Článek
Tereza rozložila papíry na kuchyňském stole a odsunula můj hrnek. Řešily jsme, kam posadit Pavlovu sestru, která špatně slyší, a jestli má být dětský stůl u okna. Potom ukázala na dvě jména vedle sebe.
„Tady bys byla ty. A tady Marie. Myslela jsem, že by vám spolu mohlo být dobře.“
Přikývla jsem. Dokonce jsem řekla, že to má hezky vymyšlené. Tereza začala ukazovat květiny. Já ještě jednou zkontrolovala, jestli mezi našimi jmény opravdu nikdo nesedí.
Byla jsem ta, která jí pomáhala hledat
Terezu jsme si s Pavlem přivezli domů, když jí byly tři. První večer si nesundala boty. Seděla na kraji postele a držela sáček s několika věcmi, které měla s sebou. Když jsem jí chtěla boty rozvázat, přitáhla nohy pod sebe. Nechala jsem ji. Usnula v nich.
O tom, že jsme ji adoptovali, věděla od malička. Jak rostla, přibývaly otázky. Někdy jsem odpověď znala, jindy jsem musela říct, že nevím. Nejtěžší bylo, když se ptala, proč si ji její první maminka nemohla nechat. Nedokázala jsem odpovědět tak, aby přestala hledat chybu v sobě.
Před dvěma lety mi řekla, že by ji chtěla najít. Seděly jsme spolu nad dokumenty a já jí pomáhala sestavit první dopis. Několikrát jsem ho po ní četla. Chtěla jsem, aby zněl klidně, ačkoli mně samotné se při tom svíral žaludek.
Po prvním setkání mi zavolala z tramvaje. Marie prý bydlela kousek od zastávky, kde Tereza dřív přestupovala cestou do školy. Ta blízkost ji zasáhla víc než cokoli, co jí řekla. Já se ptala, jestli byla hodná a jestli Tereze odpověděla na její otázky. Potom jsem čekala, co ještě uslyším.
„Mám oči po ní,“ řekla Tereza.
Odpověděla jsem, že to musí být zvláštní pocit. Bylo to pravda. Jen jsem potom ještě chvíli stála s telefonem v ruce.
Pozvánka mi nevadila. Aspoň jsem si to myslela
Když mi oznámila, že Marii pozve na svatbu, řekla jsem ano bez zaváhání. Opravdu mi připadalo správné, aby tam byla. Marie se Tereze nikdy nesnažila určovat, jak často se mají vídat. Neměla jsem proti ní nic konkrétního.
Od večera se zasedacím pořádkem jsem ale začala řešit věci, které mě předtím nenapadly. Jestli nás fotograf vyzve obě, až zavolá rodiče nevěsty. Jak nás představí ženichově babičce. Jestli se při poděkování podívá nejdřív na mě. Ty otázky mi připadaly tak malicherné, že jsem je neřekla ani Pavlovi.
Místo toho jsem Tereze napsala, jestli by nebylo lepší posadit Marii k její sestřenici. Odpověděla, že se přece neznají. Navrhla jsem jiný stůl. Tereza mi zavolala.
„Mami, vadí ti, že bude sedět vedle tebe?“
Začala jsem vysvětlovat, že má být poblíž někdo, s kým si bude mít co povídat. Že já budu odbíhat a pomáhat. Že nechci, aby se cítila sama.
„Já myslela, že už nikam odbíhat nebudeš. Vždyť jste všechno objednali.“
Měla pravdu. Poprvé jsem na rodinné oslavě neměla mít žádnou práci, za kterou bych se mohla schovat.
Pavel mě nechal domluvit
Večer jsem mu ukázala zprávy. Čekala jsem, že řekne, že mě chápe a že je těch změn na mě moc. Chápal mě. Jen se zeptal, co bych vlastně chtěla, aby Tereza udělala.
„Já nevím. Nemusela nás dát přímo vedle sebe.“
„A kdyby seděla o dva stoly dál?“
Chvíli jsem přemýšlela. Vadilo by mi, kdyby k ní Tereza během večera často chodila. Vadilo by mi, kdyby se spolu fotily. Nakonec jsem přiznala, že ani jiné místo u stolu by mi nejspíš nepomohlo.
Pavel si sedl naproti mně.
„Já se taky bojím, jaký to bude,“ řekl. „Jen jsem zatím neměl pocit, že je s čím bojovat.“
Konečně jsem mu řekla, čeho se bojím. Že si v ten den budu připadat jako náhradní máma. Pavel mi stiskl ruku. Byla jsem ráda, že mě hned nezačal přesvědčovat o opaku.
Dcera ode mě chtěla vědět, co se děje
Tereza přijela v neděli sama. Položila na linku krabici s ochutnávkou dortu a nechala si kabát. Poznala jsem, že nepřijela na dlouhou návštěvu.
„Marie se mě ptala, jestli by ti nevadilo, kdyby přišla. Nevěděla jsem, co jí mám říct.“
Zarazilo mě to. Myslela jsem, že své pocity skrývám dobře. Zeptala jsem se, co jí odpověděla.
„Že ti to nevadí. Jenže pak jsem si nebyla jistá.“
Vytáhla jsem dvě vidličky, ačkoli jsme ještě nezačaly jíst. Potřebovala jsem něco dělat. Nakonec jsem jí řekla, že ji nechci nutit pozvání rušit. Že jsem ráda, že Marii našla. A že mě přesto ta dvě jména na papíře zabolela víc, než jsem čekala.
Tereza si pomalu rozepnula kabát.
„Já jsem vás nedala vedle sebe, abych tě zkoušela,“ řekla. „Nechtěla jsem pořád hlídat, za kým můžu jít.“
Chtěla jsem ji okamžitě ujistit, že nic takového dělat nemusí. Jenže už to dělala. Před každou zmínkou o Marii se na mě podívala. O některých jejich setkáních mi říkala až později. Já si přitom celé dva roky myslela, jak dobře to zvládám.
Poprosila jsem ji, ať se mě nesnaží uklidňovat tím, že bude o Marii mlčet. Nebyla to věta, kterou bych řekla snadno. Tereza se posadila a já jí podala vidličku. Snědly jsme ochutnávku dortu, ale k papíru se stoly jsme se ten den nevrátily.
Před svatbou jsme se měly potkat
S Marií jsem do té doby mluvila jen krátce na Tereziných narozeninách. Teď jsem jí napsala, jestli bychom se nemohly sejít. V kavárně jsme obě přišly dřív. Stála u pultu a hledala drobné. Poznala mě a hned řekla, že pro mě ještě nic neobjednala, protože neví, co piju.
Nejdřív jsme mluvily o svatbě. Potom Marie řekla, že jí Tereza ukázala fotografii ze školního představení. Byla na ní v převleku za lišku.
Vzpomněla jsem si, jak jsem večer předtím přišívala ocas, který se při zkoušce utrhl. Marie se zeptala, jestli se Tereza jako malá hodně bála vystupovat. Vyprávěla jsem jí, že před každým představením chtěla zůstat doma a po něm se ptala, kdy bude další.
Poslouchala. Pak řekla, že ji mrzí, že o těch letech nic neví.
Najednou jsem neměla chuť připomínat jí, že jsem u toho byla já. Věděla to. Seděla naproti mně a čekala, jestli jí řeknu ještě něco.
Pověděla jsem jí o Terezině prvním kole. O červených brýlích, které odmítala nosit. Když se Marie usmála, poprvé jsem si všimla, jak moc je ten úsměv podobný dceřinu. Tentokrát jsem se dokázala dívat.
Ten papír jsme nakonec nechaly být
Do svatby zbývají tři týdny. Pořád nevím, jak se budu cítit, až nás Tereza obě někomu představí. Ani jsem jí neslíbila, že mě už nic nezabolí. Jen jsem jí řekla, že si nemusí vybírat místo podle toho, jakou mám zrovna náladu.
Minulý čtvrtek zavolala kvůli šatům. Chtěla vědět, jestli s ní půjdu na poslední zkoušku. Marie měla přijít také. Řekla jsem, že ano.
Večer jsem si všimla, že mám v ten čas zubaře. Málem jsem se té kolize chytila. Mohla jsem se omluvit a nikdo by mi nic nevyčítal. Pak jsem našla číslo ordinace a ráno požádala o jiný termín.
Tereze jsem napsala, že přijdu. Odpověděla, ať si vezmu brýle, protože potřebuje zkontrolovat drobné knoflíčky na zádech.
Připravila jsem si je do kabelky.
Poprvé od toho večera u kuchyňského stolu jsem se na něco ze svatby opravdu těšila.
