Článek
„I tenkrát na dovolené?“
Seděli jsme v kuchyni. Tomáš měl před sebou telefon s fotografií nás dvou na balkoně penzionu. Byli jsme tam před pěti lety, poprvé po dlouhé době bez dětí. Pamatuji si, jak jsme celý večer seděli venku a povídali si. On si teď vzpomněl hlavně na to, co přišlo potom.
Přikývla jsem.
Zhasl displej a položil telefon na stůl. Byla bych radši, kdyby se na mě zlobil nahlas. Takhle jsem nevěděla, jestli mám ještě něco vysvětlovat, nebo konečně přestat mluvit.
Začalo to dávno před ním
S Tomášem jsme se poznali ve čtyřiadvaceti. Přitahoval mě a bylo mi s ním dobře. Před ním jsem měla dva vztahy, ve kterých jsem si zvykla, že se mě muži ptají, jestli to bylo hezké. Odpovídala jsem ano. Často to hezké bylo. Jen se nestávalo všechno, co ode mě podle mého očekávali.
Když se mě Tomáš poprvé zeptal, jestli jsem dosáhla orgasmu, mohla jsem říct ne. Nijak na mě netlačil. Jen se usmíval a já nechtěla ten okamžik pokazit. Řekla jsem, že ano. Přitáhl si mě k sobě a já si zapamatovala hlavně jeho spokojenost.
Příště jsem nevěděla, jak vysvětlit, že tentokrát ne. Bála jsem se, že začne pátrat, co udělal jinak. Tak jsem zopakovala to, co minule. Netušila jsem, že za několik let budu hledat vhodnou chvíli, jak mu oznámit, že to nebyla pravda ani poprvé.
Tomáš byl pozorný. Ptal se, co mám ráda, a já mu odpovídala, i když jsem někdy sama přesně nevěděla. Když řekl, že už mě dobře zná, přikývla jsem. Potom jsem se bála, co by si pomyslel, kdybych ho opravila.
Přišla svatba, děti a roky, kdy jsme byli rádi za večer bez přerušení. Když jsme konečně zůstali sami, odkládala jsem přiznání na jindy.
Chtěla jsem, aby se mě mohl dotknout bez čekání na výsledek
Poslední dobou už mi vadilo, že i hezký večer končí kontrolní otázkou. Tomáš se ptal, jestli jsem spokojená. Já ho ujistila, že ano. On byl rád a já se cítila zase o něco hůř.
Jednou jsem mu řekla, že bych si přála, abychom nemuseli pokaždé někam dojít. Nerozuměl mi. Odpověděl, že se přece snaží hlavně kvůli mně. Věděla jsem, že říká pravdu. A že mu celé roky dávám důvod věřit, že to tak chci také.
O dva večery později jsem si k němu sedla na pohovku. Televize byla vypnutá a děti už měly zavřené dveře pokojů. Řekla jsem, že potřebuju mluvit o nás. Zeptal se, jestli jsem někoho potkala.
„Ne. Ale něco ti musím říct.“
Vysvětlila jsem mu, že s ním ráda spím. Že ho chci. Potom jsem přiznala, že orgasmus předstírám. Bylo to první slovo, které jsem z té věty skoro nedokázala vyslovit.
Tomáš zůstal sedět bez pohybu.
„Jak dlouho?“
Nemohla jsem se na něj podívat.
„Od začátku.“
Vstal a odnesl hrnek do kuchyně. Za chvíli se vrátil. Zeptal se, jestli je to opravdu možné. Jestli se to nikdy nestalo. Odpověděla jsem, že s ním ne. Když se zeptal, jestli sama ano, řekla jsem pravdu i tentokrát.
„Takže jsi věděla, že to jde. Jen jsi mě nechala myslet si něco jiného.“
Začala jsem vysvětlovat, že to není tak jednoduché. Přerušil mě.
„Já už se tě teď neptám, co mám dělat jinak.“
Začal se vracet do minulosti
První dny se mě ptal na jednotlivé večery. Na začátek vztahu, svatební cestu i dovolenou na té fotografii. Odpovídala jsem, přestože jsem měla pocit, že každou další odpovědí mažu něco hezkého.
Jednou se zeptal, jestli jsem s ním vůbec někdy chtěla spát, nebo to dělala jen pro něj. Řekla jsem, že jsem chtěla. Připomněla jsem mu, kolikrát jsem začala já. Díval se na mě, jako by si nebyl jistý ani tím.
„A jak mám teď poznat, kdy mi říkáš pravdu?“
Chtěla jsem mu slíbit, že už nikdy nebudu nic předstírat. Jenže stejným hlasem jsem ho roky ujišťovala, že jsem spokojená.
Do práce jsme chodili dál, večer jsme řešili nákup a synovu školu. Před dětmi se mezi námi nic viditelného nestalo. Když ale zůstalo v kuchyni ticho, měla jsem chuť utéct za nějakou domácí prací. Tomáš si zase začal chodit lehnout dřív než já.
Nejvíc mě zasáhlo, když jsem ho při odchodu do práce políbila a on se zeptal, jestli to dělám, abych mu zlepšila náladu. Chtěla jsem se urazit. Pak mi došlo, že se ptá na něco, co už nedokáže samozřejmě přijmout.
Málem jsem to udělala znovu
Po několika týdnech jsme si byli zase blíž. Jeden večer jsme zůstali dlouho vzhůru a Tomáš mě vzal za ruku. Byla jsem ráda, že se mě dotýká. Jenže potom jsem si všimla, jak pečlivě sleduje můj obličej.
Zeptal se, jestli je mi dobře. Řekla jsem ano. Za chvíli se zeptal znovu. Věděla jsem, co potřebuje slyšet, a na okamžik mě napadlo, že by bylo nejjednodušší mu to dát. Třeba jen tentokrát. Aby konečně přestal pochybovat.
Zastavila jsem ho.
„Já teď myslím hlavně na to, abys nebyl zklamaný.“
Stáhl ruku. Řekl, že tedy radši přestane. Když jsem se ho pokusila přitáhnout zpátky, nechal se, ale bylo vidět, že se stydí.
Leželi jsme vedle sebe a ani jeden nevěděl, co dál. Ráno se Tomáš zeptal, jestli už to máme raději nechat být. Řekla jsem, že nechci. Jen jsem mu nedokázala slíbit, kdy to mezi námi zase půjde snadno.
Musela jsem přestat mluvit i za něj
Na párovou konzultaci jsme se objednali společně. Připravená jsem byla hlavně na to, že budu znovu vysvětlovat, proč jsem mlčela. Mluvila jsem dlouho. O studu, o prvních vztazích a o tom, že jsem nechtěla Tomášovi ublížit.
Když přišla řada na něj, řekl, že mu vadí i tohle vysvětlení.
„Ona pořád říká, že mě chtěla chránit. Ale já bych unesl, kdyby mi řekla, že něco není tak, jak si myslím.“
Začala jsem odpovídat, ale Tomáš se nadechl, že ještě neskončil. Nechala jsem ho domluvit.
Řekl, že ho bolí, kolikrát mi děkoval za hezký večer a nevěděl, že já mezitím řeším, jak mu něco zahrát. Že se cítí hloupě. A že teď nedokáže oddělit mou chuť být s ním od snahy uklidnit ho.
Odcházeli jsme tišší než obvykle. Cestou domů se mě ale Tomáš neptal na minulost. Zeptal se, jestli jsem ráda, že jsme tam šli. Řekla jsem, že ano. On také.
Ještě nejsme v pohodě
Od mého přiznání uplynuly čtyři měsíce. Tomáš se někdy stále zeptá, jestli něco dělám opravdu proto, že chci. Občas mě ta otázka unaví. Připomínám si, že ji nemůžu odstranit tím, že ho požádám, aby už na všechno zapomněl.
Taky se učím říct, když sama nevím. Dřív bych rychle vybrala odpověď, která ho potěší. Teď se někdy zarazím uprostřed věty. Není to vždycky příjemné ani pro jednoho.
Minulý týden jsme večer seděli na balkoně. Tomáš položil telefon na stolek. Na displeji měl znovu fotografii z penzionu. Podívala jsem se na ni a čekala další otázku.
„Pamatuješ tu snídani?“ zeptal se. „Jak jsme se kvůli ní vzbudili v sedm a nakonec přišli poslední?“
Pamatovala jsem si ji. I číšníka, který nám schoval poslední dva koláče. Začali jsme se o tom bavit a já se po chvíli přestala hlídat.
Když jsme šli dovnitř, vzala jsem Tomáše za ruku. Tentokrát ji jen stiskl.
