Článek
S Radkem se znám skoro dvacet let. Potkali jsme se přes společné kamarády a postupně jsme spolu začali jezdit na kola, pomáhat si při stěhování a scházet se jednou za měsíc v hospodě.
Když jsem si před lety na výletě rozbil kolo, vrátil se pro mě autem, přestože už byl skoro doma. Jindy jsem zase celé odpoledne vozil nábytek k jeho rodičům. Takové věci jsme mezi sebou nepočítali.
Věděl jsem, že montuje dveře a podlahy. Občas nám ukazoval fotografie hotových bytů, většinou když mu jejich majitelé poslali pochvalu. Jeho práci jsem znal hlavně z těch obrázků.
Když jsme se ženou opravovali chodbu, oslovil jsem právě jeho.
Nechtěl jsem slevu za kamarádství. Spíš jsem měl příjemný pocit, že do bytu pouštím někoho, koho znám a komu nemusím vysvětlovat, proč chci mít věci udělané pořádně.
Cenu jsme si domluvili bez dohadování
Radek přijel zaměřit tři otvory, přivezl vzorník a u kávy s námi prošel možnosti. Vybrali jsme obyčejné bílé dveře, žádné sklo ani zvláštní kování. Chtěli jsme, aby konečně všechny v chodbě vypadaly stejně.
Poslal mi nabídku na dveře, obložky a montáž. Byla o něco vyšší, než jsem čekal, ale vešla se do peněz, které jsme měli připravené. Potvrdil jsem ji bez smlouvání.
Radek ještě napsal, že kdyby se po montáži něco ozvalo, stačí zavolat. Bydlí dvacet minut od nás a cestu kolem má prý každou chvíli.
Ta věta mě tehdy uklidnila.
Dnes si uvědomuji, že jsem ji bral skoro jako součást nabídky. Nejenom jako zdvořilost člověka, se kterým si po práci dám pivo.
Při odjezdu všechno vypadalo hotové
Montáž zabrala většinu pátku. Já jsem pracoval z kuchyně a občas Radkovi podržel obložku nebo odnesl krabici. Když odjížděl, společně jsme prošli chodbu a každé dveře několikrát otevřeli a zavřeli.
U koupelny vzal za kliku trochu důrazněji. Zeptal jsem se, jestli to tak má být. Řekl, že se na ně za pár dní podívá, až si všechno sedne, a že zatím není co řešit.
Neměl jsem důvod mu nevěřit. Zbylé dvoje dveře fungovaly normálně a na první pohled byla práce čistá.
Doplatek jsem poslal ještě odpoledne.
Večer žena z koupelny zavolala, abych se přišel podívat. Dveře držela zavřené rukou, protože jakmile kliku pustila, křídlo se pomalu vrátilo do chodby.
Karton měl být jen na pár dní
Druhý den jsem Radkovi poslal krátké video. Bylo na něm vidět, že při běžném zavření jazýček nezapadne. Když jsem zatlačil silněji, dveře sice držely, ale žena je pak otvírala oběma rukama.
Odepsal, že to bude drobnost a během týdne se staví.
Zatím jsme mezi dveře a zárubeň zasouvali kus kartonu z krabice od kování. Nebylo to hezké, ale nějak jsme fungovali. Předpokládal jsem, že příští víkend na to zapomeneme.
Žena se mě ptala, jestli mu nemám rovnou navrhnout konkrétní den. Nechtěl jsem vypadat jako člověk, který kvůli malé opravě řemeslníka nahání hned v sobotu.
Řekl jsem jí, že se známe a Radek se ozve.
První domluvený večer nepřijel
V úterý napsal, že by mohl ve čtvrtek kolem páté. Přesunul jsem nákup a zůstal doma. V šest jsem mu poslal zprávu, jestli s ním ještě máme počítat.
Zavolal až po sedmé. Protáhla se mu zakázka a úplně zapomněl dát vědět. Omluvil se a já mu řekl, že se nic nestalo, jen potřebuji znát nový termín.
Navrhl pondělí. Tentokrát se ozval předem, že se mu protahuje práce u jiného zákazníka a musí to přehodit.
Znovu jsem souhlasil.
Překvapovalo mě hlavně to, jak pokaždé snadno náš termín zmizel. Opravu odhadoval na dvacet minut. Přesto se pro ni během dvou týdnů nenašel večer, na který bychom se mohli spolehnout.
V hospodě jsme to ještě obrátili v žert
Na pravidelné setkání přišel Radek poslední. Přinesl si pivo, sedl vedle mě a hned se zeptal, jestli už žena dveře nevyhodila z okna. Ostatní se zasmáli, já také.
Řekl jsem, že zatím vyhazujeme jen karton, protože se pořád rozpadá. Radek slíbil, že se příští týden určitě domluvíme. Pak začal vyprávět o zákazníkovi, který si rozmyslel barvu podlahy, až když byla položená.
Dál jsem o koupelně nemluvil.
Cestou domů mi ale vadilo, že jsem se zase spokojil se slovem příští. U cizího člověka bych nejspíš vytáhl telefon a požádal ho, aby mi řekl den.
U Radka jsem nechtěl kazit večer. Jenže doma pak kazily večer dveře, které nešly normálně používat.
Žena už nechtěla poslouchat, že se známe
Třetí týden k nám přijela její sestra. Než šla do koupelny, žena jí vysvětlovala, kam zasunout karton a že za dveře nemá moc tahat. Seděl jsem u stolu a bylo mi trapně.
Po návštěvě řekla, že už nechce žádné další neurčité sliby. Buď Radek přijde, nebo sežene někoho jiného. Připomněla mi, že peníze odešly včas a celé jsme si to neobjednávali jako sousedskou výpomoc.
Tentokrát jsem se ho nezastával.
Napsal jsem mu, že potřebuji opravu do konce následujícího týdne. Nabídl jsem tři odpoledne a sobotní dopoledne. Požádal jsem ho, aby vybral termín, který opravdu platí.
Odpověděl druhý den, že se pokusí něco vymyslet. Na otázku který den už nereagoval. Když uplynula i nabídnutá sobota, otevřel jsem jeho firemní profil.
Recenzi jsem několikrát přepisoval
Byly na něm fotografie dveří, podlah a několik krátkých hodnocení. Všechna pochvalná. Jednoho ze zákazníků jsem dokonce znal z naší party.
Nejdřív jsem napsal dlouhý odstavec o zklamané důvěře. Pak jsem ho smazal. Lidé, kteří hledají montáž dveří, nepotřebují vědět, jak dlouho spolu jezdíme na kola.
Nechal jsem tam, že dvoje dveře fungují, u třetích se od montáže nedaří běžně zavřít a přes opakovanou domluvu oprava neproběhla. Přidal jsem datum montáže a fotografii pořízenou z chodby.
Dal jsem dvě hvězdičky.
Před odesláním jsem ještě zkontroloval zprávy, abych nenapsal něco nepřesně. Pak jsem hodnocení zveřejnil a odložil telefon na kuchyňskou linku.
Volal dřív, než jsem dovařil večeři
Radek se ozval asi za hodinu. Nejdřív se ptal, jestli jsem tu recenzi napsal já. Když jsem řekl, že ano, chvíli mlčel a potom chtěl vědět, proč jsem mu nezavolal.
Připomněl jsem mu naše hovory i zprávy. Odpověděl, že mi přece říkal, kolik má práce, a ode mě čekal trochu pochopení. Špatné hodnocení mu prý může odradit lidi, kteří o něm jinak nic nevědí.
Zeptal jsem se, kdy tedy přijede.
Řekl, ať nejdřív stáhnu recenzi. Potom se domluvíme. Za týden jsme navíc měli jít celá parta na večeři a on tam nechce sedět jako nějaký podvodník.
To slovo jsem přitom nepoužil. Nenapsal jsem, že někoho podvedl. Popsal jsem dveře a čekání na opravu, o kterém jsme oba věděli.
Nebyl jsem tak nezaujatý, jak jsem tvrdil
Během hovoru jsem opakoval, že recenze je pro zákazníky. Byla to pravda, ale jen část pravdy. Kdybych chtěl pouze sdělit zkušenost ostatním, nemusel bych po odeslání každých pár minut kontrolovat telefon.
Chtěl jsem, aby se konečně ozval.
Večeře mezitím stydla. Žena si přinesla talíř do obýváku, zatímco já u linky znovu procházel zveřejněné hodnocení. Pořád jsem hledal větu, kvůli které se rozhovor mohl zvrtnout.
Když jsem si konečně sedl, zeptala se, co jsem vlastně čekal. Řekl jsem, že termín. Přikývla a ukázala na můj telefon položený vedle příboru.
Otočil jsem ho displejem dolů. Doufal jsem v omluvu i v sobotní opravu. A ano, chtěl jsem také, aby mu bylo chvíli stejně nepříjemně jako mně při každém dalším připomínání.
Nabídl jsem mu, že hodnocení doplním
Druhý den jsem napsal, že po opravě do recenze přidám, kdy a jak se problém vyřešil. Nechtěl jsem tam nechat neúplnou zkušenost, pokud se dveře podaří dát do pořádku.
Radek odpověděl, že nejde o hvězdičky, ale o princip. Kamarádi si podle něj podobné věci vyříkají osobně a netahají je mezi cizí lidi. Zeptal jsem se, kolikrát je ještě máme vyříkávat.
Na to už neodpověděl.
Seděl jsem doma u stolu a otevřel kalendář. U jednoho čtvrtečního odpoledne jsem měl pořád napsané jeho jméno. Při pohledu na něj jsem si vybavil, jak jsem tehdy ženě volal, ať nakoupí cestou z práce ona.
Ten záznam jsem smazal. Žádný nový jsem neměl čím nahradit. Večer jsem poprosil kolegu o kontakt na člověka, který mu nedávno opravoval dveře.
Dalšího člověka jsem už objednal bez dlouhého vysvětlování
Po telefonu jsem popsal, co dveře dělají, a přiznal, že je montoval někdo jiný. Nechtěl jsem začínat vyprávěním o kamarádství ani po něm chtít soud nad Radkem.
Přijel následující středu. Několikrát dveře vyzkoušel, sundal kování a pustil se do práce. Nechal jsem ho být a sedl si v kuchyni k počítači. Tentokrát jsem ale skoro nic neudělal.
Po necelé hodině mě požádal, abych si je zkusil sám.
Zavřel jsem je obyčejným pohybem ruky. Klika šla stisknout bez přetahování. Několikrát jsem to zopakoval a potom zavolal ženu, která právě přišla z práce.
Za opravu jsme zaplatili patnáct set. Doklad jsem založil k původní faktuře a karton vyhodil. Měl jsem radost z fungujících dveří, ale vadilo mi, jak jednoduchý ten večer nakonec byl.
Radek se ptal, proč jsem nenechal opravu na něm
Poslal jsem mu zprávu, že dveře už opravil někdo jiný. Nepožadoval jsem okamžitě peníze, chtěl jsem hlavně ukončit čekání a dát mu vědět, že k nám kvůli tomu jezdit nemusí.
Zavolal zrovna ve chvíli, kdy jsem věšel prádlo. Řekl, že se chystal ozvat a teď už ani neměl možnost ukázat, že to umí vyřešit. Přendal jsem telefon k druhému uchu a požádal ho, aby mi řekl, na kdy se chystal.
„Teď už je to přece jedno.“
Zůstal jsem stát s mokrým tričkem v ruce. Přesně na tuhle otázku jsem několik týdnů potřeboval odpověď. Teď, když už dveře fungovaly, jsem ji chtěl slyšet snad ještě víc.
Nakonec řekl, že mě těch patnáct set snad nezabije. Odpověděl jsem, že nezabije. Po hovoru jsem pověsil zbytek prádla a pak znovu vyndal doklad, který jsem před chvílí založil.
Do recenze jsem přidal i konec opravy
Dopsal jsem datum, kdy dveře zprovoznil jiný řemeslník, a cenu jeho práce. Uvedl jsem také, že zbývající dvoje dveře fungují dál bez potíží. Původní hodnocení jsem ponechal.
Radek pod něj přidal veřejnou odpověď. Napsal, že zákazník nevyčkal na nabídnutou nápravu. Několikrát jsem ji četl a přemýšlel, jestli mám zveřejnit naše zprávy.
Měl jsem je všechny uložené.
Nakonec jsem jen krátce odpověděl, že po posledních zrušených návštěvách už žádný další termín nepotvrdil, ani když jsem mu poslal několik možností. Soukromé zprávy jsem nezveřejnil.
Pak jsem stránku zavřel. Žena stála ve dveřích kuchyně a ptala se, jestli už můžeme konečně řešit něco jiného. Poprvé za několik týdnů jsem jí mohl říct, že aspoň koupelna je hotová.
Na společnou večeři jsme přišli oba
Před odchodem jsem chvíli zvažoval, že se omluvím. Ženě bych řekl, že se mi nechce, ostatním, že mám práci. Bylo by snazší Radka pár měsíců nepotkat a počkat, až celé téma zestárne.
Nakonec jsem šel. Měl jsem chuť vidět ostatní a nechtěl jsem si kvůli dveřím rušit další večer. Radek už seděl u stolu. Pozdravili jsme se a já si našel místo naproti němu.
Nikdo recenzi nevytáhl.
Mluvili jsme o dovolených a o tom, kam pojedeme na podzim na kola. Radek vyprávěl, jak zabloudil s navigací na polní cestě, a já se smál s ostatními. Na okamžik mi připadalo, že je všechno jako dřív.
Chtěl jsem mu připomenout náš podobný výlet. Už jsem se nadechl, ale on mezitím oslovil kamaráda vedle sebe. Nechal jsem to být. Dřív bych mu bez přemýšlení skočil do řeči.
Dveře fungují, mezi námi je to složitější
Od té večeře jsme se viděli ještě několikrát. Radek mi jednou poslal fotografii z cyklovýletu, já mu popřál k narozeninám. Nevymazali jsme si čísla a ve společnosti spolu normálně mluvíme.
Patnáct set mi nenabídl. Já jsem je po něm znovu nechtěl, přestože pokaždé, když o tom přemýšlím, si říkám, že bych možná měl. Ne kvůli částce, ale abych zase jen nepředstíral, že se nic nestalo.
On zřejmě pořád čeká, že hodnocení smažu.
Nedávno si kamarád u stolu postěžoval, že potřebuje nové dveře do ložnice. Radek se začal vyptávat na rozměry. Já se napil a mlčel. Nedoporučil jsem ho, ale ani jsem nezačal vyprávět svůj příběh.
Cestou domů jsem si nebyl jistý, jestli jsem zachoval slušnost, nebo zase uhnul nepříjemnému rozhovoru. Doma jsem prošel kolem koupelny. Žena už spala a dveře byly tiše zavřené.
