Článek
S manželem jsem jedenáct let. Deset z nich jsem mu v posteli lhala.
Předstírala jsem orgasmus.
Ne párkrát. Ne jen tehdy, když jsem byla unavená a chtěla spát.
Téměř pokaždé.
Když jsem mu to konečně řekla, nezeptal se, co by mohl dělat jinak.
Přestal se mnou dva dny mluvit.
Začalo to jedním nevinným „ano“
Bylo mi čtyřiadvacet a chodili jsme spolu asi tři měsíce.
Po sexu se mě zeptal, jestli jsem měla orgasmus.
Neměla.
Jenže ležela jsem vedle nového kluka, do kterého jsem byla zamilovaná, on se na mě díval s očekáváním ve tváři a mně připadalo jednodušší říct:
„Jo.“
Velká chyba.
Od té chvíle totiž žil v přesvědčení, že přesně ví, co dělá.
Já zase pokaždé stála před volbou, jestli mu přiznat, že minule jsem lhala, nebo zalhat znovu.
Vybrala jsem si druhou možnost.
A pak znovu.
A znovu.
Po pár letech už ze mě byla zkušená herečka v představení, na které neexistovaly vstupenky a které jsem zoufale chtěla zrušit.
Manžel byl na svůj výkon pyšný
Největší absurdita byla, že náš sexuální život považoval za jednu z nejsilnějších stránek našeho vztahu.
Jednou na oslavě kamarádových narozenin přišla řeč na sex po letech manželství.
Někdo si stěžoval, že doma už všechno trochu usnulo.
Můj muž se usmál a řekl:
„Když chlap ví, co ženská potřebuje, tak to funguje i po letech.“
Málem jsem se udusila chlebíčkem.
On to nemyslel jako machrování.
Opravdu tomu věřil.
A proč by nevěřil?
Deset let měl doma velmi přesvědčivou statistiku stoprocentní úspěšnosti.
Jen byla kompletně zfalšovaná.
Přestalo mě bavit hrát vlastní spokojenost
Kolem třicítky mi začalo docházet, jak absurdní to celé je.
Dokázala jsem v práci říct šéfovi, že s něčím nesouhlasím. Dokázala jsem reklamovat špatně položenou podlahu. Dokázala jsem vrátit v restauraci studené jídlo.
Ale vlastnímu muži jsem nedokázala říct, co mi vyhovuje v posteli.
Protože bych se ho mohla dotknout.
Jenže čím déle jsem čekala, tím horší pravda byla.
Po deseti letech už jsem totiž nemohla říct jen:
„Tohle mi moc nefunguje.“
Musela jsem dodat:
„A mimochodem, všechno, co sis posledních deset let myslel, je trochu jinak.“
Pravda přišla v nejhorší možnou chvíli
Jednou večer jsme spolu zase spali a já cítila, že automaticky najíždím na svůj starý scénář.
Najednou mi to přišlo směšné.
Tak jsem ho zastavila.
„Co je?“ zeptal se.
„Musím ti něco říct.“
Výborný způsob, jak vytvořit romantickou atmosféru.
Sedla jsem si a vysypala to na něj.
Že orgasmu při našem sexu dosahuji jen málokdy.
Že jsem ho celé roky předstírala.
Že to není novinka.
A že vlastně ani nevím, jak mu po tak dlouhé době vysvětlit, co potřebuji, protože jsme se to spolu nikdy nenaučili.
Nejdřív jen seděl.
Potom se zeptal:
„Jak dlouho?“
„Skoro od začátku.“
„Takže deset let?“
Přikývla jsem.
„Deset let ze mě děláš idiota a teď mi to podáváš jako můj problém?“
To zabolelo.
Protože měl částečně pravdu.
Čekala jsem zájem. Dostal vztek.
Měla jsem naivní představu, že po prvotním šoku přijde něco jako:
„Tak mi ukaž, co ti vyhovuje.“
Nepřišlo.
Petr se oblékl a šel spát do obýváku.
Druhý den se mnou komunikoval hlavně prostřednictvím slov „jo“, „ne“ a „nevím“.
Večer mi řekl, že se cítí ponížený.
„Já jsem byl deset let přesvědčený, že mezi námi tohle funguje.“
„Mezi námi to fungovalo.“
„Tak proč jsi to hrála?“
„Protože jsem nechtěla, aby sis připadal špatně.“
Zasmál se.
„Tak sis radši zařídila, abych si připadal jako úplný blbec až po deseti letech.“
Tuhle větu jsem mu nemohla vyvrátit.
Ano, lhala jsem mu
Mohla bych z toho udělat příběh o mužském egu.
O tom, že chlapi neumějí přijmout kritiku v posteli a ženský orgasmus berou jako olympijskou medaili.
Jenže by to nebyla celá pravda.
Lhala jsem.
On se nemohl naučit něco, co jsem mu deset let tvrdila, že už umí dokonale.
Kdykoli udělal něco, co mi nevyhovovalo, odměnila jsem ho nejpřesvědčivější pochvalou, jakou jsem měla k dispozici.
A pak jsem se divila, že to příště udělal znovu.
Geniální systém.
Ale omlouvat se nebudu za jednu věc
Za tu lež jsem se omluvila.
Za to, že chci odteď sexuální život, ve kterém nemusím nic předstírat, se omlouvat nebudu.
Petr ještě pořád není úplně v pohodě.
Když mu dnes řeknu „takhle ne“ nebo ho navedu jinam, občas vidím, jak mu na vteřinu ztuhne obličej.
Asi přemýšlí, co dalšího z minulosti nebylo takové, jak si myslel.
To už nezměním.
Můžu změnit jen to, co bude dál.
Takže už žádné divadlo.
Když orgasmus mám, pozná to.
Když ho nemám, svět se nezboří.
A pokud je pro naše manželství nebezpečnější pravda o mém těle než deset let předstírání, pak jsme měli mnohem větší problém než sex.
