Článek
Položil šálek na stůl u hotelové terasy, kde Hana sedávala sama, a řekl:
„For you. No sugar.“
Usmál se, jako by si zapamatoval něco důležitého.
Hana přitom ještě před týdnem doma v Pardubicích sypala do rozpustné kávy dvě vrchovaté lžičky.
Do Turecka odjela sama poprvé v životě. Nebyla to žádná cesta za novým začátkem, jak později tvrdila kamarádkám. Její sestřenice onemocněla dva dny před odletem, zájezd byl zaplacený a Hana odmítla přijít o peníze.
Rozvedená byla čtyři roky. Předtím strávila šestatřicet let s Radkem, který si v osmapadesáti našel ženu o dvanáct let mladší a oznámil Haně, že spolu už vlastně dlouho jen bydlí.
Hana s tím nesouhlasila. Připadalo jí, že spolu normálně žili. Nakupovali, hádali se o klimatizaci v autě, jezdili na chalupu a každou neděli večeřeli chleba s něčím studeným, protože se jí po obědě už nechtělo vařit.
Radek tomu říkal vedle sebe.
Hana tomu říkala manželství.
V hotelu se ocitla mezi dvojicemi a rodinami, které přesouvaly lehátka tak, aby vždycky ležela vedle sebe. První večer seděla u večeře s kabelkou položenou na protější židli, aby bylo méně vidět, že je stůl pro dva. Druhý večer ji položila vedle sebe. Třetí už jí to bylo jedno.
Emir pracoval u hotelového baru a občas vypomáhal v restauraci. Bylo mu čtyřiatřicet, jak se dozvěděla až později. Hana ho zpočátku považovala za jednoho z těch mužů, kteří se během sezony naučí šest vět v pěti jazycích a každé ženě řeknou, že vypadá mladší.
„Czech?“ zeptal se jí jednou.
„Yes.“
„Prague?“
„Pardubice.“
Emir se soustředěně zamračil.
„Pardubice.“
Vyslovil to téměř správně.
„You know Pardubice?“
„Now yes.“
Hana se zasmála.
Když jí následující den přinesl kávu bez cukru, aniž se zeptal, řekla mu, že má dobrou paměť.
„For important things,“ odpověděl.
Hana se znovu zasmála. Pak si šla na pokoj namazat ramena krémem po opalování a při pohledu do zrcadla si připadala trochu směšně.
Bylo jí třiašedesát. Měla dvě dospělé děti, tři vnoučata a jizvu na pravém koleni po operaci menisku. Když se prudce zvedla z lehátka, musela někdy chvíli počkat, než se koleno rozhodlo spolupracovat.
Emir měl předloktí opálená od slunce a zuby, které byly až nespravedlivě bílé.
Hana si řekla, že se jí líbí stejně, jako se člověku líbí hezký herec.
Tím byla věc vyřízená.
Večer si místo béžových vzala modré šaty.
Za několik dní ji Emir po směně vzal do starého města. Tvrdil, že jí ukáže místa, kam turisté z hotelu nechodí, ale první obchod prodával magnety, plážové tašky a kabelky s podezřele známými logy. Hana se mu smála a Emir tvrdil, že opravdové Turecko začne za další ulicí.
Koupili si kukuřici, prošli kolem malého holičství, kde před vchodem seděli tři muži a pili čaj, a Emir jí ukázal dům, kde bydlel jeho strýc. Lidé ho zdravili. Hana se přistihla, že je na to zvláštním způsobem pyšná, jako by ji někdo pustil za kulisy.
„You come every summer?“ zeptal se.
„Maybe.“
„You should.“
Řekl to lehce.
Hana si tu větu odnesla mnohem dál.
Ten večer jí při přecházení silnice položil dlaň mezi lopatky. Nebylo to nic. Jen krátký dotek.
Hana si to místo pamatovala ještě ráno.
Políbili se dva dny před jejím odletem. Nebyl u toho západ slunce ani hudba. Stáli za hotelem u zásobovací cesty, mezi plastovými přepravkami a zaparkovaným skútrem.
Emir řekl:
„I like you.“
Hana odpověděla:
„I know.“
Nevěděla.
Když se vrátila na pokoj, dlouho seděla na kraji postele. Potom si svlékla šaty a místo obvyklého přehození přes židli je pověsila na ramínko.
Druhý den se pokusila všechno zlehčit.
„Holiday romance.“
Emir se zamračil.
„Why romance only holiday?“
Ta věta se jí líbila.
Odvezla si ji domů spolu s dvěma krabičkami lokumu a hotelovým náramkem, který si nechala odstřihnout až na letišti.
Emir jí napsal ještě ten večer.
You arrive?
Odpověděla, že ano.
Za chvíli přišlo:
I miss your coffee face.
Hana se rozesmála tak hlasitě, že z obýváku přišla kočka zjistit, co se děje.
Od té doby si psali skoro každý den. Emir posílal moře, šálek čaje nebo fotografii prázdné hotelové terasy po zavírací době. Hana mu posílala déšť za oknem, cestu z práce, nádraží a občas vnoučata. On se naučil napsat dobré ráno, ona günaydın, i když dlouho nedokázala vyslovit některé turecké hlásky.
Dětem o něm nic neřekla.
Syn Michal by začal počítat. Věk, peníze, pravděpodobnost.
Dcera Klára by se tvářila otevřeně a zeptala by se na úplně stejné věci, jen jemněji.
Hana si proto Emira nechala pro sebe.
Na podzim si koupila letenku.
Tentokrát žádný zájezd.
Emir ji čekal na letišti v Antalyi. Když ho uviděla, na okamžik jí připadal mladší než na fotografiích. Pak si uvědomila, že fotografie nelhaly. Jen si některé věci po návratu domů trochu upravila v hlavě.
Objal ji.
„Hana.“
Vyslovoval její jméno krátce a měkce. Hana si ho v jeho podání oblíbila.
Bydlela tentokrát v malém penzionu. Emir za ní chodil po směně, někdy unavený, někdy podrážděný a někdy tak pozdě, že Hana při čekání usnula s rozsvícenou lampičkou.
Ukázal jí byt své sestry. Matku potkala jen jednou.
Seděly naproti sobě u čaje. Emir něco překládal, něco ne. Jeho matka si Hanu dlouho prohlížela a pak se jí zeptala na děti.
Byla přibližně stejně stará jako ona.
Možná o několik let mladší.
Hana se tu myšlenku snažila příliš nerozvíjet.
Emir jí koupil červený šátek.
„For you.“
„Proč červený?“
„You always wear old lady colours.“
Hana ho plácla do ramene.
Pak si šátek nechala na sobě celý večer.
Když se vrátila domů podruhé, řekla o něm Kláře. Neplánovala to. Seděly spolu v kavárně a Klára se zeptala, proč je máma poslední měsíce pořád na telefonu.
„S někým si píšu.“
Klára se usmála.
„S chlapem?“
Hana přikývla.
„No konečně.“
„Je z Turecka.“
Klářin úsměv se trochu změnil.
„Aha.“
„A je mu třicet čtyři.“
Úsměv zmizel úplně.
„Mami.“
„Co mami?“
„Nic.“
„Tak to neříkej tímhle hlasem.“
Klára se napila kávy.
„A co dělá?“
„Pracuje v hotelu.“
Hana viděla, jak se jednotlivé informace v dceřině hlavě skládají do příběhu, který už předem zná.
„Nechce po mně peníze.“
„Já jsem nic neřekla.“
„Ale myslíš to.“
Klára chvíli mlčela.
„Jen nechci, aby ti někdo ublížil.“
Hana se opřela do židle.
„Mně už někdo ublížil. Byl z Chrudimi.“
Klára se rozesmála.
Tím jejich první rozhovor skončil.
Emir skutečně peníze nechtěl. Alespoň ne způsobem, kterého se děti bály.
Jednou mu Hana koupila telefon, protože jeho starý měl popraskaný displej. Emir ho chvíli odmítal, potom jí řekl, že jí ho jednou vrátí. Hana věděla, že nevrátí, a nevadilo jí to.
Zaplatila také jejich společný víkend v Kappadokii.
„Next time me,“ řekl.
Další společný výlet neplatil.
Ani to jí zpočátku nevadilo.
Měla peníze. Emir jich moc neměl. Připadalo jí skoro směšné předstírat, že jsou v tomhle stejní.
Když začal mluvit o Česku, Hana to nejprve považovala za další část jejich hry.
„Maybe Prague.“
„Já nebydlím v Praze.“
„Pardubice.“
Pořád to vyslovoval skoro správně.
Ptal se na práci, platy a nájmy. Na to, jestli by mohl pracovat v hotelu, restauraci nebo jako řidič. Zajímal se, jestli je v Česku skutečně tolik sněhu, jak viděl na internetu.
„I like snow.“
„To říká člověk, který ho nikdy nemusel odhazovat.“
Hana si ho představila ve svém bytě v Pardubicích. U kuchyňského stolu. Na balkoně. V zimní bundě, kterou by mu nejspíš musela koupit.
Ta představa byla nádherná.
A trochu směšná.
O svatbě začal Emir mluvit v zimě.
Ne jako o žádosti.
Spíš jako o řešení.
„If we marry, easier.“
Hana předstírala, že nerozumí.
„What easier?“
„Everything. For papers. For being together.“
„And love?“
Emir se na ni podíval.
„Hana.“
„What?“
„Why you make problem?“
To ji zarazilo.
„I make problem?“
Emir si povzdechl, jako by se oba bavili o něčem, co už bylo dávno jasné.
„I want you here. You want me Czech. We want together.“
„Pardubice,“ opravila ho.
Emir se zasmál.
Hana ne.
Poprvé ji napadlo, jestli některé věty neslyšela jinak jen proto, že chtěla.
Michal byl méně diplomatický než Klára.
„Mami, chce do Evropy.“
„A co má být?“
„Nic. Jen si to připusť.“
„Připouštím si spoustu věcí.“
„Je o devětadvacet let mladší.“
„Umím počítat.“
„On taky.“
Hana zavěsila.
Večer Emir zavolal. Řekla mu, že děti mají pochybnosti.
„They don't know me.“
„No.“
„They think I'm bad.“
„They think you want Europe.“
Emir chvíli mlčel.
„Maybe I want better life. This is crime?“
„I didn't say crime.“
„You think same now.“
Byl podrážděný. Hana slyšela hluk z hotelové kuchyně a někoho, kdo na něj turecky volal.
„I don't know what I think.“
„You know me.“
Hana chtěla automaticky říct ano.
Místo toho odpověděla:
„I know some things.“
Emir se odmlčel.
„Me too.“
Pak musel zpátky do práce.
V květnu letěla za ním potřetí.
Začínala sezona a Emir měl málo času. Hana přes den chodila sama k moři, četla a večer na něj čekala. Už jí to nepřipadalo jako dobrodružství. Spíš jako několik dní vypůjčených z života, který mohl být jejich, pokud by člověk nezkoumal příliš podrobně, komu vlastně patří.
Jednou ji vzal k bratrovi. Seděli na balkoně, jedli ovoce a pili čaj. Bratr uměl trochu anglicky, jeho žena skoro vůbec. Většině rozhovoru Hana nerozuměla, a tak se usmívala, když se ostatní smáli.
Pak Emir odešel do kuchyně.
Bratr na něj něco zavolal.
Hana zaslechla své jméno.
Potom Czech.
Emir odpověděl z vedlejší místnosti. Jeho švagrová se krátce zasmála, ale hned se podívala na Hanu a úsměv zmizel.
Cestou zpátky se Hana zeptala:
„What did your brother ask about me?“
„Nothing.“
„I heard my name.“
Emir se zamračil.
„He asks normal things.“
„What things?“
„If serious.“
„And?“
Emir chvíli mlčel.
„I say you're good.“
„Good?“
„Good woman.“
Myslel to jako kompliment.
Hana šla dál.
„Anything else?“
„Why you interrogate me?“
„I'm asking.“
„You always ask now.“
To ji zabolelo skoro víc než samotná odpověď.
Druhý den se zastavila na recepci penzionu. Dívka za pultem se jmenovala Ayşe a Haně už několikrát pomohla s taxíkem nebo s tureckou SIM kartou.
Hana se cítila hloupě, když se pokoušela zopakovat několik vět, které si večer zapamatovala.
Ayşe jí nejdřív nerozuměla. Pak pochopila.
„He said… she is kind. With her I can have good life.“
Hana přikývla.
„And his brother?“
Ayşe se zarazila.
„He asks if he loves you.“
„And Emir?“
Dívka sklopila oči k monitoru.
„He says maybe.“
„Maybe what?“
„Maybe love comes. Later.“
Hana chvíli sledovala její jmenovku.
AYŞE
„Are you sure?“
Ayşe přikývla.
„Sorry.“
„It's not your fault.“
Hana odešla nahoru.
Emir přišel večer později než obvykle. Hana seděla na balkoně. Na stole byly dvě kávy.
Jeho sladká.
Její bez cukru.
„You make coffee?“ zeptal se.
„Yes.“
Posadil se, napil se a okamžitě poznal, že něco není v pořádku.
„What happened?“
Hana mu řekla, co slyšela.
Emir nejprve tvrdil, že překlad není přesný.
Pak se zeptal, kdo jí to přeložil.
Když mu nechtěla říct jméno, naštval se.
„You ask strangers about private things?“
„Because you don't tell me.“
„I tell you many things.“
„Do you love me?“
Emir položil šálek na stůl.
„Again this.“
„Yes. Again.“
„Why one word so important?“
„Because you want to marry me.“
„I want life with you.“
„That's not same.“
Emir vstal, přešel k zábradlí a chvíli se díval dolů do ulice.
„What you want me say?“
„Truth.“
„Truth is I care for you.“
„And love?“
Emir se otočil.
„Not like you.“
Hana mlčela.
Emir si promnul oči.
„Maybe different.“
„And Czech Republic?“
Tentokrát odpověděl rychleji.
„Of course Czech Republic is better for me.“
„So that's why.“
„No.“
„But also.“
„Yes. Also.“
Hana se zadívala na svůj šálek.
Emir si znovu sedl.
„You think I lie all time?“
„I don't know.“
„I stay with you. I call you. I take you family. I tell my mother.“
„And you want Europe.“
„Yes.“
Řekl to podrážděně.
Pak ztišil hlas.
„Why this make everything fake?“
Hana na něj pohlédla.
Emir chvíli hledal slova.
„You want things too.“
„What do I want?“
„You want feel…“
Zarazil se.
„What?“
„Young.“
Hana se na něj dlouho dívala.
„That's cruel.“
„Maybe.“
„Is it true?“
Emir neodpověděl.
Hana si vzpomněla na modré šaty, které si první týden převlékla třikrát. Na červený šátek. Na to, jak začala posílat kamarádkám fotografie sebe místo fotografií hotelové zahrady. Na první měsíce po rozvodu, kdy ji nikdo takhle nepozoroval.
„Maybe,“ řekla.
Emir sklopil oči.
„I don't think you're old.“
Hana se pousmála.
„That's not same thing.“
Tentokrát to pochopil.
Seděli na balkoně ještě dlouho. Nehádali se už. Emir několikrát začal mluvit o tom, že věci nejsou černé a bílé, potom větu nedokončil. Hana mu řekla, že to ví.
Byla to možná první věc toho večera, na které se úplně shodli.
Spali každý na své straně postele.
Ráno Emir odešel do práce. Políbil Hanu do vlasů, jako to dělal mnohokrát předtím.
Nevěděla, jestli je to zvyk, něha, vina nebo všechno dohromady.
Ani se neptala.
Šla k moři sama.
Na sobě měla červené šaty, které si koupila při druhé návštěvě. Radek kdysi podobnou barvu označil za něco pro ženské, které chtějí být vidět.
Hana je doma téměř nenosila.
Posadila se v malé kavárně u pláže.
Číšník přinesl menu.
„Coffee?“
„Yes.“
„Sugar?“
Hana chvíli přemýšlela.
„One.“
Přinesl jí kávu a jednu kostku cukru.
Hana ji rozbalila a položila vedle šálku.
Telefon zavibroval.
Can we talk tonight?
Hana zprávu přečetla.
Pak telefon otočila displejem dolů.
Káva mezitím trochu vychladla.
Kostka cukru ležela vedle talířku.
Hana ji tam nechala.
Kávu vypila bez ní.
