Článek
Byla to maličkost a já jí nepřikládala význam. Táta byl po smrti mámy obklopený maličkostmi, které dělal jinak.
Prádlo věšel na radiátor, přestože měli na balkoně sušák. Talíře vracel do jiné police. Kávu si dělal do skleněného hrnku, který máma používala na čaj.
Osmdesátiletý člověk, který po padesáti třech letech zůstane sám, má právo jíst špatný jogurt.
Jezdila jsem za ním každou sobotu.
Nejdřív jsem to považovala za dočasné.
Po pohřbu se totiž všechno tvářilo dočasně. Květiny v obýváku, krabice s jejími věcmi, porce guláše v mrazáku, které přinesla sousedka.
Pak uplynulo půl roku a ze sobot se stal režim.
Táta dělal, že mě nepotřebuje.
Já dělala, že tam nejezdím kvůli němu.
Jednu sobotu jsme šli nakoupit.
Před regálem s jogurty vzal šest vanilkových.
„Ty fakt nechceš bílý?“
„Ne.“
Ukázala jsem na kelímek.
„Tady je bílej.“
Táta ho vzal a dlouho se na něj díval.
Potom ho vrátil.
„Ten nechci.“
„Proč?“
„Je drahej.“
Stál o dvě koruny míň než vanilkový.
Nevím, proč jsem tehdy nic neřekla.
Možná proto, že člověk se vlastnímu rodiči snaží přiznat stáří až jako poslední možnost.
Radši jsem si řekla, že se spletl.
Příští týden jsem mu přinesla léky.
„Změnili ti dávkování,“ řekla jsem.
„Já vím.“
„Tenhle bereš před snídaní.“
„Vždyť jo.“
„Doteď jsi ho bral po.“
„Tak ho budu brát před.“
Na krabičku jsem fixou napsala RÁNO PŘED JÍDLEM.
Táta ji vzal a položil do skříňky.
„Velký písmena,“ řekla jsem. „Ať to vidíš.“
„Vidím dobře.“
Řekl to rychle.
O pár týdnů později jsem našla na stole dopis od zdravotní pojišťovny.
Byl neotevřený.
„Tohle jsi četl?“
„Jo.“
„Je zalepenej.“
Táta se na něj podíval.
„Tak jinej.“
Roztrhla jsem obálku.
Nebylo v ní nic důležitého.
Začala jsem si všímat dalších věcí.
Složenky nikdy nepojmenovával podle toho, od koho jsou. Byla to „ta modrá“ a „ta se zeleným“.
Na mobilu měl místo jmen u nejbližších kontaktů fotografie.
Nový televizor, který jsme mu koupili k osmdesátinám, nenastavil, přestože podobné věci dřív zvládal.
„Je to samý menu,“ řekl.
Začala jsem se bát demence.
Hledala jsem první příznaky na internetu.
Poruchy paměti.
Problémy s běžnými úkony.
Potíže s orientací.
Změny řeči.
Nic přesně nesedělo.
Táta věděl, kolik zaplatil za pneumatiky v roce 1998. Pamatoval si telefon na svou první dílnu. Když jsem se zmínila, že nám protéká ventil u bojleru, během minuty mi vysvětlil, co přesně má Tomáš udělat.
Zapomínal jen některé věci.
Ty, které byly napsané.
Jednou jsem k němu přivezla formulář k přepisu elektřiny.
„Tady podepiš.“
Podepsal ho.
„Nejdřív si ho přečti.“
„Ty jsi ho četla.“
„Je to tvoje smlouva.“
„Tak mi řekni, co tam je.“
„Tati.“
„Co?“
Ukázala jsem na první odstavec.
„Přečti mi to.“
Změnil se mu obličej.
Nebyl zmatený.
Byl naštvaný.
„Nedělej ze mě debila.“
Poprvé mě napadlo něco jiného než stáří.
„Ty to nepřečteš?“
„Řekl jsem dost.“
„Tati—“
„Podepíšu to, nebo ne?“
Přisunula jsem mu formulář.
Podepsal.
Cestou domů jsem přemýšlela nad pohádkami.
Byla jsem dítě, které chtělo pořád číst.
Ve školce jsem tahala knihy k mámě. Ve druhé třídě jsem měla kartičku v knihovně a do konce roku dva další papírky, protože na první už se nevešla razítka.
Táta mi nikdy nečetl.
Ani když byla máma nemocná.
Jednou měla angínu a já mu donesla Děti z Bullerbynu.
„Prosím.“
Ležel na gauči a díval se na fotbal.
„Běž za mámou.“
„Máma nemůže mluvit.“
„Tak si čti sama.“
Bylo mi sedm.
Pamatuju si ten vztek dodnes.
Ne proto, že jsem chtěla slyšet příběh.
Chtěla jsem, aby mi ho četl on.
Později se z toho stala rodinná vlastnost.
Máma četla.
Táta opravoval věci.
Když jsem v osmé třídě vyhrála okresní slohovou soutěž, máma si práci přečetla dvakrát.
Táta řekl:
„Hlavně aby ti šla matematika.“
Když jsem se rozhodla studovat češtinu, zeptal se, co s tím budu dělat.
Když jsem začala pracovat v nakladatelství, deset let říkal známým, že „dělám někde s knížkama“.
Bylo snadné udělat si o něm závěr.
A já jsem ho udělala.
Začátkem prosince mi zavolala teta Jarka.
Mamina mladší sestra.
Mluvily jsme o Vánocích a pak jsem se zeptala:
„Jarko, táta měl někdy problém se čtením?“
Na druhé straně bylo ticho.
„Proč?“
„Jen se ptám.“
„Petro.“
Věděla to.
Samozřejmě že to věděla.
„Jak dlouho?“
„Vždycky.“
Sedla jsem si.
Jarka mi řekla, že máma otci od začátku četla všechny důležité dopisy.
Na dovolené objednávala ona.
Smlouvy četla ona.
Když přišel nový návod k plynovému kotli, táta si prohlédl schéma a máma mu přečetla text.
„Ale číst umí,“ řekla Jarka. „Jen mu to jde strašně těžko.“
„Proč mi to nikdy nikdo neřekl?“
„Asi nechtěl.“
„A máma?“
„Ta ho chránila.“
„Přede mnou?“
„Před každým.“
Ta věta mi vadila.
Přede mnou.
Jako bych byla součástí nepřátelského světa.
Příští sobotu jsem nic neřekla.
Táta taky ne.
Až když jsem odcházela, podal mi obálku.
„Tohle mi přečti.“
Bylo to vyúčtování vody.
Přečetla jsem mu ho.
„To je všechno?“
„Jo.“
„Tak dobrý.“
Bylo to poprvé, kdy mě o to požádal.
Příští týden znovu.
Pak jsem se zeptala.
„Jaký to bylo ve škole?“
„Co?“
„Čtení.“
Táta se zamračil.
„Blbý.“
Čekala jsem.
„Pletly se mi řádky. Když jsem byl vyvolanej, ostatní už byli o větu dál.“
„A nikdo ti nepomohl?“
„Byly padesátý roky. Co myslíš?“
Učitel ho nechával číst nahlas.
Táta věděl, kdy na něj přijde řada, a odpočítával odstavce dopředu.
Někdy si svůj odstavec doma nacvičil.
Když učitel změnil pořadí, byl ztracený.
Děti se smály.
Jeho otec ne.
Ten se nesmál nikdy.
„Říkal, že jsem línej.“
Táta si nalil kávu.
„Tak jsem šel do učení.“
„A tam?“
„Tam jsem byl dobrej.“
Výkresy mu šly.
Čísla mu šla.
Když něco jednou viděl udělané, pamatoval si postup.
Brzy zjistil, že lidé odpouštějí člověku skoro všechno, když umí opravit to, co oni neumějí.
„A máma?“
„Ta to věděla hned.“
„Jak?“
„Chtěla, abych jí přečetl jídelní lístek.“
Usmál se.
„Na prvním rande?“
„Na druhým.“
„A cos udělal?“
„Řekl jsem, že nemám brýle.“
„A ona?“
„Objednala za oba.“
Představila jsem si je mladé.
Máma měla dlouhé černé vlasy. Táta byl hubený a nosil knír.
Celý můj život už byli rodiče.
Bylo zvláštní představovat si okamžik, kdy před ní seděl muž a čekal, jestli se mu vysměje.
„Proč jsi mi to neřekl?“
Jeho úsměv zmizel.
„K čemu?“
„Protože jsem si celý život myslela, že tě nezajímá nic, co dělám.“
„To je blbost.“
„Není.“
Začala jsem jmenovat věci.
Soutěž v osmé třídě.
Maturitní práci.
Články.
Moji první knihu, kterou jsem editovala a přinesla mu ji domů.
„Nikdy jsi ji ani neotevřel.“
„Co bych z ní měl?“
Ta věta mě zasáhla přesně stejně jako před třiceti lety.
„Vidíš?“
„Co vidím?“
„Pořád to děláš.“
Táta se opřel.
„Petro, já jsem se celý život snažil, aby nikdo nevěděl, že neumím přečíst jednu stránku tak rychle jako ostatní. Ty teď chceš, abych ti řekl, že jsem měl chodit na tvoje čtení a před lidma se tam motat kolem knih.“
„Na moje čtení jsi nemusel nic číst.“
„To jsem tenkrát nevěděl.“
„Mohl ses zeptat.“
„Mohl.“
„Mohl jsi mi to říct.“
„Mohl.“
Naštvalo mě, jak snadno to přiznal.
„Tak proč jsi to neudělal?“
„Styděl jsem se.“
„Já vím.“
„Tak co ještě chceš?“
Podívala jsem se na něj.
„Aby ses nestyděl víc přede mnou než před vlastní dcerou.“
Táta si promnul čelo.
„To nedává smysl.“
„Právě že dává.“
Nehádali jsme se dál.
O Vánocích jsem přinesla krabici máminých dokumentů.
Procházeli jsme je.
Mezi vysvědčeními, pojistkami a starými fotografiemi ležela moje povídka z osmé třídy.
Poznala jsem ji okamžitě.
Sedm ručně popsaných stran.
„Tohle jsem napsala, když mi bylo čtrnáct.“
Táta se podíval na první list.
„Asi jo.“
„Vyhrála jsem s tím soutěž.“
„Já vím.“
„Jak to víš?“
„Byl jsem tam.“
„Kde?“
„Na tom vyhlášení.“
„Nebyl.“
„Byl. Vzadu.“
Vybavila jsem si školní aulu.
Máma seděla ve třetí řadě.
Táta vedle ní nebyl.
„Proč jsi za mnou nepřišel?“
Pokrčil rameny.
„Musel jsem zpátky do práce.“
Nevěřila jsem mu úplně.
Možná tam byl.
Možná nebyl.
Potom jsem otevřela povídku a začala číst.
Po první stránce táta řekl:
„Pak přijde ten chlap s hnědým kufrem.“
Podívala jsem se na něj.
„Ty to znáš.“
„Máma mi to četla.“
„Celé?“
„Asi.“
Pokračovala jsem.
Za chvíli mě opravil.
„Ten kufr nebyl hnědej. Byl zelenej.“
Podívala jsem se na papír.
Byl zelený.
„Tak sis to pamatoval.“
„Něco.“
Chtěla jsem, aby to byl krásný okamžik.
A část mě ho tak skutečně cítila.
Táta znal příběh, o kterém jsem čtyřicet čtyři let předpokládala, že ho nikdy nezajímal.
Jenže druhá část mě byla pořád ta čtrnáctiletá holka, která po vyhlášení hledala otce mezi lidmi.
„Stejně jsi mi mohl říct, že jsi to slyšel.“
„Jo.“
„Mohl jsi mi říct, že se ti to líbilo.“
„Jo.“
„Mohl jsi spoustu věcí.“
Táta chvíli mlčel.
„To asi jo.“
Nevysvětlil se.
Ani jsem už nechtěla, aby to zkoušel.
Četla jsem dál.
Občas se mě na nějaké slovo zeptal.
Jednou mě dokonce zastavil.
„Co je tohle?“
Ukázal prstem doprostřed řádku.
Řekla jsem mu slovo.
Zopakoval ho.
Pak ještě jednou, tišeji.
Dočetla jsem poslední stránku.
Táta se zeptal:
„To je všechno?“
„Jo.“
„Bylo to dobrý.“
Usmála jsem se.
„Na čtrnáct.“
„Ne. Prostě dobrý.“
Nevěděla jsem, jestli to opravdu myslí, nebo dohání něco, co měl říct před čtyřiceti lety.
Možná obojí.
Když jsem odcházela, povídku jsem nechala na stole.
Příští sobotu ležela na stejném místě.
Jen první stránka byla otočená.
Nevím, jestli ji táta četl.
Nezeptala jsem se.
