Článek
Elišce je sedm a od jejích tří let jsem u ní byla každý všední den, protože syn se s Petrou rozvedli ošklivě a oba museli makat, aby to utáhli. Vyzvedávala jsem ji ze školky, dělala večeře, učila ji říkanky, jednou jsem s ní byla tři dny v nemocnici na zápal plic, zatímco oni oba měli v práci důležité termíny, které se prý nedaly odložit. Nikdy jsem to nepočítala jako oběť. Byla to moje vnučka a měla jsem ji ráda tak, jak se má mít ráda vnučka, bez faktur a bez nároku na vděk.
Petra se před dvěma lety seznámila s Liborem a přestěhovali se k němu na druhý konec města. Vídání s Eliškou se přirozeně zredukovalo, brala jsem to jako normální vývoj věcí, děti rostou a potřeby rodiny se mění. Co jsem nečekala, byla Liborova matka Jarka. Vdova, penzistka, bydlí kousek od nich, a jak jsem postupně zjišťovala, začala fungovat přesně v té roli, kterou jsem měla dřív já. Vyzvedávání ze školy, hlídání o prázdninách, odpolední svačiny.
Zprvu mi to nevadilo, protože jsem si říkala, že děcko může mít klidně dvě babičky a víc lásky nikoho nezabije. Vadit mi to začalo loni v listopadu, kdy jsem na Facebooku, na profilu Petřiny kamarádky, uviděla fotky z Eliščiných narozenin. Byla tam moje vnučka s balonky, s dárky, a uprostřed stolu dort s čokoládovou polevou a jahodami navrch, přesně takový, jaký jí peču každý rok já, protože je to jediný dort, který má opravdu ráda. Pod fotkou stálo v popisku: „Nejlepší dort od babičky Jarky, jak jinak.“ Srdíčko na konci.
Seděla jsem s telefonem v ruce a nevěděla jsem, jestli mě víc bolí, že jsem na oslavu nebyla pozvaná, nebo že si ten dort, který je vlastně můj recept po mojí mámě, přivlastnila cizí žena a nikomu to nepřišlo divné.
Zavolala jsem synovi, ne Petře, jemu. Zeptala jsem se ho na rovinu, proč mě na narozeniny nepozvali. Chvíli mlčel a pak řekl větu, která mě dostala víc než ten dort: „Mami, ty jsi loni Petře na tý oslavě řekla přede všema, že se stydíš, jak to dítě vychovává. To si vážně myslíš, že tě po tomhle bude zvát dál?“
Vzpomněla jsem si na to. Bylo to na Eliščiných šestých narozeninách, měla jsem víno a Petra nechala dítě sledovat telefon skoro celé odpoledne, zatímco dospělí klábosili na terase. Řekla jsem to nahlas, přesně tak nevybíravě, jak to popsal syn. Byla jsem přesvědčená, že mám pravdu, a možná ji i mám, ale způsob, jakým jsem to řekla, byl zbytečně krutý, a to jsem si tehdy nepřipouštěla.
Od té doby mě prý Petra zve jen na to nejnutnější, na společné rodinné akce, kde by moje absence byla nápadná, a všechno ostatní přenechává Jarce, která se podle syna „nikdy do ničeho neplete a jenom pomáhá“. Zeptala jsem se ho, jestli si vůbec uvědomuje, kolik let jsem do té holčičky vložila já, než přišla nějaká Jarka. Řekl mi, ne zle, ale unaveně: „Uvědomuju, mami. Ale Jarka se s ní nikdy nepohádala kvůli tomu, jak ji vychovávaj rodiče. Ty jo. Pořád.“
Eliška mi minulý týden po telefonu vyprávěla, jaké to bylo super, že s babičkou Jarkou pekly perníčky a že jí nevadilo, když jí polovina těsta spadla na zem, protože se prý jenom zasmála a udělaly nové. Řekla jsem jí, že to je krásné, a myslela jsem to upřímně, i když mi to sevřelo hrdlo, protože jsem si vzpomněla, kolikrát jsem na ni za podobnou maličkost zvýšila hlas, protože jsem chtěla, aby se naučila být šikovná a pořádná, a teď nevím, jestli jsem jí tím dávala lásku, nebo jenom nároky.
Nezavolala jsem Petře, abych se omluvila, i když vím, že bych asi měla. Bojím se, že by to znělo jako vydírání, teď, když vidím, jak rychle mizím z toho dětského života, který jsem roky držela na svých bedrech. Několikrát jsem tu omluvu psala do mobilu, dlouhou, se všemi větami, které jsem si připravila v hlavě při žehlení, a pokaždé jsem to smazala, protože mi to připadalo, jako bych se omlouvala hlavně proto, abych se dostala zpátky na seznam hostů, a to jsem po ní nechtěla, aby si o mně myslela.
Peču ten dort dodnes, každý rok, i když mě na oslavu nepozvou, a nosím ho Elišce zvlášť, o pár dní později, jako soukromou oslavu jenom pro nás dvě. Ona se pokaždé tváří nadšeně a sní dva kousky, jeden hned a druhý si nechá na later, jak říká, a mně je z toho slova later, které pochytila někde ve škole, smutno úplně jinak, než by mělo být.
Jestli časem pochopí, proč to dělám dvakrát, nebo jestli si prostě zvykne, že babiček je víc a jedna z nich nosí dort pozdě, to nevím. Někdy si říkám, že to dělám hlavně kvůli sobě, abych měla pocit, že jsem pořád ta babička od dortu, i když už dávno nejsem ta babička od každodenního vyzvedávání ze školy. A pak si vzpomenu na tu větu o studu, kterou jsem tenkrát řekla přede všemi, a přestanu si být jistá, jestli si vůbec zasloužím litovat toho, co teď mám. Zatím jenom peču a čekám, jestli mi to jednou poví ona sama, až bude starší a bude jí jasné, kolik babiček v jejím životě vlastně bylo a proč.
