Článek
„Horní skříňka vlevo.“ „Děkuju.“ Anna se rychle otočila ke knihovně.
Možná knihu někam přendala. Jenže od operace kyčle nepřendávala skoro nic. Dokonce i hrnek nechávala na stole, dokud ho někdo neodnesl.
A rozhodně nestěhovala čtyřsetstránkové lékařské knihy. „Našla jsem!“ zavolala Olena. „Výborně.“
Anna dál hleděla na prázdné místo. Poprvé ji napadlo něco, za co se okamžitě zastyděla.
Olena chodila dvakrát týdně. Doporučila ji služba, kterou zařídila Annina dcera. „Nejsem nemohoucí,“ protestovala Anna.
„Samozřejmě,“ řekla Marcela. „Proto ses minulý týden snažila vysát vsedě.“ „Šlo to.“
„Převrhla jsi vysavač.“ „To byla technická závada.“ A tak přišla Olena.
Poprvé se rozhlédla po obýváku a zastavila se u knihovny. „To je hodně knih.“ „Manžel byl lékař.“
„Aha.“ „Internista.“ Olena vytáhla hadřík.
„To vysvětluje.“ „Co?“ Ukázala na jednu z polic.
„Proč máte doma knihu, která má na hřbetě čtyři slova a já nerozumím ani jednomu.“ Anna se zasmála. Olena taky.
Od té chvíle ji měla ráda. Což celou záležitost s knihou dělalo ještě horší.
„Ty sis něco brala z tátovy knihovny?“ „Já?“ zeptala se Marcela. „Ano.“
„Mami, proč bych si brala učebnici interny?“ „Nevím.“ „Možná když mě přestane bavit hypotéka a začnu operovat slepé střevo.“
„Internisti neoperují.“ „Vidíš? Už teď jsem v tom špatná.“ Anna protočila oči.
„Opravdu sis nic nevzala?“ „Ne.“ „Hm.“
„Co se děje?“ „Jedna kniha chybí.“ Marcela chvíli mlčela.
„A nemohla jsi ji někomu půjčit?“ „Komu?“ „Nevím.“
„Já taky ne.“ „Tak se objeví.“ Neobjevila.
O čtyři dny později zmizel malý lékařský slovník. Anna tentokrát nic neřekla. Vzala telefon.
Vyfotila knihovnu.
V úterý Olena vytřela kuchyň. Pověsila prádlo. Přinesla nákup.
„Vzala jsem vám ty jogurty, co máte ráda.“ „Ty bílé?“ „Ano.“
„Ne ty s nulou procent.“ „Ne.“ „Ty jsou odporné.“
„Vím.“ Olena se usmála. „Už jste mi to říkala.“
„Kolikrát?“ „Pokaždé.“ Anna sledovala, jak si obléká bundu.
Na rameni měla velkou černou kabelku. Byla skoro nacpaná. „Oleno.“
„Ano?“ Anna se nadechla. „Nic.“
„Dobře.“ „V pátek v devět?“ „Ano.“
Dveře se zavřely. Anna chvíli počkala. Pak šla ke knihovně.
Fotografie v telefonu. Police před ní. Jedna kniha chyběla.
Základy farmakologie.
„Tak dost.“
„Zeptej se jí.“ Marcela seděla v kuchyni a jedla koláč. „To se snadno řekne.“
„Co chceš dělat? Prohledat jí kabelku?“ Anna mlčela. Marcela přestala žvýkat.
„Mami.“ „Samozřejmě že ne.“ „Ty jsi o tom přemýšlela!“
„Jen vteřinu.“ „To je děsivé.“ Anna nalila kávu.
„Já nechápu, proč by je brala.“ „Možná je nebere.“ „Tři knihy chodit neumí.“
„Třeba si je půjčuje.“ „Bez dovolení.“ „To není dobře.“
Anna se podívala směrem do obýváku. „Jsou Karlovy.“ Marcela změkla.
„Já vím.“ „Všechno ostatní jsem rozdala.“ „Nemusela jsi.“
„Chtěla jsem.“ „A knihy ne.“ Anna zavrtěla hlavou.
Na okrajích stránek byly Karlovy poznámky. Otazníky. Podtržené věty.
Občas ironické poznámky, kterým rozuměl nejspíš jen on. Když knihu otevřela, nebyla to pro ni medicína. Byl to jeho rukopis.
„Tak se jí zeptej,“ řekla Marcela tiše. Anna přikývla.
V pátek Olena přišla o dvacet minut dřív. „Autobus jel dobře.“ „To je podezřelé.“
„Taky jsem se bála.“ Položila kabelku na židli. Anna se dívala na její zip.
Stačilo říct jednu větu. Oleno, vzala jste moje knihy?
Místo toho řekla: „Dáte si kávu?“ „Až potom.“
„Jak chcete.“ Olena se pustila do koupelny. Anna si v duchu nadávala.
O hodinu později zazvonil telefon. Olena ho nechala v kabelce. Zvonil znovu.
„Oleno!“ „Prosím?“ „Telefon.“
„Můžete ho vypnout? Mám mokré ruce.“ Anna se zarazila. „Já?“
„Ano. Prosím.“ Kabelka byla otevřená. Anna se jí nechtěla dotýkat.
Telefon ale zvonil potřetí. Natáhla ruku. Vedle něj ležela zelená kniha.
Karlova kniha. Anna ztuhla. Na obálce byly nalepené žluté papírky.
Jeden vyčníval. dušnost = difficulty breathing
Další. závratě – jak se ptát pacienta?
Vedle knihy ležel sešit. Na první stránce bylo velkým písmem:
Čeština – nemocnice
Anna telefon nevypnula. Jen zůstala stát.
Olena přišla z koupelny. „Pořád zvoní…“ Uviděla kabelku.
Pak Annu. Zbledla. „Já vysvětlím.“
Anna vytáhla knihu. „To bych byla ráda.“
Seděly proti sobě v kuchyni. Kniha ležela mezi nimi. „Kolik jich máte?“ zeptala se Anna.
„Tři.“ „Takže všechny.“ Olena přikývla.
„Proč jste se nezeptala?“ „Nevím.“ „To není odpověď.“
„Styděla jsem se.“ Anna se zamračila. „Vzít je vám trapné nebylo, ale zeptat se ano?“
Olena sklopila oči. „Když to řeknete takhle, zní to hloupě.“ „Protože to hloupé je.“
„Ano.“ Anna čekala. Olena si promnula ruce.
„Na Ukrajině jsem byla zdravotní sestra.“ Anna chvíli neřekla nic. „Jak dlouho?“
„Dvanáct let.“ „A tady uklízíte.“ „Teď ano.“
„Proč?“ Olena se pousmála. „Protože podlahy mají v češtině jednodušší slovní zásobu.“
Anna se chtěla nezasmát. Nepodařilo se jí to. Pak znovu zvážněla.
„Ty knihy.“ „Neučím se z nich léčit.“ „Doufám. Karlova farmakologie pamatuje Československo.“
Olena se usmála. „Potřebuju slova.“ Ukázala na papírky.
„Jak se ptát. Jak říct věci správně. Některé výrazy znám, ale neumím je rychle použít.“ Anna otevřela zelenou knihu.
Na jedné stránce byl Karlův rukopis. Nejdřív poslouchat pacienta. Pak teprve sebe.
Anna po větě přejela prstem. „Proč jste mi prostě neřekla, že jste sestra?“
Olena chvíli mlčela. „Vy jste se neptala.“
To Annu zaskočilo. „Já…“ Opravdu se neptala.
Věděla, odkud Olena je. Věděla, že má ráda silný čaj. Věděla, že nesnáší rozvařenou rýži.
Věděla, že má syna. Nikdy se nezeptala, co dělala předtím.
„To ale pořád neznamená, že si můžete vzít moje knihy.“ „Ne.“
„Jsem naštvaná.“ „Já vím.“ „Hodně.“
„Ano.“ Anna knihu zavřela. „V pondělí mi přinesete všechny.“
„Samozřejmě.“ „A jestli na nich bude jediný flek…“ „Nebude.“
„…tak budete mít problém.“ Olena přikývla. „Rozumím.“
Chvíli seděly mlčky. Pak Anna ukázala na žlutý papírek. „A závratě máte špatně.“
Olena zvedla hlavu. „Co?“ „Takhle by se pacienta nikdo nezeptal.“
„Jak?“ Anna se zarazila. „Nevím.“
Olena se pousmála. „Tak vidíte.“
V pondělí byly všechny knihy zpátky. Olena je položila na stůl. „Tři.“
Anna je spočítala. „Tři.“ „A všechny v pořádku.“
Anna otevřela slovník. „Papírky jste sundala.“ „Samozřejmě.“
„Škoda.“ Olena zamrkala. „Co?“
Anna zavřela knihu. „Nic.“ Ukázala na knihovnu.
„Dejte je zpátky.“ Olena je začala rovnat. Zelenou knihu vložila na původní místo.
„Ne.“ Olena se otočila. „Co?“
Anna ukázala na ni. „Tu ne.“ „Proč?“
„Tu si vezmete.“ „Paní Anno…“ „Půjčíte.“
„Nemusíte.“ „Já vím.“ Olena zaváhala.
„A můžu si tam dávat papírky?“ „Do knihy ne.“ „Dobře.“
„Na papír.“ „Dobře.“ „A nic nepodtrhávat.“
„Dobře.“ „A žádná káva poblíž.“ Olena se zasmála.
„Ještě něco?“ Anna se zamyslela. „Ano.“
„Co?“ „Až budete něco chtít, zeptáte se.“
Olena přikývla. „Platí.“
Za několik týdnů se Anna pokoušela v kuchyni postavit bez hole. Olena ji sledovala. „Nekoukejte na mě.“
„Nekoukám.“ „Koukáte.“ „Dívám se jinam.“
„Na mě.“ Anna udělala dva kroky. Pak další.
„Vidíte?“ „Vidím.“ „Bez vás.“
„Jsem metr od vás.“ „Ale nesaháte na mě.“ „Protože jste mi to zakázala.“
Anna došla ke stolu. „Hotovo.“ „Výborně.“
„Tak.“ Anna se posadila. Olena postavila na stůl nákupní tašku.
Z ní vykukovala zelená kniha. „Pořád ji taháte všude?“ „Jen někdy.“
„Takže se učíte?“ Olena přikývla. „Mám příští týden pohovor.“
Anna se napřímila. „Kde?“ Olena řekla jméno nemocnice.
„Do zdravotnictví?“ „Ano.“ „Jako sestra?“
„Ještě ne tak jednoduše.“ „Ale blíž.“ Olena se usmála.
„Blíž.“ Anna položila ruku na knihu. „Karel tam pracoval šest let.“
„Vím.“ „Jak to víte?“ Olena knihu otevřela.
Na vnitřní straně desek stálo: MUDr. Karel Novák – okresní nemocnice, interní oddělení.
Anna se usmála. „Samozřejmě.“
O měsíc později Olena přišla jen na kávu. Už u Anny pravidelně neuklízela. Anna chodila sama a dcera usoudila, že pomoc dvakrát týdně už nepotřebuje.
Olena měla vlasy sepnuté, tmavé kalhoty a novou halenku. „Tak?“ zeptala se Anna.
Olena se usmála. „Vzali mě.“ „Do nemocnice?“
„Ano.“ Anna vstala. Bez hole.
Došla ke knihovně. Vytáhla zelenou knihu. Podala ji Oleně.
„Ne.“ „Ale ano.“ „Už ji nepotřebuju tolik.“
„To jste rychlá.“ „A je Karlova.“ „Proto.“
Olena zavrtěla hlavou. „Nemůžu.“ Anna jí knihu strčila do rukou.
„Tak ji pořád berte jako půjčenou.“ „Na jak dlouho?“ Anna pokrčila rameny.
„To se u knih nikdy neví.“ Olena se podívala na první stránku.
Na Karlovo jméno. Pak knihu zavřela.
„Budu na ni dávat pozor.“ „To doufám.“
„A žádná káva.“ „Přesně.“
Olena si ji vložila do kabelky. Anna tentokrát sledovala, jak kniha odchází z domu.
A nechala ji jít.
