starého.

Proč to Evropa dělá? Protože účet za třicet let vyhazování je šílený. Podle Evropské komise skončí v unii ročně kvůli předčasnému vyhazování spotřebičů zhruba 35 milionů tun odpadu, ztratí se 30 milionů tun surovin a spotřebitelé přijdou o téměř 12 miliard eur jen tím, že místo opravy kupují nové zboží. Dvanáct miliard eur ročně – to jsou peníze, které jsme my všichni vysypali do kontejneru, protože nám kdosi vysvětlil, že „oprava se nevyplatí“.

Přitom si vzpomeňme, jak vypadal svět před pár desítkami let. Boty se nosily k ševci, televizor opravoval pan opravář s kufříkem, punčochy se nechávaly „nahazovat“. Nebyla to nostalgická romantika, byla to ekonomická racionalita. Generaci našich rodičů a prarodičů jsme se za to dlouho tak trochu posmívali – a teď Brusel v podstatě uzákonil, že měla celou dobu pravdu.

A teď ta méně slavná část. Směrnice platí pro celou EU od 31. července. Jenže český prováděcí zákon Poslanecká sněmovna v minulém volebním období projednat nestihla a ještě koncem května letošního roku nebyl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Pokud to Česko nedožene, vystavuje se postihu od Evropské komise – a hlavně: my všichni budeme mít evropské právo na papíře, ale vymáhat ho v praxi bude o poznání krkolomnější. K tomu připočtěme, že opravářů a řemeslníků je u nás dlouhodobě nedostatek. Právo na opravu tak možná narazí na banální problém: nebude mít kdo opravovat.

O důvod víc o tom psát a mluvit. Protože tohle je vzácný případ zákona, který dává za pravdu zdravému selskému rozumu. Věc, která se dá spravit, se má spravit. Babičky to věděly vždycky. My si to teď necháváme nařídit směrnicí – ale hlavně že jsme na to nakonec přišli.