Článek
Muž zatroubil a názorně jí ukázal, co si myslí o jejích schopnostech. „Nedívejte se na něj,“ řekl David.
„Ukázal mi prostředníček.“
„Viděl jsem.“
Lenka svírala volant tak pevně, až ji bolela zápěstí.
„Tohle mi nepomáhá.“
„Tak se dívejte před sebe.“
Davidovi bylo devětadvacet a vypadal mladší. Nosil černé tričko s logem autoškoly, příliš úzké kalhoty a neustále žvýkal mentolové bonbony. V přihrádce před spolujezdcem měl tři otevřená balení a jedno prázdné, ve kterém skladoval drobné na kávu.
Lenka ho považovala za nevychovaného už od první hodiny.
On ji považoval za ženu, která se omlouvá i dopravním značkám.
„Zkusíme to znovu,“ řekl.
„Nemůžeme jet jinudy?“
„Můžeme. Ale ten kruhový objezd tu zůstane.“
Lenka nastartovala.
Bylo jí osmapadesát a řídit nikdy nepotřebovala. Na nákupy jezdil manžel, děti vozil manžel, na chalupu jezdil manžel. Když se chtěla někam dostat sama, šla pěšky, jela autobusem nebo počkala, až bude mít Karel čas.
Karel měl čas vždycky.
Dokud se mu nezačaly třást ruce.
Nejdřív jen při nalévání kávy. Potom při zapínání košile. Nakonec mu lékař řekl, že s Parkinsonovou nemocí může ještě nějakou dobu řídit, ale měl by se připravit na to, že o řidičský průkaz přijde.
Karel to doma zopakoval jako dobrou zprávu.
Lenka se další ráno přihlásila do autoškoly.
Manželovi řekla, že chodí na rehabilitaci kvůli zádům.
„Vždyť tě záda nebolí,“ namítl.
„Proto tam chodím včas.“
Na první jízdě David zjistil, že Lenka nepozná spojku od brzdy, pokud se na pedály nepodívá. Na druhé zjistil, že při stresu zadržuje dech. Na třetí se ji pokusil naučit, že zpětné zrcátko není zařízení určené k pozorování vlastního výrazu.
Po šesti hodinách už Lenka dokázala projet městem, zaparkovat mezi dvě čáry a rozjet se do kopce, pokud za ní nikdo nestál.
Kruhové objezdy však nenáviděla.
David tvrdil, že se snaží sledovat všechno současně. Auta, chodce, značky, řadicí páku, zpětná zrcátka i vlastní tep.
„Vy musíte vždycky vědět, co se stane?“ zeptal se.
„Bylo by to příjemné.“
„Při řízení se to moc často nestává.“
Lenka mu o Karlovi neřekla.
Stačilo jí, že doma sledovala, jak se manželův svět pomalu zmenšuje. Přestal jezdit na chalupu, protože ho dlouhá cesta unavovala. Přestal chodit do hospody, protože nedokázal udržet půllitr tak, aby si toho nikdo nevšiml. Přestal si sám krájet maso.
Řízení bylo poslední věc, kterou ještě uměl lépe než ona.
Když se jednou vrátila z autoškoly, seděl v kuchyni a na stole před ním ležel její cvičný test.
„Našel jsem to v tašce,“ řekl.
Lenka položila kabelku na židli.
„Chtěla jsem ti to říct.“
„Kdy? Až dostaneš pokutu?“
„Až budu umět řídit.“
Karel si prohlížel otázku o přednosti tramvaje.
„Proč jsi lhala?“
„Protože by ses smál.“
„Nesmál.“
„Řekl bys, že mě to bude stát nervy a peníze.“
„Bude.“
„Vidíš.“
Karel test odsunul.
„Já tě měl naučit.“
„Před třiceti lety.“
„Pořád bych mohl.“
Lenka se podívala na jeho pravou ruku. Ležela na stole a lehce se třásla.
Karel si ji schoval do klína.
Od té chvíle o autoškole věděl. Neptal se, jak jí to jde. Jen občas poznamenal, že na kruhovém objezdu se nebliká doleva nebo že jejich škodovka má citlivou spojku.
Lenka se učila v jiném autě a jeho rady ji rozčilovaly.
Přesto si je pamatovala.
Jednoho červnového odpoledne David neodbočil zpátky do města. Nechal ji pokračovat po přivaděči směrem k dálnici.
„Kam jedeme?“ zeptala se.
„K nájezdu.“
Lenka sundala nohu z plynu.
„Na dálnici nejedu.“
„Dnes ještě nemusíme.“
„Tak proč tam jedeme?“
„Protože zkouška se neskládá jen na parkovišti.“
David ji navedl k čerpací stanici nedaleko nájezdu. Zaparkovali stranou, odkud bylo vidět auta zrychlující v připojovacím pruhu.
„Teď se vyměníme,“ řekl.
Lenka se na něj podívala.
„Vy mi chcete ukázat, jak se to dělá?“
„To bývá práce instruktora.“
David usedl za volant. Nastartoval, objel čerpací stanici a zamířil k výjezdu.
Před značkou ukazující směr k dálnici zpomalil.
Auto za nimi zatroubilo.
David zastavil na kraji obslužné komunikace. Vypnul motor a sevřel volant.
Lenka chvíli čekala.
„Co se děje?“
„Nic.“
„Stojíme u výjezdu z benzínky.“
David sáhl po bonbonu, ale rozsypal celé balení mezi sedadla.
„Měl jsem nehodu,“ řekl.
Před dvěma lety jel s přítelkyní z Brna. Pršelo, kamion před nimi dostal smyk a David jejich auto poslal přes dva pruhy do svodidel. Přítelkyně měla zlomenou pánev a několik měsíců chodila o berlích.
David vyvázl s naraženým ramenem.
Rozešli se o půl roku později. Tvrdila, že ne kvůli nehodě. David jí nevěřil.
„A vy učíte řídit?“ zeptala se Lenka.
„Ve městě.“
„To vaše autoškola neví?“
„Majitel ví, že dálniční jízdy přebírá kolega.“
„A proč jste sem jel se mnou?“
David se zadíval na nájezd.
„Protože mě už nebaví vymýšlet důvody, proč tam nejedu.“
„To není léčba.“
„Objednal jsem se k psycholožce.“
„Kdy?“
„Příští týden.“
Lenka se podívala na jeho ruku. Třásla se skoro stejně jako Karlova, jen z jiného důvodu.
„Přesedněte si,“ řekla.
„Kam chcete jet?“
„Zpátky do města.“
„To zvládnu.“
„Teď ne.“
Vyměnili si místa.
Lenka nastavila sedadlo, zkontrolovala zrcátka a položila ruce na volant. Byly studené.
„Vyjedete doprava,“ řekl David. „Na dálnici nemusíte.“
„To vím.“
„Pak se na první křižovatce otočíme.“
„Davide.“
„Ano?“
„Na chvíli mlčte.“
Rozjela se.
Nezavřela oči.
Minula odbočku k dálnici a vrátila se do Prostějova po okresní silnici. David seděl vedle ní bledý a nezvykle tichý.
Na parkovišti u autoškoly zatáhla ruční brzdu až napodruhé.
„Bylo to hrozné,“ řekla.
„Ano.“
„Ale dojela jsem.“
David sebral rozsypané bonbony z podlahy.
„Měla byste udělat zkoušku.“
„Měla bych změnit instruktora.“
„Možná.“
Od té doby se jejich hodiny změnily.
David ji přestal zbytečně provokovat a Lenka se ho přestala ptát, proč si vybral práci v autě. Občas zastavili u stejné čerpací stanice. Někdy tam jen vypili kávu. Jednou David dojel až k začátku připojovacího pruhu a zase odbočil.
Lenka postupně zvládla kruhový objezd bez zhasnutí motoru.
Karel se mezitím zhoršoval.
Jednoho rána upadl v koupelně. Lenka ho našla sedět na podlaze vedle vany. Rozčiloval se, že jen uklouzl, ale nedokázal se postavit.
Za dva týdny mu lékař definitivně zakázal řídit.
Karel položil klíče od auta na kuchyňský stůl.
„Teď jsou tvoje,“ řekl.
Lenka je nevzala.
„Ještě nemám zkoušku.“
„Tak si pospěš.“
„Nemusíš se tvářit, že je ti to jedno.“
Karel se pokusil zapnout knoflík u košile.
„Není.“
Lenka mu pomohla.
Klíče zůstaly na stole mezi cukřenkou a účty za elektřinu.
O týden později Karel navrhl, že spolu zajedou alespoň do supermarketu. Lenka neměla řidičský průkaz, a tak mohla jezdit jen pod dohledem instruktora. David souhlasil, že jim věnuje jednu hodinu navíc.
Karel seděl vzadu.
Od domu k obchodu to byly necelé tři kilometry. Lenka zhasla motor na první křižovatce, příliš prudce zabrzdila u přechodu a zaparkovala přes dvě čáry.
Karel celou cestu mlčel.
Když vystupovali, podíval se na Davida.
„Je opatrná.“
„To je.“
„Někdy až moc.“
Lenka zabouchla dveře auta.
„Slyším vás.“
Karel se usmál.
Cestou zpátky ji nechal projet jejich ulicí dvakrát, protože poprvé minula odbočku. Když zastavila před domem, položil jí na okamžik ruku na rameno.
„Příště pojedeme dál,“ řekl.
Žádné příště nebylo.
Karel zemřel na konci srpna.
Nebyla to Parkinsonova nemoc, alespoň ne přímo. V noci dostal infarkt. Lenka zavolala záchranku, otevřela vchodové dveře a potom seděla u postele a držela ho za zápěstí, dokud nepřijeli lidé, kteří už nemohli nic udělat.
Po pohřbu zrušila všechny jízdy.
David jí dvakrát volal. Telefon nezvedla.
Potřetí napsal:
Jednu hodinu už máte zaplacenou.
Lenka neodpověděla.
O týden později před jejím domem zastavilo auto autoškoly.
David stál u něj a žvýkal bonbon.
„Nemáte právo sem jezdit,“ řekla, když vyšla ven.
„Asi ne.“
„Já nikam nejedu.“
„Dobře.“
„Tak proč jste přijel?“
David otevřel dveře u řidiče.
„Abyste mi to nemusela říkat po telefonu.“
Lenka měla na sobě domácí kalhoty a Karlovu starou bundu. Byla jí velká v ramenou.
„Už to nepotřebuju,“ řekla.
„Co?“
„Řidičák. Měla jsem vozit Karla.“
„Jen Karla?“
Lenka neodpověděla.
David chvíli stál u auta.
„Jedna hodina,“ řekl. „Pak vás nechám být.“
Sedla si za volant jen proto, aby už nemusel stát před domem a dívat se na ni.
Vyjeli z Prostějova směrem na Olomouc. Lenka projela dva kruhové objezdy, aniž by o nich přemýšlela.
U Fakultní nemocnice odbočila.
Byla to trasa, kterou s Karlem projeli za poslední rok tolikrát, že znala každý výmol. Vždycky řídil on. I když se mu třásly ruce. I když byl unavený. I když Lenka seděla vedle něj a říkala, že jede příliš rychle.
Zaparkovala před hlavním vchodem.
„Tady jste ho měla vozit?“ zeptal se David.
Přikývla.
Sanitka přivezla starého muže na vozíku. Jeho žena běžela vedle zdravotníka a v jedné ruce držela tašku, ve druhé jeho čepici.
„Měla jsem to stihnout dřív,“ řekla Lenka.
„Možná.“
Podívala se na něj.
„To je všechno?“
David si rozbalil bonbon.
„Kdybych řekl, že jste za nic nemohla, stejně byste mi nevěřila.“
Lenka položila ruce do klína.
„Karel mi to nikdy nevyčetl.“
„Možná nechtěl, abyste se učila kvůli výčitkám.“
Lenka se zadívala na nemocniční vchod.
„Nevím, kvůli čemu se mám učit teď.“
David položil zabalený bonbon na palubní desku.
„To nemusíte vědět dnes.“
Lenka se rozplakala.
David se díval před sebe. Nenabídl jí kapesník ani ji neobjal. Jen nechal bonbon ležet mezi nimi.
Když přestala plakat, nastartovala.
„Pojedeme zpátky?“ zeptal se.
Lenka zařadila zpátečku.
„Ne.“
„Kam tedy?“
Vyjela z nemocničního areálu. Po městě zamířila na obchvat a potom k čerpací stanici, u které tehdy David nedokázal pokračovat.
Zaparkovala.
„Dneska nemusíme,“ řekl.
Lenka se podívala k nájezdu.
„Já vím.“
Vyměnili si místa.
David si nastavil sedadlo, položil ruce na volant a několik vteřin se nehýbal.
„Psycholožka říkala, že nemám čekat, až strach zmizí,“ řekl.
„A co máte dělat?“
„Jet, i když je tam.“
Nastartoval.
Lenka seděla vedle něj a sledovala připojovací pruh. David zrychlil a zařadil se mezi dvě auta. Jeho ruce se třásly, ale zůstaly na volantu.
Ujeli jeden výjezd.
Na další čerpací stanici zastavil a vypnul motor.
„Teď vy,“ řekl.
Lenka se na něj podívala.
„Nemusíte,“ dodal.
Přesedla si.
Když se rozjížděla, David jí nabídl mentolový bonbon.
Lenka zavrtěla hlavou.
Obě ruce potřebovala na volantu.
