Článek
Pavla jsem potkal před obchodem. Měl v ruce papírovou tašku a zastavil se u mě, jako bychom se viděli minulý týden. Zeptal jsem se, kdy s Luckou přijedou. Dlouho u nás nebyli.
„My už spolu nebydlíme, Karle.“
Nejdřív jsem si myslel, že špatně rozumím. Pak řekl, že je to šest týdnů. Lucie zůstala v jejich bytě a on se přestěhoval. Mluvil klidně, ale já se styděl za otázku, kterou jsem mu položil. Rozloučili jsme se a já šel do obchodu pro mléko, které jsem nakonec zapomněl koupit.
Dceři jsem zavolal ještě z parkoviště.
Vždycky jsme měli o čem mluvit
S Alenou jsme byli manželé sedmatřicet let. Máme pětatřicetiletou Lucii a o tři roky mladšího Ondru. Když děti odešly z domu, vídali jsme se dál. Nedělní obědy, narozeniny, občas výlet.
Když Lucie měnila práci, ptal jsem se na pohovory. Když Ondra opravoval byt, pomáhal jsem mu vybrat podlahu. Měl jsem pocit, že za mnou mohou přijít s čímkoli.
Teprve teď si uvědomuju, jak jsem se to všechno dozvídal. Alena mi večer řekla, že Lucie není spokojená v práci. Nebo že se Ondra pohádal s přítelkyní a zatím o tom nechce mluvit. Já potom při návštěvě navázal tam, kde jejich telefonát s mámou skončil.
Když Alena zvedla telefon, pozdravil jsem z vedlejšího pokoje. Někdy mi ho podala. Zeptal jsem se, jestli mají všechno v pořádku. Obvykle řekli, že ano.
Po pohřbu volali často
Alena zemřela před jedenácti měsíci. První týdny děti jezdily, přivážely jídlo a ptaly se, jestli něco nepotřebuju. Nechtěl jsem, aby se kvůli mně trápily ještě víc. Říkal jsem, že to zvládám, a většinou jsem je poslal domů dřív, než plánovaly.
Lucie se jednou zeptala, jak večer usínám. Odpověděl jsem, že normálně. Ve skutečnosti jsem nechával zapnutou televizi, protože mi vadilo ticho. Připadalo mi ale nesmyslné zatěžovat ji tím, že neumím zhasnout v obýváku.
Volali jsme si méně. Měli svou práci a vlastní starosti. Později už mi na displeji svítilo hlavně oznámení z lékárny a číslo kolegy, se kterým chodím na pivo.
Jednou jsem otevřel historii hovorů. Ondra mi naposledy volal kvůli vrtačce. Lucie kvůli termínu návštěvy na hřbitově. S oběma jsem mluvil, ale nedokázal jsem si vybavit, co mi v poslední době vyprávěli o sobě.
Nechtěla znovu slyšet, že se nic tak hrozného nestalo
Když Lucie vzala telefon na tom parkovišti, začal jsem špatně.
„To se musím od cizích lidí dozvědět, že jste se rozešli?“
Chvíli mlčela. Potom řekla, že mi to chtěla povědět, až přijede. Zeptal jsem se, proč tedy nepřijela. Odpověděla, že to teď není jednoduché. Já jí řekl, že na vlastní dítě si čas udělám vždycky.
„Já vím, tati. Jen jsem nechtěla slyšet, že si najdu jiného.“
Zarazil jsem se. Vždyť jsem ještě nic takového neřekl.
„Ale řekl bys to.“
Chtěl jsem protestovat. Místo toho jsem si vzpomněl, že právě tuhle větu mám připravenou skoro na každý rozchod. Myslel jsem ji dobře. Dcera byla chytrá, hezká a měla celý život před sebou. Neviděl jsem důvod, proč by měla mít pocit, že je všechno ztracené.
„Já nepotřebovala vědět, že existují další chlapi,“ řekla. „Bylo mi prostě hrozně.“
Seděl jsem v autě a díval se na prázdné místo vedle sebe. Zeptal jsem se, jestli jí někdo pomáhá. Řekla, že kamarádka. A pak dodala, že máma by věděla, na co se zeptat.
To mě zabolelo. Nechal jsem ji domluvit, ale po hovoru jsem na ni byl naštvaný. Jako by mi vyčítala, že nejsem Alena.
Ondra mi to řekl jinak
Syn přijel v sobotu. Přivezl něco k obědu a všiml si, že mám na lince jen jeden hrnek. Druhý jsem uklidil teprve minulý týden. Neptal se proč.
Pověděl jsem mu o setkání s Pavlem. Čekal jsem, že řekne, že mi Lucie mohla zavolat. Místo toho začal rozbalovat jídlo a přiznal, že mi taky něco neřekl. Před čtyřmi měsíci skončil v práci. Novou hledal déle, než čekal.
„Proč ses neozval? Mohl jsem se zeptat známých.“
Přikývl. Právě to prý věděl. Že bych chtěl hned někomu volat, zatímco on ještě nevěděl, jestli má pokračovat v oboru. Potřeboval si o tom nejdřív povídat. Nechtěl pokaždé odpovídat, kam už poslal životopis.
„Takže vám mám jen sedět a přikyvovat?“
Ondra se na mě podíval.
„Nemusíš nic předstírat. Jen se můžeš nejdřív zeptat.“
V tu chvíli mi připadalo, že děti změnily pravidla. Uměl jsem zaplatit opravu, někoho odvézt, poradit. Teď chtěly něco, u čeho bych si připadal, že vůbec nepomáhám.
Začal jsem si vybavovat jiné věci
Vzpomněl jsem si, jak mi Lucie kdysi oznámila, že neudělala zkoušku na vysoké. Řekl jsem, že to není žádná tragédie. Měla další termín.
Potom šla za Alenou do kuchyně. Dlouho tam spolu zůstaly. Myslel jsem, že máma dělá ze zkoušky velkou věc. Nenapadlo mě, že jsem náš rozhovor ukončil dřív, než mi Lucie stačila říct, proč ji to tolik vzalo.
U některých vzpomínek jsem si říkal, že jsem nemohl reagovat jinak. U jiných mi vlastní odpověď připadala tvrdá. Chtěl jsem se zeptat Aleny, jak si to pamatuje ona.
Druhý den jsem zavolal Lucii. Zeptal jsem se, jestli můžu přijet. Řekla, že má doma nepořádek. Odpověděl jsem, že ho nepotřebuju kontrolovat. Pustila mě dovnitř.
U ní doma jsem nevěděl, kam si sednout
Část nábytku byla pryč. U stolu zůstala jiná židle, než jsem si pamatoval. Lucie začala vysvětlovat, co si Pavel odvezl. Málem jsem se zeptal, jestli jí za to zaplatil. Pak jsem raději počkal.
Vyprávěla mi, jak dlouho se snažili domluvit a jak nakonec zjistila, že se těší, až Pavel odjede na služební cestu. Potom se rozbrečela. Přitom mi řekla, že ho pořád postrádá. Nechápal jsem, jak se ty dvě věci vejdou dohromady, ale nepožádala mě, abych je vyřešil.
Přinesl jsem jí kapesníky. Chvíli jsme seděli potichu. Pak jsem přiznal, že doma někdy nechávám televizi běžet až do rána.
Lucie se otočila.
„Proč jsi mi to neřekl?“
Řekl jsem, že jsem nevěděl, jak začít.
„Já myslela, že chceš mít klid,“ odpověděla. „Pokaždé jsi nás posílal domů.“
Vysvětlil jsem jí, že jsem nechtěl, aby přijížděli z povinnosti. Lucie si promnula oči.
„Tohle by mě nenapadlo,“ řekla.
Před odchodem se mě zeptala, jestli bych se za týden zase nestavil. Souhlasil jsem. Tentokrát jsem jí nepřipomněl, že může kdykoli přijet ona ke mně.
Telefon už občas zazvoní
Od toho odpoledne uběhly dva měsíce. Ondra má novou práci. Pověděl mi o ní sám, ještě než podepsal smlouvu. Zeptal jsem se na peníze dřív, než dokončil větu. Usmál se a já počkal, co chtěl říct dál.
S Lucií se vídáme častěji. Nemluvíme pokaždé o ničem důležitém. Někdy si pustí hudbu a vaří, zatímco sedím u stolu. Dozvěděl jsem se, co teď poslouchá a že přestala pít kávu. Já jí ji přitom při každé návštěvě připravoval.
Pořád mi chybí naše nedělní obědy v plném počtu. Když děti přijedou, Alenina židle zůstává prázdná. Už ale nemám pocit, že se všechno ostatní musí odehrát přesně jako dřív, aby to byla naše rodina.
V úterý volala Lucie cestou z práce. Začala vyprávět o šéfové. Po chvíli jsem ji přerušil, že si to přece nemusí nechat líbit. Ztichla.
„Promiň,“ řekl jsem. „Pokračuj.“
Na druhém konci bylo slyšet tramvaj. Chvíli jsem čekal, jestli hovor ukončí.
Pak se nadechla a začala znovu.
