Článek
Seděla jsem v čekárně nefrologie v IKEMu, kabelku na klíně a v ní plastový kelímek, který jsem měla odevzdat sestře. Vedle mě spal starý muž v zelené bundě. Jeho žena mu rukou podpírala hlavu, aby mu nepadala do uličky.
Pavel byl o patro výš. Bylo mu padesát čtyři. Ledviny mu přestávaly fungovat.
A já byla jedna z lidí, kteří by mu možná mohli dát svou. Když jsem to večer řekla Karlovi, právě strouhal parmazán. „Komu?“
„Pavlovi.“ Přestal. „Tvýmu Pavlovi?“
„Já žádnýho Pavla nemám.“ Položil struhadlo. Řekla jsem mu, že první testy vyšly dobře. Krevní skupina, základní kompatibilita, všechno zatím vypadalo nadějně. Pak jsem dodala, že pokud projdu dalšími vyšetřeními, chtěla bych mu ledvinu dát.
Karel utřel prsty do utěrky. „Ne.“ „Co ne?“
„Tohle neuděláš.“ „To není tvoje rozhodnutí.“ „Já vím.“
Otevřel koš a shrnul do něj drobky sýra. Žili jsme spolu osm let. Když byl Karel opravdu naštvaný, uklízel.
Mírně naštvaný člověk bouchne dveřmi. Karel odmastil digestoř. S Pavlem jsem byla vdaná devatenáct let.
Máme spolu dvě děti. Lucii bylo dvacet osm. Petrovi dvacet pět.
Pavel mi během manželství minimálně jednou zahýbal. Říkám minimálně, protože jsem se dozvěděla o jedné ženě a po dalších jsem nepátrala. Jmenovala se Ivana a pracovala s ním v pojišťovně.
Měla krátké černé vlasy, červené nehty a na Facebooku fotografie z běžeckých závodů. Nenáviděla jsem ji ještě předtím, než jsem ji viděla. Když jsem ji pak jednou zahlédla před jejich kanceláří, byla menší než já, měla trochu křivé zuby a nesla si oběd v plastové krabičce.
Čekala jsem krásnou mrchu. Dostala jsem ženu s kuskusem. Pavel měsíc zapíral.
Pak přiznal něco. Později zbytek. Když jsem se ho zeptala proč, řekl, že neví.
Když jsem se zeptala, jestli ji miluje, nevěděl také. Rozvedli jsme se o rok později. Ne jen kvůli Ivaně.
Nevěra byla spíš okamžik, kdy jsem otevřela skříň a zjistila, že uvnitř už dlouho něco hnije. Pavel se odstěhoval do pronájmu v Modřanech. Já zůstala s dětmi na Vinohradech.
Lucii bylo šestnáct a první půlrok se mnou skoro nemluvila. Podle ní jsem rozbila rodinu. Pavel jí o Ivaně neřekl.
Já taky ne. Dnes si myslím, že jsme možná udělali správně. Po rozvodu jsme prošli nenávistí, úředností, sarkasmem a nakonec zdvořilostí.
Viděli jsme se na promocích, narozeninách a rodinných obědech, které organizovaly děti. Když mu zemřela matka, šla jsem na pohřeb. Když umřel můj otec, přišel on.
Karel seděl vedle mě. Pavel stál o několik řad dál. Po obřadu mě objal.
Karel se díval. Nic neřekl. Karla jsem poznala dva roky po rozvodu.
Byl vdovec. Jeho žena Zuzana zemřela na rakovinu vaječníků. Na první schůzce mi to řekl při hlavním jídle.
„Byli jsme spolu dvacet dva let.“ Řekla jsem, že mě to mrzí. „Tebe nemusí.“
To byla jedna z prvních věcí, které se mi na něm líbily. Karel byl stavební technik. Měl velké ruce, šedivé vlasy a schopnost poznat špatně položenou dlažbu i v pětihvězdičkovém hotelu.
Na první dovolené v Řecku fotografoval praskliny kolem bazénu. Tvrdil, že do dvou let odpadne obklad. O rok později našel hotel na internetu a zkontroloval fotografie.
Měl pravdu. Nikdy jsme se nevzali. Neměli jsme důvod.
Měl u mě kartáček, tři zásuvky, půl sklepa nářadí a přístup k internetovému bankovnictví pro případ, že bych skončila v nemocnici. Když jsem měla migrénu, zatáhl závěsy a nechal mi na nočním stolku vodu. Byl to nejlepší muž, se kterým jsem kdy žila.
A teď mi říkal, že nesmím riskovat zdraví kvůli tomu nejhoršímu. Pavlovy ledviny nezačaly selhávat náhle. Jen nám o tom neřekl.
Měl vysoký tlak, cukrovku druhého typu a léky užíval podle systému, kterému rozuměl jen on. Kouřil. Přestal asi pětkrát.
Při šestém pokusu přešel na elektronické cigarety a začal říkat, že už nekouří. Lucie mi zavolala v úterý večer. „Táta je v nemocnici.“
Našla ho doma zvracet. Odvezla ho sanitka. Karel jel se mnou.
Nemusel. Přesto řídil, našel parkování a v čekárně mi koupil kávu z automatu. Pavel ležel na pokoji se dvěma dalšími muži.
V nemocničním pyžamu vypadal menší. Měl šedivou kůži a oteklé ruce. Když mě uviděl, řekl:
„Ty vole.“ „Taky tě ráda vidím.“ Karel zůstal na chodbě.
Pavel se zeptal, jestli přijel se mnou, a poslal mě pro něj. Podali si ruce. „Čau.“
„Čau.“ Pavel ukázal na kapačku. „Tak jsem to trochu posral.“
„To vypadá,“ řekl Karel. Pavel se rozesmál a začal kašlat. Brzy se začalo mluvit o dialýze a transplantaci.
Lucie se okamžitě nabídla jako dárce. Petr také. Já okamžitě řekla ne.
Lucie měla dvě malé děti. Petr s Bárou plánovali rodinu. „Tak půjdu na testy já.“
Pavel se na mě podíval z postele. „Ty nemusíš.“ „Já vím.“
„Tak proč?“ „Protože vy dva nebudete.“ Ukázala jsem na děti.
Petr se opřel o stěnu. „Mami, mně je pětadvacet.“ „Právě.“
Nebyl to argument. Stačil. Testování začalo krví a močí.
Pak další krev. Ultrazvuk. Dotazníky.
V jednom formuláři byla kolonka: Důvod darování. Seděla jsem doma u stolu a dlouho na ni koukala.
Nakonec jsem napsala: Je otcem mých dětí. Propisku jsem položila.
Karel seděl naproti a četl něco na tabletu. Formulář si nepřečetl. Ani se nezeptal, co jsem napsala.
Při psychologickém vyšetření se mě žena zeptala, zda k Pavlovi stále něco cítím. „Samozřejmě.“ Podívala se na mě.
Dodala jsem, že ne romanticky. To bylo snadné. Pavla jsem nechtěla zpátky.
Nevadily mi jeho partnerky. Po Ivaně jich několik měl. Jedna vyráběla keramiku.
Jedna učila francouzštinu. Jedna byla o dvanáct let mladší a fotografovala každé jídlo. Žádná mi nevadila.
Psycholožka se ptala na Karla. Řekla jsem, že s dárcovstvím nesouhlasí. „Jak moc?“
„Hodně.“ „A vy přesto chcete pokračovat?“ „Ano.“
To ano znělo hlasitěji, než jsem čekala. Karel si mezitím nastudoval rizika lépe než já. Netlačil mi články pod nos každý večer. Stačilo, že je měl uložené.
Občas se zeptal na krevní tlak, komplikace, délku rekonvalescence. Jednou položil před můj hrnek vytištěný papír. „Aspoň si to přečti.“
„Vím, že operace má rizika.“ „Jaký?“ „Můžu umřít.“
Řekla jsem to schválně. Přestřelila jsem. Jeho první žena po operaci neumřela přímo, ale všechno špatné začalo krátce po ní. Infekce. Další zákrok. Posunutá chemoterapie.
Karel vstal od stolu. Poprvé nic neutřel. Večer jsem ho našla sedět na posteli.
„Promiň.“ Přikývl. Sedla jsem si vedle něj.
„Tohle není Zuzana.“ „Já vím.“ „Je to běžná operace.“
„Vím.“ „Dárci normálně žijou.“ „Vím.“
Díval se před sebe. Pak řekl: „A když nebudeš normálně žít, kdo se o tebe bude starat?“
Neodpověděla jsem. Nemusela jsem. Za několik dní mi zavolali, že kompatibilita vypadá dobře.
Byla jsem v práci. Na monitoru otevřená tabulka faktur, vedle hrnek se studenou kávou. Poznamenala jsem si termín dalšího vyšetření na okraj faktury za sterilní rukavice.
Pak jsem zavolala Pavlovi. Řekla jsem mu, že to zatím vypadá dobře. Dlouho mlčel.
„Evo, fakt nemusíš.“ „To už jsi říkal.“ „Tak to zopakuju.“
„Proč?“ „Protože nechci, aby sis někdy řekla, že jsi to udělala kvůli dětem.“ „Nedělám.“
„Tak proč?“ Podívala jsem se na krabici rukavic na obrazovce. „Protože můžu.“
„To je blbej důvod.“ „Možná.“ Pavel mezitím začal chodit na dialýzu třikrát týdně.
Nesnášel ji. Nejvíc ho rozčilovalo, že musí přijít přesně. Celý život chodil pozdě.
Teď seděl několik hodin v křesle a sledoval hodiny. Zhubl. Přestal kouřit.
Tentokrát opravdu. Na rodinném obědě mi ukázal krabičku nikotinových žvýkaček. „Vidíš?“
„Výborně.“ „Čekal jsem větší nadšení.“ „Měl jsi přestat před dvaceti lety.“
„Tak nic.“ Lucie chtěla pořád mluvit o transplantaci. Já ne.
Karel na společné obědy přestal chodit. Jednou měl práci. Podruhé ne.
Lucie se mě zeptala, jestli je naštvaný na tátu. „Na mě.“ „Proč?“
„Protože s tím nesouhlasí.“ „Já bych mu ji taky dala.“ „Vím.“
„Tak co mu vadí?“ Nedokázala jsem jí odpovědět. Pro děti byl Pavel jejich otec.
Pro Karla muž, který mě podváděl, lhal mi a pak dostal možnost vzít si ještě kus mého těla. S Pavlem jsme se jednou sešli sami v kavárně. Bylo to poprvé asi za deset let.
Přišel pozdě. Měl na sobě bundu, kterou jsem mu kdysi koupila k Vánocům. „Tu ještě máš?“
Podíval se na rukáv. „Je dobrá.“ Objednal si čaj.
Dřív pil několik káv denně. Teď měl seznam zákazů a omezení. Chvíli jsme mluvili o dětech.
Pak se zeptal: „Karel mě nesnáší?“ „Ne.“
„Vypadá to tak.“ „On tě skoro nezná.“ „Tak proč?“
„Protože zná mě.“ Pavel chvíli míchal čaj. „Pamatuješ Ivanu?“
Podívala jsem se na něj. „Ne. Úplně jsem zapomněla ženskou, se kterou jsi mě podváděl.“ „Dobře.“
„Proč ji vytahuješ?“ „Protože si někdy říkám, že já bych ti tehdy ledvinu asi nedal.“ To mě překvapilo.
„Díky.“ „Neříkám teď.“ „Tak teď bys mi ji dal?“
Pokrčil rameny. „Nevím.“ Usmála jsem se.
„Aspoň něco se nezměnilo.“ Tentokrát se nesmál. Na zápěstí měl modřiny.
„Byl jsem hajzl.“ „Ano.“ „Nemusíš to říkat tak rychle.“
„Na některé otázky znám odpověď.“ Chvíli bylo ticho. „Když to neuděláš, nebudu se na tebe zlobit.“
„Já vím.“ „Ani děti.“ „To nevíš.“
„Znám je.“ „Já taky.“ Podíval se na svoje ruce.
„Stejně nechápu proč.“ „Já taky ne.“ Když jsem přišla domů, Karel čistil troubu.
Byla skoro jedenáct večer. „To už je diagnóza.“ „Byla špinavá.“
Sundal gumové rukavice. „Jaký to bylo?“ „Normální.“
„Byli jste sami?“ „Ano.“ Přikývl.
Nebyla v tom scéna. Jen to slovo zůstalo mezi námi. Sami.
Další vyšetření dopadla dobře. CT. Srdce.
Chirurg. Nefrolog. Pokaždé se mě někdo ptal, jestli jsem si jistá.
Čím častěji se ptali, tím méně jsem věděla, co jistota vlastně znamená. Jednou jsem po kontrole seděla skoro hodinu v autě. Pršelo.
Nechtěla jsem domů. Zavolala jsem Petrovi. Byl v práci.
Začal mi vyprávět o bytě, který s Bárou chtěli koupit. Malý balkon. Druhé patro.
Špatná koupelna. „Táta je dneska na dialýze,“ řekl nakonec. „Vím.“
„Je úplně hotovej.“ „Vím.“ Chvíli mlčel.
„Ale pořád nemusíš.“ Všichni mi říkali, že nemusím. Petr.
Lucie. Pavel. Karel.
Doktoři. Začínala jsem mít pocit, že celý proces dárcovství je založený na tom, že člověku dostatečně často připomenou možnost utéct. Neutekla jsem.
Jednoho večera byl Karel pracovně v Brně. Zavolal mi kolem deváté. Jedla jsem rohlík se šunkou nad dřezem.
Mluvili jsme o běžných věcech. Pak ztichl. „Víš, co mi na tom vadí?“
Čekala jsem. „Kdybych potřeboval ledvinu já, nevím, jestli bys kolem toho dělala tohle všechno.“ Začala jsem se smát.
Ne proto, že to bylo vtipné. „Ty si myslíš, že bych ti ji nedala?“ „Ne.“
„Tak co?“ „Já nejsem otec tvých dětí.“ Rohlík jsem položila.
„Takže žárlíš na Pavla?“ „Ne.“ „Na co teda?“
Dlouho neodpovídal. „Na něco, co s tebou nikdy mít nebudu.“ Za osm let mi nic podobného neřekl.
Karel děti neměl. Se Zuzanou je nejdřív nechtěli. Když začali chtít, nešlo to.
Když jsme se poznali, bylo mi osmačtyřicet. Nikdy jsme o tom příliš nemluvili. „Myslela jsem, že ti to nevadí.“
„Taky jsem si to myslel.“ „A teď?“ „Teď koukám, že kvůli němu jdeš na operaci.“
„Kvůli dětem.“ Chvíli bylo ticho. „Právě.“
Když se vrátil, přivezl z benzínky makový koláč. Mak nemám ráda. Věděl to.
„Jiný neměli,“ řekl. Snědla jsem půlku. Tři týdny před operací začal pochybovat Pavel.
Volal večer. Řekl, že to můžeme zrušit. Že bude chodit na dialýzu. Že lidé tak žijí roky.
„Máš strach?“ zeptala jsem se. Chvíli mlčel. „Jo.“
„Já taky.“ „Tak to nedělej.“ „Pavle.“
„Co?“ „Jdi spát.“ Položila jsem telefon.
Týden před operací jsme měli rodinný oběd. Karel nepřišel. Lucie přivedla děti.
Moje vnučka Anička měla čtyři roky a chtěla vědět, proč budu dědovi dávat ledvinu. „Protože jeho nefungují.“ „A ty máš dvě?“
„Ano.“ „Proč?“ „Lidi mají dvě.“
„Tak mu dej tu horší.“ Pavel se rozesmál tak prudce, až začal kašlat. Později vstával od stolu.
Pomalu. Jednou rukou se opřel o židli. V tu chvíli vypadal starší než můj otec krátce před smrtí.
Po obědě zůstala pod stolem Aniččina růžová ponožka s jednorožcem. Zvedla jsem ji a strčila Lucii do kabelky. Doma Karel vařil.
Když jsem vešla do kuchyně, ucítila jsem cibuli a majoránku. Na pánvi byly ledvinky. Podívala jsem se na něj.
On na pánev. Pak mu to došlo. „Ty si ze mě děláš prdel.“
„Zapomněl jsem.“ Začala jsem se smát. Po chvíli Karel taky.
Jedli jsme je s rýží. Po několika soustech řekl: „Stejně nejsou moc dobrý.“
„Pavel je nesnášel.“ Karel se na mě podíval. „Tohle nemusím vědět.“
„Nemusíš.“ Jedli jsme dál. Operace byla naplánovaná na pondělí.
V neděli jsem si balila tašku. Noční košili. Pantofle.
Kartáček. Nabíječku. Knihu.
Karel seděl na posteli. „Pořád můžeš říct ne.“ „Vím.“
„I ráno.“ Přikývla jsem. Zapnula jsem tašku.
„Pojedeš se mnou?“ Podíval se na mě. „Samozřejmě.“
Ráno mě odvezl do nemocnice. Pavel už tam byl. V kompresních punčochách vypadal směšně.
„Sexy,“ řekla jsem. „Drž hubu.“ Karel stál vedle mě.
Pavel se na něj podíval. „Díky, že jsi ji přivezl.“ Karel kývl.
Pavel chvíli mlčel. „A promiň.“ Karel se na něj podíval.
„Jo.“ Nikdo se nezeptal za co. Sestra mě odvedla.
Těsně před dveřmi jsem se otočila. Karel stál na chodbě. Pavel seděl na posteli.
Pak se dveře zavřely. Operace dopadla dobře. Když jsem se probudila, bolela mě záda, břicho a něco v rameni, o čem mi předem nikdo neřekl.
Měla jsem sucho v puse. Něco vedle mě pípalo. První člověk, kterého jsem poznala, byl Karel.
Spal na židli. Měl zakloněnou hlavu a otevřenou pusu. Zaškrábala jsem prsty o prostěradlo.
Probudil se okamžitě. Podal mi vodu. Napila jsem se.
„Pavel?“ Karel na okamžik zůstal úplně bez pohybu. Pak mi přidržel kelímek výš.
„Dobrý.“ Přikývla jsem. „Ledvina funguje.“
Zavřela jsem oči. Karel seděl vedle mě, dokud jsem znovu neusnula. První dny byly horší, než jsem čekala.
Nevolnost. Bolest. Únava.
Karel za mnou chodil každý den. Nosil čisté prádlo, vodu a věci, na které jsem zapomněla. Jednou mi pomáhal do sprchy.
Stála jsem shrbená, nahá, s náplastmi na břiše. „Krása,“ řekla jsem. „Už jsi vypadala líp.“
„Díky.“ Pavel ležel o několik pokojů dál. Neviděla jsem ho.
Lucie mi ukázala fotografii. Měl lepší barvu. „Táta brečel.“
„Proč?“ „Nevím.“ Pátý den mi Pavel zavolal.
Hlas měl silnější. „Jak se má moje ledvina?“ „Moje.“
„Už ne.“ „Pořád je geneticky moje.“ „Tak si ji přijď vzít.“
„Nechci.“ Smál se. Pak ztichl.
„Evo.“ „Hm.“ „Děkuju.“
Čekala jsem. „Já nevím, jak ti to vrátit.“ „Nevracej.“
„To se lehko řekne.“ „Jestli mi začneš posílat každý narozeniny kytku, osobně tě zabiju.“ Zasmál se.
„Dobře.“ Po návratu domů mi Karel několik dní pomáhal vstávat z postele. Jednou v noci jsem se o něj opírala cestou na záchod.
„Promiň.“ „Za co?“ „Za tohle.“
„Už je to.“ Nebyla. Ale nechala jsem to být.
Asi o tři měsíce později jsme se sešli u Lucie na zahradě. Pavel vypadal skoro normálně. Přibral.
Měl lepší barvu. Karel přišel taky. Seděli naproti sobě.
Pavel si dal kus grilovaného masa. Lucie mu okamžitě sebrala slánku. „Doktor říkal, že můžeš trochu.“
„Doktor neřekl půl kila.“ Pavel se na mě podíval. „Vidíš, co jsi způsobila?“
„Měl jsi zůstat na dialýze.“ Karel se krátce usmál. Později jsme spolu v kuchyni sklízeli nádobí.
Karel oplachoval sklenice, já je utírala. „Vypadá dobře,“ řekl. „Jo.“
Podal mi další. „Pořád si myslíš, že jsem to neměla dělat?“ „Jo.“
Podívala jsem se na něj. „I teď?“ „I teď.“
Zavřel vodu. „Dopadlo to dobře.“ „To není totéž.“
Utřela jsem sklenici a postavila ji na linku. Na zahradě se Pavel smál něčemu, co říkal Petr. Karel znovu pustil vodu.
Když jsme se vrátili ke stolu, Pavel mi posunul misku se zeleninou. „Dej si.“ „Nechci.“
„Musíš jíst zdravě. Máš jen jednu ledvinu.“ Karel se zasmál. Pavel chvíli nechápal proč.
Pak taky. Anička přiběhla od houpačky a chtěla vědět, čemu se smějeme. Nikdo jí neodpověděl.
Karel se natáhl přes stůl, vzal misku bramborového salátu, která už dlouho stála na slunci, a odnesl ji do lednice.
