Článek
Jana vybírala místo, protože měla „dobrý vkus“. Marcela řešila fotky. Iveta se starala o zábavu. Já jsem vařila, počítala společné peníze a pamatovala si, kdo nesnáší papriku.
Ze začátku mi to nevadilo. Vařila jsem ráda a doma jsem byla zvyklá mít věci pod kontrolou. Jenže na dovolené se z mé ochoty stala služba, ke které nikdo neřekl prosím. Ráno jsem šla pro pečivo, protože jsem vstávala nejdřív. V poledne jsem mazala bagety, protože ostatní se chtěly koupat. Večer jsem stála u sporáku v apartmánu, zatímco holky seděly na terase s vínem a volaly na mě, ať si taky odpočinu. To se snadno říká člověku, který má v ruce pánev.
Loni v Chorvatsku mi to došlo naplno. Byl poslední večer a já jsem připravila těstoviny s mořskými plody, protože Jana je chtěla „něco lehkého a místního“. Nakupovala jsem sama, táhla tašky do kopce a pak jsem hodinu krájela, míchala a hlídala, aby se omáčka nesrazila. Když jsme si konečně sedly, Iveta se zasmála a řekla: „My bychom bez tebe umřely hlady.“ Marcela dodala, že každá parta potřebuje jednu maminku. Řekly to mile. Právě proto mě to zabolelo.
Neodpověděla jsem hned. Byla jsem zpocená, v tričku s flekem od oleje a najednou jsem si připadala hloupě. Ne jako obětavá kamarádka, ale jako někdo, kdo se nechal deset let chválit za to, že si neumí sednout. Po večeři holky odešly na promenádu a já jsem zůstala v kuchyni. Nádobí bylo ve dřezu, skleničky na stole, drobky na zemi. Vzala jsem houbičku a pak ji zase položila. Poprvé jsem to nechala být.
Ráno byla kuchyň pořád stejná. Jana přišla první a zeptala se, jestli nám nezbyla káva. Řekla jsem, že nevím. Podívala se na mě, jako bych jí odpověděla v cizím jazyce. Pak si všimla nádobí a zamračila se. Nikdo nic neřekl nahlas, ale celý odjezd měl jiný tón. Marcela si umyla svůj hrnek tak důrazně, až jsem skoro čekala, že mi ho ukáže. Cestou domů se v autě mluvilo o počasí a kolonách.
Když Jana v lednu poslala návrh další dovolené, tentokrát Itálii v apartmánu s velkou kuchyní, napsala jsem do skupiny, že letos pojedu ráda, ale jen pokud budeme mít buď hotel se snídaní, nebo přesný rozpis vaření a úklidu. Ne dlouhý projev, žádné obviňování. Jen věta. Ticho trvalo skoro den. Pak Jana napsala, že hotel je drahý a rozpis působí divně. Iveta přidala smajlíka a poznámku, že dovolená přece nemá být pracovní tábor.
Odpověděla jsem, že právě proto nechci pracovat já. Ta věta ve skupině ležela dlouho. Nakonec se dohodly na stejném apartmánu jako vždycky, jen beze mě. Jana mi volala a vysvětlovala, že to nemám brát osobně. Prý jsem zbytečně citlivá, vždyť mi vaření vždycky šlo. Řekla jsem jí, že možná ano, ale dovolená není talentová soutěž ve výdrži. Nebyla spokojená. Já taky ne. Jen jsem poprvé nezachraňovala jejich pohodu na úkor své.
Místo toho jsem si koupila pět dní v malém penzionu u jezera v Rakousku. Sama. Když jsem to zaplatila, měla jsem chvíli pocit, že dělám něco smutného. Pak jsem přijela, položila kufr v pokoji a zjistila, že nikdo nečeká, kdy půjdu koupit rajčata. Ráno jsem šla na snídani, kde už byla káva v konvici a talíře umyl někdo jiný. Seděla jsem u okna, mazala si chleba máslem a připadala si skoro provinile, jak málo stačí k odpočinku.
Holky mi z Itálie posílaly fotky. Na jedné byly na terase u stolu, mezi nimi pizza z krabice a plastové kelímky. Iveta napsala, že bez mojí kuchyně to není ono. Dřív bych z toho měla radost. Teď jsem jí odepsala, že hlavně ať si odpočinou. Nešlo o pomstu. Jen jsem už nechtěla, aby se moje hodnota měřila podle toho, jestli mají teplou večeři.
S Janou jsme se viděly až na podzim. Bylo to trochu opatrné, ale ne zlé. Přiznala, že na dovolené se párkrát pohádaly kvůli nákupu a úklidu. Neřekla, že jsem měla pravdu. Ani jsem to nepotřebovala. Zeptala se, jestli bych příště jela, kdybychom vzaly hotel. Řekla jsem, že možná ano. A že si klidně vezmu s sebou šaty, plavky a knížku. Hrnec tentokrát nechám doma.
