Článek
Stál jsem před vchodem do novostavby, kterou si Silvie po našem rozvodu pořídila se svým novým, výrazně lépe situovaným partnerem. Páteční odpoledne se táhlo, drobně mrholilo a já měl za sebou devět hodin v logistickém skladu. Oči mě pálily od prachu a zářivek. Zhluboka jsem se nadechl, abych setřásl pracovní stres, a zmáčkl zvonek u kované branky.
Dveře se otevřely a ven vyběhla Ema. Na zádech měla svůj růžový batůžek a v obou rukách svírala obrovskou, zářivě lesklou krabici.
„Ahoj tati! Podívej, co mi koupila mamka za vysvědčení!“ vyhrkla nadšeně, sotva doběhla k mé staré oktávce.
Sklonil jsem se a přes ten obří karton jí dal pusu na tvář. Byla to ta nejnovější, nejdražší herní konzole na trhu. Věc, na kterou bych já ze svého platu musel šetřit minimálně čtyři měsíce. A vysvědčení? Ema byla teprve ve druhé třídě, dostala samé jedničky jako devadesát procent dětí v jejím věku. Ale u Silvie to byl zjevně důvod k nákupu za patnáct tisíc.
Silvie stála ve dveřích domu. Měla na sobě elegantní domácí úbor z nějakého drahého butiku a v ruce držela hrnek s kávou.
„Nezapomeň jí to u sebe připojit na wifinu, ať si může něco stáhnout a nenudí se u tebe, Patriku,“ zavolala na mě přes předzahrádku. Její hlas zněl starostlivě, ale pod povrchem zněl ten její povýšený tón, jako by mě litovala.
Zavřel jsem za Emou dveře auta a mlčky nastoupil za volant. Cesta do mého bytu trvala dvacet minut. Celou dobu Ema na zadním sedadle šustila rozbalováním krabice a já jen svíral volant. Prsty jsem křečovitě tiskl k věnci, až mě v nich pálilo.
Připadal jsem si, že jsem jako táta naprosto selhal.
Závod, který nedokážu ufinancovat
Můj byt je malé 2+kk na okraji sídliště. Umakartové jádro jsem sice stihl před rokem svépomocí zbourat a vyzdít, ale na novou kuchyň už nezbylo. Když jsme s Emou vešli dovnitř, okamžitě zamířila do svého koutku v obýváku. Neměla u mě vlastní pokoj, jen oddělenou část místnosti se záclonou, postelí a starším psacím stolem.
Složila si konzoli na koberec a začala ji propojovat s mým starým televizorem. Já si mezitím v kuchyni nalil sklenici obyčejné kohoutkové vody a sledoval ji přes barový pult.
První rok po rozvodu jsem hrál Silviinu hru. Byl jsem zasažený pocitem viny, že jsem rozbil rodinu, že Ema pendluje s taškou z jednoho domova do druhého. Snažil jsem se ten pocit přebít penězi. Kupoval jsem obří stavebnice Lego, i když mi pak nezbylo na zaplacení paušálu za telefon. Bral jsem ji do předražených zábavních parků a pak jedl čtrnáct dní v kuse špagety s kečupem, jen abych do další výplaty nešel do minusu.
Myslel jsem si, že když jí nekoupím to nejlepší, přestane ke mně jezdit ráda. Že si vybere ten luxusní dům s bazénem a na svého tátu ze sídliště zapomene.
„Tati? Máš tady ten kabel na internet?“ vytrhla mě Ema z myšlenek. Zněla trochu podrážděně. „Ono se to bez toho nechce zapnout.“
Došel jsem k ní, podal jí kabel a sedl si vedle ní na ošoupaný gauč.
„Těšíš se na zítřek? Slibovali hlásit hezky, mohli bychom vzít kola a zajet k rybníku,“ navrhl jsem a snažil se, aby můj hlas zněl nadšeně.
Ema nepustila ovladač z ruky. Zrak upírala na načítající se obrazovku. „Nevím. Mamka říkala, že u tebe stejně nemáme co dělat, protože na ten akvapark v Praze, kam jsme chtěly jet, prý nemáš peníze. Tak mi aspoň koupila tohle, abych tu prý netrpěla.“
Ta slova mě neudeřila. Ona mě rovnou rozřízla napůl.
Hrdlo se mi stáhlo tak, že jsem nemohl skoro polknout. Fyzicky jsem cítil, jak mi po zádech stéká studený pot a v hrudi se mi rozlévá pocit naprosté, sžíravé nespravedlnosti. Krev se mi nahrnula do hlavy. Instinktivně jsem se nadechl, abych se začal hájit. Abych začal křičet, že její matka sice má peníze, ale je náladová jako dubnové počasí, že je to manipulátorka, co si ji jen kupuje. Chtěl jsem vytáhnout mobil, najít ten nejdražší zájezd na víkend a bez rozmyslu ho zaplatit kreditkou, jen abych Silvii ukázal.
Ale v tu chvíli, s otevřenou pusou a prstem připraveným k obhajobě, jsem se zastavil.
Podíval jsem se na Emu. Seděla tam, malá, nevinná, uvězněná uprostřed tiché války dvou dospělých lidí, kteří si přes ni vyřizovali účty. Neřekla to, aby mi ublížila. Jen opakovala, co slyšela u snídaně.
Mouka, mléko a ušpiněné ruce
Vydechl jsem. Zvedl jsem se z gauče a beze slova zamířil zpátky do kuchyně. Otevřel jsem lednici. Stály tam dvě krabice mléka, plato vajec a kousek tvrdého sýra. Ve skříňce jsem nahmatal polohrubou mouku a sáček vanilkového cukru.
Vytáhl jsem velkou plastovou zadělávací mísu a položil ji na linku.
Zvuk rozklepávaného vajíčka se rozlehl tichým bytem. Přidal jsem druhé. Nalil jsem mléko a začal těsto usilovně šlehat obyčejnou kovovou metličkou. Údery kovu o plast rytmicky přerušovaly digitální zvuky z televize.
Nepotřeboval jsem vyhrát nad Silvií v tom, kdo má plnější peněženku. V téhle disciplíně jsem prohrál už dávno. Můj bankovní účet byl po všech poplatcích a alimentech naprosto průměrný. Ale uvědomil jsem si jednu zásadní, krutě upřímnou věc. Pokud přistoupím na to, že láska má svou cenovku, naučím svou vlastní dceru, že se má prodávat tomu, kdo nabídne víc.
„Co to děláš?“ ozvalo se po chvíli za mými zády.
Ema stála ve dveřích kuchyně. Televize v obýváku sice dál blikala, ale ovladač nechala ležet na koberci. Vůně vanilkového cukru a rozehřátého másla na pánvi udělala své.
„Palačinky,“ řekl jsem a nalil první sběračku řídkého těsta na rozpálenou plochu. Těsto zasyčelo. „Máš hlad?“
„Trochu,“ přikývla a popošla blíž k lince. Zvědavě nakukovala do mísy s těstem.
„Chceš to zkusit obrátit?“ podal jsem jí dlouhou dřevěnou obracečku.
Podívala se na mě, pak na obracečku a váhavě ji vzala. Stoupla si na špičky a snažila se okraj palačinky podebrat. Samozřejmě se jí to nepovedlo napoprvé. Těsto se napůl přetrhlo, kousek ho ukápl na sporák a začal se připalovat.
Zavřela oči a ramena se jí napjala v očekávání, že začnu křičet. U Silvie doma by za takovou šmouhu na indukční desce následovala desetiminutová přednáška o ničení majetku.
„To nevadí, to seškrábneme,“ řekl jsem naprosto klidně. „Zkusíme to znovu. Musíš víc pod ten prostředek, podívej.“
Stoupl jsem si za ni, chytil ji za ruku a společně jsme tu nepovedenou, zmuchlanou palačinku otočili. Zasmála se. Byl to takový ten uvolněný, dětský smích. Ten, který neslyšíte, když dítě zírá do svítící obrazovky.
Strávili jsme u plotny celou hodinu. Ema měla na nose mouku, moje staré tričko bylo zacákané od mléka a na lince vládl absolutní chaos. Usmažili jsme obrovský kopec palačinek, které měly ke všemu jinému, jen ne k dokonalému tvaru. Namazali jsme je obyčejnou ostružinovou marmeládou od mé mámy a jedli je rovnou rukama u stolu.
Konzole v obýváku se mezitím kvůli nečinnosti sama uspala a obrazovka zčernala.
Díval jsem se na ni, jak si olizuje ulepené prsty. Došlo mi to s neuvěřitelnou, bolestnou jasností. Silvie může být tou matkou, která jí koupí lístek do první řady. Může ji oblékat do značek a platit jí drahé prázdniny. A je to tak v pořádku. Nebudu jí to brát a nebudu se kvůli tomu uždibovat žárlivostí.
But já budu ten táta, se kterým může udělat bordel v kuchyni. Táta, před kterým se nemusí bát, že něco rozleje. Táta, který tady prostě sedí, dívá se na ni a nikam nespěchá.
Nemám dům s bazénem, nemám peníze na dovolenou u oceánu a nikdy jí nekoupím tu nejdražší hračku na trhu. Ale mám tu obrovskou svobodu v tom, že si její lásku nemusím kupovat. Můžu jí prostě jen dát svůj čas. A i když ten čas občas voní jen po přepáleném másle a levném mýdle, je to něco, co jí žádný elektronický displej nevynahradí.
