Článek
Ne plastového kelímku s vodou na stolku. Kabelky. Petr sedí na židli vedle postele, kabelku má položenou mezi koleny a oběma rukama ji drží za ucha, jako kdyby mu někdo svěřil malé zvíře. Lenka se zastaví ve dveřích. „Co tady děláš?“
Petr vstane. „Ahoj.“ „Ptám se, co tady děláš.“ Jarmila si okamžitě přeje, aby jí dali něco silnějšího než dvě tablety Paralenu. „Leni,“ řekne. Lenka se otočí k ní. „Mami, co se stalo?“
„Nic.“ „Nic? Máš modrý oko.“ „Zakopla jsem.“ „Kde?“ „Na schodech.“ „Jakých schodech?“ „Na našich.“
Lenka se podívá na Petra. „A tys tam byl?“ „Ne.“ „Tak proč jsi tady?“ Petr natáhne kabelku Jarmile. „Já asi půjdu.“ „Ty nikam nechoď,“ řekne Lenka.
Zní to přesně jako před osmi lety, když mu řekla, že jestli odejde z kuchyně, může už zůstat venku. Petr kabelku nepustí. Jarmila řekne: „Volala jsem mu.“ Ticho. Lenka se podívá na matku. „Ty?“
„Ano.“ „Proč?“ „Protože byl poblíž.“ „Poblíž čeho?“ „Nemocnice.“ „Jak jsi věděla, že je poblíž nemocnice?“ Jarmila zavře oči.
Petr řekne: „Mám kancelář deset minut odsud.“ Lenka se ani nepodívá jeho směrem. „Mami.“ „Co?“ „Jak víš, kde má kancelář?“ Sestra v modrých kalhotách nakoukne dovnitř.
„Všechno v pořádku?“ „Ano,“ řeknou všichni tři. Sestra zmizí. Jarmila pomalu natáhne levou ruku ke kabelce. „Dej mi ji.“ Petr jí ji podá. Lenka stále stojí ve dveřích.
„Jak dlouho?“ Jarmila ví přesně, na co se ptá. Přesto řekne: „Co jak dlouho?“ A tím to celé ještě zhorší.
Petr byl jejich Petr sedmnáct let. Nejdřív samozřejmě nebyl jejich. První rok byl ten hubený kluk, kterého si Lenka přivedla z vysoké školy a který měl příliš dlouhé vlasy a jedl všechno, co mu Jarmila položila před nos. „Ještě řízek?“ zeptala se při jeho první návštěvě. „Jestli můžu.“ Karel se podíval přes stůl. „Když můžeš? Když ho sníš, tak můžeš.“
Petr snědl tři. Karel ho okamžitě schválil. Muže hodnotil zvláštním způsobem. Podle toho, jestli umějí jíst, držet vrtačku a přiznat, že něco nevědí. Petr splnil první dvě podmínky. S třetí měl problém. „To dáme,“ říkal často. Karel se vždycky zasmál.
„Tohle říká člověk těsně před průserem.“ Když si Lenka Petra brala, bylo jí pětadvacet a jemu šestadvacet. Jarmila plakala při obřadu víc než při vlastní svatbě. Karel neplakal vůbec. Tvrdil. Na videu ze svatby je ale v jednu chvíli otočený od kamery a utírá si oči hřbetem ruky. „Potil jsem se,“ řekl později.
Bylo patnáct stupňů. Pak přišla Ema. O tři roky později Matěj. Petr začal říkat Jarmile mami. Ne hned. Poprvé to bylo omylem. „Mami, máš ještě ten—“
Zarazil se. Jarmila se smála. „Co?“ „Nic.“ „Tak povídej.“ „Chtěl jsem říct Jarmilo.“ „Určitě.“
Karel řekl: „Teď už je to venku.“ Od té doby jí Petr někdy říkal Jarmilo a někdy mami. Podle situace. Když potřeboval půjčit auto, většinou mami.
Na urgentu se ukáže, že Jarmila nemá nic zlomeného. Jen pohmožděné zápěstí, naražené rameno a obličej, který bude podle doktorky „pár dní vypadat dramaticky“. „To už vypadá,“ řekne Jarmila. Doktorka se usměje. Lenka ne. Petr odešel před dvaceti minutami. Teprve když odejde, Jarmila si uvědomí, že tu nechal její šálu.
Je složená na židli. Lenka ji vezme. „Takže?“ „Co?“ „Jak dlouho se s ním vídáš?“ Jarmila se zadívá na dveře. „Nevídám.“
„Byl tady dřív než já.“ „Protože to má blíž.“ „To jsme už probraly.“ „Tak proč se ptáš?“ Lenka si přitáhne židli. „Mami.“ Takhle říká mami, když nechce křičet.
Jarmila to zná. „Občas.“ „Co občas?“ „Se vidíme.“ „Jak často?“ „Nevím.“ „Jednou za rok?“
„Častěji.“ „Jednou za měsíc?“ Jarmila neodpoví. Lenka se opře. „Ty vole.“ „Nemluv tak.“ „Prosím tě.“
„Jsme v nemocnici.“ „A to znamená, že nemůžu říct ty vole?“ „Můžeš. Jen je to ošklivý.“ Lenka se zasměje. Není to veselý zvuk. „Tohle teď budeme řešit?“ Jarmila si prohlíží svůj obvaz.
„Asi ne.“ „Jak dlouho?“ „Nevím přesně.“ „Mami.“ „Od rozvodu.“ Lenka přestane dýchat. Nebo to tak alespoň vypadá.
„Osm let?“ Jarmila řekne: „Nejdřív ne.“ To není pravda. A obě to vědí, přestože zatím jen Jarmila ví proč.
Poprvé přišel Petr čtyři měsíce po rozvodu. Bylo úterý. Jarmila si to pamatuje, protože v úterý chodila dopoledne na rehabilitaci s kolenem a večer dávali pořad, který sledovala s Karlem, když ještě žil. Petr zazvonil v půl páté. V ruce držel červený kufřík. Karelův kufřík. „Co chceš?“
To byla první věc, kterou Jarmila řekla. Ani ho nepozdravila. Petr zvedl kufřík. „Našel jsem to.“ „Kde?“ „V garáži.“ „Tak to dej sem.“
V kufříku byla aku vrtačka, dvě baterie, nabíječka a sada vrtáků. Karel ji půjčil Petrovi asi půl roku před svou smrtí. To znamenalo, že ji Petr měl skoro tři roky. „To sis dal načas.“ „Já na ni zapomněl.“ „To vidím.“ „Promiň.“
Jarmila mu chtěla zavřít dveře před nosem. Vážně. Dokonce už držela hranu dveří. Pak si všimla, že Petr vypadá příšerně. Zhubl. Pod očima měl tmavé kruhy. Kabát, který mu dřív seděl, na něm visel.
To ji potěšilo. Dodnes se za to trochu stydí. Tehdy vůbec. „Dobře ti tak,“ řekla. Petr přikývl. „Asi jo.“ To ji odzbrojilo.
Kdyby řekl, že Lenka také udělala chyby, praštila by dveřmi. Kdyby vysvětloval. Kdyby se obhajoval. Kdyby řekl, že s Ivanou nic nebylo, dokud už jejich manželství stejně nebylo mrtvé. Všechno to už slyšela. Místo toho tam stál s Karelovo vrtačkou a řekl: „Asi jo.“
Jarmila vzala kufřík. „Tak ahoj.“ „Ahoj.“ Petr se otočil. Pak řekl: „Jarmilo?“ „Co?“
„Mohl bych někdy zajít ke Karlovi?“ Nejdřív nechápala. „Kam?“ „Na hřbitov.“ Jarmila se na něj zadívala. „Snad ti v tom nikdo nebrání.“ „Nevím přesně, kde to je.“
Tohle jí připadalo nemožné. Petr byl na pohřbu. Stál vedle Lenky. Nesl s Karlem jejich malé rodinné tajemství, že oba nesnášeli dechovku, kterou si Karelova sestra prosadila při obřadu. „Byl jsi tam.“ „Já vím.“ „Tak jak můžeš nevědět kde?“
„Ten den si moc nepamatuju.“ Jarmila chtěla říct něco ostrého. Místo toho řekla: „Ukážu ti to.“ Petr přikývl. „Díky.“ „Teď ne.“
„Jasně.“ „Někdy.“ „Jasně.“ Měl odejít. Neodešel. Stáli ve dveřích. Pak Petr ukázal na červený kufřík.
„Víš, že tu vrtačku koupil kvůli mně?“ „Nekoupil.“ „Jo.“ „Měl ji dávno předtím.“ „Ne. Tu starou měl. Tuhle koupil, když jsme dělali terasu.“ Jarmila se podívala na kufřík. „Blbost.“
„Říkal, že s tou starou se nedá dělat.“ „To říkal o všem, když si chtěl koupit nový nářadí.“ Petr se poprvé usmál. „To je možný.“ A najednou stál ve dveřích tak, jak tam stál stovkykrát předtím. Jen Lenka nebyla v kuchyni. Karel nebyl v obýváku.
Děti neběhaly po schodech. A Petr už nebyl jejich. Jarmila řekla: „Dáš si kafe?“ Ještě večer sama sebe nenáviděla.
Ivana nebyla důvod rozvodu. A zároveň byla. Podobně jako zápalka není důvodem, proč shoří dům, pokud je dům mokrý a není co zapálit. Tohle přirovnání vymyslel Petr. Neměl ho používat. Jarmila mu to řekla. „Takže moje dcera je suchej barák?“
„Ježiš, tak jsem to nemyslel.“ „Tak to neříkej.“ „Chtěl jsem říct, že už jsme měli problémy.“ „Každý má problémy.“ „Já vím.“ „My jsme měli s Karlem problémy čtyřicet let a nesouložil kvůli tomu s účetní.“ Petr zbledl.
„Ivana nebyla účetní.“ „To je úplně to hlavní, cos z toho měl pochopit.“ Tohle bylo ještě před rozvodem. Lenka přijela k matce v sobotu odpoledne s dvěma dětmi a třemi cestovními taškami. „Můžeme tady pár dní být?“ Jarmila se nepodívala na tašky. Podívala se na Lenku.
Měla rudé oči. „Co udělal?“ Dodnes se občas zastydí, že právě to byla její první otázka. Ne co se stalo. Co udělal. Jako kdyby od začátku věděla, že pokud jejich dcera stojí ve dveřích s kufry, někdo musel být viník. Lenka jí to řekla večer.
Petr měl vztah s Ivanou z práce. Tři měsíce. Možná čtyři. Podle Lenky lhal půl roku. Podle Petra ne. Jarmila nikdy přesně nepochopila, jak je možné lhát tři měsíce a nelhat půl roku, ale Petr měl vlastní matematiku. „Spali spolu?“ zeptala se.
Lenka se na ni podívala. „Mami.“ „Jen se ptám.“ „Ano.“ „Kolikrát?“ „To snad není podstatný.“ Jarmila si myslela, že je to velmi podstatné.
Později pochopila, že nebylo. Horší byly zprávy. Lenka je našla v počítači. Ne sexuální. Obyčejné. Petr Ivaně psal, že Matěj zase ztratil klíče. Že Lenka koupila nový gauč a jemu se nelíbí.
Že jedou na víkend k její matce. Že Jarmila vaří příšerně silnou kávu. Když to Lenka vyprávěla, rozplakala se právě u té kávy. „On jí vyprávěl náš život.“ Jarmila nechápala. „Tak snad museli o něčem mluvit.“ „Právě.“
Tehdy si myslela, že dcera reaguje přehnaně. Neřekla jí to. Až o mnoho let později pochopila proč.
Lenka odveze matku z nemocnice. Celou cestu nemluví. Jarmila by raději, kdyby křičela. Ticho bylo vždycky Karelovo. Lenka ho po něm zdědila. Když přijedou k domu, Lenka vystoupí a jde otevřít branku. „Nemusíš.“
„Máš jednu ruku.“ „Mám dvě.“ „Jednu oteklou.“ „To neznamená, že neumím otevřít branku.“ Lenka ji ignoruje. Uvnitř jí uvaří čaj. „Nechci čaj.“
„Tak ho nepij.“ „Proč ho děláš?“ „Protože nevím, co jinýho mám dělat.“ To Jarmilu zastaví. Lenka položí hrnek na stůl. „Ví to děti?“ „Co?“
„Že se s ním vídáš.“ „To je jejich táta.“ „To nebyla otázka.“ „Nevím.“ „Jak nevím?“ „Neptala jsem se jich.“ „Ema to ví?“
„Nevím.“ „Matěj?“ „Leni.“ „Takže já jsem jediná za idiota.“ „Nikdo z tebe nedělá idiota.“ „Osm let se tajně scházíš s mým bývalým manželem.“ „Tajně.“
„Ano, tajně.“ „Nechodíme někam v převleku.“ „Ale mně jsi to neřekla.“ „Protože jsem věděla, jak budeš reagovat.“ Lenka se zasměje. „Tohle říkal Petr.“ Jarmile se sevře žaludek.
„Kdy?“ „Když jsem se ho ptala, proč mi neřekl o Ivaně.“ Jarmila odstrčí hrnek. „Tohle není totéž.“ „Jasně.“ „Nespím s ním.“ Lenka na ni chvíli jen kouká.
Pak se začne smát. Opravdově. Navzdory sobě. „Proboha, mami.“ Jarmila se také usměje. „No tak.“ „To by mi ještě chybělo.“
„Mně taky.“ Smějí se asi deset vteřin. Pak Lenka přestane. „Co spolu děláte?“ Jarmila pokrčí rameny. „Nic.“ „Osm let nic?“
„Dáme si kafe.“ „Jak často?“ „Někdy jednou za měsíc. Někdy tři měsíce nic.“ „A co řešíte?“ Tohle je horší otázka. Jarmila to ví okamžitě. „Normální věci.“
„Jaký?“ „Zahradu.“ „Petr nemá zahradu.“ „Moji zahradu.“ „Takže k tobě chodí.“ „Občas.“ Lenka zavře oči.
„Má klíč?“ Jarmila mlčí. Lenka je znovu otevře. „On má klíč?“ „Pro případ.“ „Jakýho případu?“ Jarmila zvedne obvázanou ruku.
„Třeba dneška.“ „Dneska jsi byla doma.“ „Právě.“ „Ty vole.“ „Už zase.“ „Mami, bývalý manžel má klíč od tvýho domu a já to nevím.“ „Ty máš taky klíč.“
„To není pointa.“ „Jaká je pointa?“ Lenka se na ni podívá. „Že nevím, co všechno nevím.“
Petr s ní poprvé jel na hřbitov v listopadu. Pršelo. „Tak to nemá cenu,“ řekla Jarmila. „Proč?“ „Bude tam bahno.“ Petr se na ni podíval, jako kdyby bahno bylo velmi slabým argumentem proti návštěvě mrtvého člověka. Jeli.
U Karlova hrobu stáli skoro dvacet minut. Petr nemluvil. Jarmila také ne. Pak Petr řekl: „Tady jsou ty písmena trochu nakřivo.“ Jarmila se podívala. „Nejsou.“
„Karel je nakřivo.“ „Není.“ „Trochu jo.“ „Prosím tě.“ „Já bych to reklamoval.“ Jarmila se začala smát. Nechtěla.
Smála se tak, že musela utřít nos do papírového kapesníku. „Ty seš fakt debil.“ Petr přikývl. „To říkal taky.“ A v tu chvíli ho na několik vteřin zase měla ráda. Bylo to odporné. Tak si to alespoň vyložila.
Milovat člověka, který ublížil vašemu dítěti, by mělo být fyzicky nemožné. Jenomže city nejsou věrnostní program. Neodečtou vám body za špatné chování a nepřestanou platit. Kéž by ano.
První rok se viděli čtyřikrát. Jarmila si to zpětně spočítala. Hřbitov. Vánoce, když přivezl dárky dětem, protože Lenka odmítla, aby vešel k nim domů. Jaro, když jí přestal fungovat kotel. Léto, když Petr potřeboval Karelovy staré doklady k přívěsnému vozíku, který kdysi koupili napůl. Mohlo to skončit.
Neskončilo. Druhý rok už nebyl důvod pokaždé tak jasný. Petr zavolal: „Jedu kolem, nechceš něco?“ Jarmila řekla: „Když už jedeš, vem mi zeminu.“ Přivezl tři pytle.
Zůstal na kafe. Příště mu dala dvě sklenice meruňkové marmelády. „Tohle měla Lenka ráda,“ řekl. „Tak jí jednu dej.“ „To by mě poslala do prdele.“ „Tak si ji nech.“ Petr si ji nechal.
Nikdy spolu nemluvili o Ivaně. Jarmila ji jednou viděla. V supermarketu. Poznala ji podle fotografie. Ivana byla úplně obyčejná. To Jarmilu urazilo. Čekala někoho krásnějšího.
Nebo ošklivějšího. Někoho, kdo by vypadal dostatečně jako katastrofa. Místo toho měla Ivana tmavou bundu, mastné vlasy stažené do culíku a v košíku prací prášek. Jarmila šla kolem ní. Nic neřekla. Ivana samozřejmě vůbec netušila, kdo je. To ji urazilo ještě víc.
„Ví Petr o Davidovi?“ zeptá se Lenka. Jsou pořád u kuchyňského stolu. Čaj už je studený. Jarmila řekne: „Samozřejmě.“ „Jak samozřejmě?“ „Máte spolu děti.“
„Moje děti vědí, že mám Davida.“ „No právě.“ „Já se ptám, co ví od tebe.“ Jarmila znejistí. „Nic.“ „Ví, že jsme se k sobě nastěhovali?“ „To ví každej.“
„Ví, že jsme měli loni problémy?“ Jarmila nic neřekne. Lenka pomalu položí obě ruce na stůl. „Ví?“ „Jaký problémy?“ „Mami.“ „Nevím, co myslíš.“
„Když David odešel na tři týdny.“ Jarmila se podívá z okna. Tohle Petrovi řekla. Ne podrobnosti. Jen že Lenka s Davidem něco řeší. Bylo to v únoru. Petr přijel odházet sníh, protože Jarmila měla chřipku.
Seděli v kuchyni. „Jak se má Lenka?“ zeptal se. „Blbě.“ „Proč?“ „David je idiot.“ „Co udělal?“ „Nic.“
„Tak proč je idiot?“ „Protože je.“ Petr se zasmál. „Tak to dává smysl.“ Pak Jarmila řekla, že David na pár týdnů odešel. Petr nic nekomentoval. Jen řekl:
„To mě mrzí.“ Jarmila mu řekla: „Hlavně jí nevolej.“ „Proč bych jí volal?“ „Znám tě.“ Petr se urazil. Teď Lenka sedí před ní.
„Řeklas mu to?“ „Jen že jste měli nějaké problémy.“ Lenka vstane. „Do prdele.“ „Kam jdeš?“ „Domů.“ „Ale já—“
„Ty máš telefon. Kdyby něco, zavolej Petrovi.“ „Leni.“ Lenka se otočí. Má slzy v očích. To je horší než vztek. „Víš, co je na tom nejlepší?“ Jarmila mlčí.
„Přesně tohle mi udělal on.“ „Co?“ „Vyprávěl někomu jinýmu můj život.“ „To není—“ Jarmila se zarazí. Protože to je. Ne úplně.
Ale dost. Lenka vezme kabelku. „Já po tobě nikdy nechtěla, abys ho nenáviděla.“ „Chovala ses tak.“ „Protože jsem ho nenáviděla já.“ „Tak vidíš.“ „Potřebovala jsem, aby aspoň někdo byl na mojí straně.“
„Já byla.“ „A pak jsi za mými zády chodila na kafe s ním.“ Jarmila cítí, jak se jí něco uvnitř zatvrdí. Obrana. Starý reflex. „Ty ses s ním rozvedla,“ řekne. „Já ne.“ Jakmile ta slova vyjdou ven, ví, že jsou špatně.
Ne nepravdivá. Špatně. Lenka se na ni chvíli dívá. „Výborně.“ „Nemyslela jsem—“ „Ne. To je vlastně perfektní.“ „Leni.“
„Tak si ho nech.“ Dveře se zavřou. Jarmila zůstane sedět. Po chvíli se napije studeného čaje. Je hnusný. Dopije ho celý.
Karel měl bratra. Radka. Byl o pět let mladší a podle Karla celý život neschopný. Podle Radka byl Karel celý život arogantní hajzl. Jarmila si myslela, že pravdu mají oba. Pohádali se kvůli domu po rodičích. Karel tvrdil, že Radek dostal víc peněz.
Radek tvrdil, že se Karel snažil všechno řídit. Což byla pravda. Karel řídil všechno. I věci, které se řídit nedaly. Po hádce spolu sedm let nemluvili. Jarmila také přestala Radkovi volat. Ne protože by se s ním sama pohádala.
Protože byl Karlův nepřítel. Tak to tehdy fungovalo. Na rodinné oslavě, kde se náhodou potkali, řekla Radkovi jen dobrý den. Radek se na ni podíval. „Ty se se mnou taky nebavíš?“ „Nechci se do toho míchat.“ „Tak přesně to děláš.“
Jarmila se urazila. Karel byl její muž. Samozřejmě že stála při něm. Když Karel onemocněl, Radek přijel do nemocnice. Bez ohlášení. Karel ho nechal vejít. Mluvili spolu asi půl hodiny.
Jarmila čekala na chodbě. Když Radek vyšel, měl červené oči. „Tak ahoj,“ řekl. „Ahoj.“ Chtěla ho obejmout. Neudělala to. Po Karlově smrti jí Radek zavolal.
„Měl jsem vám přivézt dřevo.“ Jarmila nevěděla, o čem mluví. „Jaké dřevo?“ „Karel říkal, že máte málo na zimu.“ „Máme plyn.“ „Já vím.“ „Tak proč dřevo?“
„Nevím. On to chtěl.“ Radek přivezl přívěs polínek. Pak seděli v kuchyni a Jarmila zjistila, že ho má pořád ráda. Ne stejně jako předtím. Ale pořád. Sedm let s ním nemluvila kvůli hádce, které se nikdy neúčastnila. Karel zemřel.
Hádka také. Sedm let jí nikdo nevrátil.
Druhý den ráno Petr zavolá. Jarmila telefon nechá zvonit. Volá znovu. Pak přijde zpráva. Jak je ruka? Jarmila neodpoví. Za hodinu:
Jarmilo? Napíše: Lenka to ví. Tři tečky se objeví skoro okamžitě. Aha. Jarmila čeká. Nic dalšího.
Zavolá mu sama. „Aha?“ „Co mám říct?“ „Třeba něco.“ „Je naštvaná?“ „Co myslíš?“ „Na mě, nebo na tebe?“
„Na oba.“ „To dává smysl.“ „Mně teda ne.“ „Jarmilo.“ „Co?“ „Věděli jsme, že se jí to nebude líbit.“ „Ty jsi věděl, že jí to tajím?“
Na druhé straně je ticho. „Předpokládal jsem to.“ „Proč ses nezeptal?“ „Protože to není moje věc.“ „To se ti hodí.“ „Co jako?“ „Nic není tvoje věc.“
„Prosím?“ „Když jsi spal s Ivanou, taky najednou všechno nebyla tvoje věc.“ Petr mlčí. Jarmila si uvědomí, že tohle mu nikdy neřekla takhle přímo. „Dobře,“ řekne. „Co dobře?“ „Asi si to zasloužím.“
„Přestaň pořád říkat, že si všechno zasloužíš.“ „Tak co chceš, abych řekl?“ „Nevím.“ „Já taky ne.“ Jarmila si sedne. „Řekla jsem jí, že se s tebou vídám.“ „To jsem pochopil.“
„A že máš klíč.“ „Aha.“ „Přestaň říkat aha.“ „Dobře.“ „A že víš o Davidovi.“ Petr chvíli mlčí. „O tom jsme neměli mluvit.“
„My jsme o tom skoro nemluvili.“ „Neměla jsi mi to říkat.“ Tohle Jarmilu rozčílí. „Teď jsi svatej?“ „Ne.“ „Ptal ses, jak se má.“ „Nemusela jsi odpovídat.“
„Takže je to moje vina.“ „Neříkám vina.“ „Říkáš.“ „Jarmilo.“ „Co?“ „Lenka měla přesně kvůli tomuhle problém se mnou.“ Jarmila zavře oči.
„Já vím.“ „Takže asi chápeš, proč je nasraná.“ „Ty jsi vyprávěl Ivaně všechno.“ „Nevšechno.“ „Tohle je tvoje obrana?“ „Ne.“ „Tak proč to říkáš?“
Petr vydechne. „Protože lidi nikdy nevyprávějí všechno.“ Jarmila nic neřekne. „Ani ty mně,“ pokračuje. „Co?“ „Nevím nic o tom, jak se Lenka má doopravdy. Vím, co mi řeknou děti. Vím, co řekneš ty. Vím, co vidím. To není její život.“ „Tak proč se ptáš?“
Petr se zasměje. Bez humoru. „Protože jsem s ní strávil dvacet let.“ Sedmnáct, chce Jarmila opravit. Neudělá to. „Tak co teď?“ „Nevím.“
„To je dneska nějaká oblíbená odpověď.“ „Můžu ti vrátit klíč.“ Jarmilu to překvapí. „Proč?“ „Protože to asi není dobrej nápad.“ „Včera se hodil.“ „Včera jsi mě mohla zavolat i bez klíče.“
„Tak mi ho vrať.“ Je uražená. Netuší proč. „Dobře.“ „Dneska.“ „Můžu zítra.“ „Dneska.“
„Jarmilo, mám práci.“ „Tak až po práci.“ Petr se zasměje. „Dobře, mami.“ Zavěsí. Jarmila sedí s telefonem v ruce. Uvědomí si, že jí Petr neřekl mami možná čtyři roky.
Ema zavolá odpoledne. „Babi, co děláš?“ „Nic.“ „Máma říkala, že ses rozsekala.“ „Máma přehání.“ „Pošli fotku.“ „Ne.“
„Prosím.“ Jarmila jí pošle selfie. Ema okamžitě volá přes video. „Ty kráso.“ „Děkuju.“ „Vypadáš jak po zápase.“ „Já vím.“
„A jsi v pohodě?“ „Jsem.“ Ema má dvacet. Studuje v Brně. Na nose má malý stříbrný kroužek, který Jarmila prvního půl roku komentovala při každé návštěvě, dokud jí Ema neřekla, že pokud bude pokračovat, nechá si udělat druhý. Jarmila přestala. „Máma je nějaká divná,“ řekne Ema.
„Proč?“ „Nevím. Ptala se mě na tátu.“ Jarmila ztuhne. „Na co?“ „Jestli vím, že se vídáte.“ „A víš?“ „Jasně.“
„Jak jasně?“ Ema se zasměje. „Babi.“ „Co?“ „Táta má fotku, jak stojíš u něj v kanceláři s dortem.“ Jarmila se snaží vzpomenout. Padesátiny.
Před dvěma lety. Petr měl narozeniny. Přinesla mu medovník. Ne celý. Půlku. Druhou dala sousedce. „To bylo jednou.“
„Aha.“ „Co aha?“ „Nic.“ „Vědělas to celou dobu?“ „Že se bavíte? Jo.“ „A mámě jsi to neřekla?“ „Proč bych jí to říkala?“
Jarmila zavře oči. Další. „Takže tys jí taky lhala.“ „Nelhala.“ „Věděla jsi, že to neví.“ Ema se zamyslí. „Asi jo.“
„Tak vidíš.“ „Ale to je mezi váma.“ „Ne. Teď už očividně není.“ Ema chvíli mlčí. „Babi?“ „Co?“ „Máma není naštvaná, že máš tátu ráda.“
„To říkala taky.“ „Tak jí věř.“ „Má k tomu zvláštní způsob.“ „To máme v rodině.“ Jarmila se usměje. „Co Matěj?“ „Ten asi nic neví.“
„Proč?“ „Protože Matěj neví nic.“ To je pravda. Matěj v sedmnácti dokáže bydlet střídavě ve dvou domácnostech a nevědět, jakou barvu má kuchyň v kterékoli z nich. „A tobě to nevadí?“ zeptá se Jarmila. „Co?“ „Že se vídám s tátou.“
Ema se zamračí. „Proč by mi to mělo vadit?“ „Nevím.“ „Je to můj táta.“ „No právě.“ Ema nechápe. To je na jejím věku krásné.
Některé věci jsou ještě jednoduché.
Petr přiveze klíč v sedm večer. Nejde dovnitř. Jarmila stojí mezi dveřmi. Petr jí ho podá. Je na něm modrá plastová visačka. JARMILA „To sis napsal ty?“
„Jo.“ „Proč?“ „Abych věděl, od čeho je.“ „Kolik máš klíčů?“ „Dost.“ „Když jsem byla mladá, člověk měl tři klíče.“ „Od čeho?“
„Od bytu, od sklepa a od práce.“ „A od auta?“ „Neměli jsme auto.“ Petr se usměje. Chvíli tam stojí. „Tak se měj.“ „Ty taky.“
Otočí se. Jarmila řekne: „Petře.“ Zastaví. „Ty jsi věděl, že je jí to pořád tak líto?“ Petr se podívá na chodník. „Čeho?“
„Všeho.“ „Asi.“ „Jak asi?“ „Já nevím, co ji bolí dneska.“ „Ale věděl jsi to tehdy.“ „Jo.“ „A stejně jsi—“
Jarmila větu nedokončí. Je to osm let. Petr se na ni podívá. „Stejně jsem to udělal.“ „Jo.“ „Jo.“ „Proč?“
Petr se krátce zasměje. „Kdybych měl dobrou odpověď, asi bych ti ji už někdy řekl.“ „Možná ne.“ „Možná.“ Jarmila drží klíč v dlani. „Měl jsi ji rád?“ „Ivanu?“
„Lenku.“ Petr se na ni podívá tak překvapeně, až ji to urazí. „Samozřejmě.“ „Tak proč—“ „Jarmilo.“ „Co?“ „Ty ses nikdy nezamilovala do někoho jinýho?“
„Ne.“ Odpoví příliš rychle. Petr si toho všimne. Nic neřekne. Jarmila se na něj zamračí. „Co?“ „Nic.“
„Tak se netvař.“ „Jak?“ „Jako že něco víš.“ „Nic nevím.“ To je pravda. A přesto se Jarmila ještě dlouho po jeho odjezdu zlobí.
Jmenoval se Viktor. O tom neví Lenka. Nevěděl Karel. Neví nikdo. A vlastně se nic nestalo. To je věta, kterou si Jarmila vždycky přidává. Nic se nestalo.
Bylo jí třicet osm. Pracovala tehdy na ekonomickém oddělení nemocnice. Viktor byl technik. Měl vousy a voněl po nějaké kolínské, jejíž jméno Jarmila nikdy nezjistila. Trvalo to asi půl roku. Obědy. Kávy.
Dlouhé rozhovory ve skladu, kam Viktor chodil kontrolovat něco, co pravděpodobně kontrolu nepotřebovalo. Jednou ji políbil. Jarmila ho políbila taky. Pak odešla. Další den mu řekla, že to nejde. Viktor řekl: „Tak dobře.“
Za měsíc odešel pracovat jinam. Jarmila ho už nikdy neviděla. Nic se nestalo. A přesto o Viktorovi přemýšlela několik let. Ne každý den. Někdy celé měsíce ne. Pak šla po ulici a ucítila stejnou kolínskou.
Nebo zaslechla písničku. Nebo se Karel choval jako úplný idiot a Jarmila si na chvíli představila život, ve kterém kdysi udělala jinou věc. Nikdy Karlovi nic neřekla. Nepovažovala to za jeho věc. Tohle jí dochází až teď. Sedí v kuchyni s Petrovým klíčem v dlani. Položí ho na stůl.
Je malý. Obyčejný. A najednou se jí zdá, že je plný dveří, které lidé v rodině jeden před druhým nechávají zavřené.
Lenka tři dny nevolá. Jarmila jí také ne. Čtvrtý den zavolá Matěj. „Babi, nemám u tebe mikinu?“ „Jakou?“ „Černou.“ „To mi hodně pomohlo.“
„Nike.“ „Všechny tvoje věci jsou černý a Nike.“ „Tak tam je?“ „Podívám se.“ Najde ji na věšáku v chodbě. „Je tady.“ „Super.“
„Kdy sis ji tu nechal?“ „Nevím.“ „Já tě měsíc neviděla.“ „Možná dýl.“ „Jak jsi bez ní přežil?“ „Mám ještě jednu.“ „Tak proč tuhle potřebuješ?“
Matěj mlčí. „Matěji?“ „Táta říká, že je jeho.“ Jarmila se podívá na mikinu. „Tak proč ji máš ty?“ „Protože jsem si ji půjčil.“ „A proč je u mě?“
„Protože jsem ji asi sundal.“ „Kdy?“ „Babi.“ „Co?“ „To je jedno.“ Někdy je rodina jen přesouvání cizích věcí mezi domácnostmi. Mikiny.
Klíče. Krabičky na jídlo. Děti.
Lenka přijde v sobotu. Bez ohlášení. Jarmila má na sobě tepláky a právě čistí troubu. „Ty čistíš troubu s tou rukou?“ „Už je dobrá.“ „Není.“ „Pojď dál.“
Lenka si zuje boty. Na stole leží Petrův klíč. Jarmila ho tam nechala celý týden. Lenka si ho všimne. „Vrátil ho?“ „Jo.“ „Já mu neříkala, ať ho vrací.“
„Já jo.“ „Proč?“ „Protože jsi měla pravdu.“ Lenka se na ni podívá. „To se mi líbí. Řekni to ještě jednou.“ „Nepřeháněj.“ „Škoda.“
Jarmila si sedne. Lenka zůstane stát. „Já jsem taky přehnala.“ „Co?“ „To všechno.“ „Moc konkrétní.“ „Mami.“
„Dobře.“ Lenka si sedne naproti. Jarmila čeká. „Nemusíš ho přestat vídat.“ To Jarmilu překvapí. „Já vím.“ Lenka se zamračí.
„Tak proč jsem sem chodila?“ „Nevím.“ „Ty jsi nemožná.“ „Neříkám, že ho budu vídat.“ „Ale budeš.“ „Možná.“ Lenka chvíli mlčí.
„Já fakt nechci rozhodovat, s kým se smíš bavit.“ Jarmila přikývne. „Ale nechci, aby věděl moje věci.“ „Dobře.“ „Žádný David.“ „Dobře.“ „Žádná práce.“
„Dobře.“ „Žádný moje zdravotní věci.“ „Já o zdravotních nemluvila.“ „Jen říkám.“ „Dobře.“ „A když se vás na mě zeptá—“ „Řeknu, že žiješ.“
Lenka se skoro usměje. „To můžeš.“ Chvíli je ticho. Pak Jarmila řekne: „Já si myslela, že když ti řeknu, že se s ním vídám, budeš to brát jako zradu.“ „Brala.“ „Tak vidíš.“
„Ale mnohem horší je, že jsi mi to osm let neřekla.“ Jarmila přikývne. „To teď chápu.“ „A ta věta, že ses s ním nerozvedla ty—“ „Byla hnusná.“ Lenka se na ni překvapeně podívá. „Ano.“
„Nemusela jsi to tak potvrdit.“ „Byla.“ „Dobře.“ Jarmila se nadechne. „Ale něco na ní je.“ Lenka zavře oči. „Ježiši.“
„Poslouchej.“ „Právě jsme to skoro zvládly.“ „Já vím.“ „Tak proč?“ „Protože já jsem ho měla ráda.“ Lenka otevře oči. „Já vím.“
„Ne jako tvýho manžela. Jako Petra.“ „Já vím.“ „Sedmnáct let.“ „Mami, já umím počítat.“ „Tak mě nech domluvit.“ Lenka mlčí. „Byl tady, když umřel táta. Byl s námi, když se narodila Ema. Když měl Karel tu první operaci, vozil mě do nemocnice. Dělal s ním terasu. Vánoce. Dovolený. Všechno.“
Jarmile se sevře hrdlo. To nečekala. „A pak jste se rozvedli a najednou jsem měla dělat, že pro mě nikdy nic nebyl.“ „To jsem po tobě nechtěla.“ „Možná ne.“ „Nechtěla.“ „Ale já jsem se bála, že když ho budu mít pořád ráda, znamená to, že stojím proti tobě.“
Lenka se dívá na stůl. „Možná jsem to tak první rok brala.“ „No vidíš.“ „První rok.“ „A já nevěděla, kdy ten první rok skončil.“ Tahle věta zůstane mezi nimi. Lenka přejede prstem po modré visačce.
JARMILA. „Já ho taky nepřestala mít ráda ze dne na den.“ Jarmila se na ni podívá. Lenka pokračuje: „To bylo právě na tom nejhorší.“ „Já vím.“ „Ne, mami. Nevíš.“
Jarmila už chce říct něco obranného. Neřekne. „Tak nevím.“ Lenka přikývne. To je možná nejlepší odpověď, kterou jí dnes může dát.
O měsíc později má Matěj osmnácté narozeniny. Trvá na tom, že nechce oslavu. Výsledkem je oslava pro dvacet tři lidí. Je u Petra. Má větší obývák. Lenka přijde s Davidem. Jarmila přinese bramborový salát, přestože Petr říkal, že objedná pizzu.
„K pizze salát nepotřebujeme.“ „Tak ho nejez.“ Petr odnese mísu do kuchyně. „Dal jsem tam stůl, ať si sedneš.“ „Nejsem invalidní.“ „To nikdo neříká.“ „Tak proč mi pořád všichni chystají židle?“
„Protože je to oslava v bytě a židle jsou běžná součást nábytku.“ „Nebuď chytrej.“ „Ano, mami.“ Tentokrát to slyší Lenka. Jarmila ztuhne. Petr také. Lenka stojí ve dveřích kuchyně s prázdným talířem.
Petr řekne: „Promiň.“ Lenka se na něj chvíli dívá. „Za co?“ „Nevím.“ „Tak se neomlouvej.“ Vezme si salát.
„Ten dělala máma?“ „Jo.“ „Poznám to.“ „Jak?“ „Dává tam moc okurek.“ Jarmila řekne: „Nedávám.“
Petr a Lenka řeknou současně: „Dáváš.“ Na vteřinu jsou zase manželé. Ne doopravdy. Jen v rytmu. V automatické znalosti druhého. Pak Lenka odejde do obýváku.
Petr se podívá na Jarmilu. „Co?“ „Nic.“ „Tak se netvař.“ „Jak?“ Jarmila se začne smát. Stejná věta.
Pořád. Rodiny možná nejsou lidé. Možná jsou hlavně věty, které nikdo jiný neříká přesně stejným způsobem.
Matěj dostane peníze, sluchátka, parfém, dvě knihy, které pravděpodobně nikdy neotevře, a od Emy tričko s fotografií svého dětského obličeje. „Tohle si nevezmu.“ „Vezmeš.“ „Nikdy.“ „Na maturiťák.“ „Jdi do prdele.“ „Matěji,“ řeknou současně Lenka, Petr a Jarmila.
Všichni se rozesmějí. David také. Jarmile ho je na chvíli líto. Přišel do rodiny plné lidí, kteří mají dvacet let společných vtipů, křivd a receptů. Eva to s nimi měla podobně. Nikdo novému člověku nevysvětlí všechno. Ani nemůže.
Před odchodem jí Petr řekne: „Mám pro tebe něco.“ Jde do komory. Vrátí se s červeným kufříkem. Karelova vrtačka. „Co s tím?“ „Vem si ji.“
„Vždyť je moje.“ „Já vím.“ „Tak proč ji máš zase ty?“ Petr se zarazí. „Tys mi ji půjčila.“ „Kdy?“ „Na jaře.“
„Na co?“ „Dělal jsem police.“ Jarmila si nevzpomíná. „Tak už ji nechci.“ „Proč?“ „Mám svoji.“ „Tuhle koupil Karel.“
„Já vím.“ „Tak si ji nech.“ „K čemu?“ Petr pokrčí rameny. „Nevím.“ Stojí proti sobě s kufříkem mezi nimi. Před osmi lety ho Petr přinesl k jejím dveřím a tím začalo všechno, co podle Lenky začít nemělo.
Jarmila se rozhlédne. Matěj se v obýváku směje. Lenka mluví s Davidem. Ema něco ukazuje na telefonu. Na konferenčním stolku je její bramborový salát. Moc okurek. Jarmila řekne:
„Nech si ji.“ „Fakt?“ „Jo.“ „A co když ji budu potřebovat?“ „Tak ji budeš mít.“ „Myslel jsem ty.“ „Tak ti zavolám.“
Petr přikývne. „Dobře.“ Jarmila si obuje kabát.
Když přijde domů, zjistí, že má v kabelce Petrův klíč. Ten od svého domu. Nechápe proč. Pak si vzpomene. Před jídlem ji Petr poslal do komory pro ubrousky a řekl jí, že klíč je v kabelce, kdyby se zabouchly dveře na terasu. Musela ho tam strčit automaticky. Na visačce je napsáno:
DOMA Jarmila se tomu směje. Petr je doma. Jeho doma. Ne jejich. Ne Lenčino. Ne Jarmilino.
Svoje. Napíše mu: Mám tvůj klíč. Petr odpoví: Tak ho někdy přivez. Jarmila začne psát: Zítra?
Smaže to. Napíše: Až pojedu kolem. Petr: Ok. Nic víc. Jarmila položí klíč do modré misky v předsíni.
Vedle svého. Ráno tam budou oba. To ještě nic neznamená.
V neděli zavolá Lenka. „Co děláš?“ „Čtu.“ „Co?“ „Knížku.“ „Jakou?“ „Proč tě to zajímá?“
„Snažím se s tebou normálně bavit.“ „Tak to ti moc nejde.“ Lenka se zasměje. „Byl dobrej ten salát.“ „Já vím.“ „Bylo tam moc okurek.“ „Tak příště nic nedostaneš.“
Chvíli mluví o Matějovi. O maturitě. O Emě. O Davidovi ne. Jarmila si toho všimne. Neptá se. Před koncem Lenka řekne:
„Mami?“ „Hm.“ „Pořád se s Petrem budeš vídat?“ Jarmila se podívá na klíč v misce. Mohla by říct nevím. Mohla by říct občas. Mohla by znovu vysvětlovat sedmnáct let, Karla, hřbitov, vrtačku a všechny ty malé vztahy, které vzniknou mezi lidmi, když dost dlouho sedí u stejného stolu.
Řekne jen: „Jo. Asi jo.“ Na druhé straně je chvíli ticho. „Dobře.“ Jarmila čeká něco dalšího. Nic. „Dobře?“ zeptá se.
„Jo.“ „Tak proč to říkáš tak divně?“ Lenka se rozesměje. „Mami, nezkoušej to.“ „Co?“ „Řekla jsem dobře.“ „Já jen—“
„Dobrou.“ „Je odpoledne.“ „Tak ahoj.“ „Ahoj.“ Lenka zavěsí. Jarmila položí telefon na stůl. Neví, jestli jsou usmířené.
Asi ne. Neví ani, jestli je potřeba být usmířené, aby spolu lidé dál mluvili. S Karlem strávila čtyřicet let a polovinu důležitých věcí nikdy nedořešili. Některé pak přestaly být důležité. Jiné ne. Člověk to předem nepozná.
O dva týdny později jede kolem Petrovy kanceláře. Klíč má v kabelce. Zaparkuje. Vystoupí. Pak zase nastoupí. Ne proto, že by se rozhodla Petra nevidět. Jen se jí nechce nahoru.
Napíše: Mám ten klíč. Jsi tam? Petr: Jo. Přijď. Máme kafe. Jarmila odpoví: Jaký? Normální.
To nic neznamená. Jacobs. Jarmila se zamračí. Karel by řekl, že Jacobs není káva. Vystoupí. U vchodu potká mladou ženu, která jí podrží dveře. „Děkuju.“
„Prosím.“ Jarmila vyjde do druhého patra. Petr stojí ve dveřích kanceláře. „Ahoj.“ „Ahoj.“ Podá mu klíč. Petr si ho vezme.
„Kafe?“ Jarmila zaváhá. Ne kvůli Lence. Poprvé ne. Jen přemýšlí, jestli na něj má chuť. „Jedno.“ „Silný?“
„Ty se ještě ptáš?“ Petr jde ke kávovaru. Jarmila si sedne. Na stěně visí fotografie Emy a Matěje. Jedna Petrova s nějakými lidmi na horách. Karel tady není. Lenka také ne.
Na polici stojí sklenice meruňkové marmelády. Prázdná. Na víčku je její písmo. 2025 Jarmila se na ni dívá. „Proč schováváš prázdnou sklenici?“ Petr se otočí.
„Co?“ Ukáže na ni. „Tu.“ „Na šroubky.“ Jarmila se začne smát. „Samozřejmě.“ „Co je?“
„Nic.“ Petr jí postaví kávu před nos. Je příliš slabá. Jarmila se napije stejně. O Lence nemluví. Ne proto, že si to zakázaly. Prostě dnes není důvod.
Za oknem jede tramvaj. Někdo na chodbě bouchne dveřmi. Petr vytáhne zpod stolu krabičku. „Nevíš, co je tohle?“ Jarmila se podívá. „Ne.“ „Karel to měl u tý vrtačky.“
„Tak to bude k vrtačce.“ „Není.“ „Tak proč se ptáš mě?“ „Protože jsi jeho žena.“ Jarmila vezme malý kovový díl do ruky. „Byla.“ Petr přikývne.
„Jo.“ Prohlíží si ho. Netuší, k čemu slouží. Mohla by si ho vzít domů. Schovat ho. Dát do krabičky s Karlovými věcmi. Místo toho ho položí zpátky na stůl.
„Vyhoď to.“ Petr se zarazí. „Co když je to důležitý?“ Jarmila se napije kávy. „Tak na to někdy přijdeme.“
