Článek
Když Jana před třemi lety převzala po rodičích malou horskou chatu v Krkonoších, věděla, že ji čeká spousta práce.
Budova potřebovala novou střechu, pokoje vypadaly jako z devadesátých let a ve skladu za kuchyní se za desítky let nahromadilo všechno, co bylo někomu líto vyhodit.
Staré ubrusy, rozbité židle, lyže s koženým vázáním, krabice s pohlednicemi a několik kartonů plných knih.
Jednoho říjnového odpoledne se Jana rozhodla sklad konečně vyklidit.
Na dně jedné krabice našla osm silných sešitů.
Byly to knihy hostů.
Nejstarší začínala v roce 1979.
Jana si sedla na převrácenou přepravku a začala listovat. Některé zápisy byly stručné.
„Krásný týden, děkujeme.“
„Výborné borůvkové knedlíky.“
„Příští rok přijedeme znovu.“
Jiné byly delší. Děti kreslily hory a sněhuláky, dospělí si stěžovali na počasí nebo chválili domácí kuchyni.
Pak Jana narazila na zápis z října 1984.
Marie a Karel Novotní, Pardubice.
Pod tím jediná věta.
Tak zase za rok.
Jana otočila několik stránek.
Říjen 1985.
Marie a Karel Novotní. Tak zase za rok.
Totéž.
Začala hledat další.
1987, 1988, 1989.
Každý rok přijeli na několik dnů v první polovině října.
A pokaždé napsali stejnou větu.
Čtyřicet let na stejném místě
Janu to začalo bavit.
Vytáhla i další knihy hostů a skládala je na podlahu podle let.
Novotní nechyběli skoro nikdy.
V devadesátých letech se jejich rukopis trochu změnil. Později se vedle podpisu několikrát objevila poznámka o dešti, sněhu nebo krásném podzimu.
Jedna věta ale zůstávala.
Tak zase za rok.
Jednou napsala Marie, podruhé Karel.
V roce 2004 připsali, že tentokrát museli pobyt o den zkrátit.
V roce 2011 poděkovali za pokoj v přízemí, protože schody už jim prý dávají zabrat.
V roce 2018 poprvé požádali o menší pokoj.
Ale přijeli.
Dokonce i když chatu převzala Jana a staré knihy hostů nahradil počítač, jména jí byla povědomá.
Novotní.
Starší manželský pár, který vždy přijel na podzim na čtyři noci.
Nenároční hosté.
Ráno snídaně, potom krátká procházka, odpoledne čaj a večer brzy spát.
Jana si nikdy neuvědomila, jak dlouho sem jezdí.
Až teď.
Našla jejich první zápis.
Bylo to před více než čtyřiceti lety.
Proč právě tahle chata?
Když Novotní přijeli následující říjen znovu, Jana už na ně čekala trochu jinak.
Marie se pohybovala pomalu a opírala se o hůl. Karel nesl malý kufr a neustále kontroloval, jestli jde manželka za ním.
Po večeři jim Jana přinesla jednu ze starých knih.
„Něco vám ukážu.“
Karel si nasadil brýle.
Marie se nad stránkou usmála.
„To už je tak dávno?“
Byl tam jejich zápis z roku 1984.
Jana se konečně zeptala, co ji zajímalo.
Proč sem vlastně jezdí každý rok?
Čekala příběh o svatební cestě nebo o místě, kde se poznali.
Marie zavrtěla hlavou.
„My jsme sem poprvé přijeli, protože jsme se chtěli rozvést.“
Jana se na ně překvapeně podívala.
Byli tehdy manželé osm let.
Měli dvě malé děti, hypotéku na dům a za sebou několik měsíců hádek. Karel trávil hodně času v práci, Marie měla pocit, že je na všechno sama.
Nakonec se domluvili, že děti nechají u babičky a odjedou na několik dní někam, kde nikoho neznají.
Chtěli si v klidu říct, co bude dál.
Náhodou vybrali právě tuhle chatu.
„První den jsme se skoro nebavili,“ vzpomínal Karel.
Druhý den pršelo a oni zůstali celé odpoledne uvnitř.
Seděli u okna, pili čaj a po několika měsících spolu začali opravdu mluvit.
Ne o tom, kdo co udělal špatně.
Ale o tom, čeho se každý z nich bojí.
Když po čtyřech dnech odjížděli, nerozvedli se.
Naopak si slíbili, že se sem za rok vrátí.
A zkontrolují, jestli jsou spolu ještě proto, že chtějí, nebo už jen ze zvyku.
„A očividně jsme se pokaždé rozhodli, že ještě rok vydržíme,“ zasmála se Marie.
Karel se na ni podíval.
„Někdy jen tak tak.“
Letos přijel sám
O rok později, začátkem října, našla Jana v rezervačním systému známé jméno.
Karel Novotný.
Pouze jedna osoba.
Když přijel, už z auta vystupoval sám.
Marie na jaře zemřela.
Bylo jí osmdesát tři let.
Jana mu chtěla říct, že tentokrát samozřejmě nemusí platit za pobyt, ale Karel ji okamžitě odmítl.
„Marie by mě seřvala, že zneužívám známosti.“
Dostal stejný pokoj jako vždy.
První den se prošel jen několik set metrů od chaty. Druhý den seděl dlouho venku na lavičce. Třetí odpoledne si objednal dva čaje.
Když je Jana přinesla, zarazila se.
„Druhý je pro Marii,“ vysvětlil Karel. „Čtyřicet let mi půlku vypila. Tak ať má příležitost i letos.“
Jana nic neřekla.
Položila oba hrnky na stůl.
Večer před odjezdem mu přinesla starou knihu hostů.
Tu úplně první.
Karel chvíli hledal.
Pak našel zápis z roku 1984.
Přejel prstem po Mariině jménu.
„Můžu tam něco připsat?“
Jana mu podala propisku.
Pod více než čtyřicet let starý zápis napsal několik slov.
Potom knihu zavřel.
Když ráno odjel, Jana ji znovu otevřela.
Pod větou Tak zase za rok stálo novým, trochu roztřeseným písmem:
Letos jsem přijel sám. Příští rok zase přijedu.
A úplně pod tím připsal:
Někdo přece musí zkontrolovat, jestli náš pokoj pořád držíte volný.
