Článek
Je mi devětačtyřicet a s Martinem jsme spolu přes dvacet let. Oba jsme za tu dobu přibrali. Večer jsme si dávali něco dobrého k televizi a při nákupu oblečení společně nadávali, že výrobci zase zmenšili velikosti.
Když se Martin rozhodl něco změnit, nepovažovala jsem to za výčitku vůči sobě. Upravila jsem některá jídla, přestala kupovat sladké na každý večer a chodila s ním na procházky. Později začal chodit i sám. Mně se po práci pokaždé nechtělo.
První měsíce jsem rozdíl skoro neviděla. Pak si koupil menší kalhoty. Po roce měl dole třicet kilo a lidé, kteří ho delší dobu nepotkali, se u něj zastavovali.
Byla jsem na něj pyšná. Jenže čím častěji jsem poslouchala, jak dobře vypadá, tím častěji jsem si vedle něj zatahovala břicho.
Na návštěvě u známých mu kamarádka řekla, že omládl o deset let. Smála jsem se s ostatními. Cestou domů jsem se ho zeptala, jestli se mu ta kamarádka líbí.
Podíval se na mě překvapeně. Známe ji oba skoro patnáct let a nikdy předtím jsem se na ni neptala.
Začala jsem se schovávat před vlastním mužem
Martin se ke mně choval pořád stejně. Objímal mě v kuchyni, večer se přitulil a občas mi sáhl pod tričko. Dřív jsem nad tím nepřemýšlela. Teď jsem mu ruku odsunula a tvrdila, že mě studí.
Nestudila.
Najednou jsem viděla každý záhyb na svém břiše. Připadalo mi, že on udělal něco se sebou, zatímco já jsem jen stála vedle a přihlížela. Začala jsem se převlékat v koupelně a při milování jsem nechtěla nechat rozsvíceno.
Jednou se mě zeptal, proč si pořád stahuju noční košili. Odpověděla jsem, že mi není příjemné ležet nahá. Přitom před rokem mi to příjemné bylo.
Nejhorší bylo, že jsem mu neměla co vytknout. Neříkal mi, ať zhubnu. Nekontroloval, co jím. Dokonce jsem ho několikrát přistihla, jak se na mě dívá, a stejně jsem si pomyslela, že mě určitě s někým porovnává.
Přitom jsem nás porovnávala hlavně já.
Přála jsem si, aby si přidal
V neděli přijela dcera a já upekla Martinovu oblíbenou bábovku. Když odmítl druhý kousek, začala jsem ho přemlouvat. Že jednou se nic nestane. Že přece nemusí být pořád tak přísný.
Usmál se a řekl, že mu jeden stačil.
Naštvalo mě to víc, než bylo rozumné. Večer jsem mu vyčetla, že už si spolu neumíme ani normálně dát něco dobrého.
„Vždyť jsme si dali,“ odpověděl. „Já jen nechtěl další.“
A tehdy mi došlo něco, co jsem si předtím odmítala přiznat. Nepotřebovala jsem, aby ocenil moje pečení. Chtěla jsem, aby jedl jako dřív. Aby se trochu vrátil k tomu, jak vypadal před rokem.
Styděla jsem se za to. Viděla jsem, kolik úsilí ho ta změna stála, a přesto jsem mu nabízela něco, co vlastně nechtěl, hlavně kvůli sobě.
Když jsem mu pak řekla, že se vedle něj cítím tlustá a stará, nechápal to.
„Já tě přece nepřemlouvám, abys hubla,“ řekl. „Jenom nevím, proč přede mnou pořád uhýbáš.“
Řekla jsem mu, že to není kvůli němu. Znělo to zvláštně, protože právě před ním jsem se schovávala. Nedokázala jsem mu vysvětlit, proč se za své tělo stydím víc vedle člověka, který ho zná dvacet let, než sama před zrcadlem.
Nezměnilo se to hned. Pořád někdy zatáhnu břicho, když kolem mě projde. A když ho někdo pochválí, musím si připomenout, že o mně tím neřekl vůbec nic.
Martin se mě ale od té doby několikrát zeptal, jestli mi jeho dotek vadí. To mě zaskočilo. Celou dobu jsem řešila, jestli mě ještě chce on. Nenapadlo mě, že moje uhýbání může stejnou otázku vyvolat i v něm.
