Článek
Její matka tam byla dvacet tři let, otec dvanáct. Vedle nich ležela otcova sestra, která zemřela dřív, než Alena začala chápat, proč o ní doma nikdo nemluví, a úplně dole prarodiče, které znala jen z fotografie v černém rámečku. Na náhrobku bylo pět jmen. Alena znala pořádně dvě.
Přijížděla z Brna třikrát do roka. Na jaře, před Dušičkami a někdy v létě, když se jí chtělo udělat něco, po čem měla pocit, že je slušný člověk. Tentokrát vezla v kufru malou motyčku, rukavice, konev a složku s papíry ze správy hřbitova.
Její dcera Lenka jí před týdnem řekla, že stejně jednou budou muset všechno vyřešit. Ona ani její bratr sem jezdit nebudou. Alena jí odpověděla, že to ví. Právě proto seděla teď v autě před hřbitovní zdí a deset minut nevystupovala.
Když konečně došla k hrobu, někdo tam byl před ní.
Na levé straně náhrobku stála malá kytice chryzantém. Čerstvá. Žluté a bílé květy, svázané obyčejným provázkem. Alena se rozhlédla. Mezi hroby chodilo několik lidí, většinou ženy s igelitovými taškami a muži nesoucí konve. U hlavní cesty klečel někdo u náhrobku a kartáčkem drhnul kamennou obrubu.
Květiny nebyly uprostřed. Byly položené přímo před jménem jejího otce.
Václav Procházka
1935–2014
Matce nikdo nic nepřinesl.
To Alenu podráždilo víc, než čekala.
Vytáhla zvadlé květiny z vázy, nalila čistou vodu a svou kytici položila doprostřed tak, aby patřila oběma rodičům. Cizí chryzantémy nechala tam, kde byly. Cestou domů na ně myslela asi do první benzínky. Pak na ně zapomněla.
O měsíc později jela přes město znovu. Měla schůzku v Jihlavě a zpáteční cesta vedla jen pár kilometrů odtud, takže sjela z hlavní silnice. Na hřbitov šla bez rukavic, bez konve a bez květin. Chtěla se jen podívat.
Na hrobě ležely dva červené karafiáty.
Zase vlevo.
Zase u otce.
Alena před náhrobkem chvíli stála. Otec nebyl člověk, kterému by podle ní lidé nosili květiny dvanáct let po smrti.
Pracoval celý život v závodě na výrobu zemědělských strojů. Vstával v půl páté, pil turka ze sklenice a domů přicházel s rukama, které ještě po umytí voněly kovem a olejem. Nemluvil zbytečně. Když měla Alena jedničku, řekl „dobrý“. Když měla trojku, řekl „proč“. Když se vdávala, objal ji tak krátce, že si později nebyla jistá, jestli to bylo skutečně objetí, nebo jen hledal něco za jejími zády.
Matka tvrdila, že Václav není na slova.
Alena jí jednou jako šestnáctiletá odpověděla, že to je výborná výmluva pro člověka, který žádná nemá.
Matka se urazila.
Otec nic neřekl.
Lenka měla teorii okamžitě.
„Měl milenku.“
„Prosím tě.“
„No co? Proč by mu jinak nějaká cizí ženská nosila kytky?“
„Tvůj děda nebyl James Bond.“
Lenka se zasmála. „To ani nemusí.“
Alena jí řekla, že je pitomá, ale večer otevřela starou krabici s fotografiemi. Našla rodiče v Bulharsku, otce na chatě, otce s kaprem, otce s malou Lenkou na klíně. Na jedné fotografii stál na pláži v krátkých šortkách a tílku, vedle něj matka v bílém klobouku.
Na žádné fotografii nevypadal jako člověk s tajným životem.
Možná právě proto to Aleně začalo připadat trochu podezřelé.
Příště už na hřbitov nejela náhodou.
Přijela ve čtvrtek odpoledne. Nic. Za deset dní v sobotu. U otce ležela malá umělá větvička šeříku.
Alena ji zvedla.
„Aspoň živou mohl koupit,“ řekla otci.
Pak se zarazila nad tím, že začala neznámého člověka hodnotit podle kvality květin.
Když byla malá, měl otec ve sklepní dílně zamčenou skříňku. Jednou se do ní Alena pokusila dostat šroubovákem a on ji přistihl.
„Co tam máš?“
„Věci.“
„Jaké?“
„Moje.“
Po jeho smrti skříňku otevřela. Uvnitř našla staré vrtáky, náhradní klíče, pracovní průkazku, kus drátu, tři zápisníky a zabalenou láhev slivovice. Žádné dopisy. Žádné fotografie cizích žen. Žádné pořádné tajemství.
Tehdy ji skoro zklamalo, že zamčené věci byly jen věci.
Muž přišel v listopadu.
Alena seděla na lavičce o dvě řady dál a nejdřív si myslela, že míří k jinému hrobu. Byl vysoký, trochu shrbený, mohl mít něco přes sedmdesát. V ruce držel tři malé bílé růže.
Zastavil se před Procházkovými.
Sundal si čepici a položil květiny před Václavovo jméno.
Alena vstala.
Chvíli nevěděla, jak se člověka správně zeptat, proč nosí květiny mrtvému otci někoho jiného. Nakonec šla za ním.
„Promiňte.“
Muž se otočil.
„Ano?“
„Ty květiny. Vy je tam dáváte?“
Podíval se zpátky k hrobu.
„Jo.“
„Pro pana Procházku?“
„Jo.“
Chvíli stáli proti sobě.
„Vy jste rodina?“ zeptal se.
„Dcera.“
Muž se na ni podíval pozorněji.
„Aha. Alenka.“
Alena nesnášela, když jí někdo cizí říkal Alenka.
„My se známe?“
„Ne.“
„Tak odkud znáte mě?“
„Váš táta o vás mluvil.“
To ji překvapilo víc než všechny květiny.
Jmenoval se Karel Kratochvíl. Když mu bylo sedmnáct, nastoupil do stejného závodu jako učeň.
„Já byl blbej,“ řekl.
Seděli v hospodě naproti hřbitovu. Alena měla čaj, Karel malé pivo.
„Jak blbej?“
„Normálně. Motorka, dlouhý vlasy, práce mě nezajímala. Tři dny jsem tam třeba nepřišel.“
„A táta?“
„Váš táta dělal tehdy mistra.“
„To vím.“
„Řekl, že si mě vezme na starost.“
Alena se na něj podívala.
„Táta?“
Karel se zasmál.
„Jo. Bohužel.“
Vyprávěl, jak pro něj Václav jednou v šest ráno přijel až domů, protože zase nepřišel na směnu. Karlova matka otevřela dveře v županu a myslela si, že syn něco ukradl.
„Dala mi facku.“
„Táta?“
„Máma.“
Alena se usmála.
Karel si vzpomínal na věci, o kterých doma nikdy neslyšela. Na svačiny u ponku, na dlouhé směny, na otce, který prý občas vyprávěl sprosté vtipy a při obědě se smál tak, že mu tekly slzy.
Alena položila hrnek.
„Táta se nesmál nahlas.“
Karel se zarazil.
„Ale jo.“
„Doma skoro nikdy.“
„Tak v práci jo.“
Řekl to samozřejmě, bez jakéhokoli významu.
Alena chvíli míchala čaj, i když v něm už dávno nebyl cukr.
„A o mně co říkal?“
„Že jste chytrá.“
Alena se usmála.
„To mi nikdy neřekl.“
„Mně jo.“
Karel se napil piva.
„A taky že jste tvrdohlavá.“
„Tak to už mu věřím.“
Když bylo Karlovi devatenáct, vzal v práci několik součástek. Ne moc, jak zdůraznil, ale dost na to, aby se to řešilo. Vedoucí chtěl volat policii.
Václav tehdy řekl, že mu ty součástky dal.
„Proč?“ zeptala se Alena.
„Nevím.“
„To nedává smysl.“
„Taky jsem mu to říkal.“
„A co na to?“
Karel se usmál.
„Že kdybych nebyl debil, nemusel by kvůli mně lhát.“
Nakonec se věc uzavřela jako chyba ve skladu. Karel v závodě zůstal, dodělal si školu, oženil se, měl dva syny a po letech se sám stal vedoucím směny.
„Před důchodem jsem tam dělal skoro čtyřicet let.“
Alena položila lžičku na talířek.
„Táta nám to nikdy neřekl.“
Karel pokrčil rameny.
„Co by říkal?“
Alena nevěděla.
„Že někomu pomohl.“
„On asi neměl pocit, že pomohl.“
Chvíli bylo ticho.
Pak Karel řekl:
„Váš táta byl strašně protivnej chlap.“
Alena se rozesmála.
„Tak konečně mluvíme o stejném člověku.“
Karel se zasmál taky.
„Ale když něco slíbil, tak to platilo.“
Alena se podívala ven z okna hospody. Přes ulici byla vidět hřbitovní zeď.
„A ty květiny mu nosíte od pohřbu?“
„Když jsem ve městě.“
„Proč?“
Karel chvíli otáčel sklenicí mezi prsty.
„Protože kdyby tehdy neudělal, co udělal, možná bych tam nevydržel. A pak už by bylo všechno jinak.“
„To je všechno?“
Karel se na ni podíval.
„Nestačí?“
Alena nic neřekla.
Na Vánoce přijela Lenka.
„Tak co ta milenka?“ zeptala se ještě v předsíni.
„Byl to chlap.“
Lenka se zarazila.
„Tak to začíná být zajímavější.“
Alena jí příběh vyprávěla. O učni, o součástkách, o otci, který chodil někoho budit do práce. Nakonec i o tom, že se v závodě prý smál.
„Děda?“
„Údajně.“
Lenka se podívala na jeho fotografii na polici.
„Já si ho pamatuju, jak pořád seděl u televize.“
„Já taky.“
„Možná byl v práci zábavnější.“
„To by mě dost uráželo.“
Lenka se zasmála.
Alena taky.
Na jaře přišel ze správy hřbitova dopis. Alena ho nechala několik dní ležet na stole, než zavolala.
„Dobrý den, tady Procházková. Volám kvůli hrobu číslo sto osmnáct.“
Paní na druhém konci našla kartu.
„Ano, končí vám nájemní období. Budete prodlužovat?“
Alena se podívala na papíry před sebou.
„Ano.“
„Na deset let?“
„Ano.“
V dubnu přijela na hřbitov s novou konví. Vytrhala plevel, umyla kámen a kartáčkem vyčistila písmena. U otcova jména zůstala o něco déle.
Václav Procházka.
Do vázy dala několik tulipánů. Všechny doprostřed.
Pak jeden vytáhla a položila ho vlevo.
„Tohle si nevykládej špatně,“ řekla.
Za zády uslyšela kroky.
Karel Kratochvíl přicházel po hlavní cestě s malou kyticí v ruce. Když ji uviděl, zastavil se a podíval se na tulipán.
„Tak už mu taky něco nosíte?“
Alena vzala konev.
„Já jsem mu nosila vždycky.“
Karel přikývl.
Alena udělala pár kroků, ale pak se otočila.
„Pane Kratochvíle.“
„Ano?“
„Jaký byl vlastně v práci?“
Karel se pousmál.
„Protivnej.“
Alena přikývla.
„Tak to sedí.“
