Článek
Nové číslo jsem si pořídila na jaře. Pracuji jako účetní a několik klientů mi začalo volat i večer nebo o víkendech. Rozhodla jsem se proto oddělit práci od soukromí.
Asi po týdnu mi v pátek krátce po šesté zazvonil nový telefon.
„Jani?“ ozval se starší muž.
„Tady žádná Jana není. Asi jste se spletl.“
Chvíli mlčel.
„Promiňte,“ řekl a zavěsil.
Za týden se stalo skoro totéž.
„Jani?“
„To jsem zase já,“ odpověděla jsem. „Magda.“
Muž se omluvil a rychle položil telefon.
Když zavolal třetí pátek, už jsem byla trochu podrážděná.
„Pane, vy máte asi špatně uložené číslo. Vymažte si ho, jinak mi budete volat každý týden.“
Tentokrát nezavěsil.
„Já vím, že je to jiné číslo,“ řekl.
To jsem nechápala vůbec.
Jana už nežila
Jmenoval se František a bylo mu čtyřiasedmdesát let.
„To číslo patřilo mojí ženě,“ vysvětlil.
Jana zemřela před osmi měsíci. Poslední měsíce byla často v nemocnici a později v léčebně. František za ní jezdil, ale každý pátek kolem šesté si ještě telefonovali.
„Byl to takový náš zvyk,“ řekl.
Po její smrti číslo přestalo fungovat. František přesto několikrát vytočil její kontakt.
„Asi jsem čekal, že uslyším ten automat, že číslo neexistuje. Nevím. Zní to pitomě.“
Pak jednoho dne telefon začal zvonit mně.
Nevěděla jsem, co mu na to říct. Bylo mi trochu nepříjemné poslouchat tak osobní věci od úplně cizího člověka.
Chtěla jsem rozhovor ukončit.
Pak mi ale řekl: „Tak se nezlobte. Už vám volat nebudu.“
A mně ho najednou přišlo líto.
„A jaká Jana byla?“ zeptala jsem se.
Začal volat mně
Mluvili jsme tehdy asi deset minut.
František mi vyprávěl, že jeho žena milovala zahradu, ale nesnášela pletí. Každé jaro prý nakoupila spoustu sazenic a pak ho nutila, aby se o ně staral.
„Letos jsem rajčata nekoupil,“ řekl. „Stejně bych je všechny nesnědl.“
Další pátek zazvonil telefon znovu.
Tentokrát už nezačal jménem své ženy.
„Dobrý večer, paní Magdo. Neruším?“
„Zrovna večeřím.“
„Tak já zavolám jindy.“
„Ne, povídejte.“
A tak to začalo.
Telefonoval většinou deset minut. Vyprávěl mi úplně obyčejné věci. Že mu přišlo vysoké vyúčtování za elektřinu. Že u lékaře čekal skoro dvě hodiny. Že soused zase zaparkoval tak, že nemohl vyjet autem.
Jednou mi skoro čtvrt hodiny popisoval, jak vybíral nový vysavač.
Já mu na oplátku pověděla něco z práce nebo o tom, co plánujeme s dcerou na víkend.
Nikdy jsme se neviděli.
Vlastně jsem ani nevěděla, jak vypadá.
Jeho dcera našla moje číslo
Asi po dvou měsících mi Františkovo číslo zavolalo v úterý odpoledne.
Telefon ale držela jeho dcera Lucie.
„Promiňte, že obtěžuji,“ začala. „Můžu se zeptat, odkud znáte mého tátu?“
Vysvětlila jsem jí celý příběh.
Chvíli mlčela.
„On vám volá každý týden?“
„Většinou v pátek.“
Lucie se zarazila.
Pak mi vysvětlila, že pomáhala otci něco nastavit v telefonu a všimla si dlouhých hovorů na číslo, které měl stále uložené jako Jana.
„Já se na vás nezlobím,“ řekla nakonec. „Jen nevím, jestli je to pro něj dobře.“
Ani já jsem to nevěděla.
Do té chvíle mi naše hovory připadaly neškodné.
Najednou jsem začala přemýšlet, jestli Františkovi nepomáhám předstírat, že se nic nezměnilo.
Poprvé jsem telefon nevzala
V pátek zazvonil přesně v 18.02.
Nezvedla jsem ho.
František zavolal podruhé asi za deset minut.
Ani tentokrát jsem telefon nevzala.
Další týden se neozval vůbec.
Kupodivu jsem na to celý večer myslela.
Třetí pátek telefon zazvonil znovu.
„Dobrý večer,“ řekl František. „Lucie vám volala, že?“
Přiznala jsem to.
„Ona má o mě strach,“ řekl. „Od mámy se mnou každý pátek už asi nikdo telefonovat nebude.“
Nevěděla jsem, jestli se směje, nebo je smutný.
Pak dodal: „Ale já už vlastně nevolal Janě. Já volal vám.“
Od té doby je to jiné.
Někdy František zavolá v pátek, jindy se neozve tři týdny. Lucie o našich hovorech ví a já už nemám pocit, že dělám něco za jejími zády.
Minulý pátek telefon nezazvonil.
Tentokrát jsem se rozhodla nečekat a zavolala sama.
František telefon zvedl skoro okamžitě.
„Paní Magdo? Stalo se něco?“
„Nic,“ odpověděla jsem. „Jen jsem chtěla vědět, jestli už máte zasazená ta rajčata.“
Chvíli bylo ticho.
Pak se začal smát.
