Článek
Protože svoje skutečné svatební šaty má zatím jen sešpendlené kolem těla. Na podlaze vedle ní leží Ireniny šaty z roku 1992.
Nebo jejich první část. Pravý rukáv už Marta odstřihla. Leží na stole mezi jehelníčkem ve tvaru rajčete a hrnkem s nápisem NERUŠIT, TVOŘÍM. „Co je?“ zeptá se Klára. „Nic.“ „Řeklas počkejte.“ „Jen jsem myslela…“
Irena se podívá na rukáv v Martiných rukou. „Nemusíte to brát tak vysoko.“ Marta sklopí oči. „Potřebujeme tu krajku až sem.“ „Ale tady je šev.“ „Právě proto.“ „Když to vypářete, dostanete víc.“ Marta nůžky zavře.
Je jí asi čtyřicet, má krátké šedivé vlasy a metr přehozený kolem krku způsobem, který Ireně vždycky připadal směšný, dokud sama nešila. Tehdy ho nosila stejně. „Můžu to vypárat,“ řekne Marta. „To bude lepší.“ Klára se na matku dívá v zrcadle.
„Mami, to je jedno.“ „Není.“ „Stejně ty šaty rozebíráme.“ Irena se na ni podívá. Klára okamžitě pochopí, že něco řekla špatně, ale ještě neví co. „Jako… proto jsme je sem přinesly.“ „Já vím.“ „Tak co se děje?“
„Nic se neděje.“ Marta položí nůžky. Je to od ní zdvořilé, ale právě proto ještě horší. Irena si přeje, aby prostě střihla.
Když Klára před třemi týdny řekla, že by chtěla použít její svatební šaty, Irena pochopila slovo použít jinak. Seděly u ní v kuchyni. Klára jedla poslední kus makového koláče a přitom projížděla fotografie na telefonu. „Našla jsem jednu švadlenu,“ řekla. „Dělá fakt hezký věci.“ „Myslela jsem, že už šaty máš.“
„Mám vybraný.“ „Tak proč potřebuješ švadlenu?“ „Chtěla bych do nich dát něco z tvých.“ Irena se podívala na dceru. „Z mých?“ „Svatebních.“ Klára řekla svatebních tak samozřejmě, jako kdyby se jednalo o vánoční formičky, které se v rodině předávají z generace na generaci.
Irena ucítila něco příjemného. Ne dojetí. To slovo by nikdy nepoužila. Spíš malé zadostiučinění. Šaty byly třicet čtyři let v krabici. Přežily dvě stěhování, rekonstrukci domu, prasklou vodu ve sklepě, jeden rozvod a Milanův pokus vyhodit všechno, co označoval jako „starý hadry“.
Irena je pokaždé zachránila. A teď je její dcera chce. „Jestli se do nich vejdeš,“ řekla. Klára vyprskla. „Mami, já je nechci nosit.“ To byla první drobná trhlina. Irena ji ještě nepoznala. „Tak co s nima chceš dělat?“
„Použít krajku.“ „Jak?“ „Nevím. Na záda. Na rukávy. Někam.“ Klára jí ukázala fotografii šatů. Byly jednoduché, dlouhé, bez rukávů, bez kamínků, bez krajek a podle Ireny také bez většiny věcí, kvůli kterým se oděv vůbec dá označit za svatební šaty.
„Tohle stojí kolik?“ „To neřeš.“ „Tak hodně.“ „Mami.“ „Ptám se.“ „Dvacet osm.“ „Tisíc?“ Klára položila telefon displejem dolů.
„Právě proto jsem ti to nechtěla říkat.“ Irena si vzpomněla, že její vlastní svatební šaty vyšly asi na dvanáct set korun. Nepočítala svoji práci. Tu tehdy nepočítal nikdo. „Takže koupíš šaty za třicet tisíc a přišiješ na ně moje staré rukávy.“
„Ne rukávy. Krajku.“ „To jsem pochopila.“ „Myslela jsem, že budeš ráda.“ A Irena řekla, že je. Protože v tu chvíli byla.
Teprve u Marty pochopila, že z jejích svatebních šatů po použití krajky žádné svatební šaty nezůstanou. Marta mluvila o dílech. Živůtek. Vsadky. Aplikace. Manžeta. Klára mluvila o recyklaci. Irena držela šaty položené přes ruce a začalo jí docházet, že každé z těch slov znamená nůžky.
„Tahle krajka je moc pěkná,“ řekla Marta. „A kupodivu není vůbec zažloutlá.“ „Byly v krabici.“ „Dobře uložené.“ „V prostěradle.“ „To je nejlepší.“ Irena měla radost, že alespoň v něčem postupovala správně.
Klára mezitím svlékla tričko. „Tak co myslíte?“ Marta jí přiložila živůtek. „Ta krajka by mohla jít odsud.“ Prstem vedla čáru od Klářina levého ramene přes záda. „A možná kousek tady.“ „Jo.“ „Nebo celý horní díl.“
„To by bylo krásný.“ Irena řekla: „Na to vám ta krajka nebude stačit.“ Obě se na ni podívaly. „Stačila,“ řekla Marta. „Ne, když necháte švy.“ „Švy nepotřebujeme.“ „Tak potom jo.“
Marta se usmála. „Vy šijete?“ „Kdysi.“ „Máma si ty šaty šila sama,“ řekla Klára. Poprvé od začátku návštěvy se Irena na dceru podívala trochu vděčně. „Ne úplně sama.“ „Babička jí pomáhala.“ „Hlavně se zipem.“
„A rukávy?“ „Ty jsem dělala já.“ Marta vzala jeden do ruky. „To je vidět.“ Irena nevěděla, jestli je to pochvala. „Jak?“ „Jsou udělané poctivě.“ To už pochvala byla.
A právě v té chvíli vzala Marta nůžky.
Po zkoušce jdou s Klárou na oběd. Klára vybere vietnamské bistro přes ulici. Irena nemá nic proti vietnamskému jídlu, jen si nikdy nedokáže zapamatovat, co si objednala minule. „Tohle bylo dobrý?“ ptá se a ukazuje na fotografii v jídelním lístku.
„Nevím.“ „Byly jsme tady spolu.“ „Před rokem.“ „Tak to sis mohla pamatovat.“ Klára k ní zvedne oči. „Ty sis pamatovala, kudy vedou švy na šatech, který jsi třicet let nevytáhla z krabice.“ „To je něco jiného.“
„Právě.“ Objednají si obě stejné nudle. Klára nechá jídelní lístek na stole. „Ty jsi nechtěla, abych je použila?“ „Chtěla.“ „Tak proč ses tam tvářila, jako kdyby ti amputovali ruku?“ „Netvářila.“ Klára se napije vody.
„Mami.“ „Co?“ „Znám tě.“ Irena se málem zasměje. Lidé, kteří ji znali nejméně, jí během života nejčastěji tvrdili opak. Manžel. Dcera. Matka.
„Jen jsem nevěděla, že se musí celé rozstříhat.“ „Co sis představovala?“ „Že se upraví.“ „Pro mě?“ Irena okamžitě pozná ten tón. „Ne.“ „Mami, ty měříš metr šedesát osm a já skoro metr osmdesát.“ „Já vím, jak jsi vysoká. Rodila jsem tě.“
„A taky máme každá úplně jinou postavu.“ „Děkuju.“ „Ježiš, tak jsem to nemyslela.“ Přinesou jídlo. Irena vezme hůlky, zkusí je dvakrát sevřít a zase je položí. Vezme vidličku. Klára jí hůlkami. To je další věc, kterou děti umějí, aniž byste si všimli, kdy se ji naučily.
„Já nechci vypadat jako ty na svatbě,“ řekne Klára. Irena zvedne oči. „To zní hezky.“ „Víš, jak to myslím.“ „Ani moc ne.“ „Chci tam mít něco z těch šatů. Ne ty šaty.“ „To už jsem pochopila.“ Klára položí hůlky.
„Tak je tam dávat nemusíme.“ „Ale prosím tě.“ „Vážně.“ „Nedělej z toho drama.“ Klára se na ni několik vteřin dívá. „Já?“ Irena začne jíst. Nudle jsou dobré.
Možná si příště vzpomene.
Šaty vznikaly od ledna do května 1992. To si Irena pamatuje přesněji než některé věci ze svatby. V lednu nakreslila první návrh. V únoru koupily látku. V březnu se pohádala s matkou kvůli sukni. V dubnu vypárala oba rukávy a udělala je znovu.
V květnu přibrala tři kila a musela povolit pas. Svatba byla šestého června. Milan tehdy tvrdil, že si změny nevšiml. „Jaký změny?“ „V pase.“ „Co je s pasem?“ „Musela jsem šaty povolit.“ „Tak to je od nich slušný.“
Irena ho praštila polštářem. Milan se smál. Bylo mu čtyřiadvacet. Měl vlasy až skoro na límec a knír, který o několik let později zmizel z jeho obličeje tak úplně, až děti při prohlížení starých fotografií odmítaly věřit, že ho kdy měl.
Irena se na svatebních fotografiích sobě nepodobala. To si myslela už tenkrát. Měla příliš nalakované vlasy. Příliš bílé šaty. Příliš červenou rtěnku, kterou jí nanutila Milanova sestra. Ale šaty byly přesně takové, jaké chtěla.
To byla důležitá věc. Většinu věcí na svatbě nevybírala. Restauraci zamluvil tchán. Kapelu znal Milanův strýc. Fotografa sehnala její matka. Dort byl od paní, která pekla všem. Ale šaty byly její. Nakreslila je na zadní stranu papíru, který si přinesla z práce.
Úzký živůtek. Krajka přes ramena. Dlouhá sukně. Rukávy, které byly už v roce 1992 trochu moc, ale Irena je chtěla. „Budeš vypadat jak princezna Diana,“ řekla její matka. „Ta měla úplně jiný rukávy.“ „Velký byly stejně.“
„Mami.“ „Dělej si, co chceš. Budeš to mít na sobě ty.“ Její matka uměla říct dělej si, co chceš tak, že to znělo přesně jako nedělej to. Irena rukávy udělala.
Šít ji naučila matka. Ne proto, že by si Irena přála. Protože podle její matky byla žena, která si neumí přišít zip, odkázaná na cizí lidi. „Knoflík zvládne každý.“ „Tak proč ho po mně chceš přišívat tátovi?“
„Protože já teď dělám něco jiného.“ „Tak ať si ho přišije sám.“ „Ten neumí ani ten knoflík.“ Když bylo Ireně sedmnáct, ušila si první skutečné šaty. Modré. Příliš krátké. Její otec řekl, že v tom nikam nepůjde.
Její matka počkala, až odejde z pokoje, a řekla: „Tak si je vezmi až venku.“ Tuhle část příběhu Irena Kláře nikdy nevyprávěla. Ani neví proč. Dětem člověk předává zvláštní výběr vlastního života. To, co má nějakou pointu.
To, co je zábavné. To, čím se dá něco vysvětlit. Zbytek odpadá. A pak jednoho dne zjistíte, že vaše dítě zná třicet historek o svém otci, ale netuší, že jste ve dvaadvaceti chtěla odejít pracovat do Brna.
Nabídku dostala na jaře 1991. Nebyla nijak velkolepá. Žádná kariéra. Žádná Paříž. Jedna bývalá učitelka jí řekla, že v divadelní dílně hledají někoho šikovného a že by se měla přihlásit. Irena jela na pohovor.
Vrátila se večer. Milan na ni čekal před nádražím. „Tak co?“ „Vzali by mě.“ „Fakt?“ „Asi jo.“ Milan ji objal. Byl první člověk, který měl radost.
Pak řekl: „A co my?“ Nebyla to výčitka. A právě to bylo horší. Co my? Dvě slova. Stačila. Milan měl práci v Hradci. Irena taky.
Měli slíbený malý podnikový byt. Byli zasnoubení. Brno nebylo na druhém konci světa, ale tehdy jí připadalo dost daleko. „Já nevím,“ řekla. „Tak to zkus.“ „A ty?“ „Já tady práci nepustím.“ „Tak vidíš.“
„Ale já ti neříkám, ať tam nejdeš.“ To byla pravda. Nikdy jí to neřekl. Irena tam nenastoupila. Ještě několik let si ten příběh vyprávěla tak, že kvůli Milanovi. Později si ho vyprávěla tak, že se sama rozhodla.
Dnes už neví, která verze je přesnější. Možná obě. Možná ani jedna.
Dva dny po návštěvě krejčové přijde Kláře zpráva. Marta potřebuje ještě kus ze sukně. Irena si ji přečte při čištění zubů. Odpoví: Proč? Klára: Prý by bylo hezký udělat krajku i na záda. Irena:
Na sukni žádná krajka není. Tři tečky. Je dole. Lem. Irena si vyplivne pastu. Ten bych nechala. Klára odpoví až za chvíli. Proč? Irena neví.
Proto napíše: Protože je pěkný. Klára: A co s ním budeš dělat? Irena drží telefon v ruce. Tohle je otázka, kterou jí lidé kladou celý život, když chtějí něco vyhodit. Co s tím budeš dělat? S hrnkem bez ouška.
S dětskými lyžemi. S kazetami. S deskami. S Milanovou starou vrtačkou. S krabicí pohlednic. Se svatebními šaty. Jako kdyby věc směla existovat pouze tehdy, když je schopna předložit další plán. Napíše:
Nic. Klára: Tak nechápu. Irena: Nemusíš. Odpověď nepřijde.
V sobotu má přijet Milan. Ne kvůli šatům. Klára chce na svatbě fotografie rodičů z jejich vlastní svatby. „Ne moc,“ řekla. „Jen pár.“ Milan má většinu diapozitivů, protože při rozvodu omylem odvezl krabici, ve které byly fotografie, daňová přiznání z devadesátých let a Irenin maturitní výuční list.
Výuční list jí vrátil. Daňová přiznání nechtěl ani jeden. Fotografie zůstaly u něj. Přijede v deset. Přesně. Za celou dobu manželství nebyl Milan přesný skoro nikdy. Po rozvodu začal chodit všude včas.
Irenu to svého času uráželo. Dnes už jí to připadá spíš legrační. Má šedé vlasy a krátké vousy. Knír se nevrátil. „Čau.“ „Ahoj.“ Podá jí papírovou tašku. „Eva pekla.“
Irena se podívá dovnitř. Bábovka. „Nemusela.“ „To říkám taky.“ „Tak proč ji vozíš?“ „Protože mi ji dala.“ „Tak sis ji měl nechat.“ Milan se usměje.
„Vidím, že se nic nezměnilo.“ „Změnilo se toho docela dost.“ „To byl vtip.“ „Já vím.“ Pozve ho dál. Eva je Milanova druhá žena. Není to žena, kvůli které se rozvedli. Tohle Irenu první rok překvapivě štvalo.
Kdyby existovala konkrétní žena, bylo by všechno jednodušší. Místo toho Milan odešel jen tak. Tak to alespoň říkala lidem. Jednoho únorového večera se posadil ke kuchyňskému stolu a řekl: „Já už takhle nechci žít.“
Irena se rozhlédla po místnosti, jako kdyby takhle označovalo kuchyňskou linku. „Jak?“ „Takhle.“ „To už jsi říkal.“ „My spolu vůbec nejsme.“ „Sedíš naproti mně.“ „Víš, jak to myslím.“ „Nevím.“
Ale věděla. A právě proto se tak rozzlobila. Milan se odstěhoval o dva měsíce později. S Evou se seznámil až za dva roky. Byla rozvedená knihovnice a jezdila na elektrokole. Irena ji nedokázala nenávidět, což jí zpočátku připadalo skoro neslušné.
Milan rozloží fotografie na stůl. „Tohle nechceš,“ říká. „Proč?“ „Vypadám tam jak debil.“ „To bude těžký vybírat.“ Milan se zasměje. Irena taky. Procházejí fotografie.
Obřad. Rýže před radnicí. Její rodiče. Jeho rodiče. Skupinová fotka, na níž se úplně vzadu objeví muž, kterého ani jeden nepoznává. „To byl kdo?“ „Od vás.“ „Nebyl.“
„Tak od vás.“ „Já ho v životě neviděla.“ „Tak se přišel zadarmo najíst.“ „To by k vám sedělo.“ „Vidíš.“ Po chvíli Milan vezme fotografii Ireny samotné. Stojí u okna v rodičovském bytě. Má hlavu sklopenou a upravuje si manžetu.
„Tahle je dobrá.“ Irena se na ni podívá. „Tu jsem nikdy neviděla.“ „Já jo.“ „Kde byla?“ „V krabici.“ „To vidím.“ Milan ji nepustí z ruky.
„Ty šaty sis dělala sama, že jo?“ „Většinu.“ „To jsem už zapomněl.“ Irenu to píchne. Ne proto, že zapomněl. Protože jí záleží na tom, že zapomněl. „Klára si z nich bere krajku.“ „Na svatbu?“
„Jo.“ „To je hezký.“ Irena řekne: „Rozstříhají je.“ Milan zvedne oči. „Celý?“ „Asi.“ „Aha.“
Je to první člověk, který reaguje způsobem, který Ireně připadá správný. Neříká nic dalšího. Jen aha. „Taky ti to přijde škoda?“ zeptá se. Milan okamžitě pokazí její úlevu. „Mně je to asi jedno.“ „Tak proč jsi udělal takový obličej?“
„Jaký?“ „No právě.“ Milan položí fotografii. „Jen jsem si na ně vzpomněl.“ „Před minutou jsi říkal, že jsi na ně zapomněl.“ „Zapomněl jsem, že sis je šila. Ne na šaty.“ „Aha.“ „Měly ty obrovský rukávy.“
„Nebyly obrovský.“ Milan ukáže na fotografii. „Ireno.“ „Tak se to nosilo.“ „Já nic neříkám.“ „Říkáš obrovský.“ „Bylas v nich krásná.“ V místnosti se něco změní.
Irena začne skládat fotografie do řady. „Byla jsem mladá.“ „To taky.“ „A hubená.“ „To bych neříkal.“ Irena se na něj podívá. Milan se směje. „Dělám si srandu.“
„Já vím.“ Dřív by ho plácla. Teď jen zavrtí hlavou.
Když odchází, zastaví se Milan v předsíni. Na lavici leží krabice se zbytkem šatů. Víko není dovřené. „To jsou ony?“ „Jo.“ Irena je nechce otevírat. Milan ano. To pozná.
„Tak se podívej.“ Zvedne víko. Uvnitř leží sukně, živůtek bez jednoho rukávu a druhý rukáv, který Marta nakonec vypárala místo odstřižení. Milan se dotkne krajky. Jen jedním prstem. „Ty jo.“ „Co?“ „Nic.“
Pak uvidí vnitřní šev. „Tady je to nějaký divný.“ „Není.“ „Je tam tolik látky.“ „To jsou přídavky.“ „Jaký přídavky?“ „Na švy.“ „Proč je toho tolik?“
„Kdybych přibrala.“ Milan se na ni podívá. „Aha.“ „Máma říkala nechávat aspoň dva centimetry. Když to jde.“ „To si pamatuješ?“ „Samozřejmě.“ „Já si nepamatuju ani, co jsem měl na sobě.“ „Šedý oblek.“
„Fakt?“ „A hnusnou vínovou kravatu.“ „Tu vybírala máma.“ „Já vím.“ Milan zavře krabici. U dveří řekne: „Klára bude hezká nevěsta.“ „Jo.“
„Tomáš je fajn.“ „Jo.“ „Tak snad jim to vydrží.“ Irena se opře o futro. „Tohle neříkej na svatbě.“ „Co?“ „Tak snad jim to vydrží.“ „Proč bych to říkal?“
„Protože říkáš kraviny.“ „Ty taky.“ „Já nebudu mít proslov.“ „Já taky ne.“ „Díkybohu.“ Milan se obuje. Pak řekne: „My jsme taky nebyli úplně špatný.“
Irena se na něj podívá. „Co?“ „Nic.“ „Ne, cos říkal?“ „Že jsme nebyli úplně špatný.“ „To je hezký hodnocení sedmadvaceti let.“ „Vidíš, zase.“ „Co zase?“
„Člověk něco řekne a ty hned—“ Zastaví se. Oba vědí, co přijde. Starý rozhovor. Tak starý, že by ho dokázali odehrát bez přemýšlení. Irena čeká. Milan si zaváže botu. Pak se narovná.
„Kašli na to.“ „Jo.“ Odejde. Irena zavře dveře. Je naštvaná asi pět minut. Potom se přistihne, že se usmívá. My jsme taky nebyli úplně špatný. Je to hrozná věta.
A možná přesná.
Když se narodila Klára, byly svatební šaty tři roky ve skříni. Tehdy Irena ještě občas šila. Závěsy. Dětské dupačky. Jedny příšerné zelené kalhoty, ve kterých Milan odmítal chodit ven, ale doma je nosil dalších deset let.
Kláře šila šaty na vítání občánků. Modré. Její matka řekla: „Holčičce modrý?“ „Proč ne?“ „Protože je to holčička.“ „To jsem si všimla.“ „Tak jí dej růžový.“
„Ne.“ Na fotografii z vítání občánků má Klára modré šaty, bílou čelenku a výraz člověka, který se právě dozvěděl, že vstoupil do rodiny, kde se budou všechny zásadní konflikty odehrávat kolem oblečení. Když jí byly čtyři, Irena jí ušila kostým berušky. Když šest, princeznu.
V deseti už Klára řekla, že domácí věci vypadají trapně. Irena přestala. Ne ze dne na den. Prostě stále méně. Nejdřív nebyl čas. Potom nebylo místo. Šicí stroj se přestěhoval do pracovny, protože Milan začal podnikat a bylo potřeba dělat faktury.
„Jen na chvíli,“ řekl. Irena mu začala pomáhat s účetnictvím. Také jen na chvíli. Trvalo to sedmnáct let. Na čtyřicáté narozeniny jí Milan koupil nový šicí stroj. Stál skoro dvacet tisíc. Byl elektronický a uměl šedesát druhů stehů.
Irena ho vybalila. „Je krásnej.“ „Tak jsem si říkal, že zase začneš.“ „Jo.“ Políbila ho. Milan měl radost. Stroj pak stál v pracovně vedle šanonů. Irena na něm za dalších deset let ušila dvě záclony a zkrátila jedny džíny.
Když se rozváděli, Milan řekl: „Ten stroj si nech.“ „Je můj.“ „Já vím.“ „Tak proč mi říkáš, že si ho mám nechat?“ „Proboha, Ireno.“ Tohle byla jedna z posledních hádek jejich manželství. Dnes už jí připadá komická.
Tehdy brečela.
Klára se ozve v pondělí. Ne zprávou. Zavolá. „Jsi naštvaná?“ „Ne.“ „Jsi.“ „Tak proč se ptáš?“ „Mami.“
Irena sedí na zahradě. Před sebou má misku rybízu, který už půl hodiny obírá, přestože ho vůbec nepotřebuje. „Já nechci ten lem.“ „Dobře.“ „Řeknu Martě, ať ho nechá.“ „Dobře.“ „Ale vůbec nechápu, o co jde.“
„Nemusíš všechno chápat.“ „Já bych chtěla.“ „Tak já zase nechápu, proč potřebuješ kus mých šatů na šatech za třicet tisíc.“ „Dvacet osm.“ „Výborně.“ Klára vydechne. „Chtěla jsem tam mít něco od tebe.“
Irena přestane obírat rybíz. „Ode mě?“ „No.“ „Ty šaty jsou ze svatby s tátou.“ „A kdo je ušil?“ Irena neodpoví. Klára pokračuje: „Já si neberu kus vašeho manželství.“
„To jsem neřekla.“ „Ale myslíš si to.“ „Nevím, co si myslím.“ „Já taky ne.“ To je poprvé během jejich hádky, kdy Klára zní unaveně místo naštvaně. Irena vezme další bobuli rybízu. „Tak proč je chceš?“
Na druhé straně je chvíli ticho. „Protože jsi je udělala.“ „To víš odmala.“ „Jo.“ „Tak co?“ „Nevím. Vždycky mi přišlo zvláštní, že sis je nechala.“ Irena čeká. „Po rozvodu,“ dodá Klára.
„A co jsem s nima měla udělat?“ „Nevím. Vyhodit.“ „Proč?“ „Protože jsi vyhodila skoro všechno ostatní.“ „Nevyhodila.“ „Tátovu polovinu skříně jo.“ „Protože si ji neodvezl.“ „Fotky jsi schovala.“
„Neschovala.“ „Dala jsi je do krabice.“ „To není totéž.“ „Pro mě tehdy bylo.“ Irena se zamračí. „Co tím chceš říct?“ Klára dlouho mlčí. „Já jsem si několik let myslela, že chceš, aby se táta vrátil.“
Irena se narovná. „Cože?“ „Bylo mi sedmnáct.“ „To vím.“ „Vypadala jsi…“ Klára hledá slovo. „Jak?“ „Jako kdybys pořád čekala.“
Irena má chuť se okamžitě bránit. Nečekala. Samozřejmě že nečekala. Nenáviděla Milana. Prvního půl roku určitě. Možná rok. Vyměnila zámek u zadních dveří, i když Milan všechny klíče odevzdal. Odnesla jeho hrnek do popelnice.
Přestala kupovat plnotučné mléko, protože ho pil jen on. Spala uprostřed postele. Čekala možná na omluvu. Na telefonát. Na to, že Milan jednoho dne pochopí rozsah své chyby. To není totéž jako čekat na jeho návrat.
Anebo je. „Nečekala jsem,“ řekne. „Dobře.“ „Opravdu.“ „Já ti věřím.“ Ireně vadí, že jí Klára věří tak rychle. „Ty šaty s tátou nemají nic společného.“ Tentokrát Klára mlčí déle.
„Mami.“ „Co?“ „Jsou to tvoje svatební šaty.“ Irena se podívá na misku. „Já vím.“ „Tak asi trochu mají.“ „Ne tak, jak myslíš.“ „A jak teda?“
Irena otevře ústa. Nic. Nakonec řekne: „Prostě jsem si je chtěla nechat.“ Je to pravda. Jen mnohem menší než celý důvod.
Té noci Irena šaty vytáhne. Rozloží sukni na postel. Bez jednoho rukávu vypadají směšně. Jako zvíře, které někdo začal porcovat a pak si to rozmyslel. Sedne si vedle nich. Podšívka je hladká a trochu ztuhlá věkem.
Na vnitřní straně pasu je stále vidět několik ručních stehů. Její. Pozná je. Ne proto, že by měla nějaký zvláštní rukopis. Protože si pamatuje, kde seděla, když je dělala. V kuchyni u rodičů. Bylo skoro jedenáct večer.
Matka žehlila. Otec spal u televize. Z rádia hrála písnička, kterou tehdy slyšela pořád a jejíž název si dnes nedokáže vybavit. „Tady to máš moc těsný,“ řekla matka. „Nemám.“ „Sedni si.“ Irena si sedla.
Šaty se jí zařízly do břicha. „Vidíš.“ „Do svatby zhubnu.“ „Nezhubneš.“ „Děkuju.“ Matka vypárala kus bočního švu. „Nech tam přídavek.“ „Je tam.“
„Tohle není přídavek.“ „Jsou tam dva centimetry.“ „Tak dva a půl.“ „Na co?“ Matka pokrčila rameny. „Člověk neví.“ Irena měla pocit, že její matka považuje celý život za sérii oděvů, které mohou být zničeny nedostatkem látky.
Přibereš. Otěhotníš. Zkrátíš moc. Ustřihneš moc. Nech si rezervu. Dnes Irena vsune prst do starého švu. Dva a půl centimetru. Matka měla pravdu.
A přitom je nikdy nepotřebovala. Na svatební den jí šaty seděly. Potom už si je nikdy neoblékla. Celých třicet čtyři let v sobě nesly látku připravenou na změnu, která nepřišla.
Ve středu zavolá Martě. „Tady Novotná.“ „Ano.“ „Kvůli těm šatům.“ „Jasně.“ „Klára říkala, že potřebujete ještě krajku.“ „Nemusíme.“ „Ale chtěla jste.“
„Původně ano. Klára říkala, že lem necháme.“ Irena se dívá na šaty položené přes židli. „Kolik byste potřebovala?“ „Možná třicet centimetrů.“ „To není moc.“ „Ne.“ „A co zůstane?“ Marta se odmlčí.
„Z těch původních šatů?“ „Jo.“ „No… sukně. Bez krajkového lemu. Živůtek. Část jednoho rukávu.“ Irena se zasměje. „Takže trosky.“ Marta se také trochu zasměje. „Dá se to tak říct.“ „A má to cenu schovávat?“
Marta správně pochopí, že to není otázka pro krejčovou. „To musíte vědět vy.“ „Já právě nevím.“ Chvíli je ticho. Pak Marta řekne: „Moje máma měla schovaný kožich.“ Irena netuší, kam tím míří. „Norek. Po babičce. Nikdy ho nenosila. Dvacet let ho stěhovala ze skříně do skříně.“
„A?“ „Sežrali ho moli.“ Irena se rozesměje. „Tak to jste mi pomohla.“ „Promiňte.“ „Ne. To je dobrý.“ „Já jen že někdy člověk něco zachrání tak dlouho, až z toho nic není.“ Irena přestane smát.
„To bylo schválně?“ „Co?“ „Ta moudrost.“ „Ne. Já moudrá nejsem.“ „To je dobře.“ Domluví se, že přijde v pátek.
V pátek vezme Irena krabici a jede tramvají. Mohla by jet autem. Nejede. Krabice je velká a lidé do ní cestou narážejí. Jedna žena se omluví. Muž s batohem ne. Irena ji drží na kolenou. Napadne ji, že takhle šaty převážela už jednou.
Před svatbou. Tenkrát ještě nebyly v krabici, ale v průhledném obalu. Jela s nimi autobusem. Nějaká starší paní se jí zeptala: „Vy se vdáváte?“ Irena řekla ano. „Tak hlavně ať je hodnej.“ To bylo všechno.
Žádné ať jste šťastní. Ať je hodnej. Irena na tu paní po svatbě mnohokrát myslela. Hlavně ve chvílích, kdy Milan hodný nebyl. Méně už ve chvílích, kdy nebyla hodná ona.
Marta ji nechá pracovat samotnou. To Irena nečekala. Položí šaty na velký stůl. „Já bych ten lem vypárala,“ řekne Marta. „Celý?“ „Nemusíme. Jen tu část.“ Podá Ireně páráček. Malou plastovou věc s červenou rukojetí.
„Chcete?“ Irena se na ni podívá. „Co?“ „Když jste je šila.“ Irena vezme páráček. První nit přetrhne příliš hluboko a zavadí o látku. „Sakra.“ „Nic se nestalo.“
„Vyšla jsem ze cviku.“ „To se vrátí.“ Irena nepáře dvacet minut. Páře skoro hodinu. Steh po stehu. Když skončí, leží na stole dlouhý pruh krajky. Marta ho vezme. „Perfektní.“
Irena přejede rukou po okraji sukně. Bez krajky je najednou obyčejná. Možná dokonce trochu laciná. To ji překvapí. Marta řekne: „Chcete ten zbytek zase zabalit?“ Irena se na něj podívá. „Ještě ne.“
Klára přijde o dva dny později. Irena jí neřekla, že dala Martě lem. „Máš kafe?“ zeptá se Klára. „Mám.“ „Normální?“ „Co je normální?“ „Ne bez kofeinu.“ „Proč bych měla bez kofeinu?“
„Minule jsi měla.“ „To přinesla Hana.“ „Tak máš normální?“ „Ano, Kláro.“ Dělají kávu. Klára stojí u linky. „Marta mi psala.“ „Aha.“
„Děkuju.“ „Za co?“ „Za ten lem.“ Irena pokrčí rameny. „Stejně jsem s ním nic nedělala.“ Klára se usměje. „Tohle ti trvalo jen týden.“ „Neprovokuj.“
Sednou si. Klára drží hrnek oběma rukama. „Já jsem nechtěla ty šaty zničit.“ „Já vím.“ „A jestli ti to vadí, nemusíme použít nic.“ „Už je rozstříhaný jeden rukáv.“ „Marta ho vypárala.“ „První ne.“
„Aha.“ „Ten je mrtvý.“ Klára se začne smát. Irena taky. „Chudák rukáv.“ „Byl moc velký.“ „Táta říkal, že byly obrovský.“ Klára se přestane smát.
„Tys s ním o tom mluvila?“ „Přivezl fotky.“ „A?“ „Nic.“ „Přijde s Evou.“ „Já vím.“ „Je to v pohodě?“ Irena se opře.
„Proč by nebylo?“ „Jen se ptám.“ „Jste spolu kolik?“ „S Tomášem?“ „Jo.“ „Šest let.“ „Tak za třicet čtyři let pochopíš, že člověka můžeš mít ráda, nesnášet, rozvést se s ním a pak s ním úplně normálně jíst chlebíčky na svatbě vlastní dcery.“
Klára se usměje. „To zní slibně.“ „Manželství je krásná instituce.“ „Tak to nedávej do proslovu.“ „Nebudu mít proslov.“ „Táta taky tvrdí, že nebude.“ „To už mi říkal.“ Klára si ji prohlíží.
„Vy se spolu poslední dobou bavíte?“ „Ne.“ „Tak odkud víš, co říká?“ „Přivezl fotky.“ „Aha.“ Irena pozná tón. „Co?“ „Nic.“
„Tak se netvař.“ „Jak?“ „Jako že nás dáš zase dohromady.“ Klára se začne smát. „Mami, proboha.“ „Jen abys věděla.“ „Táta je ženatej.“ „Vím.“
„A tys ho dvacet let chtěla zabít.“ „Dvacet sedm.“ „Tak vidíš.“ „Ne pořád.“ Klára se směje. Pak řekne: „Já jsem vlastně ráda, že se dokážete bavit.“ Irena se podívá z okna.
„Taky jsme se dokázali bavit, když jsme byli manželé.“ „Někdy.“ „Docela často.“ „Já si pamatuju hlavně hádky.“ Ta věta přijde lehce. Jako informace. Irena se otočí. „Jaké hádky?“
Klára pokrčí rameny. „Normální.“ „My jsme se nehádali tolik.“ „Mami.“ Zase to slovo. Jedno slovo, kterým Klára dokáže zpochybnit celé desetiletí. „Kolik si toho pamatuješ? Byla jsi dítě.“ „Právě.“
Irena chce říct, že dítě nerozumí vztahu dospělých. Je to pravda. Také chce říct, že Milan nikdy nekřičel tak, aby se ho někdo bál. Také pravda. Že se nehádali o nic zásadního. Možná nepravda. Člověk se málokdy hádá přímo o zásadní věci.
Hádá se o špinavé nádobí. O peníze. O to, kdo zavolal matce. O to, kdo koupil špatné mléko. Pod tím je všechno ostatní. „Já si pamatuju hodně dobrých věcí,“ řekne Irena. „Já taky.“ „Tak vidíš.“
Klára se napije kávy. „Proto chci tu krajku.“ Irena zvedne oči. Klára nic dalšího neřekne. Tentokrát to stačí.
Týden před svatbou jí Marta zavolá, že šaty jsou hotové. Irena řekne, že je nepotřebuje vidět. Potom o dvě hodiny později zavolá zpátky a zeptá se, jestli může přijít. Marta se nesměje. To na ní Irena oceňuje.
Klářiny šaty visí na figuríně. Jsou úplně jiné než Ireniny. Samozřejmě. Jednoduchá sukně. Úzký živůtek. Odhalená záda. Krajka z roku 1992 vede od ramen dolů v nepravidelných pruzích. Marta použila méně, než Irena čekala.
„To je všechno?“ „Skoro.“ „Kvůli tomu jste potřebovala i lem?“ „Podívejte.“ Marta otočí šaty. Na vnitřní straně spodního lemu je úzký pás staré krajky. Zvenku není vidět. „To chtěla Klára.“
„Proč?“ „Nevím.“ Irena se ohne. Dotkne se krajky. „Takže ji nikdo neuvidí.“ „Ne.“ „To je trochu škoda.“ Marta se na ni podívá.
Irena se narovná. „Já vím.“ Obě se začnou smát.
Den před svatbou přiveze Klára věci. Květiny. Krabice. Jmenovky. Tašky. Irena nechápe, proč se dnes na svatbu potřebuje tolik krabic. Na její se přivezlo jídlo, pití, nevěsta a ženich. Zbytek už nějak vznikl.
„Můžeš prosím vzít zítra tuhle bednu?“ ptá se Klára. „Co v ní je?“ „Svíčky.“ „Proč je jich čtyřicet?“ „Na stoly.“ „Každý potřebuje svoji?“ „Mami.“ „Jen se ptám.“
„Neotvírej je.“ „Proč bych je otvírala?“ „Protože všechno otvíráš.“ „Neotvírám.“ Klára ji obejme. Úplně bez varování. Irena zůstane stát s rukama podél těla. Pak ji obejme také.
„Co je?“ „Nic.“ „Tak proč mě mačkáš?“ „Protože můžu.“ „Dobře.“ Klára ji pustí. U dveří řekne: „Ty šaty jsou krásný.“
„Viděla jsem je.“ „Cože?“ Irena okamžitě ví, že se přiznala k něčemu zakázanému. „Byla jsem u Marty.“ „Mami!“ „Co?“ „Ty jsi je neměla vidět!“ „Proč?“
„Nevím. Prostě.“ „Tak to jsi měla říct.“ Klára na ni hledí. Pak zavrtí hlavou. „S tebou je to někdy strašný.“ Irena se usměje. „To říkal táta.“ Klára se začne smát.
Svatba je ve starém mlýně asi čtyřicet kilometrů od Hradce. Irena se cestou dvakrát ztratí, protože navigace tvrdí, že má odbočit na cestu, která podle ní není cesta. Když přijede, Milan už tam je. Samozřejmě.
Včasný Milan. Má tmavomodrý oblek. Eva zelené šaty. „Ahoj,“ řekne Eva a políbí Irenu na tvář. Irena na to pořád není zvyklá. „Ahoj.“ „Moc ti to sluší.“ „Tobě taky.“
Obě lžou jen trochu. To je pokrok. Milan se podívá na Ireniny šaty. „Nový?“ „Ne.“ „Já je neznám.“ „Protože je mám tři roky.“ „Tak vidíš.“
„Co vidím?“ „Nic.“ Eva řekne: „Prosím vás, nezačínejte hned.“ Milan se směje. Irena také. A najednou jí připadá neuvěřitelné, že tenhle muž kdysi věděl, kde má mateřská znaménka. Že slyšel její dech ve spánku.
Že s ním vytvořila dítě. Že se jeden čas skutečně nedokázala představit bez něj. A teď je mezi nimi Eva s kabelkou přes rameno a všichni tři hledají, kde se podává káva. Není v tom tragédie. Jen podivnost.
Možná je podivnost silnější.
Kláru vidí poprvé těsně před obřadem. Stojí v malém pokoji v patře. Tomášova sestra jí zapíná náušnici. Klára se otočí. „Tak?“ Irena ji chvíli jen pozoruje. Krajka je přesně tam, kde ji viděla u Marty.
A přesto vypadá jinak. Protože je na Kláře. To je celé. „Mami?“ „Dobrý.“ Klára vykulí oči. „Dobrý?“ „Moc dobrý.“
„Ty jsi hrozná.“ Irena přistoupí. Na rameni je kousek původního rukávu. Pozná ho podle jednoho malého uzlíku. Před třiceti čtyřmi lety ho nedokázala schovat. Tehdy ji štval. Myslela si, že je vidět. Není.
Teď ho najde okamžitě. Prstem se ho dotkne. „Tady jsem udělala chybu.“ Klára se podívá. „Kde?“ „Nic.“ „Tak proč to říkáš?“ „Je tam uzlík.“
„Já ho nevidím.“ „Já jo.“ Klára ji chytí za ruku. „Tak se na něj nedívej.“ Irena se zasměje. „To se lehko řekne.“
Při obřadu sedí Irena v první řadě. Milan přes uličku. Eva vedle něj. Tomášovi rodiče na druhé straně. Oddávající říká věci o společné cestě, respektu, přátelství a rozhodnutí kráčet životem spolu. Irena poslouchá.
Milan se na ni jednou podívá. Možná náhodou. Možná proto, že slyší totéž. Když se brali oni, oddávající mluvil kratší dobu. Irena si z jeho projevu nepamatuje jedinou větu. Pamatuje si, že měla hlad. Že Milanovi tekla po čele kapka potu.
Že její matka plakala. Že jí boty tlačily na pravé patě. Že někdo venku zatroubil. Že když měla říct ano, řekla ho příliš rychle a několik lidí se zasmálo. Takové věci zůstanou. To důležité někdy ne.
Na hostině skutečně jedí s Milanem chlebíčky. Ne stejné jako v roce 1992. Tyhle mají kozí sýr a něco zeleného, co Irena nedokáže identifikovat. „Za nás byl šunkovej a vajíčkovej,“ řekne Milan. „A krabí.“
„Ten nebyl krabí.“ „Jmenoval se tak.“ „Ale nebyl.“ „To snad všichni věděli.“ Eva se k nim otočí. „O čem se hádáte?“ „O krabím chlebíčku,“ řekne Irena. Eva přikývne.
„Dobře. Jen jsem chtěla vědět, jestli je potřeba zasahovat.“ Později hraje hudba. Milan tančí s Klárou. Irena je pozoruje. Klára se směje. Milan něco říká. Pak se podívá přes její rameno na Irenu. Ukáže prstem na Klářin rukáv.
Irena neví, co říká. Možná jí vysvětluje, že její matka měla v roce 1992 obrovské rukávy. Určitě. Irena mu ukáže prostředníček. Velmi nízko, aby to nikdo jiný neviděl. Milan se začne smát. Klára se otočí.
„Co děláte?“ „Nic,“ řeknou oba skoro současně. Tohle jim vždycky šlo.
Večer přijde déšť. Ne velký. Jen krátká letní přeháňka. Lidé utíkají pod střechu. Někdo zachraňuje polštáře. Někdo sklenice. Klára stojí venku. „Pojď dovnitř!“ křičí Irena.
„Vždyť prší jen trochu.“ „Máš šaty!“ Klára se rozesměje. „Mami, právě proto!“ A zůstane. Tomáš taky. Několik dalších lidí se k nim přidá. Irena stojí pod přístřeškem.
Má přesně ten instinkt, který měla celý život. Schovat. Přikrýt. Nenechat zmoknout. Nenechat ušpinit. Neustřihnout. Nechat dva centimetry. Pro případ.
Pak ji Eva chytne za ruku. „Jdeme.“ „Kam?“ „Ven.“ „Já nejdu.“ „Tak tady stůj.“ Eva pustí její ruku a vyběhne do deště. Milan jde za ní.
„Vy jste všichni idioti,“ řekne Irena. Nikdo ji neslyší. Po chvíli jde taky.
Druhý den ráno najde v kabelce kus krajky. Asi deset centimetrů. Nechápe, odkud se vzal. Napíše Kláře. Ty jsi mi dala do kabelky tu krajku? Klára odpoví až za hodinu. Jakou? Irena ji vyfotí.
Tu jsem ti nedávala. Asi Marta? Irena zavolá Martě. „Ne,“ řekne Marta. „Já vám nic nedávala.“ „Tak odkud ji mám?“ „Nevím.“ „Chyběla někde ze šatů?“ „Snad ne.“ Irena si pruh prohlédne.
Pak pozná okraj. Je z prvního rukávu. Toho odstřiženého. Musel zůstat na stole při první návštěvě a někdo ho později přibalil. Možná Marta. Možná Klára. Možná Irena sama a zapomněla. To je nejpravděpodobnější a současně nejméně uspokojivá možnost.
Položí krajku na kuchyňský stůl. Může ji vrátit do krabice. Krabice stojí v ložnici. Uvnitř je zbytek sukně. Živůtek. Půl rukávu. Už to nejsou šaty. S tím se nedá nic dělat.
Tedy přesněji, dá. Jen ne to, k čemu to bylo původně určeno.
Tři týdny po svatbě přijde Klára pro bednu se svíčkami. „Co s nima?“ zeptá se Irena. „Nevím.“ „Tak proč si je bereš?“ Klára se zarazí. „Protože jsou moje.“ Irena se na ni podívá. Klára se podívá na matku.
Obě pochopí současně. „Neříkej nic,“ řekne Klára. Irena se začne smát. „Já nic.“ „Vidím ti to na obličeji.“ „Co?“ „Že mi chceš připomenout šaty.“ „V životě by mě to nenapadlo.“
„Jasně.“ Klára si všimne kousku krajky na stole. „Co s tím budeš dělat?“ Irena se podívá. „Nevím.“ „Schováš si to?“ „Možná.“ Klára vezme krajku do ruky.
„Můžeš si z toho něco udělat.“ „Co asi? Tanga?“ Klára vyprskne. „Mami!“ „Tak cos myslela?“ „Nevím. Něco.“ „To je deset centimetrů.“ Klára ji položí zpátky.
„Tak ji schovej.“ Irena slyší, že to dcera myslí vážně. Ne posměšně. Schovej. Najednou to slovo nezní jako diagnóza.
Po Klářině odchodu vytáhne Irena starý šicí stroj. Je ve spodní části skříně. Musí nejdřív odsunout vysavač. Krabice je zaprášená. Stroj funguje. To ji překvapí. Svítí displej. Šedesát stehů.
Pořád. Irena vytáhne ze zásuvky starý kus bavlny. Ne krajku. Tu nechá na stole. Navlékne nit. První pokus pokazí. Druhý taky. Nit se jí zamotá pod cívkou a musí ji vytáhnout.
„Do prdele.“ Nikdo ji neslyší. Na třetí pokus ušije rovnou čáru. Asi dvacet centimetrů. Není úplně rovná. Mohla by ji vypárat. Nevypáře. Sedí před strojem.
Čeká na nějaký pocit. Nic zvláštního nepřijde. Žádné mládí. Žádná ztracená Irena. Žádné rozhodnutí, že od zítřka začne šít a změní svůj život. Jen ví, že to pořád umí. Trochu. Možná dost.
Na podzim si koupí látku. Ne drahou. Tmavě modrou. Chce si udělat jednoduchou sukni. Když stříhá první díl, nechá u bočního švu dva a půl centimetru. Automaticky. Pak se zastaví. Mohla by ubrat.
Dnes už ví, kolik váží. Ví, jakou má postavu. Ví, že pokud přibere, může si koupit jinou sukni. Přesto tam přídavek nechá. Ne ze strachu. Ani kvůli matce. Prostě proto, že není důvod ho odstřihovat. Kousek látky může zůstat uvnitř, i když ho nikdo nikdy nebude potřebovat.
Nemusí se všechno využít. Nemusí se všechno vyhodit. Nemusí se všechno zachránit. Některé věci mohou prostě zůstat založené ve švu. Irena spustí patku stroje. Udělá první steh. Pak další. Po deseti centimetrech si všimne, že šije křivě.
„No výborně,“ řekne. Zastaví. Chvíli uvažuje, že šev vypáře. Nakonec pokračuje. Zvenku to pravděpodobně nebude vidět.
