Článek
Když dělník sundal z fasády hasičské zbrojnice otcovu pamětní desku, pod každým ze
„Je těžší, než vypadá,“ řekl.
Na černém kameni bylo vyryto otcovo jméno, datum požáru a věta, že položil život při záchraně obyvatel domu U Modré hvězdy. Deska visela na zbrojnici sedmnáct let. Teď ji obec nechávala vyměnit za větší, světlejší a lépe čitelnou.
„Kam ji chcete?“ zeptal se dělník.
„Zatím dovnitř.“
Opřel ji o skříň s poháry. Otcovo jméno se ocitlo mezi třetím místem v okresní soutěži z roku 1998 a fotografií družstva mladých hasičů.
Starosta vyšel z kanceláře v košili s vyhrnutými rukávy.
„Nová bude důstojnější,“ řekl. „Ten kámen už stejně praskal.“
Tereza si žádné praskliny nikdy nevšimla.
Na stole v kanceláři ležel vytištěný návrh nové desky. Otcova fotografie byla zvětšená tak, že byly vidět bílé tečky v jeho vousech a tmavá skvrna na límci zásahové bundy.
„Tuhle fotografii jste dostali od mámy?“
„Měli jsme ji v archivu.“
„Je z nějakého cvičení.“
„To nevadí. Vypadá na ní dobře.“
Pod fotografií byl nový text. Obsahoval slova nezištnost, oběť a hrdinství. Na konci stálo, že odvaha Pavla Šímy zůstane příkladem budoucím generacím.
„Tady bychom chtěli krátce tebe,“ řekl starosta. „Za rodinu.“
„Co bych měla říct?“
„Nějakou vzpomínku. Nemusí to být dlouhé.“
Tereza přejela prstem po návrhu.
„Proč tam nejsou jména těch ostatních?“
„Jakých ostatních?“
„Lidí, kteří při požáru zemřeli.“
Starosta se opřel v židli.
„Tohle je deska tvého tatínka.“
„Ale píše se na ní o požáru.“
„Na domě měli vlastní desku.“
„Měli?“
„Když ho opravovali, sundala se. Nevím, kde skončila.“
Tereza položila návrh zpátky na stůl.
„Dalo by se to ještě změnit?“
„Technicky ano. Ale rada už text schválila.“
„Tak proč mi ho ukazujete?“
Starosta se usmál.
„Ze slušnosti.“
Slavnost měla být za tři týdny. Přijede krajská televize, možná někdo z hejtmanství. Škola připravovala krátké pásmo o místních osobnostech a otcův příběh měl být vrcholem.
Tereza učila češtinu a dějepis na druhém stupni. Deváťáci právě psali úvahu na téma, co pro ně znamená odvaha.
„Promyslím si ten projev,“ řekla.
Když vycházela ven, dělník už vrtal nové otvory. Světlejší kolečka po starých šroubech mizela pod jemným prachem.
O víkendu vyklízela s matkou otcovu dílnu.
Matka prodávala dům a stěhovala se do menšího bytu. Tvrdila, že zahradu už nezvládá, schody ji bolí a za plyn platí tolik, že by za stejné peníze mohla bydlet v hotelu. Tereza věděla, že jí začalo vadit hlavně ticho. V posledních letech slyšela v domě každé spuštění lednice, každé prasknutí dřeva a sousedova psa z druhého konce ulice.
Dílna zůstávala téměř stejná jako v době, kdy otec zemřel. Na pracovním stole ležely šroubováky v dřevěném stojanu, páječka, klubko měděného drátu a několik keramických pojistek. Nad stolem visel kalendář z roku požáru.
„Proč jsi to tu nikdy neuklidila?“ zeptala se Tereza.
Matka skládala staré kabely do krabice.
„Uklízela.“
„Kalendář je pořád na stejném místě.“
„Protože nepřekáží.“
Tereza otevřela zásuvku pracovního stolu. Byly v ní účtenky, hřebíky, vybité baterie a malý diktafon. Šedý plast byl po stranách zažloutlý a červená tečka na tlačítku téměř setřená.
„To používal táta?“
„Při práci. Když měl špinavé ruce, namluvil si, co musí koupit.“
Uvnitř byla mikrokazeta. Tereza vyměnila baterie a stiskla tlačítko.
Nejprve se ozvalo praskání. Potom otcův hlas.
„Novákovi, koupelna. Dvě krabice, zásuvka s víčkem, silikon.“
Hlas byl nižší, než si ho pamatovala. V dětství jí připadal hlasitý, protože na ni skoro vždycky mluvil z jiné místnosti. Volal ze zahrady, z půdy nebo zpod auta.
Následovala další zakázka. Výměna vypínače, kabel k bojleru, tři metry lišty.
Matka dál třídila kabely.
„Nechceš si to poslechnout?“
„Slyšela jsem ho dost.“
Páska zachrastila.
„Modrá hvězda. Horní patro. Vyhřátá krabice u schodů, starý hliník. Provizorně přemostěno. Nezapínat přímotopy. V pondělí svorkovnici a hlavní jistič.“
Tereza diktafon zastavila.
V dílně bylo slyšet jen šustění novin, do kterých matka balila sklenice.
„Co říkal?“ zeptala se Tereza.
„Slyšelas.“
„Modrá hvězda.“
„Dělal tam elektřinu.“
„Kdy?“
Matka zvedla další sklenici proti světlu.
„Občas.“
Tereza spustila nahrávku znovu.
„Radkovi zavolat večer. Celé patro vypnout. Ne že jen topení.“
Potom hlas přešel k jiné zakázce.
„Řeklas to někomu?“ zeptala se Tereza.
Matka položila sklenici do krabice.
„Co jsem měla říct? Že elektrikář dělal elektriku?“
„Že v domě, který potom shořel, našel nebezpečnou závadu.“
„Nevíš, kdy to namluvil.“
„Ty to víš?“
Matka se obrátila ke dveřím.
„Dáme si kafe.“
V kuchyni postavila vodu a připravila dva hrnky. Tereza přinesla diktafon s sebou.
„Nedávej ho na stůl,“ řekla matka. „Je špinavý.“
Tereza ho položila na parapet.
Požár vypukl v noci ze soboty na neděli. Dům U Modré hvězdy býval před válkou hostincem, později ubytovnou a nakonec soukromým domem rozděleným na malé nájemní byty.
Otec tam se sborem přijel několik minut po půlnoci. Z hořícího patra vynesl čtyřletou Veroniku a pomohl ven jejímu dědečkovi. Potom se vrátil pro Ludmilu Zelenou, která bydlela v podkroví.
Nevrátil se.
Kromě něj zemřela Ludmila Zelená a Josef Vrána, který se udusil v zadním pokoji. Otec byl jediný hasič mezi mrtvými. Proto měl vlastní desku, vlastní výroční soutěž a fotografii na chodbě základní školy.
„Co si pamatuješ z toho večera?“ zeptala se Tereza.
„Všechno.“
„Tak mi to řekni.“
Matka zalila kávu.
„Bylas na koleji.“
Tereze bylo devatenáct. Když jí matčina sousedka zavolala, myslela si, že otec havaroval autem. Nedokázala pochopit, proč v telefonu mluví cizí žena a pořád jí opakuje, ať si sedne.
„Táta byl předtím doma?“
„Byl.“
„Jak se choval?“
„Normálně.“
„Večeřel?“
„Měl guláš.“
„Volal někomu?“
Matka si přitáhla hrnek.
„Pořád někomu volal.“
„Majiteli Modré hvězdy?“
„Možná.“
„Mami.“
„Co chceš slyšet?“
„Jestli věděl, že je ten dům nebezpečný.“
Matka se podívala na kávovou sedlinu.
„Řekl, že Šimek nechce koupit nový rozvaděč. Že všechno jen lepí.“
„A táta mu to lepil.“
„Když by tam nešel on, zavolal by Šimek někoho horšího.“
Tereza se podívala na diktafon na parapetu.
„Měla to policie?“
„Ne.“
„Proč?“
„Protože byl tady.“
„A tys jim neřekla, že tam táta ten den pracoval?“
„Nevěděla jsem přesně, co dělal.“
„Ale věděla jsi, že tam byl.“
Matka se napila kávy.
„Věděla jsem, že tam chodil.“
Tereza si diktafon odvezla domů.
Položila ho na stůl mezi sešity deváťáků. První úvaha začínala větou: Odvaha je, když se člověk nebojí.
Tereza červeně podtrhla slovo nebojí a na okraj napsala: Je to opravdu tak?
Přečetla tři další práce a diktafon znovu zapnula.
Na pásce byly slyšet dveře auta, startování motoru a rádio. Moderátor četl výsledky sobotního fotbalového kola. Tereza našla starý kalendář. Šlo o sobotu, po níž v noci hořela Modrá hvězda.
Otec tedy nahrávku pořídil v den požáru.
V internetovém archivu našla krátkou zprávu z okresních novin. Požár pravděpodobně vznikl v prostoru schodiště následkem technické závady na elektroinstalaci. Přesnou příčinu se kvůli rozsahu poškození nepodařilo určit.
V rozhovoru majitel domu tvrdil, že elektroinstalace byla pravidelně kontrolována a nikdo ho na nebezpečnou závadu neupozornil.
Tereza četla poslední větu několikrát.
Karel Růžička sloužil v dobrovolném sboru s jejím otcem skoro dvacet let. Po pohřbu se u nich doma objevoval často, potom stále méně. Teď vedl železářství ve vedlejší obci.
Tereza mu zavolala.
„Potřebovala bych mluvit o tátovi.“
„Kvůli té slavnosti?“
„Taky.“
Přijela ve středu před zavírací dobou. Karel zamkl obchod a uvařil rozpustnou kávu v místnosti za skladem. Na stěně visely fotografie hasičského družstva. Otec na nich stárnul, ale vždy stál v zadní řadě, protože byl nejvyšší.
„Pavel byl dobrej chlap,“ řekl Karel.
„To říkají všichni.“
„Tak se asi všichni nemýlí.“
Tereza vytáhla diktafon a pustila mu nahrávku.
Karel si zařízení přisunul k naslouchátku. Po dohrání zůstal chvíli sedět.
„Věděl jste, že tam ten den něco opravoval?“
„Dělal Šimkovi elektriku často.“
„Ale věděl jste to tehdy?“
Karel promnul palcem okraj hrnku.
„Při zásahu říkal, že ví, kde to začalo.“
„Co přesně řekl?“
„Že je nahoře krabice u schodů. Že se musí shodit proud.“
„A potom šel dovnitř.“
„Ano.“
„Mohl si myslet, že to způsobil?“
Karel se opřel.
„Mohl si myslet cokoliv.“
„Co znamená provizorně přemostěno?“
„Že udělal dočasnou opravu. Třeba aby šla světla. Třeba to zapojil špatně. Třeba někdo pustil přímotop, i když neměl. A třeba požár začal úplně jinak.“
„Podle vyšetřování začal u schodiště.“
„Pravděpodobně.“
Mluvil stejně jako matka. Mohlo. Pravděpodobně.
„Proč jste jim neřekl, že tam pracoval?“
„Řekl jsem, že upozorňoval na rozvodnou krabici.“
„A že tam byl před požárem?“
Karel si sundal brýle.
„Když jsme přijeli, už tam stál. Tvrdil, že se vrátil pro nářadí.“
„Věřil jste mu?“
Karel brýle pomalu položil na stůl.
„Šimek křičel, že je nahoře dítě. Pavel si ani pořádně nedotáhl dýchák a šel dovnitř. To je to, co si pamatuju.“
„A potom?“
„Vynesl holku. Vrátil se pro jejího dědu. Když šel potřetí, křičel jsem na něj, ať nechodí.“
„Proč šel?“
„Protože tam byla paní Zelená.“
Tereza se podívala na fotografie.
„Myslíte, že byl hrdina?“
Karel si znovu nasadil brýle.
„To slovo používají hlavně lidi, co tam nebyli.“
V neděli navštívila Marii Vránovou, vdovu po Josefovi, který při požáru zemřel.
Marie bydlela v přízemním domku na okraji obce. Na zahradě měla plastového čápa bez zobáku a několik záhonů zakrytých černou fólií.
„Josef neměl být tu noc doma,“ řekla dřív, než se Tereza stačila zeptat. „Měl jet s bratrem na ryby. Pohádali se, tak zůstal.“
„To jsem nevěděla.“
„Nikdo se neptal.“
Tereza položila diktafon na stůl.
„Můj táta v tom domě ten den opravoval elektřinu.“
Marie se na zařízení podívala.
„To vím.“
„Jak?“
„Josef mi volal odpoledne. Říkal, že tam zase je Šíma a že vypnul půl patra.“
„Zase?“
„Ty rozvody zlobily pořád.“
„Řekl vám něco dalšího?“
Marie sevřela hrnek oběma rukama.
„Nadával, že je zima. V zadním pokoji netopilo a chtěl pustit přímotop.“
„Pustil ho?“
„Nevím.“
„Táta říkal, že se přímotopy nesmějí zapnout.“
„Josef dělal spoustu věcí, které se neměly.“
Tereza se zadívala do čaje.
„Myslíte, že požár způsobil on?“
Marie se krátce zasmála.
„Myslíte, že jsem si to sedmnáct let nepočítala? Jednou si říkám, že zapnul topení. Podruhé, že to pokazil Šimek. Potřetí, že váš otec něco zapojil špatně.“
„A teď?“
Marie si upravila dečku pod konvicí.
„Teď mě bolí koleno.“
Tereza pustila nahrávku.
Marie poslouchala se sklopenýma očima.
„Myslíte, že bych to měla zveřejnit?“ zeptala se Tereza.
„Co přesně?“
„Že táta mohl mít na požáru podíl.“
„A co se tím vyřeší?“
„Lidé budou vědět, že nebyl jen hrdina.“
Marie odložila hrnek.
„To jsem věděla vždycky.“
„Vy jste se na něj nezlobila?“
„Zlobila jsem se na všechny. Na Josefa, že zůstal doma. Na Šimka, že neopravoval dům. Na vašeho otce, že se do všeho pouštěl. Na hasiče, že Josefa nevytáhli. Na sebe, že jsem tu noc spala u dcery.“
Tereza sklopila oči.
„Váš otec vynesl Veroniku,“ pokračovala Marie. „Byly jí čtyři roky. Jestli předtím udělal chybu, tak ji udělal. To dítě je stejně živé.“
„Takže to nic nemění?“
„Mění. Jen nevím co.“
Když Tereza odcházela, Marie ji doprovodila ke dveřím.
„Vaše maminka za mnou jednou přišla,“ řekla.
„Kdy?“
„Asi rok po požáru. Přinesla peníze.“
„Proč?“
Marie se podívala na plastového čápa v zahradě.
„Nemusela mi to vysvětlovat.“
Matka seděla u kuchyňského stolu a loupala jablko, když Tereza přišla. Slupku vedla v jednom dlouhém pruhu.
„Byla jsem u Marie Vránové.“
Nůž se na okamžik zastavil.
„Říkala, že jsi jí po požáru nabízela peníze.“
Matka pokračovala v loupání.
„Nevzala je.“
„Proč jsi jí je dávala?“
„Protože Josef zemřel.“
„Věděla jsi, že táta pracoval na rozvodech ten den.“
„Ano.“
„Proč jsi mi to neřekla?“
Slupka se přetrhla. Matka ji položila na talíř.
„Přišel domů kolem sedmé. Byl naštvaný. Říkal, že Šimek nechce koupit nový rozvaděč.“
„Co bylo večer?“
„Dívali jsme se na televizi.“
„Volal Šimkovi?“
„Dvakrát.“
„Co mu říkal?“
„Ať vypne patro.“
„A vypnul ho?“
„Nevím.“
„Táta mu věřil?“
„Ne.“
Tereza si sedla naproti ní.
„Proto se tam vrátil ještě před poplachem.“
Matka se podívala na oloupané jablko.
„Řekl, že tam nechal nářadí.“
„Věřilas mu?“
„Ne.“
„A policii jsi to neřekla.“
„Řekla jsem, že odjel z domu.“
„Neřekla jsi proč.“
„Nevěděla jsem proč.“
„Věděla jsi, že se bál.“
Matka odložila nůž.
„Tvůj otec tam nechal provizorní opravu. Řekl Šimkovi, aby vypnul patro. Šimek to možná nevypnul. Josef možná pustil přímotop. Rozvody byly staré čtyřicet let. Kterou část chceš mít jistou?“
„A tys potom nechala všechny, aby z něj udělali světce.“
„Bylo ti devatenáct. Každé ráno ses probudila a chvíli sis nepamatovala, že je mrtvý. Pak sis vzpomněla a zvracela jsi. Kdy jsem ti to měla vysvětlovat?“
„Později.“
„Později ses na něj ptala jen na hezké věci.“
Tereza se zadívala na ruce položené v klíně.
„Myslíš, že požár způsobil?“
Matka se podívala k oknu.
„Myslím, že měl ten dům nechat bez proudu. Zavolat revizáka. Pohádat se se Šimkem. Udělat všechno, co neudělal, protože chtěl lidem pomoct rychle a levně.“
„A potom šel dovnitř, aby to napravil.“
Matka zavrtěla hlavou.
„Mrtvé lidi nenapravíš.“
Následující den požádala Tereza starostu, aby změnil text desky.
Položila před něj přepis otcovy nahrávky.
„Co to má dokazovat?“ zeptal se.
„Že v den požáru pracoval na elektroinstalaci v Modré hvězdě.“
„To se vědělo.“
Tereza se na něj podívala.
„Vy jste to věděl?“
„Byla to malá obec. Pavel dělal elektriku půlce lidí.“
„Proč se tedy na desce píše jen o hrdinství?“
„Protože zachránil dva lidi.“
„A možná měl podíl na tom, že začalo hořet.“
Starosta si znovu přečetl přepis.
„Chceš tvrdit, že požár způsobil tvůj otec?“
„Nevím.“
„Tak co po mně chceš?“
Tereza se zadívala na návrh.
„Odstraňte slova nezištnost a příklad budoucím generacím. Přidejte jména Josefa Vrány a Ludmily Zelené.“
„To už nebude deska Pavla Šímy.“
„Možná nemá být jen jeho.“
Starosta se opřel.
„Na slavnost čeká obec půl roku. Jsou pozvaní hosté. Škola má připravený program. A ty tři týdny před odhalením zjistíš, že se ti nelíbí vlastní otec.“
„Mně se nelíbí ten text.“
„To je skoro totéž.“
Objednávku nové desky nezrušili. Kamenictví odstranilo slovo nezištnost. Věta o příkladu budoucím generacím zůstala.
Pod hlavní text přibyla menším písmem jména Josefa Vrány a Ludmily Zelené.
Ve škole pokračovaly zkoušky. Adam Souček hrál Terezina otce. Našel si starou hasičskou helmu a odmítal ji sundat, přestože v ní špatně slyšel.
„A teď přijde poslední výjezd,“ oznámila učitelka hudební výchovy.
Na plátně se objevila fotografie Modré hvězdy. Ozvala se siréna a Adam přeběhl přes pódium.
„Bez ohledu na vlastní bezpečí vstoupil do hořící budovy,“ přečetla Klára.
Tereza ji zastavila.
„Zkusíme to jinak.“
„Jak?“
Tereza se podívala na Adama v otcově helmě.
„Řekni: Do hořící budovy vstoupil třikrát.“
„A to je všechno?“
„Ano.“
„Je to nějaké krátké.“
„To nevadí.“
V den slavnosti pršelo.
Před zbrojnicí postavili stan s plastovými židlemi. Dešťová voda se hromadila na plachtě a hasiči ji každou chvíli vytlačovali dlouhou tyčí.
Nová deska byla zakrytá obecní vlajkou.
Přišli otcovi bývalí kolegové, sousedé, rodiny zachráněných i lidé, které Tereza roky neviděla. Karel Růžička stál vzadu pod deštníkem. Marie Vránová seděla ve druhé řadě vedle prázdné židle.
Program začal hymnou. Potom mluvil starosta, velitel hasičů a muž z krajského úřadu. Každý z nich použil slovo hrdina.
Děti předvedly své pásmo. Adam přeběhl pódium v helmě. Klára řekla, že Pavel Šíma vstoupil do hořící budovy třikrát.
V dešti zněla věta menší, než Tereza čekala.
Potom ji starosta vyzval k mikrofonu.
Měla připravený projev na dvou listech. Začínal vzpomínkou na to, jak ji otec učil vyměnit pojistku, a končil poděkováním hasičům.
Tereza papíry rozložila.
Pod stanem zahlédla matku. Seděla rovně a dívala se na ni bez výrazu.
„Můj otec byl elektrikář a dobrovolný hasič,“ začala Tereza.
Mikrofon krátce zapískal.
„V den požáru pracoval na elektroinstalaci v domě U Modré hvězdy. Rozvody byly ve špatném stavu a oprava, kterou tam provedl, byla jen dočasná. Nevíme, zda souvisela se vznikem požáru.“
Starosta se vedle ní pohnul.
„Víme, že když dům začal hořet, vstoupil dovnitř třikrát. Zachránil Veroniku Pokornou a jejího dědečka. Potřetí se nevrátil.“
Tereza se podívala na novou desku zakrytou vlajkou.
„Spolu s ním zemřeli Josef Vrána a Ludmila Zelená.“
Složila papíry a odstoupila.
Potlesk nezačal okamžitě. Nejdřív se ozvalo několik rukou vzadu, potom další. Někteří lidé netleskali.
Starosta stáhl vlajku.
Otcova fotografie byla větší než na návrhu. Pod textem stálo drobným písmem:
Při požáru zahynuli také Josef Vrána a Ludmila Zelená.
Marie Vránová se dívala na jméno svého muže.
Po skončení programu se lidé shlukli pod stanem. Někteří se Tereze vyhýbali, jiní ji zastavovali.
Karel jí stiskl rameno.
„Teď ti bude každej vysvětlovat, jak to tehdy bylo.“
„A nebylo?“
„Každej trochu jinak.“
Matka čekala ve zbrojnici.
Stará deska stále ležela opřená o skříň s poháry. Někdo ji při přípravách zakryl šedou dekou. Tereza ji odkryla.
Písmo na ní vypadalo menší, než si pamatovala.
PAVEL ŠÍMA
POLOŽIL ŽIVOT PŘI ZÁCHRANĚ DRUHÝCH
Nic z toho nebyla lež.
„Vezmeme ji?“ zeptala se matka.
„Kam?“
„Do nového bytu ne.“
„Tak proč?“
Matka přejela prstem po otcově jménu.
„Nevím.“
S Karlem kámen zvedli a naložili do kufru. Byl opravdu těžší, než vypadal.
Cestou domů matka mlčela. Stěrače pracovaly v pravidelném rytmu a z kufru se při každé zatáčce ozvalo tupé posunutí kamene.
„Myslíš, že jsem to neměla říkat?“ zeptala se Tereza.
Matka sledovala mokrou silnici.
„Už jsi řekla.“
„To není odpověď.“
„Je.“
Desku odnesly do dílny a opřely ji o pracovní stůl. Zakryla část polic se šroubováky a místo, kde předtím ležel diktafon.
Matka odešla do kuchyně.
„Chceš kávu?“ zavolala.
Tereza zůstala stát před deskou. V prohloubených písmenech se držel prach a drobné kousky mechu.
„Ano,“ odpověděla.
Než zhasla, otcovo jméno bylo stále čitelné.
