Článek
Strýc přivezl krabici v neděli po obědě. Našel ji vzadu v zásuvce skříně, kterou si odvezl po smrti jejich otce. Chystal se skříň rozebrat a mezi starými pouzdry objevil několik filmů. „Třeba tam ještě něco bude,“ řekl. Dodal, že si s bratrem kdysi nechávali filmy zpracovávat společně. V krabici mohly zůstat i některé jeho.
Eva si ji položila na klín. Milena už v předsíni hledala boty, ale ona začala zkoumat zažloutlé obaly. Jejich rodiče byli oba mrtví a domácí alba měla prohlédnutá mnohokrát. Z prvních let v nich měla několik portrétů. Potom přibývaly školní fotografie a rodinné skupiny. Toužila po něčem jiném: jak si hrála, jak se smála, co dělala, když ji nikdo nenutil narovnat záda.
Co se vešlo do obálky
V provozovně jí neslíbili, že ze všech filmů něco dostane. Eva souhlasila i s cenou a nechala na pultu telefonní číslo. Cestou domů napsala sestře, že je odevzdala. Milena odpověděla obrázkem fotoaparátu. Eva si přitom už představovala, jak rozezná staré šaty, jejichž barvu si nepamatovala, nebo konečně uvidí sebe na výletě u přehrady.
Když jí zavolali, vyzvedla obálky ještě ten den. Některé záběry byly nejasné, jiné rozeznala hned. Milena na skluzavce. Milena s mokrými vlasy, zabalená v osušce. Milena na matčině klíně, zatímco v pozadí stál jejich starý stan. Eva si pamatovala jeho zatuchlou vůni i rozbitý zip. Na žádném z těch obrázků však zatím nebyla.
Rozložila fotografie na jídelní stůl. Sestra byla o pět let mladší a na snímcích jí mohlo být šest nebo sedm. Eva tedy musela chodit do školy. Nebyla v té době na táboře ani u babičky. Na přehradě přece byla s nimi. Poznala i plastový hrnek, který si tehdy vybrala v samoobsluze, protože měl na uchu vylisovanou kočku.
Milena přijela v sobotu s koláčem. Nad první fotografií vykřikla a přiblížila si ji k očím. „Podívej na máminy vlasy! A ty plavky, ty si pamatuju.“ Postupně si před sebe skládala další obrázky. Evě nabídla, že se o cenu podělí. Eva řekla, že to není potřeba. Mrzelo ji, že o penězích začaly mluvit právě ve chvíli, kdy chtěla říct něco úplně jiného.
Album pro obě
Milena navrhla velké album. Mohly by snímky seřadit podle let a přidat ty, které už měly doma. Její dcera by jim pomohla s naskenováním a každá by dostala vlastní výtisk. Eva si vzala fotografii zahrady a hledala v ní okno svého pokoje. Sestra mezitím v telefonu prohlížela nabídku alb.
„Ty z toho nemáš radost?“ zeptala se nakonec.
Eva položila obrázek. „Hledám, kde jsem já.“ Milena odsunula talířek a začala jí podávat snímky, na kterých ji zahlédla. Na jednom byla vidět její noha pod stolem. Na druhém stála za matkou, obličej napůl zakrytý její paží. „Tady jsi taky,“ řekla Milena. Eva přikývla. Právě takové fotografie už znala.
Když řekla, že by chtěla jednu, na které není jen někde vzadu, Milena ztichla. Potom namítla, že je na obrázcích malá a malé děti se prostě fotí víc. „Já přece nemůžu za to, kam táta mířil.“ Eva to věděla. Přesto jí vadilo, jak lehce sestra odsunula celou věc k něčemu, co se nedá změnit a nemá smysl tím kazit sobotu.
Rozhovor se zastavil. Milena začala skládat fotografie zpátky do obálky a Eva ji požádala, ať ještě počká. Nechtěla, aby sestra odešla po hádce. Přinesla další balíček, který si ve čtvrtek prošla jen zběžně. Byly v něm záběry strýcovy zahrady a několik snímků z výletu, na němž se sešla širší rodina.
Brašna přes rameno
Na jedné fotografii stál otec u zábradlí s fotoaparátem v ruce. Vedle něj Eva. Na rameni jí visela hranatá kožená brašna, kterou si okamžitě vybavila. Popruh ji tlačil do krku a uvnitř něco klepalo, když šla příliš rychle. Otec jí vždycky připomněl, ať s ní neběží. Tohle tedy byl jeden ze strýcových filmů. Na výlety vozil vlastní přístroj.
Na dalším záběru se skláněla nad otevřenou brašnou. Otec k ní natahoval ruku a ona mu něco podávala. Eva si přisunula fotografii blíž. Najednou si vzpomněla, jak směla pouzdro rozepnout jen ona, protože Milena by do něj sahala špinavýma rukama. Byla starší. Táta říkal, že už se na ni může spolehnout.
„Ty jsi s ním chodila napřed,“ řekla Milena. „My jsme s mámou vždycky zůstaly někde u lavičky.“ Eva našla ještě jeden obrázek. Stála na kameni pod vyhlídkou a držela brašnu oběma rukama. Dívala se k otci, který byl mimo záběr. Na její tváři nebyla otrávenost, jakou si nyní čekala najít. Usmívala se.
Vzpomněla si na cesty k řece, kam chodili jen spolu. Otec hledal místo, ona nesla pouzdro a směla rozhodnout, jestli se vrátí přes most, nebo kolem zahrádek. Doma o tom Mileně vyprávěla tak, aby bylo jasné, že na takovou výpravu ještě není dost velká. Ten pocit výsady nezmizel. Jen se vedle něj teď vešlo i zklamání z prázdných míst v albu.
Milena se na ni podívala. „Vidíš? Nebyla jsi odstrčená.“ Eva sevřela okraj fotografie. „Já neříkám, že mě neměl rád. Jen mě mohl někdy taky vyfotit.“ Sestra chvíli mlčela. Potom si znovu prohlédla všechny tři snímky a tentokrát nehledala Evu v pozadí těch ostatních.
Jedna fotografie navíc
Album nakonec sestavila Milena. Eva jí nechala všechny nové snímky k naskenování, ale ty s brašnou si předem oddělila, aby se jí vrátily do správné obálky. Nechtěla je vyřadit ani vystavit jako důkaz, že měla hezké dětství. Na jednom otci podávala drobný předmět mezi dvěma prsty, s ústy pootevřenými soustředěním. Přesně tak dodnes navlékala nit do jehly.
Když jí sestra o několik týdnů později přinesla hotový výtisk, prošly ho společně od první stránky. U snímku ze zahrady Milena poznamenala, že uvedený letopočet bude o rok posunutý. Eva poznala sousedova psa a vzpomněla si, jak jí vběhl pod nohy a ona skončila v záhonu. Obě se rozesmály. Pak otočily stránku a znovu tam byla Milena v osušce. Evu to pořád zabolelo, ale album nezavřela.
Po kávě navrhla, aby šly ven. Milena si vzala kabát a Eva ji v předsíni požádala, jestli by ji nevyfotila. „Jen mě. Bez tebe, bez dětí.“ Sestra přikývla a vytáhla telefon. Chtěla ji postavit hned ke dveřím, ale Eva zavrtěla hlavou. Tam bylo špatné světlo a za ní visely tašky na tříděný odpad.
Došly do parku. Milena našla lavičku a Eva se posadila. Nejdřív si složila ruce na kabelku, potom ji odložila vedle sebe. Když na ni sestra namířila telefon, začala se smát vlastnímu napětí. „Počkej, ještě ne.“ Milena telefon sklonila a nechala ji upravit si límec.
První obrázek se Evě nelíbil, na druhém měla zavřené oči. U třetího si přiblížila tvář. Byly jí vidět vrásky kolem úst i pramen vlasů, který jí venku zase vypadl. Vybrala si právě ten. Milena nabídla oříznutí, ale Eva chtěla nechat i ruce volně na kolenou. Sestra jí snímek poslala a Eva ho večer zadala k tisku.
Když si pro fotografii přišla, prodavačka položila před ni obálku a zeptala se, jestli je to v pořádku. Eva snímek vytáhla celý ven. Nic nenesla. Podívala se na sebe ještě jednou, než řekla, že ano.
