Článek
A nakonec proto, že vystoupil v montérkách, utřel si ruce do stehen a řekl: „Vy budete ta neteř.“
Hana držela svazek klíčů po tetě Miladě. Na jednom visela růžová plastová cedulka s číslem 18, na druhém zůstala zaschlá žvýkačka.
„Jmenuju se Hana.“
„Já vím.“
Radek vytáhl vlastní klíč. Na kroužku měl kovový přívěsek ve tvaru nahé ženy, který mohl někomu připadat legrační přibližně v roce 1997.
„Máme každý polovinu,“ řekla Hana.
„Garáže se špatně půlí.“
„Myslela jsem vlastnictví.“
„Já taky.“
Vrata se otevřela až napotřetí. Radek do nich musel kopnout v levém dolním rohu. Uvnitř stála stará škodovka bez kol, několik polic s nářadím, dvě jízdní kola a tolik pneumatik, že garáž připomínala čekárnu pro auta, která už si nikdo nepřijde vyzvednout.
Hana si zakryla nos.
„Tady něco smrdí.“
„Benzín.“
„Nejen benzín.“
Radek se rozhlédl.
„Možná ponožky.“
Za pneumatikami byla matrace. Na ní spacák, složená deka a polštář s dinosaurem. Vedle stála rychlovarná konvice, prodlužovací kabel a modrý hrnek s nápisem NEJLEPŠÍ TÁTA NA SVĚTĚ.
Hana se na něj podívala.
„Vy tady bydlíte?“
„Ne.“
„Tak proč tu máte postel?“
„To je matrace.“
„Tak proč tu máte matraci?“
„Protože postel by se sem nevešla.“
Radek začal přesouvat krabice, jako by rozhovor skončil.
Hana přijela s představou, že garáž vyfotí, zavolá makléři a do měsíce ji prodají. Její dcera potřebovala peníze na kauci a provizi za byt v Praze. Tvrdila, že dvacet čtyři tisíc měsíčně je dnes normální nájem za dvě místnosti, pokud člověk netrvá na vaně, balkonu a slunečním světle.
Hana jí slíbila pomoc dřív, než zjistila, že polovinu garáže po tetě nezdědila sama.
„Chci ji prodat,“ řekla.
Radek zvedl krabici s brzdovými destičkami.
„Já ne.“
„Nemůžete tu bydlet.“
„Nebydlím.“
„Spíte tu.“
„To je něco jiného.“
Hana otevřela ústa, ale nenašla žádnou větu, kterou by zároveň mohla říct učitelka češtiny na základní škole a žena stojící v garáži vedle matrace cizího muže.
Radek položil krabici na polici.
„Kolik potřebujete?“
„Do toho vám nic není.“
„Takže hodně.“
„Chci jen prodat svůj majetek.“
„Tak prodejte polovinu garáže.“
„Kdo si koupí polovinu garáže?“
„Přesně.“
Hana ho začala nesnášet o něco víc.
O týden později přinesla odhad ceny. Radek ho položil na kapotu škodovky a četl pomalu, prstem si podtrhoval řádky, přestože neměl tužku.
„Tohle je nesmysl.“
„Je to odborný odhad.“
„Je to papír od chlapa, který nikdy nekupoval garáž.“
„Kolik garáží jste koupil vy?“
„Jednu polovinu.“
„A druhou jste dostal od mé tety?“
Radek přestal číst.
Teta Milada kdysi potřebovala opravit střechu a neměla na řemeslníky. Radek jí půjčil peníze, část práce udělal sám a ona na něj později převedla polovinu garáže. Hana o tom nevěděla. V rodině se o Radkovi mluvilo jen jako o „tom automechanikovi od Milady“, přičemž tón naznačoval, že opravuje auta bez potřebného vzdělání a možná také krade stěrače.
„Vaše teta byla fér,“ řekl.
„Moje teta schovávala peníze pod matrací.“
„Aspoň nějaké měla.“
Hana se podívala na jeho spacák.
Radek papír složil.
„To jste nemusela.“
„Co?“
„Podívat se takhle.“
„Jak?“
„Jako když děti ve škole nemají svačinu.“
Hana učila dvacet let. Uměla poznat stud ještě dřív, než člověk sklopil oči.
„Nic jsem neřekla.“
„To právě umíte dobře.“
Začali se vídat každou středu odpoledne. Hana chtěla vyklízet věci po tetě. Radek tvrdil, že skoro všechno potřebuje. Potřeboval tři nefunkční vrtačky, židli bez opěradla a krabici rezavých šroubů, protože některé závity se už dnes nevyrábějí.
Hana vyhazovala prázdné nádoby od oleje. Radek je vytahoval z kontejneru.
„Tohle je nemoc,“ řekla.
„Tohle je třídění.“
„Třídění znamená, že některé věci vyhodíte.“
„To říkáte vy.“
Přesto se prostor postupně měnil. Pod vrstvou hadrů se objevila podlaha. Ze škodovky zmizely krabice. Hana umyla hrnek NEJLEPŠÍ TÁTA NA SVĚTĚ a našla mu místo na polici.
„To vám dala dcera?“ zeptala se.
„Syn.“
„Kolik mu je?“
„Dvanáct.“
„Ví, že tu spíte?“
Radek utahoval svěrák.
„Ví, že pracuju dlouho.“
„A kde si myslí, že bydlíte?“
„U kamaráda.“
„Kterého?“
„Toho si ještě vymýšlím.“
Radek se po rozvodu odstěhoval z bytu. Několik měsíců spal u známých, potom v dílně svého zaměstnavatele. Když ho majitel přistihl ve sprše, přestal tam spát a přesunul se do garáže.
Bývalé ženě posílal výživné. Splácel dluh z jejich společného úvěru a občas synovi koupil drahé boty nebo herní sluchátka, aby chlapec nepoznal, že jeho otec žije mezi pneumatikami.
„Měl jste si pronajmout pokoj,“ řekla Hana.
„Měl jsem udělat spoustu věcí.“
„To není odpověď.“
„Je. Jen ne ta, kterou chcete.“
Hana se na něj zlobila ještě cestou domů.
Potom jí před panelákem nenastartovalo auto.
Zavolala asistenční službu. Čekací doba byla devadesát minut. Venku pršelo a Hana měla za hodinu sedět v první řadě na školním vystoupení své neteře.
Radkovi nevolala.
Poslala mu fotografii svítící kontrolky s otázkou, zda podle něj vypadá vážně.
Odpověděl: Vypadá červeně.
Za dvacet minut přijel modrou dodávkou.
„Nemusela jste volat,“ řekl.
„Já jsem nevolala.“
„To je ještě horší.“
Otevřel kapotu, něco změřil a oznámil jí, že alternátor to vzdal dřív než ona.
„Potřebuju odjet.“
„To auto taky.“
„Nemůžete s tím něco udělat?“
„Můžu vám vysvětlit, proč nejede.“
„To nechci.“
Radek připojil startovací kabely a odvezl ji na vystoupení svou dodávkou. Na sedadle spolujezdce byly drobky, dvě pracovní rukavice a plyšový krokodýl.
„Synův,“ řekl, když si všiml, že se na něj dívá.
„Samozřejmě.“
„Co má znamenat samozřejmě?“
„Že váš by nebyl.“
„Proč ne?“
„Vy byste měl plyšovou krysu.“
Radek se poprvé zasmál tak, že se musel podívat stranou.
Auto jí opravil přes noc. Když si pro něj ráno přišla, bylo umyté. Na sedadle ležela účtenka za díly.
„Práci jste tam nenapsal.“
„Žádná nebyla.“
„Opravil jste ho.“
„To byla nehoda.“
Hana mu poslala peníze podle běžného ceníku servisu. Radek jí je okamžitě vrátil. Poslala je znovu s poznámkou ZA PRÁCI. On je vrátil s poznámkou ZA GARÁŽ.
Částku si přeposílali dva dny, dokud Hana nezavolala.
„To je směšné.“
„Tak přestaňte.“
„Přestaňte vy.“
„Já začal druhý.“
„To nedává smysl.“
„Mně ano.“
Nakonec mu koupila balení kávy. Radek prohlásil, že je zbytečně drahá, ale levnou směs z diskontu už potom nepřinesl.
Na začátku léta se objevil muž v béžovém saku. Nepůsobil nepříjemně ani výhrůžně. Přinesl desky s výkresy, nabídku od investora a tabulku, ve které bylo přesně uvedeno, kolik dostane každý vlastník.
Developer chtěl vykoupit celou řadu garáží. Na jejich místě měl vzniknout bytový dům s podzemním parkováním. Nabídka platila jen v případě, že prodají všichni.
Částka byla skoro dvojnásobná oproti původnímu odhadu.
„Nikoho nenutíme,“ řekl muž. „Když se nedohodnete, projekt nebude.“
Podal Haně i Radkovi stejné smlouvy a odešel.
Hana si svou odnesla domů. Několikrát ji četla u kuchyňského stolu. Peníze by pokryly dceřinu kauci, provizi, část vybavení a ještě by jí zůstalo na opravu koupelny, ve které se dlaždice držely na zdi hlavně ze slušnosti.
Dcera jí každý druhý den posílala odkazy na byty.
Tenhle má krásnou kuchyň.
Tady bych mohla mít pracovnu.
Majitel chce rozhodnutí do pátku.
Hana jí napsala, že se prodej protahuje.
Ve středu přišla do garáže se smlouvou v kabelce. Radek přinesl malou lednici z bazaru.
„Kam ji dáte?“ zeptala se.
„Vedle matrace.“
„Tam je prodlužovačka.“
„Posunu ji.“
„Nemůžete spát vedle lednice.“
„Proč?“
„Protože je to depresivní.“
„Ale pivo bude studené.“
Hana se podívala na jeho ruce. Měl popraskané klouby a černou šmouhu u zápěstí. Napadlo ji, že člověk může být současně nezodpovědný, tvrdohlavý a někým, koho nechcete nechat přijít o jediné místo, kde má vlastní klíč.
„Podepíšete to?“ zeptala se.
Radek se přestal zabývat kabelem.
„Ne.“
„Ani jste se na tu nabídku pořádně nepodíval.“
„Podíval.“
„Za ty peníze byste si mohl pronajmout byt.“
„Na jak dlouho?“
„To záleží na vás.“
„Právě.“
Hana vytáhla smlouvu.
„Moje dcera ty peníze potřebuje.“
„Tak podepište.“
„Bez vás to nejde.“
„To není můj problém.“
„Vy tady ani nesmíte bydlet.“
„Vím.“
„Takže blokujete prodej kvůli něčemu, co stejně nemůže trvat.“
Radek přikývl.
„Možná.“
„To je všechno?“
„Co chcete slyšet? Že mě to mrzí? Mrzí. Ale nepodepíšu.“
„Protože se bojíte najít si pokoj?“
„Protože až peníze utratím, nebudu mít pokoj ani garáž.“
Hana sevřela smlouvu v ruce.
„A moje dcera kvůli tomu přijde o byt.“
„Vaše dcera má práci.“
„To neznamená, že nepotřebuje pomoc.“
„A já ji asi nepotřebuju?“
„Vy ji odmítáte.“
Radek zavřel dveře lednice.
„Ne. Jen nechci tu vaši.“
Hana odešla bez rozloučení.
Dcera jí večer zavolala.
„Tak co?“
„Druhý majitel nechce prodat.“
„A nejde ho vyplatit?“
„Nemám z čeho.“
„Tak si půjč.“
„Kvůli tvojí kauci si nevezmu úvěr.“
Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„Ty jsi mi ale řekla, že mi pomůžeš.“
„Vím.“
„Já už tomu makléři slíbila, že peníze budou.“
„Neměla jsi.“
„Protože jsem ti věřila.“
Hana zavřela oči.
„Tohle není jen moje rozhodnutí.“
„Je. Ty se jen nechceš hádat s nějakým chlapem z garáže.“
„Nevíš, o čem mluvíš.“
„Tak mi to vysvětli.“
Hana se podívala na smlouvu položenou na stole.
Mohla dceři říct o matraci, o výživném, o hrnku a plyšovém krokodýlovi. Věděla však, že by všechno znělo jako výmluvy ženy, která dala přednost cizímu muži před vlastním dítětem.
„Nemůžu,“ řekla.
Dcera zavěsila.
Následující středu Radek v garáži nebyl.
Zmizela matrace, spacák, lednice i konvice. Zůstaly police s nářadím, škodovka bez kol a hrnek NEJLEPŠÍ TÁTA NA SVĚTĚ. Ten ležel na boku v prachu.
Hana mu zavolala. Nezvedl to.
Napsala mu, že smlouvu nepodepsala.
Odpověděl až večer.
To jste měla.
Hana několik minut hleděla na displej.
Potom napsala: Kde spíte?
Radek už neodpověděl.
Tři týdny se neukázal. Hana chodila do garáže sama. Vyhodila staré nádoby od oleje a tentokrát je nikdo nevytáhl z kontejneru. Sedávala na převráceném kbelíku a poslouchala kapání vody někde za zadní stěnou.
Dcera s ní mluvila jen krátce. Byt v Praze dostal někdo jiný. Našla si pokoj ve sdíleném bytě se dvěma studentkami medicíny a mužem, který choval hada v obýváku.
„Takže jsi spokojená?“ zeptala se Hana.
„Ne.“
„Ale máš kde bydlet.“
„To není totéž.“
Hana si vzpomněla, že něco podobného už slyšela.
Radek přišel v neděli večer. Měl igelitovou tašku s oblečením a pod očima tmavé kruhy.
Zastavil se před vraty, jako by nevěděl, zda jeho klíč ještě funguje.
„Kde jste byl?“ zeptala se Hana.
„U kamaráda.“
„U toho vymyšleného?“
„Ne. Tenhle je skutečný a má rozkládací gauč. Teď už na něm spí jeho švagr.“
Radek odemkl.
Uvnitř nebyla nová matrace ani připravené lůžko. Jen volné místo za pneumatikami a jeho hrnek postavený zpátky na polici.
„Smlouvu jsem nepodepsala,“ řekla Hana.
„To jste mi psala.“
„Dcera se mnou skoro nemluví.“
Radek položil tašku na zem.
„To mě mrzí.“
„Není to vaše vina.“
„Trochu je.“
„Trochu moje.“
Radek přejel rukou po kapotě škodovky.
„Našel jsem podnájem,“ řekl. „Pokoj v Rosicích. Je malý a majitel nechce, abych tam měl syna přes noc.“
„Takže ho nevezmete.“
„Vezmu. Aspoň na pár měsíců.“
„A garáž?“
„Budu tu opravovat auta. A skladovat věci, které podle vás nikdo nepotřebuje.“
Hana přikývla.
„Elektřinu budete platit polovinu.“
„Vždycky jsem platil polovinu.“
„Spal jste tu celý.“
Radek se pousmál.
Potom si všiml růžového přívěsku s číslem 18 položeného na kapotě. Hana ho sundala ze svého klíče, protože číslo už znala zpaměti.
Radek vedle něj položil přívěsek s nahou ženou.
„Ten už taky nechci,“ řekl.
„Tak ho vyhoďte.“
„Myslel jsem, že třídění znamená, že se některé věci vyhodí.“
Hana vzala kovovou postavičku a hodila ji do koše.
Radek se za ní chvíli díval.
Pak si připnul růžové číslo na svůj klíč.
Hana odemkla vrata dokořán. Večer byl teplý a ze sídliště doléhal křik dětí, cinkání nádobí a zvuk televize z otevřeného okna.
„Dáte si kávu?“ zeptal se Radek.
„Máte konvici?“
„Ne.“
„Tak jak ji chcete udělat?“
Radek zvedl klíče od dodávky.
„V automatu u benzínky.“
Hana garáž zamkla.
Každý použil svůj klíč.
