Článek
Když Romanovi v pátek odpoledne zazvonil telefon, přestala jsem krájet papriku. Volala jeho bývalá žena. Matěje prý trochu bolí v krku.
Roman se ptal, jestli má teplotu a jestli si přeje zůstat doma. Já jsem čekala se zvednutým nožem a v duchu plánovala, kam bychom večer mohli zajít.
„Tak já pro něj za hodinu přijedu,“ řekl nakonec.
Znovu jsem se pustila do papriky. Roman si mého zklamání nevšiml. Mně bylo tak hanba, že jsem se na něj nemohla podívat.
Ze začátku jsme byli hlavně dva
S Romanem jsem se seznámila před dvěma lety. Bylo mu pětačtyřicet, pracoval jako technik a měl za sebou rozvod. O synovi mluvil už při první večeři. Ukazoval mi fotku z výletu, na které měl Matěj mokré boty a vítězoslavně držel nějaký klacek.
Líbilo se mi, jak o něm vyprávěl. Nepomlouval jeho mámu a dodržoval domluvené víkendy. Když potřeboval být se synem, prostě mi to řekl.
Já děti nemám. V předchozím vztahu jsme je odkládali tak dlouho, až jsme se rozešli. Později už jsem se k tomu nechtěla vracet. Mám práci, kamarádky a malý byt v Pardubicích, kde jsem si zvykla dělat všechno po svém.
První měsíce jsme se vídali hlavně ve všední dny a o víkendech, kdy byl Matěj u mámy. Občas jsme se potkali všichni tři. Šli jsme do kina nebo na koupaliště. Matěj mi odpovídal stručně, ale když zjistil, že znám jeho oblíbenou hru, vyprávěl mi o ní celou cestu k autu.
Domů jsem se vracela s dobrým pocitem. Říkala jsem si, že nám to spolu půjde.
Celý víkend byl jiný
Později jsem u Romana začala zůstávat i přes Matějovy víkendy. Měl pro něj malý pokoj. Já si přivezla kosmetiku a pár věcí do skříně.
V sobotu jsme vstávali dřív, než bych chtěla. Matěj měl zápas, potom chtěl zajít pro nové kopačky. Na obědě mluvili o spoluhráčích, které jsem neznala. Když jsem večer začala Romanovi vyprávět něco z práce, Matěj přišel ukázat video. Roman se na něj podíval a k mému vyprávění jsme se už nevrátili.
Po dvou dnech jsem byla podrážděná i z toho, že na stole zůstal otevřený jogurt.
„Jsi nějaká tichá,“ všiml si Roman.
„Jsem unavená.“
Byla to pravda, ale zdaleka ne celá.
Nečekal ode mě, že budu vařit nebo hlídat. Přesto jsem pořád přemýšlela, kdy je vhodná chvíle něco chtít. Když jsme byli dva, objal mě cestou kolem kuchyňské linky. Před Matějem jsem mu někdy sama uhnula. Připadala jsem si jako návštěva, která se příliš roztahuje.
V neděli Roman syna odvezl a já konečně pustila hudbu. Uvařili jsme si pozdní večeři, povídali si a on mě zase rozesmál. Úleva byla tak velká, že jsem začala počítat, kolik dní zbývá do dalšího takového večera.
V kalendáři jsem měla samé dobré důvody
Na Matějovy víkendy jsem začala plánovat návštěvy sestry, kadeřnici i práci, která mohla počkat. Pokaždé se našel důvod, proč nemůžu zůstat celou dobu.
Roman říkal, že si nemusím měnit všechny zvyky. Když jsem jednou zkusila vysvětlit, proč se u nich necítím dobře, mávl rukou.
„Vždyť nemusíš pořád sedět s náma. Normálně si dělej svoje.“
Ulevilo se mi. Už jsem mu neřekla, že pod tím svým myslím nejraději odjet domů.
Když navrhl společné bydlení, řekla jsem ano. Prohlíželi jsme nabídky a shodli se, že potřebujeme tři pokoje. Jeden pro Matěje, aby nemusel spát v obýváku.
Na prohlídce jednoho bytu jsem řešila, jestli se do ložnice vejde moje komoda. Matějův pokoj jsem prošla rychle. Byl malý, ale měl okno do zahrady.
„Tady by měl klid,“ řekl Roman.
Přikývla jsem. Pak jsem se zeptala na sklep.
Večer mi poslal fotku kuchyně. Napsala jsem mu srdíčko. Potom jsem otevřela kalendář. Kam budu odjíždět, až se vzdám vlastního bytu?
Všiml si toho dřív, než jsem čekala
Jednu sobotu jsme měli jet na výlet. Předchozí večer jsem Romanovi oznámila, že sestra potřebuje pomoct s malováním. Opravdu malovala. Jen jsme se původně domluvily na jiný termín a já jí sama nabídla tenhle.
Ráno jsem v předsíni hledala klíče. Matěj seděl na zemi a zavazoval si boty.
„Ty s náma zase nejedeš?“
„Dneska nemůžu. Pomáhám sestře.“
Chvíli zápasil s uzlem. Pak se zeptal:
„Ty vždycky někam jdeš, když jsem tady?“
Řekla jsem rychle, že ne vždycky. Začala jsem připomínat kino a koupaliště. Matěj přikývl, zvedl se a šel si pro bundu. Ani mi nic nevyčetl. Já jsem ještě po cestě k sestře v duchu hledala další společné výlety, kterými bych mu dokázala, že se mýlí.
Našla jsem jich několik. Většina byla z prvního roku.
Sestře jsem o té otázce řekla při zakrývání podlahy. Čekala jsem, že mě uklidní.
„A co uděláš, až budete bydlet spolu?“ zeptala se.
„Zvyknu si.“
„To říkáš už docela dlouho.“
Naštvala jsem se na ni. Zbytek dopoledne jsme mluvily o barvě a o tom, jestli bude stačit jeden nátěr.
Romanovi jsem to řekla až v neděli
Po Matějově odjezdu se mě Roman zeptal, jestli může zavolat kvůli bytu. Majitel čekal na naše rozhodnutí.
„Ještě ne,“ řekla jsem.
Myslel si, že mi vadí cena. Začal počítat, kolik bychom ušetřili proti dvěma nájmům. Musela jsem ho zastavit.
„Já nevím, jestli zvládnu bydlet s vámi oběma.“
Sedl si naproti mně. Poprvé jsem mu přiznala, že si někdy přeju, aby Matěj nepřijel. Že si schválně domlouvám práci. Neřekla jsem to najednou. Po každé větě jsem čekala, jestli vstane.
„Udělal ti něco?“ zeptal se.
„Ne.“
„Tak co mám podle tebe změnit?“
Nevěděla jsem. Chtěla jsem více společného času, ale představa, že by kvůli mně omezil syna, mi připadala odporná. A přitom jsem přesně z takových představ měla občas radost.
Roman dlouho mlčel. Pak řekl, že když jsme začali vybírat byt, považoval to za rozhodnutí nás obou. Nenapadlo ho, že pořád čekám, jestli se mi jeho život nakonec začne líbit.
„Nemusíš ho mít ráda jako já,“ řekl. „Ale potřebuju vědět, že se doma nebude bát, že překáží.“
Rozplakala jsem se. Roman mě tentokrát neobjal. Seděl naproti mně a mačkal mezi prsty papír, na který před chvílí počítal nájmy.
Byt jsme odmítli. Roman telefonoval z vedlejšího pokoje. Slyšela jsem ho říct, že jsme si to rozmysleli, ačkoli on si nic nerozmyslel.
Zatím mám pořád svoje klíče
Od toho rozhovoru uplynuly tři měsíce. Zůstali jsme spolu, ale hledání bytu jsme odložili. Roman mi řekl, že oddělené bydlení nechce napořád. Žádný termín mi nedal. Jednou ale zrušil naši středeční večeři. Neměl chuť dělat, že je všechno v pořádku. Dřív by mě taková zpráva vyděsila. Teď jsem aspoň věděla, co se děje.
Když u něj jsem, můžu si jít sama zaběhat. Roman zase nechce, abych na poslední chvíli rušila výlet, se kterým Matěj počítá. Přestala jsem potvrzovat všechno jen proto, abych vypadala vstřícně.
Matějovi jsem jednou řekla, že mě mrzí, jak často jsem odcházela z domluvených akcí. Nevykládala jsem mu, co všechno řeším. Zeptal se, jestli tedy půjdu příště do bazénu. Šla jsem.
Nebyl to přelomový den. V šatně jsem nemohla najít minci do skříňky, Matěj chtěl pořád na tobogán a já se po hodině těšila domů. Pak jsme si dali hranolky a chvíli se bavili o něčem, o čem jsem taky něco věděla.
Minulou neděli mi Roman zavolal po návratu z předávání. Zeptal se, jestli přijdu na večeři. Už jsem měla převlečené povlečení a na stole rozečtenou knihu. Kdysi bych všechno nechala být a běžela za ním.
Řekla jsem, že ano, ale dnes budu spát u sebe. Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„Dobře. V sedm?“
Vzala jsem si klíče a vyrazila. Po cestě jsem přemýšlela, jak dlouho nám takové uspořádání bude stačit. Tentokrát jsem si neodpověděla, že si prostě zvyknu.
