Článek
Mně pak šéf připomněl jedinou větu: „Říkala jste, že je na ni spoleh.“
Ve firmě pracuji šestým rokem.
Není to žádná vysněná kariéra, ale mám slušný plat, dobré kolegy a vedoucího, který nám většinou věří. Když někdo potřebuje odejít dřív nebo si přesunout směnu, nebývá z toho problém.
Moje kamarádka Jana takové štěstí podle svých slov neměla.
Posledního půl roku si skoro pokaždé, když jsme se viděly, stěžovala na práci. Vadil jí vedoucí, peníze i směny. Několikrát říkala, že by odešla okamžitě, kdyby měla kam.
Pak se u nás uvolnilo místo v administrativě.
A já si vzpomněla právě na ni.
Řekla jsem šéfovi, že je spolehlivá
Jana měla potřebnou praxi a práce by pro ni znamenala asi o šest tisíc korun vyšší plat.
Poslala mi životopis a já ho předala vedoucímu. Když se mě zeptal, jaká Jana je, řekla jsem, že je pečlivá, normální a hlavně spolehlivá.
Známe se skoro dvanáct let a nikdy jsem neměla důvod myslet si opak.
Na pohovoru uspěla a nastoupit měla o tři týdny později.
První den mi ráno napsala, že je nervózní. Zašla jsem pro ni ke vchodu, ukázala jí kancelář a představila ji kolegům.
V pondělí všechno proběhlo dobře. V úterý také.
Ve středu odcházela s tím, že už se začíná orientovat a práce jí přijde mnohem lepší než ta předchozí.
Ve čtvrtek ráno její židle zůstala prázdná.
Ve firmě volali hlavně mně
Vedoucí se mě kolem půl deváté zeptal, jestli nevím, kde Jana je.
Nevěděla jsem.
Zavolala jsem jí a napsala zprávu. Až po desáté odpověděla, že jí není dobře.
Vedoucí to vzal bez problémů. Potřeboval jen vědět, zda přijde v pátek.
Na to už Jana neodpověděla.
V pátek nepřišla znovu a tentokrát se neozvala ani personalistce. Protože jsem ji do firmy přivedla já, začali se všichni automaticky obracet na mě.
Bylo mi trapně, přestože jsem vlastně nic neudělala.
Její práci jsme si navíc museli rozdělit. Já zůstala dva dny skoro o hodinu déle a kolegyně z vedlejší kanceláře převzala část úkolů, které se Jana měla začít učit.
V sobotu odpoledne mi konečně přišla zpráva.
Žádná nemoc ani rodinný problém.
Jana mi napsala, že po pár dnech zjistila, že jí práce nesedí a nechce tam pokračovat.
Zeptala jsem se, proč to alespoň normálně neřekla vedoucímu.
„Nechtěla jsem to řešit. Stejně bych tam už nešla,“ odpověděla.
„Vždyť ty tam pracuješ dál“
Napsala jsem jí, že jsem ji doporučila já a že teď před šéfem vypadám jako člověk, který se zaručil za někoho, koho vůbec nezná.
Jana nechápala, proč to beru tak vážně.
„Vždyť ty tam pracuješ dál. Co z toho děláš takovou vědu?“
V pondělí si mě vedoucí zavolal.
Řekl mi, že chápe, že za rozhodnutí jiné dospělé ženy nemůžu. Zároveň dodal, že příště už raději nechá podobná místa obsadit přes běžné výběrové řízení.
Nic víc říkat nemusel.
O několik dní později se uvolnilo ještě jedno místo v jiném oddělení. Kolega se zeptal, zda někoho neznám.
Vedoucí se jen pousmál a řekl: „Tentokrát radši bez doporučení.“
V tu chvíli jsem přesně věděla, co po Janě zůstalo.
Pak jsem se od společné známé dozvěděla ještě jednu věc.
Jana už v pátek nastoupila do jiné firmy.
O té nabídce přitom věděla ještě před nástupem k nám. Naši práci si prý chtěla jen na pár dní vyzkoušet, aby zjistila, která nabídka bude lepší.
Od té doby spolu téměř nemluvíme.
Ne proto, že po třech dnech odešla. To se může stát každému.
Ale protože vůbec nepochopila, že když jsem se za ni zaručila, nepůjčila jsem jí jen kontakt na volné místo.
Půjčila jsem jí i svoje jméno.
