Článek
Do důchodu jsem šel loni v březnu. Chlapi v práci mi koupili lahev a řekli, ať si to užiju, že teď mě čeká zlatej život. Doma jsem si první týden přispal, druhej týden jsem opravil vrzající dveře do koupelny, na které jsem neměl čas dvacet let, a třetí týden jsem zjistil, že nevím, co mám dělat.
Moje žena Marie to věděla přesně. V půl sedmé vstala, v osm šla s Věrou na procházku, v úterý cvičení, ve čtvrtek nějaký klub v knihovně. Já jsem seděl v kuchyni a čekal, kdy přijde. Jednou jsem jí řekl, jestli by ty procházky nemohla omezit, když jsem teď doma. Podívala se na mě tak divně a řekla: „Pepo, já jsem takhle žila třicet let. To ty jsi tady novej.“
Novej. Ve vlastním bytě, na kterej jsem vydělal.
Já jsem se neflákal, aby bylo jasno
Nastoupil jsem v osmnácti na šachtu, pak když se zavíralo, tak do fabriky. Dvanáctky, noční, soboty. Nikdy jsem nepil tak, abych nepřinesl výplatu. Děti měly kroužky, lyže, Marie nemusela na plnej úvazek. Barák rodičů jsem opravil vlastníma rukama. Když se mě někdo zeptal, co je pro chlapa nejdůležitější, řekl jsem: postarat se o rodinu. A to jsem splnil do puntíku.
Že si s Marií nemáme co říct, jsem bral jako normální. Po takový době. O čem si mají povídat lidi, co se znají čtyřicet let? Ona měla svoje, já svoje, večer televize. Hádali jsme se málo. Myslel jsem, že to znamená, že je to dobrý manželství.
Obálka
V dubnu jsem hledal ve skříni velkej techničák od auta a v krabici od bot pod povlečením jsem našel obálku. Vytahanou, měkkou, jak když ji někdo tisíckrát vzal do ruky. Na ní propiskou: „Řím – až jednou“. Uvnitř peníze. Počítal jsem to dvakrát. Šedesát osm tisíc. A pod bankovkama vystřihnutej článek z Květů, žloutnul už, Fontána di Trevi, datum 1998.
Nejdřív mě bodlo, že přede mnou schovává peníze. Pak mi došlo, že šedesát osm tisíc se z důchodu a z toho, co jí zbylo z platu, skládá dohromady možná pětadvacet let. Po stovkách. Po tom, co zbylo z nákupu.
Večer jsem tu obálku položil na stůl. Chtěl jsem, aby viděla, že se nezlobím. Řekl jsem: „Mařko, tak jeď. Nebo pojedeme spolu, ne? Já Řím teda nemusím, ale když už to máš našetřený.“
Ona se na tu obálku dívala strašně dlouho. A pak řekla tiše: „Já jsem se tě ptala, Pepo. Dvakrát. V osmadevadesátým, když jsem ten článek vystřihla. A pak v pětce, když Věra s nebožtíkem Standou letěli. Pamatuješ, cos mi řekl?“
Nepamatoval jsem si to. Nepamatoval jsem si vůbec, že by se mě někdy na nějakej Řím ptala. A ona mi to odrecitovala, slovo od slova, po tolika letech: „Řekls: Prosím tě, co bysme tam dělali, fotili se u kašny jako blbci? Za ty prachy vyměním okna.“ A podruhé prý: „Jeď si, jestli chceš, já ti v ničem nebráním.“ A pak šla spát.
Já jsem si vyměněný okna pamatoval. Byl jsem na ně pyšnej. Na tu větu ne. Pochopil jsem, že věty, který já jsem říkal mezi dveřma a hned je zapomněl, ona nosila v krabici od bot pětadvacet let.
„Já ti v ničem nebráním“
Ten večer jsme se poprvé za roky doopravdy pohádali, jestli se tomu tak dá říkat, když jeden mluví a druhej hlavně mlčí. Řekl jsem jí, že to není fér, že jsem se celej život dřel a nikdy nic pro sebe. Ona řekla, že ví. Že jsem se dřel. Že to nikdy nezpochybnila a dětem vždycky říkala, jakýho mají tátu. „Ale ty ses mě, Pepo, za čtyřicet let ani jednou nezeptal, co jsem chtěla já. Já jsem ti nemusela nic zakazovat a ty mně taky ne. My jsme se prostě jeden druhýho přestali ptát.“
Chtěl jsem říct, že to není pravda. Seděl jsem u stolu do dvou do rána a hledal jsem v hlavě jedinej příklad, kdy jsem se jí zeptal, co si přeje, a nebyly to Vánoce. Nenašel jsem ho. To je asi nejhorší věc, jakou o sobě člověk může v šedesáti čtyřech zjistit: ne že byl zlej, ale že se nikdy nezeptal.
Letenky
V květnu letí do Říma. S Věrou. Koupily si letenky tejden po tom večeru, Marie mi to oznámila u oběda stejným tónem, jakým říká, že dojde pro chleba. Zeptal jsem se, opatrně, jestli bych nemohl letět taky. Řekla: „Pepo, tuhle cestu jsem si vysnila bez tebe. Tak ji nech mně. Třeba pojedem někam pak.“ Třeba. Pak.
Děti říkají, ať z toho nedělám vědu, že máma si zaslouží výlet. Mají pravdu a nic z toho nechápou. Já se nebojím, že mi žena na tejden odletí. Já se bojím toho, co mi došlo nad tou obálkou: že ona si těch pětadvacet let vedle mě žila nějakej svůj tichej život, do kterýho mě dávno přestala zvát, a já jsem si ničeho nevšim, protože večeře byla vždycky na stole.
Slíbil jsem, že je odvezu na letiště. Tak aspoň to. Budu jim mávat jako blbec a pak pojedu domů, sednu si do kuchyně, kde to mám všechno zaplacený a opravený vlastníma rukama, a budu čtyřicet let dohánět jednu jedinou otázku.
