Článek
Obchod jsme si s Petrou otevřely, když nám bylo osmadvacet. Já dala peníze po babičce, ona uměla se zákazníky a měla oko na zboží. Krámek s dárky a bytovými doplňky na rohu, jmenoval se Dárkárna. Deset let jsme tam stály obě, střídaly směny, jednou za čas se pohádaly kvůli výloze a pak si to vypily u vína.
Papíry jsme nikdy neřešily pořádně. Petra to měla vedené na sebe jako OSVČ, já jí posílala peníze na provoz a brala si podíl z tržby v hotovosti. Když jsem se jí jednou ptala, jestli bychom to neměly dát right, do smlouvy, řekla mi: „Klárko, my dvě přece papír nepotřebujem.“ Měla pravdu. Tehdy.
Syn se narodil v létě. Řekla jsem Petře, ať to zatím vede sama, že se ozvu, jak to půjde. První tři měsíce mi psala každý týden, kolik se prodalo, co nakoupila nového. Pak míň. Myslela jsem, že má prostě dost práce a dítě jí to nezazlívala.
Vrátila jsem se loni v lednu. Krámek vypadal skoro stejně, jen na výloze bylo nové logo. Ne Dárkárna. Petra & věci pro radost. Uvnitř nová prodavačka, kterou jsem neznala. Petra mi nabídla kafe a řekla, že to musíme probrat.
Probrání trvalo pět minut. Firmu už rok vede jako svoji, sama, bez společnice. Prý mi to psala v tom podzimním mailu, na který jsem prý neodpověděla. Nepamatuju si žádný mail. Možná přišel v týdnu, kdy syn nespal a já jsem nekontrolovala nic.
Zeptala jsem se jí přímo, co je se mnou, s mým podílem, s penězi, co jsem do toho dala. Petra se dívala do hrnku a řekla: „Klárko, právně to bylo vždycky moje. Ty jsi mi jenom pomáhala.“
Pomáhala. Deset let.
Za tři týdny mi volala moje sestra, že prý slyšela od Petřiny sousedky, proč to Petra udělala tak narychlo. Petřin muž přišel o práci v tom podzimu, co mi přestala psát. Potřebovali úvěr na dům, a banka ho dala jen jí, jako jediné majitelce firmy, s jasným výpisem, bez společnice, která je „na neurčito na mateřské a nepodepsala by to stejně, protože tu není“.
Zavolala jsem jí a řekla jsem to natvrdo. Chvíli bylo ticho a pak řekla něco, co jsem nečekala: „Já vím, jak to vypadá. Bála jsem se ti to říct, protože bys mi řekla, ať ten úvěr neberu, a měla bys pravdu. Bylo jednodušší to udělat, než se s tebou hádat po telefonu, když jsi měla po porodu a já jsem doma řešila exekutora.“
Nebyla to omluva. Bylo to vysvětlení. Rozdíl je v tom, že omluva něco vrací.
Týden po tom rozhovoru mi poslala do práce, teda tam, kde teď dělám, kytici. K ní kartička: „Ať se ti s klukem daří. P.“ Žádná zmínka o penězích, o firmě, o deseti letech. Jenom kytice, jako bych byla vzdálená kamarádka, které blahopřejete k mimčovi a pak si nemáte co říct.
Dala jsem si tu kytici na okno. Vadila mi tam každý den, ale nevyhodila jsem ji, dokud nezvadla úplně sama.
Peníze nakonec Petra vrátila, po částech, přes rok, bez úroku, bez omluvy navrch. Firmu jsem si na papír nenárokovala, protože jsem podle práva vážně neměla co. Dneska uklízím po kancelářích, je to jiná práce, ale platí mě to spolehlivěji než kdy ta Dárkárna.
Chodím tou ulicí občas se synem. Krámek svítí, ve výloze visí nové věnce na advent. Syn se jednou zeptal, jestli je to obchod tety Petry. Řekla jsem mu, že byl.
Nezavolala jsem si od té doby s Petrou ani jednou navíc. Ne že bych se s ní nechtěla bavit. Prostě nevím, o čem bychom si teď povídaly, když to jediné, o čem jsme si kdy uměly povídat s jistotou, byla firma, která už není naše.
