Článek
Moje filmová kariéra začala fotografií u lednice. Dcera mě vyfotila kvůli inzerátu, v němž hledali ženu přes šedesát do malé role v celovečerním filmu. Chtěla jsem si stoupnout tak, aby za mnou nebyly vidět magnety z dovolených. Dcera mi řekla, že hledají babičku do kuchyně, takže prostředí odpovídá.
Do té doby jsem dělala většinou věci, u kterých se dalo vysvětlit, k čemu jsou dobré. Pracovala jsem v účtárně, pomáhala dceři s klukem, chodila plavat kvůli zádům. Na otázku, proč chci ve filmu postavit na stůl hrnek, jsem rozumnou odpověď neměla. Prostě jsem chtěla.
Na zkoušce seděli tři lidé a nikdo nevypadal, že by potřeboval ohromit. Dostala jsem stránku textu, přečetla dvě věty a potom je řekla znovu, tentokrát bez snahy mluvit pěkně. Právě to jim vyhovovalo. Celý život mě opravovali, abych nemumlala, a najednou se to hodilo.
Když mi za týden zavolali, že mě vybrali, zrovna jsem stála ve frontě na maso. Nechala jsem před sebe dva lidi a tvářila se pracovně. Paní za pultem se pak ptala, jestli si to kuře ještě vezmu. Vzala. Bylo příjemné mít velkou zprávu a přitom normálně nakoupit.
Doma jsem si text položila na kuchyňskou linku. Hrála jsem babičku mladého muže, který se přijede přiznat, že nedokončil školu. Měla jsem mu nalít čaj a říct, že jeho táta taky neříkal všechno hned. Druhá věta se týkala bábovky. Žádná velká tragédie, ale pro mě role až dost.
Dcera měla radost. Syn se zeptal, kolik za to dostanu, a vnuk Matěj chtěl vědět, jestli budu slavná. Ujistila jsem ho, že ne. Sama jsem ovšem už při prvním čtení přemýšlela, jak dlouho se při té první větě dívat mladému herci do očí. Člověk se přece musí připravit.
Natáčelo se v domě na okraji Prahy. První ráno jsem přijela o půl hodiny dřív a pak další dvě hodiny seděla v bývalé dětské ložnici. Na sobě cizí zástěru, na klíně vlastní kabelku. Z vedlejšího pokoje se ozývalo posouvání nábytku a někdo pořád sháněl prodlužovačku.
Tam jsem poznala Zdenu. Byla přibližně mého věku a hrála sousedku, která přinese zapomenutou tašku. Měla jednu větu a proti mně zkušenost ze dvou reklam. Když jsem se jí ptala, zda se nemám jít připomenout, nabídla mi mandarinku. Prý si pro nás přijdou, až nás budou potřebovat.
Přišli před polednem. V kuchyni se sotva dalo projít. Mladý herec, který představoval vnuka, se mi představil jako Filip a zeptal se, jestli mi nebude vadit tykání. Nevadilo. O deset minut později jsme seděli proti sobě jako rodina a já poprvé nemyslela na to, kam si dát ruce.
To přišlo až potom. Hrnek jsem měla položit uchem doprava a neměla jsem se při tom podívat na stůl. Poprvé jsem ho postavila jinam, podruhé jsem se podívala, potřetí cinkla lžička. Nikdo mi nevynadal. Právě ta trpělivost mě znervózňovala víc, než kdyby někdo zakřičel, ať už to konečně udělám pořádně.
Když se záběr povedl, režisér jen kývl a řekl, že teď z druhé strany. Čekala jsem nějaké výraznější potvrzení svého talentu. Místo něj mi paní upravila rukáv a Filip dostal nový čaj. Teprve při obědě mi došlo, že jsme dopoledne strávili nad několika okamžiky, které divák skoro přehlédne.
Druhý den jsme se k téže návštěvě vraceli. Tentokrát se točilo od dveří a já musela přicházet ve správnou chvíli, ačkoli jsem přes stěnu neslyšela konec Filipovy řeči. Domluvili jsme si znamení. Mladá asistentka na mě z chodby mávla a já vyšla s tácem jako na zavolanou. Doslova.
Během zkoušek nás občas snímal mladík s menší kamerou. Natáčel zákulisí a ujišťoval mě, že do jeho objektivu koukat nemusím. Samozřejmě jsem se pokaždé podívala. Zdena mi pak ze své židle ukazovala, ať si ho nevšímám, a sama na něj nadšeně mávala.
Třetí den zbyly drobnosti. Nalévání vody, bábovka, ruka s hrnkem. V zástěře už jsem se cítila skoro jako doma. Když mi ji večer odebírali, sáhla jsem automaticky do kapsy pro kapesník. Byl cizí, patřil k oblečení. I ten jsem musela vrátit.
Za ty tři dny jsem se mnohokrát nudila, bolela mě záda ze židle a snědla jsem víc pečiva než za běžný týden. Přesto jsem cestou domů nechtěla nikomu říkat, jak únavné to bylo. Naopak jsem dceři dlouze vysvětlovala, proč se scéna dělala z více stran. Najednou jsem byla odbornice.
Zdena mi napsala, jestli mě v pořádku dovezli na nádraží, a vyměnily jsme si několik fotek z čekání. Na jedné sedím pod plakátem dinosaurů a držím text oběma rukama. Tu jsem rodině neposlala. Vybrala jsem si snímek ze zahrady, kde mi slušela zástěra a nebyla vidět plastová přepravka za mnou.
Pak se dlouho nic nedělo. Když se mě někdo zeptal na film, odpovídala jsem, že je ještě ve výrobě. Znělo to mnohem líp než přiznat, že nevím.
Pozvánku na první uvedení pro účastníky natáčení jsem dostala na jaře. Bylo možné přikoupit vstupenky, a tak jsem vzala pět míst navíc. Pro dceru s manželem a Matějem, pro syna a jeho ženu. Napsala jsem jim rovnou datum, čas a čísla sedadel. Nikdo nemusel řešit vůbec nic.
Dcera se zeptala, jestli se tam určitě objevím. Odpověděla jsem, že jsem přece točila tři dny. Tehdy mi to připadalo jako dostatečný důkaz. Ani jsem se nikoho nezeptala, kolik z naší kuchyně zůstalo. Co kdybych vypadala jako protivná ženská, která si představuje, že se film dělá kvůli ní?
Týden před promítáním jsem si nechala upravit vlasy a koupila si tmavomodrou halenku. Matěj mi poslal obrázek hvězdy s mým jménem. Vytiskla jsem si ho a postavila na poličku. Na snímku ze zahrady jsem si mezitím našla několik nedostatků, ale novou fotografii už nebylo kde udělat.
V předsálí už čekala Zdena se svou sestrou. Měla červené korále a smála se, že dneska aspoň víme, kdy začínáme. Udělaly jsme společnou fotografii. Potom přišly děti, syn koupil pití a Matěj se mě držel za loket. Byla jsem pyšná. Na ně i na sebe, proč to nepřiznat.
První půlhodinu jsem děj sledovala jen napůl. Poznala jsem Filipův svetr a čekala, až v něm přijede ke mně do kuchyně. Když se na plátně objevila zahradní branka, narovnala jsem se. Dceři jsem položila prsty na předloktí. Teď už se nemohlo nic splést, ten dům jsem znala.
Filip seděl u stolu. V krátkém záběru před něj něčí ruka postavila hrnek. Moje ruka, můj upravený rukáv a hrnek uchem doprava. Potom Filip telefonoval otci. Kuchyň zmizela a s ní i obě moje věty.
Ještě jsem čekala, že se k babičce vrátí. Měla přece na stole bábovku.
Nevrátili se. Do konce filmu zbývala skoro hodina a já během ní postupně přestávala sedět rovně. Smích v sále mi začal vadit, přestože se nikdo nesmál mně. Dcera občas otočila hlavu, ale já se dívala před sebe. Ani jednou jsem se na ni neusmála, aby věděla, že jsem v pořádku. Nebyla jsem.
V titulcích moje jméno zůstalo. Matěj do mě šťouchl a ukázal na plátno. Přikývla jsem s takovým úsilím, jako bych mu potvrzovala špatnou známku. Před hodinou a půl jsem chtěla, aby mě všichni viděli, a teď jsem si přála vyjít ven sama a nechat je ještě chvíli hledat kabáty.
Syn řekl, že ruku poznal hned. Snacha dodala, že člověk nikdy neví, co se do hotového filmu vejde. Všichni byli tak opatrní, až jsem dostala chuť jim říct, aby toho nechali. Místo toho jsem začala vysvětlovat, že jsme tam měli delší rozhovor a určitě by to s ním dávalo větší smysl.
Dcera mě vzala stranou k oknu. „Mami, mě mrzí, že jsi zklamaná. Ale ten film tím není špatný.“ Chtěla jsem namítnout, že jsem nic takového neřekla. Jenže přesně tím směrem jsem mířila. Když už mě vystřihli, mohli by za to aspoň zaplatit horším výsledkem. Dost nepěkná myšlenka.
Matěj chtěl vědět, jestli mi ty tři dny někdo vrátí. Rozesmálo mě to, poprvé toho večera doopravdy. Řekla jsem, že je vrátit nechci. A hned jsem si nebyla jistá, jestli mluvím pravdu. Děti mě zvaly na jídlo, ale odmítla jsem. Nechtěla jsem být ještě u večeře hlavním neštěstím celé rodiny.
U šatny stála Zdena s dvěma lístky v ruce. Její taška ani věta se ve filmu neobjevily vůbec. Sestra už odjela za vnoučaty a Zdena se mě zeptala, jestli bych s ní nezašla něco sníst. Žádná soustrast, jen měla hlad. To byla nabídka, kterou jsem zrovna dokázala přijmout.
V malé restauraci přes ulici jsme si objednaly řízek. Chvíli jsme probíraly, co všechno z domu zmizelo. Pak Zdena vytáhla telefon a ukázala mi fotku svého muže, jak doma zvedá tašku a recituje její jedinou větu. Zkoušel to s ní celý večer. Prý ji nakonec uměl líp než ona.
Přiznala jsem halenku, kadeřnici i vytištěnou hvězdu. Zdena nic nezlehčovala. Jen se zeptala, jestli bych tam jela znovu, kdybych předem věděla, že na plátně nebudu. Neodpověděla jsem hned. Vzpomněla jsem si na Filipa, který mi mezi záběry ukazoval svého psa, a na naše mandarinky v dětské ložnici.
Asi ano. Jen bych možná nekoupila šest vstupenek. Zdena se zasmála a řekla, že příště můžeme pozvat rodinu až na druhé promítání. Potom mi ukázala výzvu na komparz do tanečního sálu. Potřebovali starší hosty u stolů. Poslaly jsme každá svou fotografii a připsaly, že bychom rády přijely ve stejný den.
Doma na mě čekala zpráva od dcery, jestli jsem dojela. Napsala jsem jí, kde jsme večeřely. Pak jsem ještě rozepsala vysvětlení, že zklamaná jsem hlavně kvůli nim, ale nedokončila ho. V kině jsem sledovala vlastní rukáv a jejich večer mě začal zajímat až ve chvíli, kdy mě utěšovali.
Za několik dní přišel účastníkům odkaz na krátké video z natáčení. Ke konci byly i naše zkoušky v kuchyni. Já s hrnkem, Filip u stolu a hlas za kamerou, který nás zastavuje. V dalším pokusu se sama zarazím, protože místo o bábovce začnu mluvit o obědě. Filip se rozesměje a já s ním.
Pustila jsem to Matějovi, když u mě ve středu čekal na dceru. Chtěl ten kousek vidět třikrát. Pokaždé se rozesmál o něco dřív než já na obrazovce. Pak video zastavil zrovna ve chvíli, kdy mám zavřené oči a otevřenou pusu. Takovou fotografii bych si na památku určitě nevybrala. On si ji chtěl nechat.
Na komparz nás se Zdenou vzali. Ráno máme být na místě v šest a v pokynech stojí, ať si přivezeme pohodlné boty. Halenka z premiéry se prý hodí taky. Zdena zjišťuje první autobus a já jsem vytáhla ze skříně termosku. Jen tu hvězdu na poličce jsem zatím nechala.
