Článek
„Už dlouho.“
„Mně se víc líbily ty copy.“
Alena si před ni klekla a bačkoru sundala. „Copy jsem nikdy neměla.“
Věra se zasmála. „Jani, prosím tě. Já tě česala každé ráno.“
Alena zůstala s bačkorou v ruce.
Věra měla dceru Janu. Zemřela ve dvaadvaceti letech, devět let předtím, než si Alena vzala jejího mladšího bratra Pavla. V rodině se o ní nemluvilo často. Na fotografiích měla dlouhé tmavé vlasy, úzký obličej a rovné zuby, které ukazovala při každém úsměvu.
Alena jí nikdy nebyla podobná. „Já jsem Alena,“ řekla.
Věřin úsměv zmizel. „To vím.“
„Tak dobře.“
„Pavelova.“
„Ano.“
„Ale vlasy máš jako Jana.“
Alena jí nazula správnou bačkoru na správnou nohu. „Přinesla jsem vám mandarinky.“
„Mně je nenos.“
„Máte je ráda.“
„Jana je má ráda.“
Alena položila tašku na stolek. „Tak je necháme pro Janu.“
Věra přikývla, jako by konečně začala mluvit rozumně.
Domov se zvláštním režimem vznikl z hotelu na okraji města. V pokojích zůstaly úzké balkony, na které klienty téměř nepouštěli, a v přízemí bývalá restaurace s barem. Za výčepem teď sestry skladovaly inkontinenční podložky a krabice s rukavicemi.
Alena tam chodila každou středu a občas v neděli. Zpočátku proto, že ji Pavel požádal. Jeho matka si po přestěhování odmítala nechat od personálu umýt vlasy a on tvrdil, že Alenu vždycky poslouchala víc než jeho.
Nebyla to pravda. Věra ji neposlouchala nikdy.
Když se Alena s Pavlem vzali, Věra jí vysvětlovala, jak se správně smaží cibule, v jakém pořadí se věší prádlo a že muži nemají rádi, když se žena po příchodu z práce okamžitě převlékne do tepláků. Po narození Ondřeje začala chodit bez ohlášení a přinášela polévky, které byly vždycky příliš slané a vždycky je museli pochválit.
Alena si tehdy myslela, že Věra Pavla miluje příliš. Později pochopila, že ho milovala hlavně způsobem, který mu umožňoval zůstat dítětem.
Když se po jednadvaceti letech rozváděli, Věra zavolala Aleně jen jednou. „Pavel říká, že jsi to chtěla ty.“
„Chtěli jsme to oba.“
„On by rodinu neopustil.“
Pavel už tři měsíce bydlel s pracovnicí z jejich pojišťovny. Věra o ní věděla, ale nikdy se na ni nezeptala.
„Neopustil,“ odpověděla Alena. „Jen se odstěhoval.“
Věra zavěsila.
Přesto si začaly po rozvodu volat. Nejdřív kvůli Ondřejovi, který k babičce jezdil na prázdniny. Potom kvůli lékařům, formulářům a Věřinu kocourovi, kterého Pavel odmítal vozit na veterinu, protože škrábal čalounění v autě.
Když kocour uhynul, zavolala Věra Aleně, ne synovi.
Když poprvé zapomněla vypnout plyn, volala sousedka Aleně, protože její číslo našla na papírku u telefonu.
Když se ztratila cestou z obchodu, Pavel řekl, že nemůže pořád jezdit přes půl města. Alena bydlela stejně daleko, ale nehádala se.
„Dnes je hudba,“ řekla Věra a ukázala na chodbu.
Z bývalé restaurace se ozývala harmonika. Každou středu přicházel muž v kostkované košili a hrál písně, které znal hlavně personál. Klienti zpívali podle toho, jak si slova pamatovali, takže každá sloka končila jinak.
„Půjdeme tam?“
Věra se podívala na bačkory. „Takto ne.“
„Co je s nimi?“
„Jana má moje lodičky.“
„Ty černé?“
„Ty sváteční.“
Alena otevřela skříň. Uvnitř visely tři halenky, dva svetry a béžové kalhoty s gumou v pase. Dole stály zdravotní sandály a zimní boty.
„Možná jsou doma.“
Věra se zamračila. „Doma kde?“
Alena skříň zavřela. „Půjdeme v bačkorách. Všichni je mají.“
Věra ji chytila za zápěstí. „Jani.“
„Co?“
„Ty se na mě nezlobíš?“
Otázka přišla tak tiše, že si Alena nejprve myslela, že špatně slyšela harmoniku.
„Proč bych se zlobila?“
Věra ji pustila. „Tak dobře.“
V restauraci sedělo asi dvacet lidí. Paní Zemanová z vedlejšího pokoje měla na hlavě papírovou korunu a odmítala ji sundat, protože tvrdila, že slaví narozeniny. Podle sestry je slavila už šestý den.
Muž s harmonikou hrál Červenou řeku. Věra zpívala bez hlasu a pohybovala rty o zlomek vteřiny později než ostatní. U refrénu vzala Alenu za ruku.
„Tuhle jsme zpívaly na chatě.“
„Na jaké chatě?“
„U vody.“
„S Janou?“
Věra se na ni podívala. „S tebou.“
Alena přikývla.
Když odcházela, zastavila ji vrchní sestra Petra. „Dnes vás měla za dceru?“
„Chvílemi.“
„To se stává častěji.“
„Mám ji opravovat?“
Petra pokrčila rameny.
„Nemusíte jí potvrzovat něco, co není pravda. Ale vysvětlovat jí pokaždé, že dcera nežije, taky nepomáhá. Dozvěděla by se to pokaždé jako poprvé.“
Alena se podívala ke dveřím restaurace. Paní Zemanová právě Věře zkoušela nasadit papírovou korunu.
Večer zavolal Pavel. „Máma dneska prý zase plakala.“
„Když jsem tam byla, neplakala.“
„Sestra říkala, že chtěla Janu.“
Alena vytahovala z pračky ručníky. „Dnes mi tak říkala.“
Na druhé straně se rozhostilo ticho. „A cos jí řekla?“
„Že jsem Alena.“
„Dobře.“
Způsob, jakým to vyslovil, ji podráždil. „Proč dobře?“
„Protože nejsi Jana.“
„To vím.“
„Tak co řešíme?“
Alena pověsila ručník na sušák. „Nic.“
„Ona si Janu po smrti úplně idealizovala.“
„Možná.“
„Ne možná. Já jsem tam žil.“
Pavel byl v době Janiny smrti šestnáctiletý. Auto, ve kterém jela s přáteli z diskotéky, narazilo do stromu. Řidič přežil, Jana a další dívka ne. Věra potom na několik měsíců přestala chodit do práce. Pavel začal vařit, nakupovat a vyřizovat věci, o kterých později nemluvil.
„Co si o ní pamatuješ?“ zeptala se Alena.
„O Janě?“
„Ano.“
„Byla hlučná. Brala mi věci. Měla hroznýho kluka.“
„To je všechno?“
„Co chceš slyšet? Že byla anděl? Nebyla.“
Alena se podívala na mokré ručníky. „Máma se mě dnes ptala, jestli se na ni nezlobím.“
„To se ptá všech.“
„Tebe taky?“
„Nevím.“
„Tak se jí zeptej.“
Pavel se zasmál. „Máma dnes neví, jestli je středa nebo sobota.“
„Ale něco tím myslela.“
„Myslela tím to, co zrovna měla v hlavě.“
Alena zavěsila.
Příští středu našla Věru v zimním kabátě. Seděla na posteli a na klíně měla kabelku.
„Kam jdete?“
„Na nádraží.“
„Proč?“
„Jana přijede.“
Věra otevřela kabelku. Uvnitř měla kapesníky, hřeben bez dvou zubů, prázdnou peněženku a pomačkanou fotografii. Jana na ní stála v bílých šatech na maturitním plese. Vedle ní byla mladá Věra s vysokým účesem a rukama sepnutýma před tělem.
„Byla krásná,“ řekla Alena.
Věra fotografii schovala. „Ty taky.“
„Já nejsem Jana.“
Věra si ji dlouho prohlížela. „Dnes ne.“
Alena jí pomohla svléknout kabát.
Následující týdny se role měnily bez pravidla. Někdy byla pro Věru Alena. Jindy Jana, paní z pošty nebo žena, která jí ukradla klíče. Jednou ji považovala za sestřenici z Moravy a půl hodiny jí vyprávěla o příbuzných, které Alena neznala.
Když jí říkala Jano, přestala ji Alena opravovat.
Nejdřív odpovídala jen na otázky, které nevyžadovaly přímé potvrzení.
Ano, mandarinky jsou sladké.
Ne, venku neprší.
Nevím, kde je tatínek.
Potom se Věra zeptala, zda dokončila zkoušky. „Ano,“ řekla Alena.
„Všechny?“
„Všechny.“
Věra se usmála. „Já věděla, že nejsi hloupá.“
Alena se zasmála. „To od vás slyším poprvé.“
„Co?“
„Nic.“
Věra jí upravila límec halenky. „Jen se pořád hrbíš.“
Alena se narovnala.
Jednou jí Věra vyprávěla o letní chatě u přehrady. Jana tam prý spala v podkroví a v noci lezla oknem ven, protože přední dveře vrzaly. Věra ji několikrát přistihla, ale otci nic neřekla.
„Proč ne?“
„Křičel by.“
„A vy jste nekřičela?“
„Až ráno.“
„To už asi nebylo tak hrozné.“
Věra se usmála. „Ráno bývá všechno menší.“
Alena doma našla staré rodinné album. Na jedné fotografii stála Jana na molu u přehrady v pruhovaných plavkách a s červeným ručníkem přes ramena. Vedle ní byl Pavel jako hubený chlapec s koleny odřenými od kola.
Příště snímek Věře ukázala.
„Proč ji máš?“ zeptala se.
„Byla v albu.“
„Ukradlas ji?“
„Ne.“
Věra si přiblížila telefon k očím. „Tady jsem byla tlustá.“
„Vy tam nejste.“
Věra ukázala na Janu. „To jsem já.“
Alena se podívala na fotografii. „Dobře.“
Věra omylem snímek zavřela. Na displeji se objevil Ondřej před mostem v Dublinu. „Kdo je to?“
„Můj syn.“
„Máš syna?“
„Ano.“
„S kým?“
Alena se zasmála. „S Pavlem.“
Věra položila telefon na postel. „Toho si neber.“
„Pozdě.“
„Je líný.“
„To jste mi před svatbou neřekla.“
Věra se rozesmála tak hlasitě, až se z chodby přišla podívat sestra.
Pavel navštívil matku o několik dní později. Když Alena přišla ve středu, našla Věru rozrušenou. Chodila od okna ke dveřím a v ruce svírala kartáč na vlasy.
„Co se stalo?“
„Ten muž.“
„Jaký muž?“
„Říkal, že je můj syn.“
„To byl Pavel.“
Věra zavrtěla hlavou. „Pavel je malý.“
Alena ji posadila na postel. „Už vyrostl.“
Věra se podívala na kartáč, jako by ho viděla poprvé. „Jana ho hlídá.“
Večer zavolala Pavlovi. „Co jsi jí říkal?“
„Že jsem Pavel. Její syn.“
„A potom?“
„Vysvětloval jsem jí, kde bydlí. Chtěla jít domů.“
„Nemusíš jí dokazovat, že žádný domov nemá.“
„Ale ona ho nemá.“
„Má pokoj.“
„To není domov.“
Pavel vydechl. „Sestra říkala, že tě má za Janu.“
„Někdy.“
„A ty jí to necháváš?“
„Nehádám se s ní.“
„To není totéž.“
„Co mám dělat? Pokaždé jí oznámit, že Jana je mrtvá?“
„Nemáš právo dělat, že jsi ona.“
Alena přešla k oknu. „Já nic nedělám.“
„Odpovídáš jí.“
„Protože se mě ptá.“
„Jako Jana.“
„Někdy.“
„Tak ji oprav.“
„Proč? Aby ses cítil líp ty?“
Pavel ztichl. „Ty o Janě nic nevíš.“
„To je pravda.“
„Tak si na ni nehraj.“
„Nikdy jsem si na ni nehrála.“
„Tak proč tam pořád chodíš?“
„Protože někdo musí.“
„Já tam chodím.“
„Jednou za měsíc.“
„Mám práci.“
„Já taky.“
Pavel mlčel.
Potom řekl: „Ona tě nikdy neměla ráda.“
Alena se podívala z okna. „Já vím.“
„Tak co z toho máš?“
„Nevím.“
Tentokrát zavěsila ona.
Věra začala Alenu objímat.
Nikdy předtím to nedělala. Ani při svatbě, ani po narození Ondřeje, ani na pohřbu Alenina otce. Objímala krátce a pevně, jako by se bála, že člověk stačí odejít dřív, než ho pustí.
„Jani,“ říkala jí do ramene.
Alena ji nechávala.
Začala jí také nosit věci z bytu. Modrý svetr, starý parfém s poslední kapkou na dně, krabičku s pohlednicemi a malou šperkovnici.
Klíče od bytu měl Pavel. U šperkovnice se zeptal proč.
„Chce ji.“
„Co s ní bude dělat?“
„Prohlížet si ji.“
„Jsou tam šperky.“
„Většinou bižuterie.“
„Je tam brož po babičce.“
Alena si vzpomněla na oválnou brož s tmavě červeným kamenem. Věra ji měla na kabátě, když se poprvé setkaly.
„Tak ji vyndej.“
„Proč jí nestačí fotografie?“
„Protože chce držet svoje věci.“
„Ty už nejsou její.“
„Čí jsou?“
„Jednou budou moje.“
„Takže zatím jsou její.“
Pavel zavěsil.
Šperkovnici přinesl o týden později osobně. Věra seděla ve společenské místnosti a skládala utěrky. Sestry jí je dávaly, protože dokázala opakovat stejnou činnost dlouho a bez neklidu.
Pavel se k ní naklonil. „Ahoj, mami.“
Věra zvedla oči. „Vy jste kdo?“
„Pavel.“
„Jaký Pavel?“
„Tvůj syn.“
Věra se podívala na Alenu. „Jani, znáš ho?“
Pavel sevřel rty.
Alena položila šperkovnici na stůl. „Přinesl vám věci z bytu.“
Věra otevřela víko. Uvnitř ležely náušnice, dva řetízky, hodinky bez řemínku, několik knoflíků a červená brož.
Vzala ji do prstů a chvíli ji otáčela proti světlu. „To je moje.“
„Ano,“ řekl Pavel.
„Dostala jsem ji od maminky.“
„Já vím.“
„Ty nevíš nic.“
Pavel se narovnal. „Tak já zase půjdu.“
Věra ho neposlouchala. Připnula brož Aleně na svetr. Kámen byl těžký a stáhl pleteninu dolů.
„Pro tebe.“
Alena položila ruku na brož. „Ne, ta je vaše.“
„Jana ji má ráda.“
Pavel se na Alenu podíval. „Vrať jí ji.“
Alena brož odepnula.
Věra jí chytila ruku. „Nech.“
„Mami,“ řekl Pavel ostřeji. „To je tvoje.“
Věra sebou trhla a začala znovu skládat už složenou utěrku.
„Vezmi si ji,“ řekl Pavel. „Hlavně ať je klid.“
„Nechci ji.“
„Právě ti ji dala.“
„Myslela si, že jsem Jana.“
Pavel se krátce zasmál. „Takže teď už ti to vadí.“
Odešel bez rozloučení.
Věra se podívala ke dveřím, až když se zavřely. „Kdo to byl?“
„Pavel.“
„Ten malý?“
„Ano.“
Věra položila brož před Alenu.
„Vezmi.“
„Proč?“
„Slíbila jsem ti ji.“
„Kdy?“
Věra se na ni podívala téměř přísně.
„Až se vrátíš.“
Alena brož nevzala.
O několik dní později zavolala Petra. „Paní Věra je dnes hodně neklidná. Ptá se po vás.“
Alena měla před sebou na poště frontu sedmi lidí.
„Končím ve čtyři.“
„Nemusíte hned. Jen abyste věděla.“
„Říká moje jméno?“
„Ano. Alena.“
Alena přijela po práci.
Věra ležela v posteli. Na stolku vedle ní stála nedotčená večeře.
„Jsem tady.“
Věra otevřela oči.
„Kde jsi byla?“
„V práci.“
„Tak dlouho?“
„Do čtyř.“
„Je noc.“
Venku bylo stále světlo.
Alena si přisunula židli.
„Sestra říkala, že jste chtěla Alenu.“
Věra se na ni podívala.
„Ty jsi Alena.“
„Ano.“
„Pavelova žena.“
„Bývalá.“
„To je dobře.“
Alena se zasmála.
„Proč?“
Věra zavřela oči.
„Byl na tebe zlý.“
„Někdy.“
„Já taky.“
Alena přestala hladit okraj přikrývky.
„Co jste říkala?“
Věra otevřela oči, ale nedívala se na ni.
„Jana se zlobí.“
„Proč?“
„Neotevřela jsem.“
Alena čekala.
Věra zvedla pravou ruku a poklepala prsty do vzduchu.
„Bouchala.“
„Na dveře?“
Věra přikývla.
„Kdy?“
„V noci.“
Alena si vzpomněla na diskotéku, auto a strom. O okolnostech té noci nevěděla téměř nic.
„A potom?“
„Odešla.“
„S tím klukem?“
Věra se zachvěla.
„Chtěla klíče. Nebo kabát.“
„Od auta?“
„Byla zima.“
Vzpomínka se rozpadala ještě ve chvíli, kdy ji vyslovovala. Alena nevěděla, zda Věra mluví o noci nehody, o jiné hádce, nebo o snu, který opakovala tak dlouho, až se stal vzpomínkou.
Věra se otočila ke zdi.
„Jani.“
Alena zůstala sedět.
„Jano,“ zopakovala Věra.
„Ano?“
Slovo z ní vyšlo dřív, než se rozhodla.
Věra se otočila zpátky. Oči měla vlhké.
„Promiň.“
Alena sevřela ruce v klíně.
Mohla říct, že není Jana. Mohla zavolat sestru nebo pustit televizi. Místo toho seděla vedle ženy, která jí dvacet let opravovala život a dalších deset let volala pokaždé, když potřebovala odvézt k lékaři.
Věra čekala.
„Už je to dávno,“ řekla Alena.
„Ne.“
„Ano.“
„Zlobíš se.“
Alena se podívala na její ruce. Na klouby vystupující pod tenkou kůží a světlou stopu po prstenu.
„Nevím.“
Věra ji chytila za prsty.
„Já ano.“
Alena tam zůstala, dokud neusnula.
Pavel přijel druhý den večer k Aleně domů. Nezavolal předem. Stál na chodbě bez bundy a držel v ruce mobil.
„Co jsi jí řekla?“
„Komu?“
„Mámě.“
„Včera?“
„Sestra mi volala. V noci pořád opakovala, že jí Jana odpustila.“
Alena se opřela o futro.
„Byla rozrušená.“
„Cos jí řekla?“
„Že je to dávno.“
„A nechalas ji, aby si myslela, že jsi Jana.“
„Vyprávěla mi, že jí neotevřela dveře. Možná tu noc před nehodou.“
Pavel zbledl.
„Cože?“
„Nevím, jestli to byla pravda. Pletla si klíče, kabát, zimu.“
Pavel vstoupil do předsíně a zavřel dveře.
„Nikdy mi neřekla, že Jana přišla domů.“
„Možná nepřišla.“
„Tak proč jsi jí odpovídala?“
„Protože čekala.“
„Na Janu.“
„Ano.“
„Ne na tebe.“
Alena přikývla.
„Já vím.“
Pavel si sedl na lavici.
„Víš, co bylo po Janině smrti? Máma tři týdny skoro nevstala. Táta pil. Já chodil do školy a říkal lidem, že je všechno dobrý. Pak začala vyhazovat Janiny věci. Jednou mi dala pytel oblečení, ať ho odnesu ke kontejneru. Druhý den ho hledala a tvrdila, že jsem ho ukradl.“
Alena mlčela.
„Nikdy mi nic nevysvětlila. A teď to řekne tobě.“
„Možná neřekla nic pravdivého.“
„Ale tys jí odpustila.“
„Neodpustila.“
„Tak cos udělala?“
„Držela jsem ji za ruku.“
Pavel si promnul tvář.
„Neměla jsi odpovídat.“
„Bála se.“
„Ona se bála?“
Krátce se zasmál.
„Já byl šestnáctiletý kluk a ona mě nechala samotného s otcem, který se každý večer opil. Jana byla mrtvá. A máma se bála?“
„Ano,“ řekla Alena. „Asi se bála.“
Pavel se na ni díval, jako by ji nepoznával.
„Ty jí teď rozumíš líp než já?“
„Ne.“
„Ale líbí se ti, když tě má za Janu.“
Alena ucítila, jak jí hoří tváře.
„To není fér.“
„Je to pravda.“
„Ano,“ řekla. „Líbí se mi, když mě obejme. Když řekne, že je ráda, že jsem přišla.“
Pavel otevřel ústa, ale Alena pokračovala.
„Tvoje máma mě celý život opravovala. Když ses odstěhoval k Monice, řekla mi, že jsem zničila rodinu. A teď mě někdy vezme za ruku. Něco z toho mám. To neznamená, že jí chci vzít sestru.“
„Jen si vybíráš, kdy je nemocná a kdy ti říká pravdu.“
„Ty taky. Když tě nepozná, je nemocná. Když řekne něco, co se ti nelíbí, vymýšlí si. Ale když mi dá brož, najednou přesně víš, komu patří.“
Pavel vstal.
„Tohle nikam nevede.“
„Ne.“
Odešel a zabouchl dveře silněji, než bylo nutné.
Alena další středu do domova nešla.
Řekla si, že potřebuje odstup. V práci zůstala o hodinu déle a cestou domů koupila mandarinky, přestože je nepotřebovala.
V neděli seděla Věra v bývalé restauraci u okna a trhala papírový ubrousek na úzké proužky. Před ní stál talíř s nedojedeným pudinkem.
Alena si sedla naproti.
„Dobrý den.“
Věra k ní zvedla oči.
„Vy jste ta od Pavla.“
„Ano.“
„Jak se jmenujete?“
„Alena.“
„Já vím.“
Alena položila mandarinky na stůl.
„Máte je ráda.“
„Jana je má ráda.“
„Tak jednu necháme pro ni.“
Věra vzala mandarinku. Nehty měla příliš krátké, a tak Alena udělala první otvor do slupky.
„Kde jste byla?“ zeptala se Věra.
„V práci.“
„Dlouho.“
„Ano.“
Věra oddělila jeden dílek a podala jí ho.
„Pavel se zlobí,“ řekla.
„Na koho?“
„Na všechny.“
„To sedí.“
Věra oloupala další kousek.
„Jana taky.“
Alena čekala.
„Ale ty ne,“ řekla Věra.
„Já se někdy zlobím.“
„Na mě?“
„Někdy.“
Věra přikývla.
„Dobře.“
Seděly spolu, dokud mandarinka nezmizela.
Věřin stav se během jara zhoršil. Přestala sama chodit a častěji spala. Některé návštěvy proběhly beze slova. Alena jí četla z časopisů, mazala ruce krémem a skládala vedle postele věci, které Věra v noci přemisťovala.
Brož zůstávala ve šperkovnici. Jednou ji Alena našla zapíchnutou do polštáře, jindy v kapse svetru. Vždycky ji vrátila na místo.
Pavel začal chodit častěji. Někdy se s Alenou vystřídali, jindy seděli u matky společně. O Janě nemluvili.
Jedno odpoledne se Věra probudila a řekla: „Pavel byl hodný kluk.“
Pavel zvedl hlavu od telefonu. „Ano, mami.“
„Ale všechno snědl.“
Alena se usmála. „To dělá pořád.“
„Ty jsi kdo?“ zeptala se Věra Aleny.
„Alena.“
„Pavelova?“
„Bývalá.“
Věra se zamyslela. „To je dobře.“
Pavel se rozesmál. Alena se přidala. Věra je chvíli sledovala a potom se začala smát také.
V červnu zavolala Petra Aleně brzy ráno.
„Paní Věra má zápal plic. Lékař ji nechce převážet do nemocnice, pokud rodina nebude trvat na aktivní léčbě.“
„Volali jste Pavlovi?“
„Je na cestě.“
Když Alena dorazila, Pavel seděl na chodbě před pokojem. V ruce držel podepsaný formulář.
„Nebudou ji převážet,“ řekl.
Alena si sedla vedle něj. „Dobře.“
„Nevím, jestli je to dobře.“
„Já taky ne.“
V pokoji bylo přítmí. Věra dýchala mělce a rychle. Na stolku stála sklenice s vodou, šperkovnice a fotografie Jany z maturitního plesu.
Pavel si sedl z jedné strany postele, Alena z druhé.
Věra otevřela oči až odpoledne. Nejdřív se podívala na Pavla. „Ty jsi přišel.“
„Ano.“
„Velký.“
Pavel se usmál. „Už dlouho.“
Potom se podívala na Alenu. „Jano.“
Alena sklopila oči. Pavel se ani nepohnul.
Věra natáhla ruku. Alena ji vzala. „Já jsem Alena,“ řekla tiše.
Věra se zamračila. „Vím.“
Alena zvedla hlavu.
Věřiny oči byly téměř zavřené. „Jana nepřišla,“ pokračovala.
Pavel sevřel fotografii v ruce.
„Ne,“ řekl.
„Neotevřela jsem.“
V pokoji se ozývalo jen její dýchání.
„Mami,“ oslovil ji Pavel.
Věra otočila hlavu k němu.
„Ty za to nemůžeš,“ řekl.
Zavřela oči.
Nevěděli, zda je slyšela.
Zemřela v noci. Pavel byl doma, Alena seděla u postele. Sestra ji ráno našla spící v křesle s hlavou opřenou o zeď.
Pohřeb byl malý. Přišel Ondřej s přítelkyní, několik sousedek, bývalé kolegyně a tři zaměstnankyně domova. Monika seděla vedle Pavla a držela ho za ruku.
Na fotografii u rakve byla Věra mladá, v tmavém kostýmu a s červenou broží na klopě.
Po pohřbu třídili její věci v bytě.
Pavel otevřel skříně, Monika balila nádobí a Alena procházela zásuvky s dokumenty. Šperkovnice ležela na kuchyňském stole.
Pavel ji otevřel. Brož uvnitř nebyla.
„Je v domově?“ zeptal se.
„Možná.“
Taška s Věřiným oblečením stála v kufru Alenina auta. V boční kapse našla brož zabalenou do papírového ubrousku.
Kámen byl na jednom místě poškrábaný a zapínání šlo ztuha.
Pavel stál ve dveřích ložnice.
„Našlas ji?“
Alena přikývla a podala mu ji.
Nevzal si ji.
„Máma ti ji dávala,“ řekl.
„Myslela si, že jsem Jana.“
„Někdy.“
Alena držela brož v dlani.
„Ty ji nechceš?“
Pavel se podíval do krabice s fotografiemi. Nahoře ležel snímek z jejich svatby. Věra stála mezi nimi, každého držela jednou rukou a tvářila se vážněji než ženich s nevěstou.
„Nech si ji,“ řekl.
„Proč?“
Pavel pokrčil rameny.
„Někdy věděla.“
Odešel do kuchyně.
Doma si Alena připnula brož na kabát. Kámen stáhl látku dolů.
Chvíli se na sebe dívala v zrcadle, potom brož sundala a položila ji vedle hodin, které jí Věra kdysi dala k narozeninám.
Ručička se posunula a strojek uvnitř tiše cvakl.
