Článek
Mezi ní a mrazákem bylo dětské kolo, dvě židle, stojací lampa a starý noční stolek.
„Počkej.“ Pavel odsunul kolo. Pak židli. Pak lampu.
„Prosím.“ „Tohle není prosím. Tohle je překážková dráha.“ „Přeháníš.“
„Mám v ruce tři kila masa, které se rozmrazuje.“ „Tak mi ho dej.“ Pavel tašku vzal, otevřel mrazák a uložil ji dovnitř.
„Vyřešeno.“ Jana se podívala kolem sebe. „Ne. Nevyřešeno.“
Pavel zavřel víko. „Co zase?“ „Minulý týden tady nebylo to kolo.“
„Správně.“ „Ani ta lampa.“ „Výborně.“
„Ani ten stolek.“ „Máš dobrou paměť.“ Jana ukázala na židli.
„A tohle už je třetí.“ „Druhá.“ „Ta třetí je za tebou.“
Pavel se otočil. „Aha.“ Jana si založila ruce.
„To nebyl vítězný bod pro tebe.“
Když Jana byla malá, nic se u nich nevyhazovalo, dokud Pavel neprohlásil, že je to definitivně mrtvé. Pračka jednou přežila dalších osm let. Mixér dostal nový kabel.
Gramofon její matky fungoval ještě dávno poté, co všichni ostatní přešli na CD. Máma tomu říkala Pavlovo oddělení resuscitace.
„Nesahej na to,“ říkávala Janě. „Tatínek tomu ještě nedovolil umřít.“ Tenkrát jí to připadalo legrační.
Méně legrační to bylo po matčině smrti. Pavel nedokázal několik měsíců vyhodit skoro nic. Ani její hrnek.
Ani rozečtenou knížku. Ani staré pantofle vedle postele. Jana na něj netlačila.
Nakonec dům společně prošli. Něco schovali. Něco rozdali.
Něco odvezli. Trvalo to skoro rok. Proto ji teď pokaždé zamrazilo, když v garáži přibyla další věc.
Před půl rokem navíc Pavel odešel do důchodu. A začal jezdit k obecnímu reuse centru. Nejdřív přivezl lampičku.
Pak rádio. Pak stolek. Teď se k mrazáku nedalo dojít.
„Musíme si promluvit,“ řekla Jana. Pavel si nasadil ochranné brýle. „To zní draze.“
„Myslím to vážně.“ „Já taky.“ „Tati.“
Sundal si brýle. „Tak mluv.“ „Mám o tebe strach.“
To ho zaskočilo. „Proč?“ „Protože toho přibývá.“
Pavel se rozhlédl. „Nepřibývá.“ „Přibývá.“
„To kolo zítra odjede.“ „Kam?“ „Pryč.“
„A lampa?“ „Taky.“ „Komu?“
Pavel se pousmál. „Tajné.“ Jana si povzdechla.
„Přesně tohle mi nepomáhá.“
Za čtrnáct dní byla garáž skoro průchozí. Kolo zmizelo. Lampa také.
Noční stolek byl pryč. Jana začala mít pocit, že možná přeháněla. Pak přijela v sobotu a na verandě stála dětská dřevěná kuchyňka.
„Ne.“ Pavel vyšel ven s kávou. „Co ne?“
„Tohle.“ „Co je s tím?“ „Nic. To je ten problém.“
„Tomu nerozumím.“ „Tati, nemůžeš si vozit domů každou věc, kterou někdo nechce.“ „Nevozím.“
„Tohle někdo nechtěl.“ „To neznamená, že ji nechce nikdo.“ Jana otevřela malá dvířka.
Jedno vypadlo. „Výborný stav.“ „Pant stojí třicet korun.“
„A tvoje práce?“ Pavel pokrčil rameny. „Tu mám levnou.“
„To je právě ono.“ „Co?“ „Od rána do večera opravuješ cizí krámy.“
„A ty od rána do večera sedíš u počítače.“ „Za to mě platí.“ „Chudáku.“
Jana chtěla něco říct. Pak se musela zasmát. „Nesnáším tě.“
„Nejsi první.“ Pavel zvedl kuchyňku. „Pomůžeš mi?“
„S čím?“ „Dát ji do dílny.“ Jana chvíli váhala.
Pak vzala druhou stranu.
O týden později jela Jana z práce a u školy zahlédla známé zelené dětské kolo. Zpomalila. Bylo opřené o plot.
Stejný poškrábaný rám. Stejný černý blatník. Jen teď mělo nový řetěz, sedlo a pneumatiky.
Vedle něj stál asi desetiletý kluk. „Mami, už můžu?“ Žena, která s ním byla, něco hledala v kabelce.
„Helmu.“ „Mám ji!“ „Na hlavě.“
Kluk protočil oči a nasadil si ji. Jana zaparkovala. Nevěděla proč.
Možná jen chtěla mít jistotu. „Promiňte,“ oslovila ženu. „Ano?“
„To kolo…“ Žena se okamžitě podívala na syna. „Co je s ním?“
„Nic. Jen myslím, že jsem ho už někde viděla.“ „Aha.“ Žena se usmála.
„Je z reuse centra.“ „Opravovali ho tam?“ „Nějaký pán.“
Jana zůstala stát. „Jaký pán?“ „Nevím. Prý důchodce, co jim pomáhá.“
Kluk už odjížděl po chodníku. „Mami! Dívej!“ „Vidím.“
Žena se podívala na Janu. „Sháněla jsem něco levného. Tohle nám dali za symbolickou cenu. Je skoro jako nové.“
Jana sledovala zelené kolo. „Jo,“ řekla. „Je.“
„To kolo bylo tvoje.“ Pavel se ani neotočil. „Které?“
„Zelené.“ „Měl jsem hodně zelených kol.“ „To dětské.“
„Aha.“ Utahoval právě šroubek na lampě. „Viděla jsem ho u školy.“
„Tak funguje.“ „Tati.“ „Hm?“
„Ty ty věci opravuješ pro reuse centrum?“ „Někdy.“ „Proč jsi mi to neřekl?“
„Řekl.“ „Neřekl.“ „Řekl jsem, že odjedou.“
„To není totéž.“ Pavel pokrčil rameny. Na stole zazvonil telefon.
Podíval se na displej. „Ahoj, Aleno.“ Jana zůstala stát.
„Jo.“ Pauza. „Jak velkou?“
Další pauza. „Ne, psací stůl teď ne. Nemám místo.“ Jana zvedla obočí.
Pavel se k ní otočil zády. „Komodu možná. Pošli fotku.“
Zavěsil. Jana se rozesmála. „Co?“
„Ty odmítáš věci.“ „Samozřejmě.“ „Takže opravdu nejsi hromadič.“
Pavel se pomalu otočil. „Děkuju za diagnózu.“ „Promiň.“
„Za co?“ „Za to, co jsem si myslela.“ „Myslela sis, že jsem se zbláznil.“
„Tak nějak.“ „To si myslíš od puberty.“ „To není pravda.“
„V sedmnácti jsi tvrdila, že moje sandály jsou důkaz duševní poruchy.“ „Byly.“
Pavel se pousmál. Pak znovu sklonil hlavu k lampě. „Proč to děláš?“
„Co?“ „Tohle.“ „Protože to umím.“
„To je všechno?“ Pavel utáhl šroubek. „Nestačí?“
Jana se opřela o stůl. „Asi jo.“ „V práci za mnou čtyřicet let chodili lidi, když něco nefungovalo.“
„Já vím.“ „Pak jsem odešel.“ „A?“
Pavel zapojil lampu. Nic. Zamračil se.
„Počkej.“ Vytáhl zástrčku. „Tati.“
„Hm?“ „Co bylo potom?“ „Potom mi nikdo nic nenosil.“
Řekl to úplně obyčejně. Jako by mluvil o počasí. Jana přestala naléhat.
Pavel vyměnil malou součástku a lampu znovu zapojil. Rozsvítila se. Pavel se usmál.
„Vidíš.“ Jana se podívala na něj, ne na lampu. „Jo.“
V sobotu měla být kuchyňka hotová. Jana přijela právě ve chvíli, kdy ji Pavel nakládal do dodávky obecního reuse centra.
Nová dvířka. Nové úchytky. Na boku namalované dvě malé kopretiny.
„Ty jsi tam namaloval kytky?“ Pavel se zatvářil dotčeně. „Já?“
„Kdo?“ „Alena.“ Z dodávky vykoukla asi padesátiletá žena.
„Nelži.“ Pavel protočil oči. „Jednu jsem opravil.“
Jana přejela prstem po kopretině. „Pro koho je?“ Alena zavřela zadní dveře.
„Pro azylový dům. Mají tam dvě děti, které si s podobnou hrály u nás v centru.“ Jana se podívala na otce.
„Aha.“ Pavel si otřel ruce do kalhot. „Tak co?“
„Co co?“ „Přišla jsi mě kontrolovat?“ „Ne.“
Otevřela kufr auta. Uvnitř byl starý dřevěný šicí stolek. Pavel se zarazil.
„Co je to?“ „V práci ho chtěli vyhodit.“ Pomalu k němu přišel.
„Chybí zásuvka.“ „Vím.“ „A deska je prasklá.“
„Taky vím.“ „To bude práce.“ Jana přikývla.
„Tak ho tam nechám?“ Pavel se podíval na garáž. Pak na stolek.
Pak znovu na garáž. „Ne.“ Jana zamrkala.
„Ne?“ „Nemám místo.“ „Ale…“
Pavel ukázal ke zdi. Stály tam dvě židle a malá komoda. Každá měla papírovou visačku.
„Nejdřív musí odjet tohle.“ Jana se usmála. „Dobře.“
Zavřela kufr. „Přivezu ho příští týden.“ „Pošli nejdřív fotku.“
„Proč?“ „Nemůžu zachránit všechno.“ Jana se rozesmála.
„Tohle si budu pamatovat.“ Pavel otevřel dveře dílny. „A nezapomeň, že potřebuju panty.“
„Jaké?“ Podal jí starý kus železa. „Takové.“
Jana si ho strčila do kabelky. Když odjížděla, podívala se do zpětného zrcátka.
Pavel už stál u pracovní lavice. Garáž byla pořád plná starých věcí.
Jen Jana konečně viděla, že u něj žádná nezůstává bez důvodu.
