Článek
Je mi šestapadesát, Pavlovi o dva roky víc. Jsme spolu skoro třicet let a o sexu jsme nikdy moc nemluvili. Když jsme měli chuť, prostě jsme se sblížili. Jenže časem jsem ji měla méně často než on. Obvykle jsem si řekla, že když už jsme začali, bude to nakonec příjemné.
Někdy bylo. Jindy jsem byla ráda, když jsme potom zhasli a šli spát. Pavlovi jsem to neříkala. Nechtěla jsem, aby si připadal odmítnutý, a sama jsem tomu nepřikládala velký význam.
Když se začaly objevovat jeho potíže, bral si je hodně osobně. Omlouval se mi. Několikrát řekl, že už asi nestojí za nic. Ujišťovala jsem ho, že pro mě není důležité, jestli se nám pokaždé všechno povede.
Byla to pravda. Jen jsem ještě nevěděla, jak velká úleva z toho pro mě časem bude.
Dlouho se k lékaři objednat nechtěl. Jednou večer mi řekl, že se bojí, co se dozví. Sedla jsem si k němu a nabídla, že mu s objednáním pomůžu. Byla jsem ráda, když nakonec souhlasil.
Najednou jsem se zase ráda přitulila
V měsících, kdy jsme spolu nespali, jsme si nebyli vzdálenější. Naopak jsem začala být k Pavlovi něžnější. Objala jsem ho cestou kolem křesla, večer jsem si k němu lehla blíž a nechala jeho ruku na svém břiše.
Nemusela jsem předem přemýšlet, co bude následovat. Mohla jsem si užít pohlazení a potom usnout. Přestala jsem hledat důvod, proč ještě zůstat v kuchyni, když on už šel do ložnice.
Pavel si toho všiml. Jednou mi řekl, že je rád, že se ho pořád chci dotýkat. Potěšilo mě to. Současně jsem se zastyděla, protože jsem věděla, proč se k němu teď přibližuji tak snadno.
Jenže mně ten klid vyhovoval čím dál víc.
On měl radost. Já jsem začala být opatrná
Když se situace po návštěvách lékaře začala zlepšovat, Pavel byl viditelně spokojenější. Po jednom společném večeru mě objal a řekl, že je rád, že se konečně zase cítí jako chlap.
Usmála jsem se a pohladila ho. Nechtěla jsem mu tu radost kazit.
O několik dní později jsem ale jeho ruku pod tričkem zase opatrně odsunula. Byla jsem unavená. Aspoň tak jsem mu to vysvětlila. A další večer jsem si lehla později než on, přestože jsem v kuchyni už neměla co dělat.
Začal se ptát, co se děje. Nejdřív nenápadně, pak přímo.
„Vždyť jsi chtěla, abych to řešil,“ připomněl mi.
To byla nejhorší část. Chtěla jsem to. Jenže jsem ho povzbuzovala kvůli tomu, jak se cítil on. Teď jsem měla pocit, že když konečně udělal něco, k čemu jsem ho přemlouvala, nemůžu být já ta, která začne couvat.
Řekla jsem mu, že se moje chuť nevrátila jen proto, že se zlepšily jeho potíže.
„Takže ti to předtím vyhovovalo?“
Mohla jsem odpovědět, že tak to přece není. Udělala jsem to skoro pokaždé, když jsme se dostali k něčemu nepříjemnému. Tentokrát jsem jen přikývla.
Pavel se odsunul. Začala jsem mu vysvětlovat, že mi nebylo dobře kvůli jeho trápení. Bylo mi dobře v těch večerech, kdy jsme se mohli dotýkat a já neměla pocit, že bych měla chtít ještě něco dalšího.
„Já tě přece nikdy nenutil,“ řekl.
Nenutil. Část toho očekávání jsem si vytvořila sama. Jenže on zase roky nevěděl, kdy mám skutečně chuť a kdy se snažím, aby nebyl zklamaný.
„A proč jsi mi to neřekla dřív?“ zeptal se.
Začala jsem odpovídat něco o únavě. Zarazila jsem se. Právě tímhle slovem jsem mu celé roky vysvětlovala všechno a vlastně nic.
Řekla jsem, že jsem ho nechtěla zranit. Podíval se na mě a odpověděl, že teď ho to bolí také. Na to jsem neměla nic, čím bych ho uklidnila.
Od toho rozhovoru uplynuly tři týdny. Pavel se mě někdy skoro nedotýká. Když se ho zeptám proč, říká, že nechce, abych zase cítila nějaké očekávání. Mě to mrzí. Jenže nemůžu chtít, aby okamžitě poznal něco, co jsem mu tak dlouho neříkala.
Minulou neděli jsem si k němu lehla a položila mu hlavu na rameno. Chvíli jsme mlčeli. Pak se zeptal, jestli už chci spát.
„Ještě ne. Jen chci chvíli zůstat takhle.“
Objal mě. Bylo mi s ním dobře. Jestli mu ten večer stačilo to samé, nevím. Pořád se bojím, že mu bude něco chybět. Tentokrát jsem ale neslíbila víc, než jsem chtěla.
