Článek
Jenže u nás to nikdy nepřešlo. Ani když jsme dospěly, měly vlastní rodiny a každá bydlela na jiném konci města. Pořád mezi námi bylo něco tvrdého, co se nedalo obejít.
Naše máma byla navenek laskavá žena. Všichni ji měli rádi. Sousedkám pekla koláče, v práci byla oblíbená a v rodině platila za tu, která všechno drží pohromadě.
Doma to bylo složitější. Nikdy nekřičela. Jen měla dar říct větu tak, že člověk znejistěl.
„Zuzka říkala, že ty si vždycky myslíš, že víš všechno nejlíp,“ prohodila třeba, když jsem jí pomáhala s účty.
Jindy mi oznámila: „Sestra se ptala, proč sem tak málo chodíš. Ale já jsem jí říkala, že máš moc práce.“
Vypadalo to nevinně. Máma jen předávala, co kdo řekl. Aspoň tak jsem to brala. A protože jsem Zuzanu znala jako výbušnou a někdy protivnou, věřila jsem tomu.
Jen jsem netušila, že podobné věty říkala i jí. Jen v opačném směru.
Sestra byla vždycky ta těžší
Tak se to u nás říkalo. Já jsem byla ta rozumná, Zuzana ta těžší. Já jsem dobře studovala, Zuzana se prý pořád bouřila. Já jsem se vdala „slušně“, ona dvakrát začínala znovu.
Dlouho jsem si na tu roli zvykala. Být ta rozumná zní hezky, dokud nezjistíte, že to znamená hlavně mlčet. Nedělat potíže. Pomáhat. Chápat mámu, i když vám něco vadí.
Zuzana se proti tomu bránila po svém. Byla ostrá, rychle vyjela a na rodinných oslavách často řekla něco, po čem ostatní ztichli. Já jsem si pak doma říkala, že je zlá. Dneska si říkám, že byla možná jen první z nás dvou, která neměla sílu hrát předepsanou roli.
Jenže tehdy jsem to tak neviděla.
Rodinné oslavy byly zkouška nervů
Každé Vánoce, narozeniny nebo mámin svátek vypadaly podobně. Seděly jsme u jednoho stolu, usmívaly se kvůli dětem a čekaly, která z nás udělá chybu.
Jednou jsem přinesla bramborový salát. Máma ho ochutnala a řekla: „Je dobrý. Zuzka ho dělá trochu jemnější, ale dobrý je.“
Zuzana hned ztuhla. „Tak ho příště udělej ty,“ řekla.
Já jsem se naštvala, protože jsem měla pocit, že zase útočí na mě. Máma jen sklopila oči a tiše pronesla: „Holky, prosím vás, aspoň dneska se nehádejte.“
A tak to bylo pořád. Máma vhodila doprostřed stolu malou větu a my dvě jsme se o ni pohádaly. Ona pak vypadala jako chudák, který má dvě nesnesitelné dcery.
Nikdy mě nenapadlo se zeptat, jestli to tak náhodou nechce.
Po mámině smrti jsme zůstaly samy
Máma zemřela loni na podzim. Bylo jí osmdesát čtyři a poslední měsíce už byla hodně unavená. Se Zuzanou jsme se u ní střídaly, ale i tehdy jsme si věci předávaly přes zprávy, stručně a bez zbytečných slov.
Pohřeb jsme zařídily společně. Nebylo to hezké období, ale fungovaly jsme. Vybraly jsme hudbu, květiny, oznámení. Když bylo potřeba, uměly jsme být praktické.
Po obřadu stála Zuzana venku před smuteční síní a kouřila, i když tvrdila, že už dávno přestala. Chtěla jsem jí říct něco normálního. Třeba že to zvládla dobře. Místo toho jsem jen stála vedle ní a mlčela.
Ona pak řekla: „Tak co, konečně máš klid.“
Bodlo mě to. Odpověděla jsem, že nevím, proč musí být i dneska taková. Hned jsme byly zase tam, kde vždycky.
Byt jsme vyklízely v tichosti
Mámin byt byl plný věcí. Skleničky po babičce, staré kabáty, léky v šuplíku, fotky v krabicích od bot. Domluvily jsme se, že to vezmeme po místnostech a nebudeme se hádat o drobnosti.
První den jsme skoro nemluvily. Já jsem balila kuchyň, Zuzana ložnici. Občas jsme si přinesly něco ukázat, většinou prakticky. Jestli to vyhodit, nechat, darovat.
Ve skříni pod peřinami jsme našly starou plechovou krabici. Byly v ní dopisy, pohledy, pár fotek a máminy zápisníky. Ne deník v pravém slova smyslu, spíš poznámky. Termíny doktorů, nákupy, čísla na řemeslníky.
A mezi tím věty, které tam být neměly.
Najednou to začalo dávat jiný smysl
Nejdřív jsem si všimla lístku s mým jménem. Nebyl to dopis, jen poznámka. „Alena zase volala jen kvůli účtům. Zuzaně řeknu, že neměla čas přijít.“
Podívala jsem se na sestru. Držela jiný papír a byla bledá.
„Tady píše, že jsi říkala, že jsem neschopná se postarat o děti,“ řekla.
Zamrazilo mě. Nikdy jsem nic takového neřekla. Možná jsem si o Zuzanině prvním manželovi myslela svoje, ale o dětech bych takhle nemluvila nikdy.
Sedly jsme si na kraj postele a začaly číst dál. Nebylo tam žádné velké tajemství jako z filmu. Spíš spousta malých poznámek, které ukazovaly stejnou věc. Máma nám roky říkala věty, které druhá buď neřekla vůbec, nebo je posunula tak, aby zabolely.
„Alena si myslí, že moc utrácíš.“
„Zuzana prý nechápe, proč se pořád cpeš do máminých věcí.“
„Alena nemá čas, ale určitě se zase bude tvářit, že všechno zařídila.“
Četly jsme to pomalu. A čím déle jsme četly, tím míň jsme se dokázaly dívat jedna na druhou.
Poprvé jsme se nebránily
Čekala bych, že se pohádáme. Že začneme řešit, kdo čemu věřil a kdo komu co dluží. Místo toho jsme obě seděly v mámině ložnici mezi pytli s oblečením a bylo nám strašně trapně.
Zuzana první řekla: „Já jsem si celý život myslela, že mnou pohrdáš.“
Chtěla jsem hned odpovědět, že ne. Jenže pravda byla složitější. Někdy jsem jí opravdu pohrdala. Nebo jsem se tak aspoň tvářila, protože mi máma pořád podsouvala, že Zuzana pohrdá mnou.
Řekla jsem tedy něco jiného. „Já jsem si myslela, že mě nesnášíš.“
Zuzana se zasmála, ale nebyl to veselý smích. „Někdy jo. Ale asi ne tolik, jak jsem si myslela.“
To byla naše první upřímná věta po mnoha letech. Nebyla hezká, ale byla naše. Bez mámy uprostřed.
Není z toho najednou krásný vztah
Nechci tvrdit, že jsme si padly kolem krku a všechno si odpustily. Tak to nebylo. Člověk nesmaže třicet let křivých pohledů jedním odpolednem v ložnici po rodičích.
Vyklízely jsme byt ještě několik týdnů. Někdy jsme spolu mluvily líp, někdy hůř. Občas jsme se zase chytly kvůli hlouposti. Rozdíl byl v tom, že už mezi námi neseděla máma a nepřilévala potichu olej do ohně.
Jednou jsme našly starou fotku z dětství. Sedíme na dece u vody, já mám ostříhanou ofinu nakřivo a Zuzana drží nanuk, který jí teče po ruce. Obě se smějeme.
„To jsme se ještě měly rády,“ řekla jsem.
Zuzana se na fotku chvíli dívala. „Možná jo. Jen nám to pak někdo rozmluvil.“
Neřekla to zle. Spíš unaveně.
Nejhorší je, že už se nemáme koho zeptat
Máma už tu není, aby nám vysvětlila proč. Možná chtěla být potřebná. Možná se bála, že když se budeme mít rády bez ní, zůstane stranou. Možná ani nevěděla, co dělá.
Tohle už nezjistíme. A možná je to dobře. Některé odpovědi by stejně nepomohly.
Se Zuzanou si teď občas zavoláme. Ne každý týden, nejsme zázračně nejlepší kamarádky. Ale když mi nedávno poslala fotku nové kuchyně, nenapadlo mě hned hledat v tom rýpnutí. Prostě mi chtěla ukázat kuchyň.
To je u nás pokrok.
Někdy mě přepadne lítost nad tím, kolik času jsme ztratily. Pak si řeknu, že aspoň něco jsme ještě stihly pochopit. Ne všechno se dá napravit. Něco se dá jen přestat kazit.
A po mámině pohřbu jsme se sestrou poprvé po letech přestaly bojovat proti člověku, který stál vlastně na stejné straně.
