Článek
Papír jsem měla založený ve slovníku cizích slov u hesla lhostejnost. Nebyl v tom žádný úmysl. Používala jsem ten slovník jen zřídka a věděla jsem, že tam adresu neztratím.
Na obálce nebyla chyba. Ulice, číslo domu, číslo bytu i směrovací číslo souhlasily.
Přesto se dopis vrátil.
Napsala jsem v něm jen všechno nejlepší k narozeninám. Nic o tom, že se Lucie šest let neozvala. Nic o poslední návštěvě, kdy stála v předsíni s kabelkou přes rameno a řekla, že už se mnou nechce mluvit, dokud nepřestanu předstírat, že nevím proč.
Nevěděla jsem proč.
Nebo jsem nevěděla, kterou věc myslí.
Nálepku jsem vložila do plechové krabičky od pastilek. Byly v ní dva knoflíky, stará baterie a klíč, který už nejspíš k ničemu nepatřil. Klíče se těžko vyhazují. To, že nevíte, co odemykají, ještě neznamená, že neodemykají nic.
Další rok jsem na obálku napsala Ing. Lucie Veselá. Předchozí dopis mohl pošťák vrátit, protože na zvonku nebylo celé jméno. Lidé bývají přesní, když jde o cizí věci.
Přání mělo na přední straně bílé tulipány. Dovnitř jsem napsala:
Myslím na tebe. Máma.
Slovo máma jsem psala dvakrát. Poprvé vypadalo příliš měkce, jako by ho napsal někdo, kdo se omlouvá.
Dopis se vrátil se stejnou nálepkou.
ADRESÁT NA UVEDENÉ ADRESE NEZNÁMÝ.
Tentokrát jsem si slovo neznámý vyhledala. Slovník uváděl: takový, kterého neznáme; o němž nemáme vědomost; cizí.
Lucie nebyla cizí.
Znala jsem její krevní skupinu, číslo bot ve třinácti letech a to, že z rajské omáčky vybírala nové koření a skládala ho na okraj talíře. Věděla jsem, že v noci skřípe zuby. Věděla jsem, že když lže, dívá se člověku přímo do očí, protože se kdysi dočetla, že lháři pohled odvracejí.
Nevěděla jsem, zda má pořád dlouhé vlasy.
Nevěděla jsem, jestli ještě jí rajskou.
Nevěděla jsem, zda má dítě.
Některé věci se člověk dozví, když se stanou. Jiné ne.
Druhou nálepku jsem dala do krabičky k první.
Když se mě sestra zeptala, zda se Lucie ozvala, řekla jsem, že se zřejmě přestěhovala.
„Zase?“ zeptala se.
„Kvůli Romanově práci.“
„Co vlastně dělá?“
„Něco s počítači.“
Roman prodával kuchyně na míru. Ale člověk, který pracuje s počítači, se může stěhovat častěji než člověk, který prodává kuchyně. Zdálo se mi to pravděpodobné.
Třetí rok jsem změnila číslo bytu z osmnáct na sedmnáct. Mohla jsem si ho tehdy špatně opsat. Lucie psala číslice zvláštně. Jednička vypadala jako sedmička a sedmička jako střecha.
Dopis se vrátil.
Na červené nálepce někdo modrou propiskou dopsal: ZDE BYDLÍ.
To mě uklidnilo.
Nebyla neznámá. Jen ji někdo odmítal uznat za adresáta.
Nálepku jsem odlepila. Modrá písmena zůstala na ní.
Tři nálepky už se do krabičky vešly špatně. Lepily se na knoflíky a jedna se zachytila o zoubky klíče. Proto jsem je přilepila na vnitřní stranu dvířek kuchyňské skříňky.
Pod sebe, rovně.
Když jsem skříňku otevřela, četla jsem je shora dolů.
ADRESÁT NEZNÁMÝ.
ADRESÁT NEZNÁMÝ.
ADRESÁT NEZNÁMÝ.
Vynechávala jsem prostřední část. Uvedená adresa byla správná. Na adrese nebylo nic neznámého.
Čtvrtý rok jsem poslala pohlednici bez textu. Na přední straně byl Karlův most za svítání. Dlouho jsem vybírala mezi mostem a horským jezerem. Lucie neměla ráda hory, protože se jí při jízdě autem dělalo špatně. Karlův most měla ráda alespoň jako dítě.
Na zadní stranu jsem napsala jen její jméno a adresu.
Pohlednice se vrátila.
Červená nálepka překrývala část oblohy.
Když jsem ji odlepovala, strhla jsem s ní špičku jedné věže. Nálepku jsem nalepila na dvířka. Pohlednici jsem vyhodila.
Pátý rok jsem neposlala nic.
Ráno jsem si řekla, že člověk nemůže celý život psát někomu, kdo o jeho dopisy nestojí. Odpoledne jsem si koupila přání, ale nechala ho v tašce. Večer jsem zkontrolovala telefon.
Lucie nezavolala.
Bylo směšné čekat, že se ozve právě proto, že jsem jí nic neposlala. Nemohla vědět, že jsem nic neposlala, dokud nic nedostala.
Přesto mi připadalo, že by to poznat měla.
Následující den jsem přání vložila do obálky. Datum narozenin už bylo pryč, a tak jsem napsala:
Myslela jsem na tebe.
Dopis se vrátil jako ostatní.
Nálepku jsem nalepila o trochu níž než předchozí. Mezi čtvrtou a pátou zůstala mezera. Připomínala mi rok, kdy jsem se rozhodla nepsat a vydržela jeden den.
Šestý dopis jsem poslala doporučeně.
Žena na poště se zeptala, zda chci dodejku.
„Co se na ní dozvím?“
„Kdo zásilku převzal.“
„A když ji nikdo nepřevezme?“
„Vrátí se vám.“
„Jako obyčejný dopis?“
„Podobně.“
Podobně nebylo stejné. Zaplatila jsem za dodejku.
Zásilka se vrátila za deset dní. Nebyla na ní červená nálepka. Místo ní bylo na zadní straně černě otištěno ODMÍTNUTO.
Položila jsem obálku na stůl a chvíli se na to slovo dívala.
Odmítnout lze nabídku, pozvání nebo pomoc. Odmítnout lze člověka, ale zní to hrubě, a proto se obvykle řekne, že se s ním nechceme vidět.
Zásilka byla jednodušší.
Neměla matku. Neměla úmysly. Nedělala chyby, na které si nepamatovala.
Byla to zalepená obálka.
Černý lístek jsem nalepila mezi červené. Nehodil se k nim. Byl menší a neměl lepidlo po celé ploše, takže se mu odchlipovaly rohy.
Když jsem otevřela skříňku, nejdřív jsem viděla jeho.
ODMÍTNUTO.
Slovo neříkalo kým.
Sedmý rok jsem znovu použila obyčejnou obálku. Napsala jsem Lucii, že zemřela teta Milada. Nebyly si blízké, ale teta jí kdysi dala zlatý řetízek ke křtinám. Řetízek zůstal u mě.
Nenapsala jsem, že ho může dostat zpátky.
Dopis se vrátil.
Osmý rok jsem napsala jen:
Mám ještě některé tvoje věci.
Nebyla to úplně lež. Měla jsem řetízek. Měla jsem její adresu ve slovníku. Měla jsem sedm červených nálepek a jeden černý lístek.
To všechno byly její věci v tom smyslu, že bez ní by neexistovaly.
Dopis se nevracel.
První týden jsem na něj myslela každé ráno. Druhý týden už jen při otevírání schránky. Třetí týden jsem začala uvažovat, zda ho Lucie přijala.
Možná obálku otevřela.
Možná řetízek chtěla.
Možná jí bylo líto tety Milady, přestože ji neviděla od maturity.
Po měsíci jsem zavolala na poštu. Žena se mě zeptala na podací číslo.
„Byl to obyčejný dopis.“
„Pak ho nemůžeme sledovat.“
„Ani zjistit, jestli byl doručený?“
„Obyčejná zásilka se považuje za doručenou vhozením do schránky.“
„A když adresát zásilku nechce?“
„To u obyčejného dopisu nezjišťujeme.“
Řekla jsem jí, že předchozí dopisy se mi vracely.
„Pak tam asi nebylo jméno.“
„Jméno tam bylo.“
„Tak tam adresát nebydlel.“
„Bydlel.“
Žena chvíli mlčela.
„Potřebujete ještě něco?“
Nevěděla jsem, jak odpovědět tak, aby to patřilo poště.
Devátý rok se nevrátil ani další dopis.
Na dvířkách zůstalo osm červených nálepek a jedno černé odmítnutí. Nic nového jsem neměla.
Nepřítomnost nálepky měla znamenat úspěch. Dopis došel tam, kam měl.
Místo toho jsem přemýšlela, zda se Lucie odstěhovala a nový nájemník obálku vyhodil. Zda někdo odstranil její jméno ze schránky. Zda se pošťák změnil. Zda už červené nálepky nepoužívají.
Nakonec jsem k domu zajela.
Na zvonku bylo pořád napsáno Veselý. Vedle jména bylo zelenou pastelkou nakreslené srdce.
Zazvonila jsem.
Nikdo neodpověděl.
Do domu mě pustil muž se psem. Zeptal se, za kým jdu.
„Za dcerou,“ řekla jsem.
Vyslovila jsem to rychle, aby to znělo jako vztah, ne jako vysvětlení.
Ve čtvrtém patře otevřela cizí žena s mokrými vlasy.
„Lucie Veselá?“ zeptala jsem se.
„Ta už tu nebydlí.“
„Jak dlouho?“
Žena pokrčila rameny.
„Pár měsíců.“
„Nevíte, kam se odstěhovala?“
„Nevím.“
Pak si mě chvíli prohlížela.
„Vy jste její matka?“
Přikývla jsem.
Žena pootevřela dveře.
„Něco vám tu nechala.“
Přinesla bílou obálku. Moje jméno bylo napsané Luciiným písmem. Poznala jsem ho okamžitě, i když jsem ho devět let neviděla.
Doma jsem položila obálku na kuchyňský stůl.
Otevřela jsem ji až večer.
Uvnitř nebyl dopis. Byl tam bílý papír a na něm deset červených nálepek.
ADRESÁT NA UVEDENÉ ADRESE NEZNÁMÝ.
ADRESÁT NA UVEDENÉ ADRESE NEZNÁMÝ.
ADRESÁT NA UVEDENÉ ADRESE NEZNÁMÝ.
Byly nalepené pečlivě pod sebou. Některé měly ohnuté rohy. Na jedné zůstal kousek obálky s mým rukopisem.
Pod poslední Lucie napsala:
Prosím, už mě nehledej.
Otevřela jsem kuchyňskou skříňku a odlepila svoje nálepky ze dvířek. Některé šly snadno. Dvě se roztrhly u slova neznámý.
Položila jsem je vedle Luciiných.
Dohromady jich bylo osmnáct.
