Článek
Hana položí tašku na lavičku. Vytáhne lopatku. Na rukojeti je nálepka s jednorožcem. Chvíli ji drží v ruce. Pak jde k chatce. Na terase jsou ještě další stopy.
Dva malé kelímky od džusu v koši. Nafukovací kruh opřený o sud. V trávě pod jabloní vybledlý obdélník, kde zřejmě stál dětský bazének. Hana vytáhne telefon. Cos tady dělal? Pavel odpoví asi za dvě minuty. Dobré ráno i tobě. Hana: Ptám se. V sobotu tady byly děti.
Hana se zamračí. Jaké děti? Tři tečky. Zmizí. Vrátí se. Aleniny vnučky. Hana se podívá na růžovou lopatku. Najednou je mnohem růžovější.
Aha. Pavel: Co aha? Hana: Nic. Pavel: Tak proč píšeš? Hana:
Jen jsem nevěděla že tady máme mateřskou školku. Odpověď nepřichází. Hana položí telefon na stůl. Přesně ví, jaký obličej Pavel teď dělá. Zakloní hlavu. Zavře na chvíli oči. Promne si kořen nosu. Za třicet jedna let manželství ten pohyb viděla možná deset tisíckrát.
Hano, prosím tě. Nemusí ho ani slyšet.
Rozvedení jsou čtyři roky. Zahrádku mají dvacet šest. To je první problém. Druhý problém je, že když se rozváděli, dokázali se dohodnout téměř na všem. Byt prodali. Peníze rozdělili. Auto zůstalo Pavlovi, protože Hana stejně nerada řídila. Hana si nechala nábytek z ložnice, Pavel sedačku, i když ji vybrala ona.
„Vždycky jsi říkala, že je tvrdá.“ „Je.“ „Tak proč ji chceš?“ „Nechci.“ „Tak si ji vezmu.“ „Tak si ji vezmi.“ Kávovar si nechal Pavel. Hana si koupila lepší.
O obrazy se nehádali. O knihy trochu. O porcelán po Pavlově matce vůbec, protože ho nechtěl nikdo a nakonec ho dostala jejich dcera Tereza, která ho také nechtěla, ale měla v té době největší sklep. Zbývala zahrada. Malý pozemek na kraji zahrádkářské kolonie za městem. Čtyři sta sedmdesát metrů čtverečních. Dřevěná chatka. Skleník.
Tři jabloně. Dvě švestky. Jedna stará třešeň, která téměř nerodila a kterou Pavel každý podzim plánoval pokácet. Hana pokaždé řekla, že příští rok třeba začne. Nezačala. Třešeň zůstala. Stejně jako oni. „Tak ji prodáme,“ řekl tehdy Pavel.
Seděli u advokátky. Hana řekla: „Ne.“ Pavel se na ni podíval. „Tak si ji nech.“ „Dobře.“ „Vyplatíš mě.“ Hana se podívala na částku, kterou jim makléř odhadl.
„Tolik ti nedám.“ „Tak já vyplatím tebe.“ „Ne.“ Advokátka zvedla oči od papírů. „Takže ani jeden nechce prodat svůj podíl?“ „Ne,“ řekli současně. To byl možná poslední okamžik jejich manželství, kdy se na něčem dokonale shodli.
Zahradu koupili v roce, kdy bylo Tereze sedm a Filipovi čtyři. Tereza první den spadla do sudu na dešťovou vodu. Ne úplně. Jednou nohou. Pavel ji vytáhl. Hana křičela, že mohla utonout. „V tom je dvacet centimetrů vody.“ „Dítě může utonout i v pěti.“
„Tak proč jsme jí kupovali plavání?“ „Pavle.“ Filip mezitím snědl nezralou švestku a večer zvracel. Byl to jejich první víkend. Hana tehdy řekla, že zahradu prodají. Pavel to připomínal dalších dvacet let.
Po rozvodu vytvořili systém. Nevymyslel ho žádný psycholog, mediátor ani advokát. Vymyslela ho Hana. Na starou magnetickou tabuli, která visela v chatce vedle lednice, napsala: PO–ST HANA ČT–SO PAVEL NE DOHODOU Pavel se na to podíval.
„A když ve středu prší a ve čtvrtek je hezky?“ „Tak přijdeš ve čtvrtek.“ „Myslím ty.“ „Tak nepřijdu.“ „To je přece blbost.“ „Tak navrhni něco lepšího.“ Pavel nenavrhl. První měsíc systém dodržovali skoro vojensky.
Ve středu v 18:20 Hana odcházela. Ve čtvrtek v 8:15 přijel Pavel. Nikdy se nepotkali. Když bylo potřeba něco sdělit, psali si. Dochází benzín do sekačky. Rajčata ve skleníku zalít. Nevypínej čerpadlo. Čerpadlo dělá divný zvuk.
Protože je starý. Tak kup nový. Proč já? Protože je čtvrtek. Postupem času začali nechávat vzkazy na magnetické tabuli. Hana: PROSÍM NESTŘÍHAT LEVANDULI. Pavel pod to:
TO NENÍ LEVANDULE. Hana: JE. Pavel: NENÍ. Tereza jednou přijela v neděli a pod jejich poznámky připsala: JSTE OBA RETARDOVANÍ. Hana to smazala.
Pavel vyfotil.
Nejdřív jim střídání vyhovovalo. Možná až příliš. Hana měla pondělí, úterý a středu bez Pavlových rádií, která hrála od rána Český rozhlas Plus. Pavel měl čtvrtek, pátek a sobotu bez Hanina věčného přesouvání věcí. „Proč jsou nůžky zase jinde?“ „Protože tady dávají větší smysl.“ „Dvacet let byly tady.“ „Tak dvacet let byly blbě.“
Po rozvodu se chatka rozdělila téměř sama. Hana zabrala levou skříňku. Pavel pravou. V lednici měla Hana horní polici. Pavel spodní. Pivo bylo Pavlovo. Prosecco Hanino. Hořčice společná.
Máslo se z neznámého důvodu nikdy nerozdělilo. Jednou Hana koupila nové. Ve čtvrtek našla v lednici jiné. Napsala: Proč jsi koupil máslo když tam bylo? Pavel: To tvoje bylo žluklý. Nebylo.
Bylo. Tak jsi ho nemusel jíst. Vyhodil jsem ho. Hana mu dva dny neodpověděla. Ne kvůli máslu. Alespoň si to tvrdila.
První nový člověk byl Mirek. Hana ho poznala na turistickém výletě v Českém ráji. Bylo jí devětapadesát a nebyla tam nikoho poznávat. To opakovala všem. Hlavně sobě. Mirek byl vdovec, měl dvě dospělé dcery a chodil příliš rychle do kopce. Když Hana řekla: „Nemusíme závodit,“ zpomalil.
To na ni udělalo větší dojem, než by přiznala. Pavel celý život odpovídal: „Vždyť jdu normálně.“ Mirek poprvé přijel na zahrádku asi po pěti měsících. Bylo úterý. Hanino. Hana mu připravila pravidla předem. „Nic nepřesazuj.“
„Proč bych něco přesazoval?“ „Jen říkám.“ „Dobře.“ „A neřeš ten skleník.“ „Co je se skleníkem?“ „Nic.“ „Tak proč bych ho řešil?“ „Pavel tvrdí, že potřebuje nový těsnění.“
Mirek se na ni podíval. „Kdo je Pavel?“ Hana se na chvíli zarazila. Samozřejmě věděl, kdo je Pavel. „Můj bývalý.“ „Já vím.“ „Tak proč se ptáš?“ „Protože jsi o něm mluvila, jako kdyby měl přijít za deset minut.“
Hana se rozesmála. „Nepřijde.“ Přijel. Ne za deset minut. Asi za hodinu. Zapomněl si nabíječku k aku vrtačce. Když vešel brankou, Mirek právě montoval novou poličku v chatce. Pavel se zastavil.
Hana poznala, že je zle. Ne proto, že by Pavel žárlil. Na to by téměř dokázala přísahat. Díval se na poličku. „Co to děláte?“ Mirek slezl ze židle. „Poličku.“ „Já vidím.“
Hana řekla: „Potřebovala jsem ji.“ Pavel se podíval na stěnu. „Tam vede kabel.“ Mirek řekl: „Nevede.“ Pavel: „Vede.“
Mirek: „Kontroloval jsem to.“ Pavel: „Čím?“ Mirek se usmál. „Rukama.“ Pavel se neusmál. Hana věděla, že vztah těch dvou mužů je v tu chvíli definitivně rozhodnutý.
Ne kvůli ní. Kvůli kabelu.
Alena přišla o rok později. Pavel o ní Haně nic neřekl. Neměl důvod. Hana se to dozvěděla od Terezy. „Táta někoho má.“ „Aha.“ Tereza se na ni podezřívavě podívala. „To je všechno?“
„Co mám říct?“ „Nevím.“ „Tak proč se ptáš?“ „Jen jsem myslela…“ „Co? Že se zhroutím?“ „Ne.“ „Tak vidíš.“ Hana se nezhroutila.
Večer si Alenu našla na Facebooku. Jen jednou. Možná třikrát. Měla krátké světlé vlasy, dvě vnučky a fotografie z Itálie. Na jedné držela Pavla kolem pasu. Pavel měl na sobě košili, kterou mu kdysi koupila Hana. To jí vadilo. Ne Alenina ruka.
Košile. „Tak si kup svoje,“ řekla nahlas. Nikdo ji neslyšel.
Poprvé Alenu na zahradě potkala v neděli. Neděle byla dohoda. To byl celý problém s nedělemi. Nikdo nikdy přesně nevěděl, co dohoda znamená. Hana napsala v sobotu večer: Zítra přijdu kolem 10 pro rybíz. Pavel odpověděl: Ok.
Když přišla, Alena seděla na terase. Pila kávu z Hanina hrnku. Z toho s modrými puntíky. Hana měla v chatce šest hrnků. Dva byly její. Tři Pavlovy. Jeden společný z nějakého firemního večírku, kde bylo napsáno TÝM JE VÍC NEŽ JEDNOTLIVEC. Alena pila z modrého.
„Ahoj,“ řekla. Hana položila košík. „Ahoj.“ Pavel vyšel ze skleníku. „Ty už jsi tady?“ „Říkala jsem v deset.“ „Je deset?“ „Deset deset.“
Pavel se podíval na telefon. „Aha.“ Alena vstala. „Já jsem Alena.“ „Já vím.“ To vyznělo hůř, než Hana zamýšlela. Alena se zarazila. „Pavel o vás mluvil.“
„Toho jsem se bála.“ Alena se zasmála. Hana také. Napětí trochu povolilo. Pak Hana uviděla hrnek. „Ten je můj.“ Alena se podívala na něj. „Co?“
„Nic.“ „Ne, říkala jste—“ „Ten hrnek.“ Pavel řekl: „Hano, proboha.“ „Co? Jen říkám, že je můj.“ Alena položila hrnek na stůl. „Promiňte.“
„To je v pohodě.“ Nebyla. A právě to Haně připadalo nejtrapnější. Pavel spal s Alenou. Jezdil s ní na dovolenou. Držel ji za ruku. Možná jí říkal věci, které kdysi říkal Haně. A Hana stála na terase a žárlila na hrnek z Tesca.
Růžovou lopatku položí v pondělí na stůl. Vedle ní nechá papírek. ALENA? Pak si to rozmyslí. Papírek vyhodí. Lopatku položí do Pavlovy skříňky. O deset minut později ji vyndá a nechá ji venku na parapetu. To je neutrální území.
Cibuli jednotí příliš agresivně. Vytrhne několik zdravých rostlin. „Výborně,“ řekne. Kolem poledne přijede Mirek. Neohlášeně. To jí obvykle nevadí. Dnes trochu ano. „Co tady děláš?“
„Vezl jsem ti tohle.“ Vytáhne z kufru skládací lehátko. Nové. Modré. „Co to je?“ „Lehátko.“ „Vidím.“ „Minule jsi říkala, že to vaše je rozbitý.“
Na zahradě jsou dvě stará lehátka. Jedno má utržený popruh. Druhé se při rozkládání musí kopnout do levé nohy. „Nemusel jsi.“ „Já vím.“ Mirek ho postaví na trávu. „Tak co?“ Hana si na něj sedne.
Je pohodlné. „Dobrý.“ „Dobrý?“ „Moc dobrý.“ Mirek se usměje. „Tak ho tady nech.“ Hana se podívá k chatce. „Nevím.“
„Proč?“ „Kam ho dám?“ „Kam dáváš lehátko.“ „To není tak jednoduchý.“ Mirek chvíli mlčí. „Protože Pavel?“ „Ne.“ „Hani.“
„Je tam málo místa.“ „Tak to starý vyhoď.“ Hana se podívá na rozbité lehátko. Je zelené s bílými pruhy. Koupili ho s Pavlem u Balatonu. Tereza měla devět. Filip šest. Hana se na něm spálila tak, že se dva dny nemohla opřít zády o židli.
„Ještě funguje.“ Mirek se podívá na utržený popruh. „Jasně.“ „Spraví se.“ „Kdo?“ Hana nic neřekne. Mirek se usměje. „Pavel.“
„Nejspíš.“ „Tak jo.“ Nechá nové lehátko u ní doma.
O týden později najde Hana na tabuli vzkaz: PROSÍM NECHAT DĚTSKÝ BAZÉN SLOŽENÝ V CHATCE. Pod tím je Pavelovým písmem: DÍKY Hana vezme fix. Napíše: NENÍ KAM. Ve čtvrtek přijde fotografie.
Pavel posílá snímek chatky. Bazének je zasunutý pod Haninou policí. JE. Hana odpoví: Tam mám bedýnky. Pavel: Už nemáš. Hana:
KDE JSOU? Pavel: Vedle skleníku. Hana mu zavolá. „Ty jsi mi vyndal bedýnky ven?“ „Jsou pod střechou.“ „Jsou moje.“ „Já vím.“
„Tak na ně nesahej.“ „Potřeboval jsem místo.“ „Tak si dej bazén domů.“ „Je to nafukovací bazének za dvě stovky.“ „Tak tím spíš.“ „Hano, je to zahrada.“ „Přesně.“ „Co přesně?“
Hana neví. „Nic.“ „Zase nic.“ „Prostě se mě zeptej.“ „Na co? Jestli můžu dát do chatky bazének?“ „Ano.“ Pavel chvíli mlčí. „Tak já se tě příště zeptám, jestli můžu položit hrábě.“
„Nebuď debil.“ „Výborně.“ Zavěsí. Hana stojí v kuchyni s telefonem u ucha. Mirek sedí u stolu. „Co se stalo?“ „Nic.“ „To bylo slyšet.“
„Přesunul mi bedýnky.“ Mirek čeká. „A?“ „Co a?“ „Nic.“ Hana se na něj podívá. „Proč všichni říkáte nic?“ „Protože nevím, co se říká na přesunutý bedýnky.“
V pátek jí volá Tereza. „Mami, jste s tátou zase rozhádaný?“ „Ne.“ „Tak proč mi táta poslal fotku nějakých beden?“ Hana zavře oči. „On ti to poslal?“ „Jo.“ „Proč?“
„Nevím. Asi protože je mu pětašedesát a neumí řešit konflikty bez dětí.“ „Tak mu řekni, ať ti do toho netahá.“ Tereza se rozesměje. „A ty mi právě děláš co?“ „Já ti nic neposílám.“ „Voláme spolu o bedýnkách.“ „Ty jsi zavolala mně.“ „Dobře.“
„Tak vidíš.“ „Mami.“ „Co?“ „Nechceš tu zahradu prodat?“ Hana pocítí okamžitý odpor. „Ne.“ „Jen se ptám.“ „Tak se neptej.“
„Vy se kvůli ní hádáte víc než před rozvodem.“ „To není pravda.“ „Pamatuju si, že jste se hádali dost.“ „O zahradě ne.“ Tereza se na chvíli odmlčí. „Mami, půlku dětství jste se hádali o zahradě.“ „To si nepamatuješ dobře.“ „Táta chtěl bazén.“
„To byl jiný bazén.“ „Ty jsi chtěla pergolu.“ „Protože pršelo dovnitř.“ „Táta chtěl jezírko.“ „To chtěl dva týdny.“ „Ty jsi chtěla skleník.“ „Skleník je praktický.“ „Vidíš?“
Hana se zamračí. „Co mám vidět?“ „Nic.“ Další člověk.
Když bylo Tereze dvanáct, chtěla na zahradě trampolínu. Pavel řekl ano. Hana ne. „Zabere půlku trávníku.“ „Tak co?“ „Tak trávník nebude.“ „Je to tráva.“ „Já vím, co je trávník.“
„Děti z toho budou mít radost.“ „Děti mají radost dva týdny a pak to bude překážet.“ Pavel trampolínu koupil. Bez domluvy. Hana zuřila. Tereza na ní skákala celé léto. Filip si na ní zlomil malíček. Na podzim skutečně přestala děti zajímat.
Další tři roky zabírala půlku trávníku. Hana měla pravdu. Pavel měl také pravdu. To byl jeden z problémů jejich manželství. Málokdy se stalo, že by měl pravdu jen jeden.
Rozvod také nebyl kvůli jedné věci. Kdyby byl, Hana by ho dokázala lidem vysvětlit. Nevěra. Alkohol. Násilí. Dluhy. Něco, co se vejde do jedné věty. Místo toho Pavel jednoho listopadového večera řekl:
„Já už takhle nechci.“ Hana krájela celer. „Jak?“ „Takhle.“ „Tak nekoukej, jak krájím celer.“ „Nemyslím celer.“ „Tak co?“ Pavel seděl u stolu.
„Nás.“ Hana položila nůž. „Co je s náma?“ „Nic.“ To slovo. Tehdy ho řekl on. Nic. A z toho nic vznikl rozvod.
Později se snažili hledat důvody. Pavel tvrdil, že spolu už několik let jen fungovali. Hana tvrdila, že manželství je z velké části právě fungování. Pavel řekl, že to nemyslel takhle. Hana řekla, že samozřejmě. Jednou při manželské terapii měla psycholožka tu drzost zeptat se jich, kdy se naposledy společně něčemu smáli. Hana okamžitě řekla: „Včera.“
Pavel také. Psycholožka se zarazila. Smáli se večer reklamě na prostředek proti hemoroidům. „Tak vidíte,“ řekla Hana. Psycholožka neřekla nic. Pavel později v autě řekl: „To, že se spolu smějeme, neznamená, že jsme šťastní.“ Hanu tahle věta bolela několik let.
Dnes už si není jistá, jestli byla krutá. Nebo jen pravdivá.
V červenci přijde zpráva od Terezy. V neděli bych chtěla udělat na zahradě oběd. Hana: Proč? Protože mám narozeniny? Hana se podívá do kalendáře. Samozřejmě. Tereza bude šestatřicet.
Myslela jsem že budete u vás. Do bytu se nevejdeme. Kdo všichni? Tereza neodpoví. Místo toho zavolá. „Mami.“ „Kolik lidí?“ „Asi deset.“
„Deset?“ „My čtyři, ty, Mirek, táta, Alena.“ Hana počítá. „To je osm.“ „Alena má možná vnučky.“ „Proč?“ Tereza mlčí. „Co proč?“
„Proč její vnučky?“ „Protože je bude mít ten víkend.“ „A co mají společnýho s tvýma narozeninama?“ „Mami.“ „Jen se ptám.“ „Jsou to děti.“ „To jsem pochopila.“ Tereza si povzdechne.
„Tak je nemá brát?“ Hana okamžitě slyší, jak by odpověď zněla. „Ať si je vezme.“ „Výborně.“ „Ale ten bazének—“ „Mami.“ „Nic.“ „A potřebuju, abyste tam byli všichni.“
„Proč?“ „Protože jste moje rodina.“ „Aleniny vnučky nejsou tvoje rodina.“ Ticho. „To jsem nemyslela.“ „Já vím.“ „Myslela jsem tebe a tátu.“ „Tak proč tam musí být Alena?“
„Protože je tátova partnerka.“ „A Mirek?“ „Protože je tvůj partner.“ Hana se podívá z okna. Mirek venku zalévá její muškáty. „Mirek nemusí.“ „Chci, aby přišel.“ „Proč?“
„Protože ho mám ráda.“ To Hanu zaskočí. „Dobře.“ „Mami?“ „Co?“ „Prosím tě, jeden den se nechovej divně.“ „Já se nechovám divně.“ Tereza se začne smát.
„Dobře.“
Neděle. Dohodou. Hana přijede první. Samozřejmě. Je půl deváté. Oběd má být ve dvanáct. Přinese brambory, maso, zeleninu, dva koláče a tři lahve vína. Mirek přijede o půl hodiny později.
„Měl jsem něco vzít?“ „Říkala jsem, že ne.“ „Tak jsem nic nevzal.“ „Dobře.“ „Taky jsem ti mohl přivézt lehátko.“ Hana se podívá na něj. „Nezačínej.“ Mirek se směje.
Pomůže jí připravit stůl. V jedenáct přijede Pavel. S Alenou. A dvěma holčičkami. Jedna drží růžovou lopatku. Hana ji pozná. Dívka si ji všimne také. „Moje!“
Hana se na chvíli cítí absurdně provinile. „Byla tady.“ „Já ji hledala.“ „Tak už ji máš.“ Holčička si ji vezme. „Děkuju.“ „Není zač.“ Alena nese mísu.
„Udělala jsem salát.“ Hana se podívá. „Já taky.“ Alena se zastaví. „Tak budou dva.“ „No.“ „Tenhle je bez majonézy.“ Hana řekne:
„Aha.“ Alena se usměje. „Já ji nejím.“ Hana má chuť říct, že pak to není bramborový salát. Neřekne. Mirek jí věnuje pohled. Zná ji už dost dlouho.
Pavel otevře chatku. „Proč je tady ta polička nakřivo?“ Hana okamžitě ví, kterou myslí. Mirek se otočí. „Není.“ Pavel vytáhne z kapsy malou vodováhu. Hana se na něj nevěřícně podívá. „Ty nosíš vodováhu v kapse?“
„Je malá.“ Mirek se začne smát. Dokonce i Alena. Pavel položí vodováhu na polici. Bublina je trochu vlevo. „Vidíš.“ Mirek přijde blíž. „Zeď je křivá.“
„To je jedno.“ „Není.“ „Polička má být rovně.“ „K čemu?“ „Protože je to polička.“ Mirek se podívá na Hanu. „Vy jste byli fakt manželé.“ Hana se rozesměje.
Pavel ne. Po chvíli ano.
Tereza přijede s rodinou poslední. Přiveze dort. Filip dorazí také, přestože Hana vůbec nevěděla, že přijde. „Ty jsi přijel?“ „Taky tě rád vidím, mami.“ „Tereza říkala deset lidí.“ „Tak jsem jedenáctej.“ „Je vás dvanáct.“
„Kdo navíc?“ Hana ukáže na vnučky. Filip se podívá. „Děti se nepočítají.“ Hana chce říct, že děti se počítají vždycky. Pavel ji předběhne. „To říká člověk, co má tři.“ Filip řekne:
„Proto.“ Najednou je plná zahrada. Děti běhají. Někdo otevírá lednici. Mirek zapaluje gril. Pavel mu vysvětluje, že tah na spodní klapce musí být víc otevřený. Mirek mu vysvětluje, že griloval ještě v době, kdy Pavel nosil tesilky. Alena krájí rajčata.
Tereza sedí u stolu. Hana na chvíli stojí stranou. Je to skoro jako dřív. Právě v tom je problém.
Když byly děti malé, neděle byla jejich hlavní zahradní den. Přijížděli ráno. Karel Gott nebo Olympic hráli z rádia sousedů. Pavel sekal. Hana plela. Děti se nudily. „Můžeme domů?“ „Teď jsme přijeli.“
„Jsme tady dvě hodiny.“ „Právě.“ „Co tady budeme dělat?“ „Najděte si něco.“ Dnes Hana nechápe, proč tolik trvala na tom, aby byly děti venku, když je pak polovinu dne okřikovala, aby nešlapaly do záhonů. Tereza jednou řekla: „A kam teda můžeme?“ Hana ukázala na trávník.
„Tam.“ „Táta říkal, že tam nemáme, protože zasel trávu.“ „Tak běžte dozadu.“ „Tam jsou maliny.“ „Tak si sedněte.“ „Kam?“ Hana tehdy vykřikla: „Prostě někde buďte!“
Tuhle větu jí děti připomínají dodnes.
Oběd probíhá překvapivě dobře. To Hanu trochu zklame. Čekala katastrofu. Aleniny vnučky jsou slušné. Mirek a Pavel se dokonce shodnou, že někdo v kolonii má špatně udělanou střechu. Muži se dokážou spojit proti cizí střeše. Alena chválí Hanin koláč. Hana ochutná její salát bez majonézy.
Je dobrý. To ji znovu trochu rozčílí. Po jídle Tereza otevře víno. „Tak.“ „Co tak?“ zeptá se Filip. „Mám narozeniny.“ „To víme.“ „Tak mi někdo něco řekněte.“
Filip zvedne skleničku. „Všechno nejlepší.“ „Děkuju, vole.“ Hana řekne: „Terezo.“ „Mami, je mi šestatřicet.“ „To neznamená, že musíš mluvit sprostě.“ „Nech ji,“ řekne Pavel.
Hana se na něj podívá. „Já ji nechávám.“ „Tak ji nenapomínej.“ „Já ji nenapomínám.“ Tereza se rozesměje. „Prosím vás.“ Pavel zvedne sklenici. „Tak všechno nejlepší.“
„Díky.“ „A hlavně zdraví.“ „To už je věkem?“ „Co?“ „Že mi přeješ zdraví.“ „Co ti mám přát? Peníze?“ „Ty taky.“ Všichni se smějí.
Pak Tereza řekne: „A díky, že jste oba přišli.“ Podívá se na Hanu a Pavla. Hana cítí, že se něco blíží. „My jsme tady stejně,“ řekne. „Já vím.“ „Tak co?“ „Nic.“
Tereza se napije. „Jen jsem ráda.“ Hana se podívá na Pavla. On se dívá na skleničku.
Po obědě děti najdou starou krabici v chatce. Fotografie. Hana vůbec nevěděla, že tam jsou. „Ty jsou moje,“ řekne Pavel. „Nejsou.“ „Já je sem přinesl.“ „Tak to neznamená, že jsou tvoje.“ Tereza vytáhne jednu.
Je na ní asi osmiletá v plavkách, stojí vedle nafukovacího bazénku. „Ježiš.“ Filip se nakloní. „Ty jsi byla tlustá.“ „Bylo mi osm.“ „No právě.“ Tereza ho praští fotografií. Aleniny vnučky se přiblíží.
„To jsi ty?“ ptá se starší. „Jo.“ „Tady?“ „Jo.“ „Ty jsi byla malá.“ „Překvapivě.“ Hana se dívá přes její rameno. Za Terezou je Pavel.
Mladý. Bez trička. Má víc vlasů. Hana sedí v pozadí na zelenobílém lehátku. To rozbité. „To je to lehátko,“ řekne Mirek. Hana se na něj podívá. „Jaký?“
„Co nechceš vyhodit.“ Tereza: „To ještě máte?“ Pavel: „Samozřejmě.“ „Proč?“ Hana a Pavel se na sebe podívají. Ani jeden neodpoví.
Další fotografie. Filip s rukama od hlíny. Tereza na houpačce. Pavel u grilu. Hana v krátkých šortkách, které by dnes nepřetáhla přes koleno. Na jedné je stará třešeň. Mnohem menší. „To je fakt ona?“ zeptá se Tereza.
„Jo,“ řekne Pavel. „Takže byla už tehdy stará.“ „Nebyla.“ „Vypadala stejně.“ „Nevypadala.“ Hana si fotografii vezme. Třešeň byla tehdy tenká. Rostla nakřivo už tenkrát.
„Měli bychom ji pokácet,“ řekne Pavel. Hana automaticky odpoví: „Ne.“ Všichni se začnou smát. „Co?“ řekne. Filip: „Nic.“ „Proč se smějete?“
Tereza: „Protože přesně tohle si pamatuju od dětství.“ „Co?“ „Táta: Pokácíme třešeň. Ty: Ne.“ Pavel se usmívá. „Říkám to dvacet let.“ „A furt stojí,“ řekne Hana. „To není argument.“
„Je.“ Alena se podívá na strom. „Je pěkná.“ Hana ji má v tu chvíli skoro ráda. Pavel řekne: „Je napůl suchá.“ Alena: „Taky.“
Hana ji má ráda o něco víc.
Pak starší vnučka přinese k fotografiím růžovou lopatku. Položí ji na stůl. Hana se na ni dívá. Před týdnem jí připadala jako vlajka zapíchnutá do jejího území. Teď je to plast za devětadevadesát korun. Možná ani to ne.
Odpoledne začne pršet. Nejdřív lehce. Pak prudce. Všichni se namačkají do chatky a pod pergolu. Děti křičí. Vítr převrátí jednu židli. Pavel vyběhne zavřít skleník. Mirek za ním.
„Nechte to!“ křičí Hana. Nikdo ji neposlechne. Muži drží dveře skleníku každý z jedné strany. „Zaklapni to!“ „Vždyť to zaklapávám!“ „Musíš nahoru!“ „Tohle je nahoře!“ Hana se začne smát.
Alena stojí vedle ní. „Oni se zabijou.“ „Ne.“ „Jste si jistá?“ Hana se na ni podívá. „Pavel takhle funguje.“ Alena se usměje. „To už jsem si všimla.“
Na okamžik jsou spojenkyně. To je zvláštnější než všechno ostatní.
Bouřka trvá dvacet minut. Pak je pryč. Z trávníku stoupá pára. Děti okamžitě vyběhnou ven. Pavel kontroluje škody. Jedna větev ze staré třešně spadla. Velká. Leží přes záhon.
Pavel se na Hanu podívá. Nic neřekne. Nemusí. „Ani slovo.“ „Já nic.“ „Vidím tě.“ „Co vidíš?“ „Že chceš říct, že jsem ji měla nechat pokácet.“
Pavel se usměje. „Nechci.“ „Chceš.“ „Dobře.“ Vezme pilu. Mirek mu pomáhá. Hana stojí stranou. Větev je uvnitř téměř dutá.
To ji překvapí. Zvenku vypadala zdravě. Pavel odřízne menší kus. „Vidíš?“ „Vidím.“ „Je shnilá.“ „Větev.“ „Půl stromu.“
„Tak půl.“ Pavel se na ni podívá. „Ty ji fakt chceš nechat?“ Hana se podívá na strom. Neví. Poprvé.
Když ostatní odjedou, zůstanou na zahradě Hana a Pavel. Náhodou. Mirek odjel dřív, protože ráno vstává. Alena vezla vnučky domů. Tereza s rodinou odjela. Filip také. Je skoro sedm. Neděle.
Stále. Pavel sbírá větve. Hana sklízí talíře. „Nech to,“ řekne Pavel. „Co?“ „Umyju to ve čtvrtek.“ „To bude smrdět.“ „Tak to opláchnu.“
„Já to udělám.“ Pavel pokrčí rameny. Hana stojí u venkovního dřezu. Po chvíli Pavel přinese dva hrnky. Jeden s modrými puntíky. Položí ho vedle ní. „Co?“ „Nic.“
„Proč se směješ?“ „Nesměju.“ „Směješ.“ „Alena se ti minule omlouvala za ten hrnek.“ Hana přestane oplachovat talíř. „Ty jsi jí to řekl?“ „Samozřejmě.“ „Proč?“
„Protože se ptala, proč ses tvářila, jako kdyby ti zastřelila psa.“ „Tak jsem se netvářila.“ „Hano.“ „Je můj.“ „Já vím.“ „Tak vidíš.“ Pavel se opře o dřez. „Proč ti to vadilo?“
„Nevadilo.“ Pavel se na ni dívá. Hana si uvědomí, že stále dokáže čekat déle než ona. To ji na něm vždycky štvalo. „Nevím.“ „Aha.“ „Neříkej aha.“ „Dobře.“
Hana vezme hrnek. „Prostě jsem nečekala, že z něj bude pít.“ „Z hrnku?“ „Nechytej mě za slovo.“ „Snažím se pochopit.“ „Nemusíš všechno chápat.“ Pavel se usměje. „To je nový.“
„Co?“ „Dřív jsi chtěla, abych všechno pochopil.“ Hana ho chce okamžitě opravit. Pak si vzpomene na psycholožku. Na celer. Na větu já už takhle nechci. „Možná.“ Pavel vezme mokrý talíř a utře ho.
„Mirkovo lehátko je lepší,“ řekne po chvíli. Hana se otočí. „Jak víš o Mirkově lehátku?“ „Tereza.“ „Ta vám řekne všechno.“ „Proto máme děti.“ „Není tady.“ „Proč?“
„Nechtěla jsem ho sem dávat.“ Pavel se začne smát. „Proč?“ „Nesměj se.“ „Já se nesměju.“ „Směješ.“ „Tak proč?“ Hana položí talíř.
„Protože není kam.“ Pavel se dívá na zelené lehátko u stěny. „Tohle vyhodíme.“ Hana řekne okamžitě: „Ne.“ Pavel se směje víc. „Co?“ „Nic.“
„Tak přestaň.“ „To jsme koupili v Maďarsku.“ „Já vím.“ „Tak proč ho chceš vyhodit?“ „Protože je rozbitý.“ „Spraví se.“ Pavel na ni pohlédne. Hana si uvědomí, co řekla.
Oba se na chvíli odmlčí. Pak Pavel pronese: „Myslíš lehátko, že jo?“ Hana ho praští utěrkou. Pavel se začne smát. Hana také. Chvíli se smějí tak moc, že Pavel musí položit talíř. A Hana si vzpomene na psycholožku.
Kdy jste se naposledy společně něčemu smáli? Včera. Tehdy si myslela, že tím dokázala, že manželství pořád funguje. Dnes se smějí znovu. A nedokazuje to vůbec nic. Je to překvapivě příjemné.
Když utichnou, Pavel řekne: „Alena by sem chtěla dát malý pískoviště.“ Hana se přestane usmívat. „Ne.“ Pavel vyprskne. „Co?“ „Právě jsme něco měli.“ „Jak něco?“
„Normální chvíli.“ „A ty ji zničíš pískovištěm.“ „Já jen říkám.“ „Kam?“ „Do rohu za chatku.“ „Tam mám kompost.“ „Ten můžeme posunout.“ „Kam?“
„Nevím.“ „Tak vidíš.“ Pavel si sedne. „Proč ti vadí, že sem chodí ty děti?“ „Nevadí.“ „Hano.“ „Neznám je.“ „Tak je poznáš.“
„Proč bych je měla poznávat?“ Pavel chvíli mlčí. „Nemusíš.“ „Tak vidíš.“ „Ale nemusí ti vadit, že tady jsou.“ „Nevadí.“ „Tak proč řešíš lopatku, bazén, pískoviště a hrnek?“ Hana se otočí.
„Protože je to moje zahrada.“ Jakmile to řekne, oba ztichnou. Pavel se podívá kolem sebe. „Napůl.“ „Já vím.“ „Někdy to tak nevypadá.“ Hana se napřímí. „Prosím?“
„Nic.“ „Ne. Řekni to.“ „Ty se tady pořád chováš, jako kdybych já měl jen svoje dny a ty zahradu.“ „To není pravda.“ „Když sem něco přinesu, řešíš to.“ „Protože to sem nosíš bez domluvy.“ „Ty taky.“ „Co jsem sem přinesla?“
Pavel ukáže na poličku. „Tu dělal Mirek.“ „Pro mě.“ „Přesně.“ „A co?“ „Nic.“ Hana se na polici podívá. Najednou chápe.
Ne dokonale. Ale dost. „Vadí ti Mirek?“ „Ne.“ „Vadí.“ „Nevadí mi Mirek.“ „Tak co?“ Pavel si promne kořen nosu.
Ten pohyb. „Vadí mi, když tady něco změní.“ Hana se na něj dívá. „Proč?“ „Nevím.“ „Tak vidíš.“ Pavel se zasměje. „Jo.“
Sedí vedle sebe na terase. Poprvé po několika letech bez dětí, bez advokáta, bez partnerů a bez potřeby rozhodnout něco důležitého. Jen zahrada. Po bouřce je vzduch studenější. „Víš, co je nejhorší?“ řekne Pavel. „Co?“ „Že já jsem chtěl ten rozvod.“ Hana se na něj podívá.
„To vím.“ „No právě.“ „A?“ „Tak bych asi neměl řešit poličku.“ Hana chvíli mlčí. „To spolu nesouvisí.“ „Asi trochu jo.“ „Ne.“
„Hano.“ „Co?“ „Já jsem nechtěl vymazat třicet let.“ Hana cítí, jak se v ní něco okamžitě brání. „Nikdo tě nenutil.“ „Já vím.“ „Tak co teď chceš?“ „Nic.“
Tentokrát to slovo nezní jako tehdy u celeru. Možná proto, že už nemá co zničit. „Jen jsem nečekal, že některý věci zůstanou takhle.“ „Jak?“ Pavel se rozhlédne. „Naše.“ Hana se podívá na zahradu. „Je napůl tvoje a napůl moje.“
„Nemyslím katastr.“ „Tak co?“ Pavel pokrčí rameny. „Třeba ta třešeň.“ Hana se zasměje. „Ty ji chceš dvacet let zabít.“ „Právě.“ „Tak je tvoje?“
„Ne.“ „Moje?“ „Taky ne.“ „Tak čí?“ „Nevím.“ Hana se dívá na zlomenou větev. „Třeba Terezy.“ „Proč?“
„Pamatuje si ji.“ „To my taky.“ „Tak nikoho.“ „Dobře.“
Večer doma Hana vytáhne nové lehátko z komory. Mirek u ní není. Rozloží ho v obýváku. Sedne si. Je opravdu mnohem pohodlnější. Zelenobílé lehátko na zahradě jí najednou připadá absurdní. Napíše Pavlovi: To starý lehátko můžeš vyhodit.
Odpověď přijde okamžitě. Který? Hana: Zelený. Chvíli nic. Pak: Ještě funguje. Hana se začne smát.
Má utržený popruh. Pavel: Spravím. Hana: NE. Pavel: Proč řveš? Hana:
Vyhoď ho. Pavel: Dobře. Za minutu přijde: Ale až ve čtvrtek. Dneska není můj den. Hana mu pošle prostředníček. Pavel srdíčko. To ji na chvíli zaskočí.
Pak si všimne, že je červené. Roman? Ne. Pavel? Need not. Pavel srdíčka posílal vždycky všem. Dokonce instalatérovi. Hana položí telefon.
Ve čtvrtek je lehátko pryč. Na jeho místě stojí Mirkovo modré. Hana okamžitě Pavlovi zavolá. „Jak se sem dostalo?“ „Mirek ho přivezl.“ „Mirek?“ „Jo.“ „Kdy?“
„Dneska ráno.“ „Proč?“ „Říkal, že jste se domluvili.“ „Nedomluvili.“ „Tak si to vyřeš s ním.“ „A tys ho pustil dovnitř?“ „Branka byla otevřená.“ „A co jste spolu dělali?“
„Nic.“ „Pavle.“ „Dal jsem mu kafe.“ Hana si sedne. „Vy jste spolu pili kafe?“ „Jo.“ „Dobrovolně?“ „Ne, držel mě pod pohrůžkou.“
„Nebuď blbej.“ Pavel se směje. „Řešili jsme tu třešeň.“ „Co?“ „Je fakt špatná.“ „Mirek říkal?“ „Jo.“ Hana neví, která část ji dráždí víc.
Že se muži bavili. Nebo že se shodli.
Třešeň pokácejí v září. Ne celou. Jen velkou část koruny a jednu nemocnou větev. Pavel nakonec přizná, že kmen může ještě pár let vydržet. Hana přizná, že by možná bylo dobré zavolat odborníka. Oba to považují za velký kompromis. Mirek nepřijde. Alena také ne.
Hana s Pavlem stojí pod stromem a sbírají větve. „Tady byla houpačka,“ řekne Hana. „Na jabloni.“ „Ne.“ „Jo.“ „Tady.“ „Hano, jabloň byla tamhle.“ „Houpačka byla tady.“
Pavel se zamyslí. „Možná.“ „Vidíš.“ „To není důkaz.“ „Co bys chtěl, stavební dokumentaci?“ Pavel se směje.
Na tabuli uvnitř chatky pořád stojí: PO–ST HANA ČT–SO PAVEL NE DOHODOU Písmo je vybledlé. Hana ho jednoho dne obtáhne. Pak se zastaví u neděle. Vezme hadřík.
Slovo DOHODOU smaže. Dívá se na prázdné místo. Mohla by napsat: SPOLEČNÁ To by bylo příliš. VOLNÁ Také divné. DLE DOMLUVY
Totéž jinými slovy. Nakonec nenapíše nic. Zůstane: NE Pavel přijde ve čtvrtek. Vyfotí tabuli. Pošle jí ji. Co znamená NE?
Hana: Neděle. Pavel: To vypadá jako ne. Hana: Tak to oprav. V pátek přijde fotografie. Na tabuli stojí:
NE – NEDĚLE Hana se směje. Pod tím Pavel menším písmem připsal: A RADŠI ZAVOLAT Hana vezme telefon. Chce napsat, že je debil. Místo toho: Dobře.
V říjnu přijede na zahradu v neděli. Nezavolá. Je chladno. Chce jen ostříhat suché květiny a odnést poslední sklenice. Když otevře branku, uvidí Pavlovo auto. První impuls je odjet. Pak si uvědomí, že je neděle. Na tabuli je napsáno zavolat.
Ne odjet. Pavel sedí na terase. Sám. „Ahoj.“ „Ahoj.“ „Nevolala jsi.“ „Ty taky ne.“ „Tak jsme si kvit.“
Hana položí tašku. „Kde je Alena?“ „U dcery.“ „Aha.“ „Mirek?“ „Na kole.“ Pavel kývne. Vedle něj je káva.
„Chceš?“ „Jaká?“ „Normální.“ „To nic neznamená.“ Pavel se směje. „Jacobs.“ „Fuj.“ „Tak si nedávej.“
Hana si dá. Sedne si na modré lehátko. Mirkovo. Pavel si toho všimne. „Je dobrý?“ „Jo.“ „Lepší než to starý.“ „Jo.“
Chvíli mlčí. Na sousední zahradě někdo pálí větve, přestože by nejspíš neměl. Kouř táhne k nim. „To bude zase smrad,“ řekne Hana. „Jo.“ Pavel dopije kávu. „Alena koupila pískoviště.“ Hana se otočí.
Pavel se snaží nesmát. „Kam ho dáš?“ „Nikde.“ „Proč ho koupila?“ „Pro svoje.“ „Tak ať ho má doma.“ „To jsem jí řekl.“ Hana se usměje.
„A?“ „Poslala mě do háje.“ „Správně.“ „Řekla, že se tady pořád chovám, jako kdyby všechno muselo zůstat podle nás.“ Hana se přestane usmívat. „Podle koho?“ „Podle nás.“ Pavel ukáže kolem sebe.
„Tebe a mě.“ Hana se zadívá na skleník. Poličku. Nové lehátko. Třešeň bez jedné velké větve. Růžová lopatka už nikde není. „Má pravdu,“ řekne. Pavel se na ni podívá.
„Jo.“ „To tě překvapuje?“ „Trochu.“ „Mě taky.“ Sedí dál. Hana si přitáhne bundu. „Tak jí to pískoviště dovol.“ Pavel se zasměje.
„Já?“ „Je to tvoje půlka.“ „Která půlka?“ Hana se rozhlédne. Nikdy zahradu fyzicky nerozdělili. Žádný plot. Žádná čára. Jen dny.
„Tak někam.“ „K tobě do cibule.“ „Tak to bych ji zabila.“ „Vidíš.“ „Za chatkou.“ „Tam je kompost.“ „Posuň ho.“ Pavel se na ni podívá.
„Kam?“ Hana chvíli přemýšlí. „Nevím.“ „Tak vidíš.“ Oba se smějí.
O týden později Pavel pošle fotografii. Malé dřevěné pískoviště stojí v rohu vedle třešně. Ne u kompostu. Hana si fotografii zvětší. Není tak hrozné. Pak si všimne, že z jedné strany chybí tráva. Napíše: To jsi dal na moje narcisy?
Pavel: Ne. Hana: Určitě? Pavel: Hano. Hana se usměje. Tentokrát už nic nenapíše.
Na jaře jsou narcisy pořád tam. Pískoviště také. Mirkovo lehátko přezimovalo v chatce. Alena přinesla dva nové hrnky. Jeden žlutý a jeden zelený. Modrý nechala Haně. Nikdy o tom nemluvily. Jednou Hana přijde ve středu odpoledne a najde na stole misku jahod.
Vedle ní papírek. PRO VÁS. ALENA Hana jednu sní. Je kyselá. Druhá je lepší. Misku odnese domů. Ve čtvrtek napíše Pavlovi: Řekni Aleně díky za jahody.
Pavel: Řekni jí sama. A pošle telefonní číslo. Hana na něj několik vteřin zírá. Pak číslo uloží. Nezavolá. Ještě ne.
V červnu má zahrada dvacet sedm let. Ne že by to někdo slavil. Hana si jen vzpomene. Je pondělí. Stojí pod třešní. Na jedné větvi jsou tři malé zelené plody. Tři. Po letech skoro ničeho.
Vyfotí je. Pošle Pavlovi. Podívej. Pavel odpoví: To nejsou třešně. Hana: Co by to bylo? Nevím. Ale naše třešeň nerodí.
Hana: Tak už jo. Pavel: 3 kusy. Velká úroda. Hana: Nech je být. Pavel: Neboj.
Po chvíli přijde ještě jedna zpráva. V neděli se tam stavím. Hana se podívá na tabuli. NE – NEDĚLE A RADŠI ZAVOLAT Napíše: Já taky. Tři tečky.
Ok. Hana telefon schová. Neví, jestli přijde Mirek. Neví, jestli Pavel vezme Alenu. Neví ani, jestli tam v neděli skutečně bude. Tři třešně možná do té doby sežerou ptáci. Možná spadnou. Možná ani nejsou třešně.
Teď tam ale jsou. Hana nechá fotografii v telefonu. Na zahradě už není potřeba nic dalšího dělat, jenže neodjíždí. Sedne si na modré lehátko. Její dny končí ve středu. Pavlovy začínají ve čtvrtek. Neděle zůstává uprostřed. Nikomu nepatří úplně.
A možná právě proto se na ni oba pořád vracejí.
